Právě na nenápadných místech se mohou dít podivuhodné věci, o kterých se nepíše v bulvárech, na Internetu a ani v novinách, nemluví se o nich v televizi a ani v rozhlase a nikoho ani nezajímají. Zdá se vám to zvláštní? Mně rozhodně ne. Povídka, kterou budete, jak doufám číst, není o známých a slavných lidech, o nichž se mluví, ale o obyčejných lidech, kteří si i přes životní problémy a překážky i v zápase o své bytí zachovali kus ryzího člověčenství. Semíláni dobou, v které žijí, chápou pomíjivost času, který je jim vyhrazen pro život, v kterém plní své zvolené životní poslání a proto hledají svá malá útočiště. Ale i ta jim někdo stále rozšlapává, protože nemají takovou prosperitu, jaká je obecně očekávána. Postavy tohoto příběhu jsou sice dobří lidé, ale pochybují o sobě, dělají chyby, které se nedopouští. Nebojují ani ve chvíli, kdy jim jde o všechno. Ve skrytu duše věří, že přemohou, alespoň svými silami, osudové okamžiky, které je ve skutečnosti vrhají do samoty, nesnází a i do nejistoty. Nevěří, že se mohou úspěšně vzepřít. Obyčejná lidská slušnost pomáhá, aby se setkali a vytvořili zcela nenápadné dílo pro ty ještě bezbrannější, než jsou oni. Povídka je syntézou několika lidských osudů.
Doktor Zachariáš ztělesňuje několik postav ze života, jak jsem je poznala osobně při své práci v nemocnici. Svým charakterem a přístupem k životu a k poslání, které na sebe vzali, vlastním rozhodnutím mi byly vždy velkým povzbuzením a vzorem lidskosti. Bohužel, už dávno nejsou mezi námi.
S velkým odstupem času vzpomínám na tu malou nemocnici, které se pořád něčeho nedostávalo a její zdravotnický personál, který se stále obával, že přijde o místo, což mohlo dramaticky změnit jejich život k nepoznání. Daleko široko by nové místo v oboru nenašli a stěhovat se s rodinou do další nejistoty se jim nechtělo. Byli příliš obyčejní, nenápadní a možná, že nechápali fungování všech těch koleček v soukolí, které je nemilosrdně drtilo a občas také povolilo vydechnout.
Povídka je psána v ich-formě.
Našla jsem si místo - sláva
Zaparkovala jsem auto, bylo pár minut před sedmou hodinou. Vedle mne stál vůz ředitelova poradce, musela jsem dávat pozor, abych otevřela dveře svého vozu tak, že ty jeho nepoškrábu. Do smrti bych se nedoplatila. Bylo štěstí, že jsem našla zaměstnání zrovna v této nemocnici. Nemám to daleko, takže odpoledne mohu stihnout ještě kurz angličtiny a nakoupit si. Nemusím na to myslet během pracovní doby a vymýšlet všelijaké výmluvy, proč se musím vzdálit z pracoviště. Tedy, opatrně vylézám ze svého vozu, abych se ani trochu dveřmi nedotkla skvělého vozu pana poradce, a pak je opatrně zavřu a zamknu. Všechno mám sebou, zdá se, říkám si a prohlížím si kabelku, zda jsem si nezabouchla peněženku, klíče nebo mobil či brýle. Všechno mám, oddychla jsem si a za pár metrů se pokouším otevřít těžké dveře kliniky, která mi po několika beznadějných měsících nabídla práci. Moje úspory se ztenčily, a pokud se nic nestane, musím je zase došetřit. Nedá se nic dělat, život je už takový a navíc, neměla jsem si Roberta brát. Všichni mi to říkali. Zůstal mi dvoupokojový byt a nějaké zařízení. No, chtěli jsme to prostě zkusit. Ale on zkoušel i jinde. Jeho nastávající mne vykousala ze špitálu a já jsem byla jen ráda, že jsem ho opouštěla bez úhony. To jsou hloupé myšlenky, řekla jsem si, tak bych neměla začínat! Rychle jsem přiložila kartu na štípačku, naskočil mi přesný čas příchodu a zamířila jsem do ambulance. Nebyla tam ani noha, ačkoliv sestra, která má se mnou dnes denní, měla už připravovat nástroje. Asi jsou zase na sesterně, pomyslela jsem si, jsem tu nová, určitě si nemyslela, že přijdu včas. Převlékla jsem se a sedla si za stůl na rozvrzané křeslo, které měl přede mnou doktor Zachariáš, kterého vyhodili, jak jsem se dozvěděla při posledním přijímacím řízení, protože chodil „zásadně pozdě do práce“. Jak to bylo doopravdy, to nevím, ale jistě se to brzy dozvím, protože určitě se najde nějaká dobrá duše, která nevydrží mlčet a všechno vyklopí. Najednou se rozlétly dveře.
