Povídky s lékařskou tématikou

Můj pacient

Pocházím ze staré lékařské rodiny. Je to nevýhoda. Za prvé proto, že jsem byla výchovou od malička směřována, abych v tradici pokračovala a za druhé proto, že bylo těžké vybočit z praxe a zkušeností svých předků. Jak jsem skončila studium. Hned po promoci jsem si sbalila své věci a jela do Prahy, bych si našla umístění a zatím nájem. Maminka plakala, táta měl pocit, že jsem ho zradila a děda mi podstrčil peníze na nový život..***

Nezačal dobře. Podcenila jsem lidi, a tak čas od času vybuchly nepříjemnosti na oddělení. Určitou roli v tom hrála žárlivost jednoho vůči druhému a potom také nevraživost vůči ženám lékařkám ze strany mužských kolegů. Pravda je, že jsem se s jedním kolegou zapletla a velmi brzy jsem pochopila, jakou jsem udělala velkou chybu. Dostala jsem vytýkací dopis a byla jsem přeložena na II. Interní kliniku. Pravda je, že ten, s kterým jsem se zapletla, byl v nemocnici už deset let,. takže na tom, aby mne odstranili, měl lví podíl. Nevadí, řekla jsem si, mám poučení. Ale nebylo mi zase tak do skoku. Přidělili mne totiž na oddělení, kde leželi onkologicky nemocní pacienti – muži. Zpočátku mne to děsilo, ale musela jsem si zvyknout. Čekaly mne atestace a také jiné problémy, které jdou ruku v ruce s tímto povoláním.

"Paní doktorko, nechcete, abych vás svezl domů? Už je noc a bydlíte daleko," nabídl mi doktor Placheta, který pracoval na našem oddělení už přes dvacet let.

"To bych ráda," řekla jsem.

"Tak předejte službu, sbalte si svoje věci a já na vás počkám u vrátnice."

"Bude to chvíli trvat," namítla jsem.

"To nevadí, počkám."

Za půl hodiny jsem už běžela přes dvůr, kolem tkáňové banky, malým tunelem k vrátnici.

"Tak si nasedněte," řekl, když mi otevřel dveře.

Rozjel se.

"Jestlipak víte, že znám vaši rodinu?"

"Ne, to nevím," řekla jsem překvapeně.

"Váš dědeček byl tehdy primářem na I.Interní klinice, když jsem nastoupil po promoci. Velmi přísný a důsledný muž. Tehdy té rakoviny nebylo tolik. Ale infarkty. No, každý den někdo exitoval. Nebylo to lehké, ani ty podmínky v nemocnici v té době nebyly jednoduché. Zázraky se dělat nedaly, ale někdy se podařilo někoho vytáhnout zubaté z lopaty. A tak šel čas a přicházeli čím dál víc lidé s onkologickým onemocněním."

Semafory na křižovatce zářily červeně a my jsme zůstali stát a čekali na zelenou. Odmlčel se a soustředěně se díval na cestu. Zatočil do leva a zastavil.

"A jste doma, paní doktorko, přeji vám dobrou noc."

"Dobrou noc a děkuji," řekla jsem a usmála se na něho.Konečně někdo blízký, za kým se mohu jít poradit, kdybych potřebovala. Asi si mne vyhlédnul.

Za nějakou dobu potom se začalo mluvit v České republice o eutanázii. V nemocnici se o tom vedly diskuse a já jsem se jich nezúčastňovala. Nechtěla jsem otevřeně mluvit o svých názorech, které by každý smetl už proto, že jsem moc mladá, nebo že jsem jen ženská. Radši jsem se držela, jak říkal děda, svého kopyta.

Doktor Placheta mne vyhledal jednou po obědě a pozval mne na kávu. Končila nám oběma služba. Nadšeně jsem přikývla.

"Tak, tam je volný stolek. Bude se nám dobře povídat," řekl a usadili jsme se naproti sobě. Objednal kávu.

"Vedete si dobře. Nehleďte vpravo ani vlevo. Máte instinkt i znalosti. A umíte s pacienty dobře zacházet."

"No, to je moc chvály naráz," řekla jsem.

"Ale nechte být. Jste tak mladá, máte doktořinu v krvi."

Usmála jsem se.

"Poslouchal jsem kolegy, jaké mají názory na eutanazii a zaujalo mne to. Jen vy jste nic neřekla. Proč?"

"Zdá se mi to moc brzy, abych se o tom nějak snažila diskutovat."

"To je moudré. No musím vám říci jeden příběh z mého života, který se toho tak nějak týká. Tehdy jsem byl ve Švýcarsku na praxi,protože jsem psal odbornou práci na téma eutanázie. A jak víte, tam právě se povolila eutanazie zákonem. Pro Švýcary to byla prestiž. Moc mne to zajímalo."

"Asi je to zajímavé téma, ale myslím si, že psát takovou práci musí být pro člověk těžké."

"Zpočátku ne. Problém měl několik rozměrů a hledisek"

"Ano?.Povězte mi o tom."

"Dobrá tedy : první hledisko – Eutanazie jako umění zemřít. Výchozí teze byla již známá v antice."

"Tak to určitě vymysleli v Římě," zasmála jsem se. Ale pravda je, že jsem se antice moc nevěnovala, tak jsem se radši neztrapňovala.

"Máte plnou pravdu. Vyznávali "krásnou smrt" a samotná terminální fáze měla proběhnout v časově krátkém úseku. Bez velkých bolest. Umírající příchod smrti vnímal a snažil se proto ještě naposledy rozloučit se svými blízkými,udělit poslední rady, či vyslovit přání. Takto ostatně popisuje jistý Sueton, Hadriánův sekretář. Smrt císaře Augusta, zřejmě v historii poprvé, byla vedena s použitím eutanazie . Mělo se tak stát někdy kolem roku 120 n.l.

"To je moc zajímavé," řekla jsem, i když téma"smrt" není zrovna obvyklá kavárenská diskuse. Nicméně, tentokrát mně to moc nevadilo.

"Víte, v té atice byli lidé nesmírně hrdí a volili i brutální smrt, kterou , pokud se chtěli dát takto usmrtit, považovali za dobrou, než by ztratili čest."

"A dál?" povzbudila jsem ho, když se odmlčel.

"Filozof Francis Bacon vyzýval lékaře. Aby neodvraceli svůj pohled od pacientů v terminální fázi, když je žádají o pomoc. Naopak je nabádal, aby k umírajícím přistupovali s lidským porozuměním. Snažili se zmírnit jejich bolesti. To znamenalo jistou výzvu, aby ke svému dosavadnímu povolání léčit nemoci svých pacientů přidali i poslání mírnit jejich utrpení a smrtelné bolesti"

Odmlčel se. A napil se kávy.

"Mohu pokračovat, nebo vás nudím?"

"Ne, ne," řekla jsem rychle, aby si nerozmyslel vyprávět díl, tušila jsem, že za tím úvodem se skrývá velký příběh.

"Nejhorší problém jsem měl s pochopením účelové smrti,"pokračoval," možná, že málokdo ví, že Thomas More ve svém díle Utopie se tématu eutanázie dotýká. V Morově Utopii totiž může jednotlivec, kromě jiných činů. prokázat svoji moudrost také tím, že trpí-li nevyléčitelnou nemocí s velmi bolestivým průběhem, může sám navrhnout, aniž by ho k tomu někdo vyzýval, že raději sám zbaví společnost břemene v podobě sebe samého."

"Možná, že tak by se nato kde kdo díval pohledem pragmatika."

"Ale já nejsem pragmatik," namítl a viděla jsem a něm, jak se ho to nepříjemně dotýká.

"Měl to dokonce i právně podloženo. Každý jednotlivý případ žádosti o předčasnou smrt měli posuzovat kněží, aby nedošlo k jejímu případnému zneužití. Aby to nebyla vražda, víte? Pokud to odsouhlasili. Pak sám nemocný vyslovil souhlas nebo nesouhlas. I nesouhlas se respektoval."

"Tak to je dobře," řekla jsem s uspokojením.

"Ale pokud člověk ukončil svůj život, aniž mu k tomu bylo poskytnuto svolení, jeho tělo nesmělo být řádně pohřbeno."

Podíval se na hodinky.

"Už spěcháte?"

"Ani ne.Ale nechme historie. Dáte si ještě něco?"

"Ještě kávu, bych prosila."

Doktor Placheta mávl na servírku a ukázal a moji prázdnou sklenici a zvedl ukazováček. Ona kývla a zachvěli mi přinesla další kávu."

"Tak, a nyní vám řeknu něco ze svého soukromého života. Měl jsem velkou lásku. Ale nedokázal jsem se správně vyjádřit. Neuměl jsem ji to nikdy říci tak, aby to pochopila a vzala na sebe také zodpovědnost za mé city, které vyvolala. Asi se ji nechtělo přemýšlet nad tím celým krátkým letním příběhem a možná také, že jsem přecenil svůj vliv. Zkrátka, ztratil jsem ji ."

Sklonil hlavu a chvíli jakoby už nechtěl mluvit dál. Čekala jsem, zda bude pokračovat, začalo mne to zajímat.

"Někdy jsem přemýšlel," pokračoval, "jaký by byl můj život, kdybych se s ní oženil, měl rodinu ."

"A k čemu jste došel?"

"Třeba bych byl úplně někým jiným, jinak bych uvažoval..Ale zůstal jsem sám. Co dál? Měl jsem za sebou gymnasium, rodiče nebyli bohatí a já se rozhodl, už dávno v dětství jsem se pro to rozhodoval, že se stanu lékařem. A můj nástup do prvního ročníku lékařské fakulty byl pro mne významným zlomem v životě a nikdy jsem nepochyboval o tom, že se stanu lékařem a že se svému povolání oddám a nebudu již vyhledávat žádné úlevy, které by mne od mého rozhodnutí odvrátily. Měl jsem dobré výsledky. A tak mne jeden profesor doporučil, abych šel studovat do zahraničí a domluvil mi přestoupení na lékařskou fakultu v Amsterodamu. Uvítal jsem to, protože jsem měl pobírat i stipendium, které mi bylo schopné zajistit slušný život a nerušená studia. V té době se začalo mluvit o eutanázii. Nestál jsem na straně těch, kteří tuto myšlenku prosazovali a přitom jsem hodně o ni přemýšlel. Napsal jsem si mnoho poznámek a četl autory, kteří psali odborné články v prospěch jejího zavedení a v neprospěch.