„Umíte francouzsky?“ otázal se mne nějaký člověk v módním obleku a vypadal nervózně.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Prosím, zamkněte to tu, vaše sestra je na sesterně, klíče má a pojďte rychle se mnou.“
Po službě jsem jela domů a měla pocit opovržení. Nad sebou i nad lidmi, s kterými mám trávit budoucí čas a kteří si myslí, že na ně nikdo nemá. Začínat si spory se sestrami není opravdu chytré, je jich víc a i když se mezi sebou pošťuchují, drží při sobě. Je to taková hra, kterou jsem už jedno prohrála na bývalém místě, kdy jsem ještě byla s Robertem. Právě jedna z nich to byla, co mne nejen vyštvala z práce, ale také z manželství. A já šla, jako ovce jsem šla, protože mi bylo jasné, že tu bitvu nemohu vyhrát. Nebojovala jsem, Robert ztratil u mne všechno, pro co jsem ho milovala a ani jsem nelitovala, že musím opustit místo, kde jsem si udělala jméno, atestace a mířila na primářku oddělení II. interny. Nesnesla jsem výsměšné pohledy okolo sebe už v době, kdy jsem nic nevěděla až do chvíle, kdy mi přišel anonym a v něm bylo všechno pěkně napsáno. Hůlkovým písmem. Když přišel domů, ten anonym jsem mu ukázala a zeptala jsem se, zda je to pravda. Přikývl. Chtěla jsem, abychom si o tom pohovořili, ale nedala jsem mu najevo, že bych ho chtěla nutit, aby zůstal se mnou. Najednou jsem si neuměla představit, že by se mne dotýkal, líbal, že bychom se dívali vzájemně jeden druhému do očí. Ne, necítila jsem nenávist, zlobu, zášť, lítost – prostě láska mezi námi skončila.
„Podal jsi žádost o rozvod?“ zeptala jsem se.
„Ne, podej ji ty,“ řekl a ani se na mne nepodíval.
„Dobře. Musíme se dohodnout na rozdělení majetku,“ odpověděla jsem.
„Vezmu si jen to, co mi patří.“
Ale já už mu nepatřila. Sklopila jsem oči. Nikdy mi potom neřekl, abych mu odpustila, i když do roka byl opět rozvedený. Asi věděl, že zničená kariéra a zrada se nedá jen tak odpustit, a tak to nechal jak to je. Někam zmizel, ani jsem po něm nepátrala.
Den plný zářijového jasu
Když jsem dojela domů, bylo kolem čtvrté hodiny, takový pěkný jiskřivý zářijový den. Rozhodla jsem se, že si udělám procházku přes lesopark do vilové čtvrti, kde bydlí, jak jsem si zjistila, doktor Zachariáš. Když odešel, zůstaly po něm nějaké případy a pokud bude svolný, něco mi určitě poví. Pokud ne, tak se nic neděje. Budu muset do toho jít sama. Nečekám, že mně někdo zasvětí, zdá se, že sestry mne rozhodně zasvěcovat nebudou. Určitě držely pěsti někomu jinému, a jak to v ženských kolektivech chodí, asi mi budou šlapat na paty.
Přešla jsem lesopark, dostala jsem mezi pěkné rodinné vilky. Jeho adresu jsem si napsala. Vytáhla jsem papírek – ano Jabloňová 23. Tady bude asi těch ulic víc! Třešňová, Letecká, Ulrichova. U jednoho domu stály tři paní a něco zajímavého si povídaly.