Vrátil jsem se do domů a nastoupil jsem, jako řadový lékař do nemocnice, do té naší, kde pracuji. A začal jsem mít problémy, které mne zavedly až k návštěvě advokáta Na mém oddělení ležel těžce nemocný člověk a uvažoval o eutanazii. Šel jsem se poradit a hlavně jsem potřeboval o tom problému s někým promluvit."

"To je jasné, asi bych to také udělala," vložila jsem se do řeči.

"Tak jsem se konečně k němu vypravil," pokračoval, "zazvonil u jeho kanceláře. Vyšla taková pěkná paní. Zeptal jsem se ji, jestli je pan doktor přítomen."

"A nebyl," řekla jsem s úsměvem, protože se to dalo čekat.

Pokývl hlavou.

"Ale pak doktor je u soudu, přijďte odpoledne," řekla mi a usmívala se na mne. Byl jsem nervózní, tolik jsem s ním potřeboval mluvit.

"Má hodně práce,"dodala a očima mi naznačila, že už nemá, co by na to dál řekla.

Zavřel jsem za sebou dveře a zneklidněný jsem vyšel na ulici. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Chvíli jsem se procházel po ulicích a pak jsem se vrátil do nemocnice. Byly dvě hodiny odpoledne. Kolem třetí jsem zase zavolal.

"Pak doktor se dnes už nevrátí,"řekla ta slečna, poznal jsem ji po hlase. Odešel jsem tedy domů.

Cítil jsem, jak s blížícím se večer se do mne vkrádá úzkost a strach. Najednou zazvonil telefon.

"Oldřichu, co potřebuješ?"

Konečně, řekl jsem si.

"Byl jsem za tebou, ale sekretářka mi řekla, že jsi u soudu. Pak že se už nevrátíš. Potřebuji s tebou mluvit, mám velký problém. "

"Tak já přijedu za tebou. Rád si s tebou pokecám. "

Souhlasil jsem velmi rád. Sešli jsme se konečně a já cítil úlevu."

"Ani se nedivím," zavrtěla jsem hlavou v údivu.

Napil se vody a zamyslel se, jakoby si vracel zpátky sé vzpomínky.

"Tak o co jde ?"zeptal se mne rovnou a bez okolků, když si sedl do křesla a přijal šálek kávy, kterou jsem mu uvařil.

"Víš, mám pacienta. Velmi těžký případ. Téměř beznadějný. Když je čas od času při vědomí, mluvíme spolu o smrti a dokonce po požádal o eutanazii. "

"Ale to je zakázáno,"řekl s jistotou právníka..

"Také jsem byl vždy proti povolování eutanázie, ale nyní, když stojím tváří v tvář takovému utrpení, nejsem si jist, zda by pro toho člověka nebyla smrt opravdovým vysvobozením. "

"Kdysi jsem slyšel jednu takovou myšlenku," zafilozofoval, " že jsme odsouzeni k smrti od svého narození. Třeba, k trestu smrti. Trest smrti neexistuje, ale existuje trest zkrácení života. Dřív jsem to moc nechápal, ale dnes, kdy lidé volají po trestu smrti pro zvlášť těžké zločiny, také o tom přemýšlím, na kterou stranu se dát. Nejsem pro to, aby se konaly popravy, aby se na život sahalo. Ale jak víš, zabývám se trestním právem a když vidím oběti, které zavraždil někdo zvlášť krutým způsobem, dívám se do očí pozůstalým a obhajuji vraha, mám také všelijaké pocity. Byla by smrt vraha dostatečným vysvobozením z bolesti pro pozůstalé a dostatečným zadostiučiněním pro utrpení oběti? Jednou mi taková starší paní řekla – pane doktore, vy jste, na první pohled, takový slušný člověk a obhajujete vrahy. Copak nemáte svědomí a srdce ? Ale i ten nejhorší zločinec má právo na obhájce a jeho obhájce je skoro jediným člověk, kterého vidí až do skončení procesu. Většinou pochopí, co je čeká v průběhu dlouholetého trestu a byl jsem nejednou požádán o prostředky, které by raději ukončily jejich již předem ztracený život. Nikdy jsem to neudělal a neudělám," řekl a napil se vody, protože po tak dlouhé řeči mu vyschlo v hrdle.

"V Holandsku je to povoleno", řekl jsem, když skončil své úvahy, "bylo by jistě v silách jeho příbuzných ho umístit do nemocnice, kde by mu takovou službu udělali bez problémů. Jeho děti vypadají, že jim na nějaké koruně nezáleží. Dokonce se opatrně o té možnosti zmínili."

"Vím to a lidé cestují za svou smrtí do některých zemí, které to připouští. Je to na zákonech, ale také na svědomí lékaře. Já bych asi nebyl schopen zavést některého z rodičů do cizí země, aby mi je tam někdo usmrtil, i kdybych věděl, že jim to ulehčí hrozné trápení . Ono je to se smrtí těžké a zvláštní. Život má přednost, kamaráde. Byť je plný utrpení pro některé lidi. Ale je běžné, že se lidé odpojují od přístrojů, na žádost rodiny, když už není naděje, že by se uzdravili nebo se vrátili k životu. Z hlediska zákona je tohle něco jiného. Je to na zvážení lékařů, na stavu pacienta, a prognóze, na všech těch okolnostech, které jsou v mezích předpisů. Lékař se nedostane do křížku se zákonem a takový způsob je prostě legální. A ten tvůj pacient je na přístrojích ?"

"Ne, není. "

"Ale pokud jsem slyšel dobře, řekl jsi téměř beznadějný. To znamená, že tam ještě nějaká naděje je, že ano?"

Poslouchala jsem celé vyprávění s údivem a s velkým zájmem.

"Odmlčel jsem se" pokračoval, " vzpomněl jsem si, jak jsem o něm hovořil s primářem všeho oddělení.

"Kdyby se mohl o něho doma někdo starat, byl by na tom lépe. Ale děti na něho nemají čas. Dělají kariéru, mají své další problémy a on by potřeboval celodenní péči, podávání léků, musel by mít někoho, kdo by s ním hovořit a umět s ním zvládat jeho utrpení. Do hospice ho dát nechtějí, protože se obávají mínění známých, do nemocnice za ním příliš často nechodí. Snad by se jeho stav změnil k lepšímu, možná by se jeho život o nějaký ten rok prodloužil. Ale nemocnice má své meze. Nemůžeme se starat o někoho extra. To snad každý pochopí. Ten člověk musí být léčen, dokud nezemře. A já stojím za tím pevně a neochvějně. Po této větě, kterou jsem vyslovil, se můj názor ještě upevnil. Bylo to opravdu velmi těžké."

"Ano," odpověděla jsem, ale nezmohla jsem se na nic jiného. Ten příběh byl zvláštní.

"S rozhovorem jsem byl spokojený," pokračoval. "i když jsem odpověď vlastně nedostal. Druhý den jsem šel do práce. Po ambulanci jsem se podíval na "svého" pacienta. Ležel a díval se do stropu. Zřejmě mu byly podány utišující léky a tak měl klidnou tvář. Stočil po mně oči.

"Pane doktore, to jsem rád, že vás vidím," řekl a přes tvář zbrázděnou bolestí mu přeběhl úsměv."

Sedl jsem si k němu a pohladil ho po ruce.

"Já vás také rád vidím,"řekl jsem a změřil mu puls.

"Ráno tu byl syn. Odjíždí do Amsterodamu na služební cestu,"řekl významně a mrkl na mně.

"Tam je hezky,"řekl jsem tónem, který mu musel být jasný.

"Pane doktore"řekl prosebně.

"Ne, já vám propouštěcí zprávu nenapíšu. Jsem váš ošetřující lékař. A i kdyby vám tu cestu někdo povolil, já ne. "

"Všechno záleží jen na vás. Oni by to udělali tak, že by me převzali do domácí péče a pak mne odvezl sebou. Co já už na tomto světě ? Bez morfia nevydržím, jsem na umělé výživě, trpím jak zvíře. Copak to nemůžete pochopit ?"

Jeho oči se zalily slzami.

Díval jsem se na něho, cítil jsem hlubokou účast, ale současně jsem byl rozhodnut. Když jsem přišel domů, sotva jsem se navečeřel, udělal jsem si kávu a pak jsem napsal svému učiteli do Holandska, panu van Gilde, dopis. Popsal jsem mu anamnézu a diagnózu, ke které jsme zde dospěli. Požádal jsem ho o konzultaci a odbornou radu. Napsal jsem mu zcela upřímně, jak se na celou situaci sám dívám a přitom mi v hlavě probíhaly rozhovory z poslední doby. Když jsem a-mailovou zprávu úspěšně poslal, zapálil jsem si doutníček a byl jsem spokojen. Pan van Gilde byl vlivný lékař a specialista na tyto otázky. Byl specialita i na podobné choroby, kterou trpěl i můj pacient."

"A co bylo dál," zeptala jsem se ze zvýšenou zvědavostí.

"Uběhlo několik dní, " pokračoval, "a do ambulance vstoupil syn mého pacienta. Byl vysoký, dobře vypadl bylo na něm vidět, že má spoustu peněz."

"Jak jste to postřehl?"

"Podle jeho očí,"odpověděl.

"Doktore," pokračoval, "otec mi řekl, že mu nechcete napsat propouštěcí zprávu. Já vás o to prosím. " A přitom mi do přiotevřeného šuplíku hodil docela naditou obálku. Vyndal jsem si a strčil mu ji do kapsy.

"Pane," vstal jsem ze židle, "jsem lékař a ne prostředník takových obchodů. Mně je naprosto jasné, o co vám jde. Možná, že by mnozí lékaři udělali to, o co žádáte a nebylo by to v žádném případě nic špatného. Ale já to prostě neudělám. "

"Já s vámi zatočím," zasyčel a přes jeho tvář mu přeběhl vztek.

"Klidně, máte na to právo i možnosti. Ale o případu jsem se radil s právníkem a s jedním specialistou v zahraničí. Takže pokud se mnou zatočíte, pak vězte, že budu na své straně také vlivné lidi. "

"Proč to proboha děláte ?"

"Proč? Protože to považuji za zločin. Váš otec má ještě možná naději. I když je to starý člověk. A jistě ho smrt nemine. Ale také může ještě nějakou dobu mezi námi být, pokud se opravdu ještě nějaké řešení najde. A já ta řešení hledat musím."

"Můj otec je nevyléčitelně nemocen. Trpí. Leží tu už rok, pane doktore. Cpete do něho morfia, léky, jeho stav se nemění. Spíš to jde k horšímu. Nikdo v rodině není schopen se o něho starat a dosloužit mu. Jeho život ztratil kvalitu lidského života. Je to uzlíček jednoho utrpení. "

"Co jste to za člověka?"