„Dobrý den, promiňte, že ruším.“ Otočily se ke mně a změřily si mne pohledem.
„Hledám Jabloňovou 23.“
„To jdete špatně, musíte se obrátit a jít rovně asi sto metrů.“
„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile, ale už mi nevěnovaly pozornost.
Šla jsem po chodníku, kolem plotů, kde zářily podzimní květy a krásně voněly. Slunce bylo přívětivé a byl cítit ten charakteristický omamný pach podzimu, v kterém se, jako ve vzácném parfému, mísily kouřové stopy se stopami hnijícího ovoce a vůní pozdních květin, možná i stopa po usychajících růžích. Konečně jsem stála před jeho domem. Za plotem na mne koukal velký pes s moudrýma očima a zkoumal mne. Záclona v horním pokoji pod střechou byla odhrnutá a v místnosti svítilo světlo. Dole, v přízemí také svítilo světlo. Na zvonku bylo napsáno jediné jméno: MUDr. Maxmilián Zachariáš. Pes se přesunul za vrátka a díval se na mne. Nedalo mi to, abych se na něho neusmála. Zazvonila jsem. Pes letěl do zahrady a štěkal takovým hlubokým hlasem, že mi přejel mráz po zádech. Z horního okna se vyklonil muž.
„Kdo je?“ zavolal.
„Tady Alice, mohla bych s vámi mluvit?“
„Jdu dolů,“ zavolal z okna a skutečně, za pár minut stál přede mnou.
„Co si přejete?“ zeptal se mne vlídně a usmíval se. Musela jsem uznat, že je to opravdu pohledný chlap.
„Nastoupila jsem na vaše místo do nemocnice, sebrala jsem odvahu, abych vás navštívila a zeptala se na pár případů.“
Opět se usmál.
„Pojďte dál, paní kolegyně a nebojte se Berty. Ona vám nic neudělá.“
Pes mi sahal skoro k pasu a zkoumal mne ještě ostražitěji. Podal mi ruku a tím jí dal najevo, že jsem přítel. Pes si asi řekl: no dobrá a odkráčel do nitra zahrady.
Zavedl mne do krásně upraveného pokoje, obklopeného knihami, jen u jedné zdi stálo cembalo.
„Posaďte se, přeci. Máte chuť na kávu nebo na něco ostřejšího?“
„Kávu,“ řekla jsem, protože jsem už cítila mírný deficit.
Za chvíli se vrátil s podnosem. Kromě vonících šálků voněla i bábovka.
„Moje hospodyně je taková staromódní dáma a myslí si, že ke mně bude chodit spousta lidí, proto pořád peče, ale těch hostů ubývá a ubývá. Ona si myslí, že je to naše doktorské řemeslo nějak zvlášť vznešené, ale víte sama, víte sama.
„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile a on se na mne usmál.
„Jste první, která se mne přišla zeptat na pacienty, co tam po mně zbyli, když jsem musel opustit místo.“
„Je to pro vás dobré znamení?“ usmála jsem se zase já a musím říci, že mi bylo v tom domě i v jeho společnosti dobře. Neptala jsem se ho na nic osobního, on se mna také na nic neptal. Odnesla jsem si od něho jeho pracovní deník, který jsem mu měla vrátit do týdne. Potěšilo mne, že ho mohu zase přijít navštívit.