"Jsem lékař, pane. "

"K čertu s vámi."

"Uhodl pěstí do stolu," pokračoval ve svém vyprávění, "a samozřejmě, že si stěžoval. Byl jsem pozván na koberec. Nebyl to příjemný rozhovor a dokonce to i vypadalo, že mne propustí. Ale protože v té době byl podstav, tak od toho upustili. Potrestali mne jinak. Na odměnách. Čekal jsem na zprávu od van Gildeho. Každý den jsem v ní doufal. Uběhl měsíc a najednou se v mém počítači objevila. Byl jsem šťasten. Psal mi, že konzultoval, podle mých zpráv, které jsem mu poslal, celý případ. Tou nemocí se zabývá jeden lékař v Holandsku a má výsledky. Doporučil mně, abych ho pozval, pokud s tím bude vedení nemocnice souhlasit. Ale případnou léčbu, že bude muset zaplatit rodina. A nebude to suma malá. Poděkoval jsem mu z celého srdce a zavolal jeho synovi, aby mne bezodkladně přijel navštívit do mého bytu. Přijel. Ukázal jsem mu ten dopis. Četl ho a pak se na mne obrátil.

"Bude to stát mnoho peněz na těch pár let, co tady tatínek ještě může být," vyklouzlo mu z úst, ale když viděl, jak se tvářím, tak se omluvil. Ne, já jsem ho neodsuzoval, protože takto lidé někdy přemýšlí. Jsem rád, že nejsem jeden z nich."

"A co jste udělal?" zeptala jsem se.

"Stejně jsem už v té době nikoho neměl a tak jsem si ho adoptoval. Přestěhoval ho do svého domu. Měl jsem pocit, že mám zase u sebe svého tatínka."

"To je úžasný příběh," vydechla jsem.

"Ještě tu byl osm let," řekl smutně," zemřel tiše a důstojně v mém domě na srdeční selhání. Když jsem ho vyprovodil na poslední cestu a zavřely se za ním brány, měl jsem hluboký pocit naplnění a vnitřní čistotyi žalu, protože jsem si mého statečného pacienta opravdu hluboce vážil a měl ho velmi rád. Opravdu složil svou lékařskou zkoušku beze zbytku."

"Myslím, že ano," řekl jsem mu a vzala ho za ruku. Oplatil mi dotyk.

"Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, ale jedna sestra se znala s kolegou, s kterým jsem tehdy dost úzce spolupracoval a tak to řekla dalším a dalším. Někteří mne mají za podivína.".

"Já ne," řekla jsem,"právě jsem pochopila, co to znamená být lékař."

"Proto jsem vám ten příběh vyprávěl, paní doktorko. Není to jednoduché, ale krásné i někdy těžké. Ale vybrali jsme si to." .

Nyní jsem doma a píši si poznámky. Cítím, jak jsem postoupila a vím, že jsem se o svém povolání rozhodla správně. Teď chápu i svého dědu i tátu, proč mne tak vedli. Abych nenosila jen bílý plášť.

© Maura, 2008

Diagnoza

Doktor Janík byl starý mládenec. No, starý. Bylo mu kolem osmačtyřiceti let, ale svými zaběhnutými zvyky a rituály se podobal starému člověku. Bydlel v útulném pražském bytě blízku středu města a vedl život slušný a spořádaný. Chodil hrát kulečník, sem tam si zašel do Národního divadla v pěkném obleku a v růžové náladě, jak sám charakterizoval svoje rozpoložení. Měl jen pár přátel. Ne, že by o něho ženy nejevily zájem. Naopak, byl velmi vzhledný muž, elegantně se oblékal a choval se velmi zdvořile, až prkenně, rozhodně i po stránce hmotného zajištění si nemohl vůbec stěžovat. Ale myslel si o sobě, že neumí s ženským světem komunikovat. Zdálo se mu, že je příliš nudný se svými zájmy a že ženy očekávají od mužů právem chování, kterého on nebyl, podle svého soudu, schopen.

V poslední době se držel v kanceláři a doma, protože ho začala bolet hlava a cítil se velmi unavený. Víc, než by si to vyžadoval nával práce. Ráno při holení se díval starostlivě do zrcadla, jestli se neprojevuje nějaká nemoc. Nebyl žádný hypochondr, to ne, ale neměl nikoho, kdo by se mohl o něho starat, rovnat jeho krásné knihy v starodávných skříních po předcích a starat se o kartotéku klientů, o svěřené obnosy do úschovy a vůbec o jeho zaběhnutou advokátní praxi. Nevedl ani koncipienty. Šli mu na nervy ti nedočkaví sotva vylíhlí právníci, kteří sotva se naučili psát značku paragrafu, jak sám říkal, už chtěli bourat svět a vydělávat velké peníze. Byl opatrný, úzkostlivý na pořádek a profesionální. Vedl semináře na Právnické fakultě, měl výbornou pověst mezi svými kolegy a za celou dlouholetou praxi se nedopustil profesionální chyby.

Tohle si všechno uvědomoval. Je sám z vlastního přesvědčení.

A tak si jednou večer zašel na kulečník, aby byl mezi lidmi, jak říkal. Jeho přátelé už měli rozehrané partie, tak nechtěl zasahovat a sedl si ke stolku a mávl na číšníka, aby mu přinesl kávu a skleničku vody.