Nic není tak zlé, jak se to zpočátku vidí, ale zase tak jednoduché, jak by si to člověk představoval. I když mám za sebou slušnou praxi, přebírat pacienty po zkušeném lékaři není nic záviděníhodného. Na oddělení jsem nebyla od pacientů přivítaná fanfárami. To rozhodně ne. Představila jsem se při ranní vizitě, jak se patří a oni mne pozdravili. Protože jsem nepřišla sama, ale se dvěma mladými lékaři a třemi sestrami, nedávali najevo, jak jim asi vadí, že doktor Zachariáš se dal nahradit, jak o tom pak mluvil pan Bezouška, který už ležel na oddělení po třetí. Těch jeho pacientů tam leželo pět. O nich jsem měla přesné reference a mohla jsem navázat na jeho metodu léčby. Udělala jsem si přesné poznámky a dohlédla, aby byla také přesně zapsána medikace. Když vizita skončila, šla jsem zpět do ambulance. Sestra zrovna telefonovala, zřejmě soukromý hovor. Když mně uviděla vcházet, tak ho rychle ukončila: “ Pak zavolám.“
Pan Adámek
Sedla jsem si za stůl a vzala do rukou připravené chorobopisy. Zatímco ona chystala všechny potřebné věci a mlčela, já jsem si četla o lidech, kteří byli na dnešní den objednáni ještě doktorem Zachariášem. Bylo jich osm. Pět mužů a tři ženy, již starší lidé kolem sedmdesátky v domácí léčbě, po operaci žaludku, žlučníku, srdce, střev. Když jsem skončila četbu, narovnala jsem chorobopisy na hromádku podle abecedy.
„Zavolejte mi pana Adámka,“ řekla jsem sestře.
„Tady je zvykem …“ začala.
„Řekla jsem, zavolejte mi pana Adámka.“ Neřekla jsem to ostře, jen jsem to zopakovala a dala najevo, že nebudu s ní diskutovat. Udělal takovou zvláštní grimasu, otevřela dveře a zavolala: “Adámek.“
Pan Adámek šel těžce o holi. Vypadal špatně. Sestra stála u dveří a čekala, až k ní dojde. Vstala jsem, šla jsem mu naproti, pozdravila ho a představila se mu. Pomohla jsem mu do místnosti a posadila ho na židli.
„Už jsem si myslel, že je po mně ámen. A kde je doktor Zachariáš?“
„Odešel,“ řekla sestra úsečně.
„Aha, takže vy jste po něm,“ řekl a položil svou starou ruku na stůl.
„V noci mně to chytlo. Byl jsem doma sám, jen jsem se modlil, abych se dožil svítání. Dovezl mně soused.“
„Vy bydlíte sám?“
„Tak, sám. Mám ale nárok na péči, chodí mi uklízet a prát, takže po této stránce mi nic nechybí.“
Vyšetřila jsem ho.
„Vy si u nás poležíte, pane Adámku. Musíme vám to srdíčko pohlídat. Sestro, připravte ho na příjem.“
„Nejsou volná lůžka.“
„Něco se určitě najde. Mám to jít zjistit sama?“ nabídla jsem se, ale ona jen odfrkla a zmizela za dveřmi.
Pan Adámek se na mne díval svýma starýma očima, v kterých se odráželo utrpení prožité noci.
„Ona není zlá, nemyslete si. Je to hodná a obětavá ženská. Znám ji už pár let, co tu sloužil doktor Zachariáš. A výborná sestra. Jenže je asi naštvaná.“
„Proč myslíte?“
„On byl pan doktor moc pečlivý, a proto se znelíbil.“
Jeho reference však usekla sestra, která mi sdělila, že lůžko je připraveno.
„To je dobrá zpráva, sestřičko, připravte pacienta k hospitalizaci, prosím. Za hodinu se na něho půjdeme podívat. “
Když jsem ji oslovila „sestřičko“, tak její pohled změkl a dokonce se usmála. Když se vrátila, řekla mi, že je pan Adámek na kapačkách a usnul. Poděkovala jsem ji.
„My jsme s odchodem doktora Zachariáše nesouhlasili,“ řekla, když se vrátila. Neodpověděla jsem ji. Rozhodla jsem se, že si tu budu respekt vybojovávat jak mezi kolegy, tak i mezi pacienty. O špitální intriky se nebudu prostě zajímat, a basta.
V atmosféře nedůvěry se nedá pracovat natož žít
V půl šesté odpoledne jsem přijela domů, zaparkovala jsem auto a vyběhla do schodů. Odemkla jsem dveře a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak, uložila jsem si úkol, jak vydělám peníze, dám vymalovat, pořádně uklidit a postupně si byt zařídím. Musím se cítit dobře, musím udělat spoustu věcí, abych se zase nastartovala. A hlavně si nebudu lámat hlavu s nějakými špinavostmi. Doktor Zachariáš je natolik inteligentní a natolik grand, že mi nebude vykládat, jak s ním naložilo vedení. Člověk pak ztrácí sebedůvěru a má odpor k lidem, ke kterým by mohl jinak cítit přátelské vztahy. V atmosféře nedůvěry se nedá pracovat. A bůhví, co ti manažeři v pojišťovně a v nemocnici vymýšlejí. S těmi se nesmím dostat do křížku. Pokud to bude v mých možnostech a silách, budu se starat o své pacienty.
V sedm hodin večer na mne padla únava. Osprchovala jsem se a uvěřila jsem si kávu. Podívala jsem se na internet. Svět je vzhůru nohama, ale každý život je vzácný. I těch starých lidí. Bez soucitu, bez soucitu, slyšela jsem otcův hlas, který celý život doktoroval, až se udoktoroval k smrti. Ten mi nejvíc Roberta vymlouval.
„Kdepak doktorské manželství. Měla sis vzít nějakého inženýra, ten doktořině houby rozumí a nesoutěžil by s tebou.“
Smála jsem se tehdy, ale tatínek to myslel dobře. Později mi docházelo, že Robertovi vadilo, že jsem měla nakročeno a on zatím ne. Nikdy mi nic neřekl, ale uvnitř … no, je to za námi Bobku. Do vyhledávače jsem si schválně zadala jeho jméno. A Internet na mou otázku mlčel.
Jak to bylo s doktorem Zachariášem
Pracovní deník dr. Zachariáše jsem měla už přečtený a opsaný, nezbývalo, než ho vrátit. Pořád byly tak vlídné dny, i když se už hlásily deště. Vybrala jsem si úterý. To je můj den. Těšila jsem se, že si udělám zase procházku přes lesopark a půjdu zase tou samou cestou k Jabloňové ulici, zazvoním a prožiji zase zajímavou chvíli ve společnosti člověka, kterého jsem si už i trochu oblíbila.
Cestou jsem potkala vrchní sestru, která tlačila kočárek s dvojčaty.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a ona se na mně usmála a odpověděla mi na pozdrav.
„To jsou krásní chlapci,“ naklonila jsem se nad kočárek.
„Bohužel, ne moji. Pomáhám jedné mamince, která u nás leží po operaci.“
„To je dobře. Mohu si je taky povozit? Ještě jsem netlačila kočárek,“ usmála jsem se.
„Však co není, může být. Já jich mám pět. A přišli po třicítce. Dvě dvojčata a jednoho kluka. Tak se to schumelilo, pořád jsme se pokoušeli a najednou to šlo – jeden za druhým. Ještě, že manžel hodně zastane. Bez něho bych byla vyřízená.“
Šly jsme vedle sebe, já tlačila kočárek a ona měla ruku na opěradle, jakoby se bála, že je neuvezu.
„Jak se vám u nás líbí?“ zeptala se.
„Zatím je to moc brzy na úsudky.“
„Máte tu nejlepší sestru z celého špitálu. Spolehněte se na ni. Ona je sice moc spravedlivá, až se to nelíbí, ale odbornice, to ona je. To uvidíte později, až si na vás zvykne. Dokud tam byl doktor Zachariáš, tak to bylo v pohodě. On byl přísný a důsledný, to víte, starý mládenec. Celý život věnoval medicíně. No, stalo se, nepochopil moderní normy, dostal se do křížku s vedením a musel jít. Ani nevím, jak to s ním dopadlo. Škoda ho. Dnes je to všechno takové nejisté, nikdo neví, v co může doufat. A všichni se bojíme, aby nás nepropustili, proto se za něho nikdo z nás nevzal. Doba je zlá. Kdybych třeba já přišla o místo, byla by to katastrofa. Manžel by celou rodinu neutáhl a víte, jak to chodí. Vlastně, nevíte. Buďte ráda. Žijeme na malém městě a nic se neutají. Pořád nás straší, že nemocnici zruší, že je zastaralý provoz, že je to drahé a je třeba šetřit. Nejdřív snížili počet lůžek, pak uškrtili provoz. Mlčeli jsme a dělali jak otroci. Jen doktora Zachariáše nám vzali. Škoda. Byl taková morální podpora.“
Rozloučily jsme se a ona mi podala ruku. Stiskla jsem ji.