" Ahoj, doktore, tak jak jde život ," Plácl ho po zádech jeho přítel doktor Lhota.

" Jde to, doktore," usmál se. Lhota se na něho pátravě podíval.

" Není ti nic ? Připadáš mi nějak bledý. "

Přisedl si k němu.

" No, víš, nějak mně v poslední době pořád bolí hlava, nemám chuť k jídlu a myslím, že to není ani přepracováním, ani chřipkou. Jde to v takových návalech a já nevím, co s tím. Nic mi nezabírá. " Svěřoval se mu tiše, s jakousi vnitřní cudností, nebyl zase tak zvyklý mluvit o sobě.

" Tak přijď ke mně na kliniku. Podíváme se na to a něco s tím uděláme, doktore. Jdu hrát. Tak přijď třeba zítra, platí ?"

" Platí," řekl s důvěrou a s ulehčením, protože to byl krok, který opravdu hodně zvažoval a kterého se v duchu bál. Mám to za sebou, pomyslel si a s chutí se napil kávy.

Druhý den ráno se pečlivě osprchoval, vzal si nové prádlo, které si dal pod stromeček a oblékl se do svátečního obleku, velmi elegantního, který měl ve skříni pro zvlášť zvláštní chvíle. Usmál se, když si vzpomněl na některé pro něho radostné chvíle. Uměl je prožívat a uchovávat si je v paměti.

Životě bído, přec tě mám rád," zarecitoval si nahlas a uvázal si pěknou kravatu. Ještě jednou zkontroloval vzhled a pak vzal do ruky svou aktovku, pečlivě zamkl byt a vydal se pěšky na kliniku. Byl pěkný den, den, od kterého si sliboval, že mu dá šanci se zbavit starostí se zdravím. Bylo to poprvé, kdy to bral opravdu vážně. Prošel chodbami plnými lidí, kteří čekali na výzvu sestry a sem tam prolétl nějaký zřízenec nebo lékař. Až došel na neurologickou kliniku. V čekárně seděla jedna starší paní s dítětem. Asi babička, pomyslel si. Sedl si a dal si aktovku na kolena. Jak měl vy zvyku, položil si na ní ruce a oči upřel ke dveřím. Zachvíli se otevřely dveře a jeho přítel stál v nich.

"To jsem rád, že jsi přišel," přivítal ho a pokynul mu, aby vstoupil. Na jeho pokyn se začal svlékat, aby mu mohl udělat první neurologické vyšetření. Nebylo mu to příjemné, protože nebyl zvyklý se svlékat před druhými lidmi. Ale v zájmu svého lidu se příliš nezdráhal. Neurologické kladívko se rozběhlo po nervových drahách, pak mu proklepal kolena, nechal ho sáhnout si na nos, prostě takové běžné věci. . Také mu vzali krev a poslali ho na rentgen hlavy. Tam seděl s mnoha lidmi dvě hodiny, než přišel na řadu. Pak se vrátil do ordinace. Výsledky z rentgenu tam ještě nebyly.

" Jakmile budeme něco vědět, zavolám ti, neboj. A kdyby tam něco bylo, tak si tě pozvu a budeme to léčit. Neboj. "

Uklidněný šel do své kanceláře a pracoval až do večera. Den za dnem ubíhal ve stejném tempu. Říkal si, kdyby něco bylo, už by mi volali.

A tak jedno ráno zazvonil telefon. Zvedl ho a svým příjemným hlasem se do něho představil

" Ahoj," ozval se hlas jeho přítele, " tak jsme udělali všechny rozbory. Nebudeme si nic nalhávat. Máš nádor na mozku. Podle polohy, nedá se to operovat. "

" Tomu nerozumím, jak dlouho .... Co s tím..." blekotal a z rozčilení zlomil tužku, která ležela na zápisníku.

" Těžko říci. Ale nebudeme to vyřizovat po telefonu, zítra přijď. "

" Dobře," Řekl to s pokorou a i trochu se uklonil

Ale když položil telefon, měl pocit, že se ním točí celý svět. Opřel se o opěradlo a položil ruce na opěradla křesla. Zaklesl oči do oblohy přes zamžené okno a snažil se vymístit všechny myšlenky. Velmi úporně se snažil na nic nemyslet. Jen tak si udrží psychiku v klidu. o

" Pane doktore, máte tu návštěvu," otevřela dveře sekretářka a svým hlasem ho vyrušila v jeho úsilí o sebeovládání. Otočil k ní hlavu a ona se lekla, protože vypadal vyděšeně, tak ho nikdy neviděla.

" Co je to za lidi," řekl tichým hlasem a ona mu mlčky nalila do sklenice vodu a podala mu ji.

" Pán a paní Bruknerovi. "

" Ať chvíli počkají. "

Znala ho tak dobře, že se dál neptala a zavřela dveře. Když osaměl, jeho oči zabloudily k telefonu a udělal pohyb,. Jakoby ho chtěl zvednout. Ale pak obě ruce položil na stůl a , jakoby si chtěl zakázat cokoliv dělat, brát do rukou a nebo si cokoliv psát do svých diářů.

Den, který neměl být ... kolik jich takových bylo a kolik jich bude ? Hlavně těch, které by být měly.