„Jste hodná,“ řekla jsem a ona se usmála.
Personální smršť
Když jsem došla k domu, pes byl za vrátky a vrtěl ocasem. Než jsem zazvonila, ohlásil můj příchod.
„Ano, paní kolegyně, už jdu, už jsem u vás,“ zavolal na mne z okna. Otevřel vrátka a pes mne vítal tak, že jsem málem spadla na zadek.
„To nesmíš,“ káral ho, ale já jsem byla ráda, že ho mohu pohladit.
„Od té doby, co nechodím do práce, tak je rád, že jsem doma. Ale asi si něco najdu.“
„To by bylo dobře,“ řekla jsem, „ všichni po vás smutní.“
„No, smutní, ale nikdo se mne nezastal. Určitě už víte všechno.“
„Všechno ne, ale jen leccos.“
Zasmál se a vzal mne do pokoje, kde jsme minule seděli. Odevzdala jsem mu jeho pracovní deník.
„Pana Adámka jsem hospitalizovala,“ oznámila jsem mu.
„To jste udělala dobře. On je sám, nikdo z rodiny se o něho nepostará, ne, že by nechtěli, ale nemohou. Bojí se, aby nepřišli o místa, takže mu nemohou poskytovat celodenní péči. Zařídil jsem mu paní na úklid a vaření, ale někdo by s ním měl povídat. Syn je 100 kilometrů daleko, mají rodinu a on pracuje jako operátor. Taky to nemá pořád jisté. Dcera je právnička v jedné firmě, má toho moc, mluvil jsem s ní. To víte, že sem tam za ním zaskočí, ale to je málo. Bože, to je doba. A jen tak neskončí.“
Pak vstal a udělal kávu.
„Tak, poslužte si. A co vy?“
„Dávám dohromady byt. Snažím se zabydlet. Po rozvodu mi zbylo nějaké zařízení, co jsem si sama pořídila. Bývalý manžel …“
„Doktor Robert Kralický?“ prohodil a zadíval se na mne.
„Ano,“ řekla jsem a pevně jsem mu oplatila pohled.
„Došlo mi to. Já ho znal. Škoda, že měl takovou lehkou povahu. Byl by býval z něho dobrý doktor. A taky jsem znal vašeho otce. To byl přímo doktorský velekněz. Zdá se, že vás něco naučil.“
Zasmála jsem se tomu veleknězi, protože to na tátu sedělo.
„Uměl latinsky, to bylo na něm úžasné a byl velmi vzdělaný. Škoda všech, kteří se dostali do soukolí. Dnes posloucháme úředníky, jak máme léčit. Hrozná doba.“ Odmlčel se.
„Nezlobte se, že jsem zabrousil do vašeho soukromí,“ řekl a sklopil hlavu.
„Já se nezlobím. Nemám co tajit. Prostě to tak je a já jsem se smířila.“
„Takže vy jste nyní paní Horvátová, jestli se nepletu.“
„Ne. Nepletete se.“
„Nějak plánuji, že si otevřu soukromou ordinaci, ale ten problém, co jsem měl, je příliš čerstvý, nevím, jestli uspěji. Však víte, záleží na mínění mnoha lidí.“
„Ano, já vím. Proto jsem do toho nešla. Necítím se zatím dost zkušená a pak po tom rozvodu. Jsem po všech stránkách vyčerpaná.“
„Na to máte dost času. Já jen tak přemýšlím, než do toho dám dost peněz, jestli mi někdo to úsilí hned zpočátku nezmaří.“
Zesmutněl.
„Nikdy jsem do politiky nehrnul. Asi jsem něčemu přestal rozumět,“ povzdechl si a napil se kávy.
Podívala jsem se do okna, jak se pomalu zvedá vítr a jak se chvějí větve stromů.