Někdo tiše zaklepal na dveře a on se rozhodl, že své klienty přijme a bude dál pokračovat ve své práci.

Odpoledne se sbalil, zavřel stůl, zamkl sejf a ještě jednou před odchodem očima zkontroloval, jestli na nic nezapomněl. Auto nechal v garáži a šel pěšky domů. Nejdříve šel rychlým krokem, ale pak zpomalil a zatočil směrem k parku, který se nacházel mezi domy. Kousek přírody. Sedl si na lavičku, na kolena si položil aktovku a rukama ji přejel, jako by ji chtěl pohladit. Stromy lehce šuměly a kolem nich poletovali ptáci. Nikdo v parku nebyl, byl tam sám a byl tomu vděčný. Ne vždycky se mu tohle dařilo. A vlastně teď cítil, jak hodně potřebuje být sám a vypořádat se ze situací, do které se dostal.

Nepřemýšlel o tom, co všechno bylo za ním, co je v jeho životě nyní a co bude potom, i když lidé často v takové situaci bilancují, hodnotí a pláčí. On neplakal. Měl v sobě prázdnotu a to bylo to nejlepší, čeho vůbec mohl dosáhnout.

V aktovce mu zazvonil mobil. Dříve by po něm hrábnul a začal by hned komunikovat. Ale neměl chuť se s nikým bavit. Hrdlo měl stažené. Zachvíli zase. Nechal ho zvonit, protože se nechtěl vytrhovat ze svého rozjímání. Jen rukou se dotkl svého čela a přejel si po něm, jakoby chtěl dokonale vyprázdnit hlavu. Zachvíli znovu. . Kdo to asi pořád tak naléhavě volá ? Otevřel aktovku a vytáhl mobil. Podíval se na poslední číslo. Vida, řekl si, ještě to není všechno. Chtěl zavolat zpět, ale rozmyslel si to. Ale v jeho prstech se mobil znovu rozezvučel. Zpráva. Tak dobře. Otevřel ji a oři se mu zamžily. Nasadil si brýle, aby lépe viděl na display.

" Pavle, okamžitě volej. Chybná diagnóza. "

V hlavě se mu roztočily snad všechny paragrafy a první impuls, který ho popadl, byl vztek. Ale nenechal se jím opanovat. S rozvahou pomalu vložil telefon do tašky a vydechl si. Opřel se opěradlo lavičky a zavřel oči. Soustředil se na rytmus svého dechu. Pak teprve vytáhl mobil a zavolal na číslo, svého přítele. Chvíli se nikdo neozýval. Konečně to někdo zvedl-.

" Doktor Lhota. "

"Tady Pavel. Tak, o co jde ?"

" Pavle, stala se chyba. , Ještě jednou jsem to prověřoval. Prostě se spletly laboratorní výsledky a rentgenové. Zaměnili to s jiným pacientem, jmenoval se jako ty. Ale to je jedno.

Jsi v pořádku. Nezlob se. Doufám, že náš nebudeš žalovat. " V sluchátku rezonoval smích, který znal z kulečníku.

" Žalovat ?" zašeptal. Copak podáním žaloby by ze sebe sejmul tu hrůzu, kterou od rána prožíval ? Copak by mu někdo mohl vrátit tento den, který prožil v takovém stavu ? A nebo, řekl si v duchu, nebyl to jeden z nejcennějších dnů v mém životě ?

" Tak ti blahopřeji. Spadl mi kámen ze srdce. "

" Já vám všem také blahopřeji k opravdu profesionálnímu výkonu. "

Ukončil hovor a vstal. Den se už chýlil pomalu k večeru.

Když přišel domů, udělal si malou večeři a kávu, sedl si k psacímu stolu a otevřel svůj deník. Svým krásným rukopisem nadepsal datum a chvíli zvažoval, co bude psát dál. Znovu mu v hlavě proběhly všechny ty události. Chvíli přemýšlel a pak napsal dvě slova.

" Stydím se. "

Zavřel desky a zhasnul. Do pokoje se vkrádalo světlo z pouličního osvětlení. Sem tam zahučela tramvaj a do okna zaléhaly hlasy z ulice. Díval se do stropu a myslel na svou maminku. Měl pocit, že se znovu narodil.

Rakovina mi vzala přítelkyni

Je deset hodin dopoledne. Zdá se, že bude krásný den. Dívám se na oblohu. Sluníčko se pěkně rozlévá a barví bílé mraky dozlatova. Myslím na Aničku. Na její poslední cestu, která vede velkou hřbitovní, venkovskou branou.

Měla jsem tam asi jet a rozloučit se s ní. Ale opustila mne odvaha.

Vzpomínka na poslední rozhovor, kdy byla ještě plně při sobě, mi prolétla nyní hlavou.

"Jen abych se dočkala jara," říkala tenkrát v nemocnici, "ta zima byla tak dlouhá a protivná".

Seděla na posteli a držela v tenkých rukou nemocniční hrníček s čajem. Jednou rukou by ho už neunesla. Všechno v její tváři bylo už ztracené. Jen ty oči ! Dívala se kolem sebe mírným a laskavým pohledem. Když zachytila pohled druhého člověka, usmála se a zlehka pokynula hlavou. Tehdy měla čerstvé květiny na stolku u postele.