„Ještě tuhle zimu přečkám a pak uvidím. Zatím mi nic neschází. Vyhodili mne z práce, od mých pacientů. Podal jsem si stížnost na ministerstvo proti výpovědi, i když jsem ji podepsal a oni mi vůbec neodepsali, nemám žádnou zprávu, že by se tím někdo zabýval. Ještě, že jste to za mne převzala a že jste přišla. Taky bych mohl říci: co je mi po tom, zachovali se ke mně špatně, vykašlu se na všechno. Ale já jsem jinak vychovaný.“
Povzdechl si a já dobře pochopila, jak mu práce chybí, jak se v něm začíná hromadit stres ze samoty a také z toho, že jeho lékařská kariéra byla tak nemilosrdně ukončena bez jediného slova díků. Já vím, jak to chodí. Ale, rozhodně už ho nebudu chodit navštěvovat tak často. Možná, že bych se mohla stát prostředníkem mezi jeho minulostí a přítomností a bránilo by mi to svobodně se rozhodovat v práci. To se nesmí stát.
„Musím už jít. Nerada bych šla za tmy, přes ten lesopark.“
„Dobře,“ řekl a vstal z křesla, podal mi ruku a ještě jednou poděkoval. Vyprovodil mne k vrátkům a tím jsme se rozloučili bez jediného příslibu další schůzky. Zřejmě pochopil, na co jsem myslela, možná, já nevím …
Myšlenky na smrt nás dělají lepšími
Je říjen. Na naší klinice to šlape jako hodinky. Doktor Zachariáš je stále v jednom kole. Jednak proto, že se líbí nejen sestrám, ale i pacientkám, za druhé, že nám vrátili lůžka a přibývá pacientů s infarkty a se záněty trávicího traktu. Dokonce k nám přibyly tři řádové sestry, které pečují o staré pacienty, jak si to představuje právě náš doktor. Ředitel měl sice řeči, ale doktor Zachariáš ho přesvědčil, že ony rozumí stáří lépe, protože celý svůj život se o staré lidi staraly v nejrůznějších zařízeních a za druhé, že se podivuje, opravdu podivuje, že pan ředitel pochybuje o majestátu smrti.
Po jeho přednášce, která nebyla dlouhá, o smrti, pan ředitel pochopil, že i když není sám lékař, že ho také jednou potká a měl by jít do té situace řádně poučený. Pan ředitel mu poděkoval za poučení a řekl, že doufá, že ta přednáška nemá pokračování. Doktor Zachariáš se jen usmál. Něco měl za lubem.
„Když jsem byl doma,“ vysvětloval mi v autě, když mne vezl domů po směně, “tak jsem hodně přemýšlel, jak ta úředničina převážila nad péčí o člověka. Sledoval jsem v televizi zprávy a v každých bylo něco varujícího. Lidé nepomáhají raněným při autonehodě, mladí se rozbíjejí v rychlých autech, děti neumí přecházet na zelenou, a tak je často kdejaký blázen srazí, je to tragédie. Jakoby lidský život nic neznamenal. Lidé smrt děsí, místo, aby s ní žili v raději přátelství a vážili si života, protože vědí, jako jediní tvorové, že zemřou. Možná, že nějaká zvířata mají to vědomí také, ale to jsem zatím nezkoumal. Tak jsem dostal nápad.“
„Jaký?“ zeptala jsem se dychtivě, protože to, co vypráví, mne také trápí. Velmi mne to trápí.
„Víte, já jsem restituoval velký dům. Naše rodina mívala poměrně slušný nemovitý majetek. Já ho nepotřebuji. Je v celkem slušném stavu, jen k tomu účelu, o kterém přemýšlím, by potřeboval pořádnou rekonstrukci.“ Odmlčel se.
„Já si myslím, že vím, k čemu má sloužit,“ zasmála jsem se.
„Tak schválně,“ mrkl na mne.
„Hospic,“ řekla jsem, „ nikdo ho tady nikdy neplánoval.“
„Jo, a církev svatá se na to nějak nehrne. Ale aby někdo zase nevykládal, že chci na tom vydělávat, tak budu jednat s krajem, aby ho ode mne odkoupil do svého vlastnictví, a já zafinancuji, co bude potřeba. Bude to jako dar.“
Ne, nevyrazilo mi to dech. Čím jsem ho líp poznávala, tím jsem víc chápala, že on je prostě takový.
„A chtěl bych vybudovat takový velký sál, kde se budou konat přednášky.“
„Přednášky?“
„Už jsem si to všechno rozmyslel. Nechte se překvapit, paní primářko.“
„Ale připravte se na to, že mnoho chvály za to nesklidíte. Určitě se najde někdo, kdo bude mít lepší nápad, jak investovat do zdraví.“
„Myslíte salóny krásy pro místní paničky? Tak to teda ne,“ smál se doktor Zachariáš.
„A jak se ten dům bude jmenovat?“ zeptala jsem se.
„Adámkův hospic.“
„Proč Adámkův?“
„Vy jste pana Adámka neznala blíž, já ano. Ještě, než ho potkala ta samota, nemoc, bezmoc, prožil roky, které by mu nemohl nikdo závidět. Víte, čím byl?“
„Nevím. Nějak jsem se zapomněla podívat.“
„Vedl útulek pro opuštěná zvířata. Celé roky, dokud mohl na nohy a o zvířata se starat a i o existenci útulku. Když mu umřela jeho paní, byla stejně taková milosrdná jako on, zůstal docela sám. Děti se odstěhovaly a neměly na tátu čas. Tak si zajišťoval skromné živobytí, kromě toho, že bral důchod, uklízením chodníků v zimním období, to ho zaměstnávali na obcích, nosil starým lidem v zimě nákupy a dělal jim drobné opravy v bytech. A vidíte, nikdo za ním nepřijde, když je sám, aby mu to v dobrém oplatil.“
„Chápu. Tak mu to chcete oplatit za všechny ty, kteří na něho zapomněli?“
Začala jsem chápat, že tímto nápadem žije už hodně dlouho, ale zatím nenašel dost pochopení. A že ho to i trápí.
„Já nemám nikoho, komu bych co odkázal a rozhodně si nepřeji, aby v mém domě, který mám po svých skvělých rodičích, seděl nějaký magistrát. Kromě toho, kdo by chtěl opatrovat tak velký dům? Tak jsem se rozhodl, že ten, co jsem získal v restituci, změním v hospic a ten v kterém bydlím, zřídím nadaci pro oběti různých neštěstí a vás požádám, abyste po mé smrti tu nadaci vedla. Souhlasíte?“
Vyrazilo mi to dech.
„To já asi nesvedu. Možná, že bych vás zklamala. A to bych nerada.“
„Vy? Dcera Horváta? Milá paní kolegyně. K našemu povolání patří i úcta k životu, a ta se nezíská sama od sebe. Vy ji máte zakořeněnou. Alespoň, až zestárnete a někdo vás propustí z nějakého důvodu, že si třeba někde zapomenete na chodbě brejle, budete mít krásnou činnost, kterou by vám mohl každý závidět.“
Nikdy jsem si nepřála, aby mi někdo záviděl, ale možná, aby mne někdo uznával. Jenže v protikladu tohoto světa, zaměřeného na peníze, byla má práce, i práce doktora Zachariáše jen maličkou úlitbou osudu lidí, kteří se cítili nebo byli ztraceni s těmi pár korunami na obživu. Po pěti letech se mu skutečně podařilo hospic zřídit, ale to už na něho díval pan Adámek odněkud z nebe. Náš život v té malé nemocnici byl co chvíli otřásán změnami, pořád tu byly pochybnosti, zda nemocnici nezrušit, ale nikdo nedokázal vysvětlit lidem, že mají dojíždět 80 km vlakem k doktorovi do krajského města.
Měla jsem to štěstí pracovat s doktorem Zachariášem ještě dobrých 15 let, než dostál svému klidu na místním hřbitově, kam mu nosím květiny. Jeho nadace není slavná a nikde se o ní nepíše, i když pomohla hodně lidem, které potkal úděl oběti nějakého násilí či neštěstí. Za celou dobu jsme dostali celých pět děkovných dopisů a dvacetkrát jsme stáli před soudem, protože se někteří lidé domáhali neprávem naší pomoci.
Dnes již úplně chápu, že když chce člověk konat skutečně dobro, pak s nejhlubší pokorou, nikoliv s pýchou nad sebou, jak je dobrý. Asi tak. A to je konec příběhu.