"Ty jsou od Otíka. Nemá čas. Teď rozjíždí nějakou důležitou práci. A tak mi jeho asistentka nosí kytky. To víš, musí se starat o firmu." Tak omlouvala svého manžela, ale já o tom věděla své.

Otta, manžel Aničky, je opravdový manažer a neztrácí čas. Všechno má předem spočítáno a promyšleno. Chod věcí se nesmí zastavit. Znám ho dobře.

Když ještě byla Anička zdravá, chodili k nám v neděli na návštěvu. Zatímco naši muži vedli ty své veledůležité hovory, my jsme si jen tak povídaly. Nikdy na nikoho nenadávala, nikdy se nezlobila. Bývala při těle, ale pěkně se nosila. Nejraději bývala doma, jenomže musela chodit na různé akce, aby všichni, hlavně zahraniční zákazníci, viděli, že pan ředitel má spořádaný rodinný život. To bylo pro image firmy hodně důležité.

Je sobota. Říkám si, že trochu upravím zahradu. Karel je na rybách, jel už v pět hodin ráno. Včera se mne ptal, jestli pojedu na pohřeb. Ještě jsem si nebyla jistá.

Bože, jaký krásný den ! Mezi vysokými tisy je příjemná lavička, na které sedávala moje maminka. Jak tohle dodělám, tak si tam sednu a budu si užívat slunečních paprsků, orosených květin a vůně i ptačího zpěvu. Jak je to příjemné !

Na obzoru se rýsují zalesněné kopce a je vidět tak daleko v tom jasném a průzračném dni. Jaká by to byla neskonalá krása, kdyby se člověk mohl bez starostí jen tak oddávat té kráse přírody. Jak stačí málo, aby se najednou svět ztratil a zůstala čistá bílá postel, malý noční stolek s květinami od bůhví už koho, to je jedno, malé chraplavé rádio a velké hodiny odměřující čas života.

Aničce na to stačilo pár minut, které jí oddělilo od zdravých lidí

Nevyprávěla mi podrobnosti, jen mi to řekla jednou v neděli, kdy zase byli u nás na návštěvě. Bála jsem se, že se rozpláče, ale jen jí zacukalo u koutků úst a já ji sevřela měkkou, baculatou ručku, ozdobenou prstenem a zlatým náramkem. Taky to byl takový pěkný den, také bylo daleko vidět, ale tehdy jsme se jen jedna druhé dívaly do očí.

"Už jsi mu to řekla?" zašeptala jsem.

Zavrtěla hlavou. Zřejmě si myslela, že je ještě čas dělat tak zaneprázdněnému člověku, jakým byl odjakživa Otto, nějaké starosti. Stejně by to nepomohlo a zbytečně by se trápil. Ještě počká, dokud to nebude opravdu nutné.

"A nasadí ti nějakou léčbu?"

Cítila jsem se bezmocná nad takovým pánem, jakým je Rakovina.

"Zkusí všechno. Prý mají výsledky," odpověděla tiše.

"A jak to před ním utajíš, když budeš chodit na léčení ?"

"Víš, Otta stejně skoro není doma a my se spojujeme mobilem nebo e-mailem. To není problém před ním něco utajit."

Její úsměv byl trochu hořký. Ale chápala ho. Teď, když v ní žije ten obrácený život , musí se naučit s tím sama vyjít.

Člověk je hodně často sám na věci, které by s ním ostatní měli sdílet. Třeba Karel. Ten nemá na nic čas. Promiň, nemám čas – to je jeho nejčastější odpověď. Zvykla jsem si zbytečně nezatěžovat běžnými problémy. Máme dům a zahradu s krásným výhledem, plnou krásných keřů a květin, ale on si ji všimne jen tehdy, když není pořádně posečený trávník a nebo není pořádně zalito. Kde jsou ty časy, kdy si se mnou sedl na lavičku, objal mne kolem ramen. Tak tiše jsme spolu sdělávali ! Beze slov. Kdyby se to stalo mně, co bych dělala ? Řekla bych mu to. A zastavila bych běh věcí? Přijela by jeho matka a starala se o mne. Tím by to asi pro něho skončilo. On nemá ponětí o problémech svých blízkých. Chápu to, věřím mu, že má hodně starostí s obchody a s lidmi ve firmě.

Vstala jsem a šla až k plotu, odkud bylo vidět na stráň, kde se pásávaly ovce. Dnes však byla stráň prázdná, osvícená sluncem. Určitě je tráva vlhká a voňavá. A byla na ní vidět vlnitá cestička.

Vzpomínám na to, jak Karel mi vyprávěl o Aničce a Ottovi a jejich manželství už během její nemoci.

"Řekla bys, že Otta má problémy v manželství ?" zeptal se mne jednou večer Karel jen tak mimochodem přes noviny.

"Nic o tom nevím."

"Anička se ti nesvěřuje ? Jste přeci takové přítelkyně."

"Budeš se divit, ale o takových věcech se nebavíme. Ty snad ano ?"

"Ale my žádné problémy přeci nemáme, viď," řekl s úlevou v hlase a objal mne.

"Odstěhovala se bez vysvětlení z ložnice," pokračoval a já na něm viděla, že i pro něho by to byla poslední kapka.

"To bude asi tím, že Otta chrápe, " zasmála jsem se.

Pochopila jsem, že něco nehraje a že Anička chce být sama se sebou.

"Pozveme je v neděli na grilování."

Karel se už rozhodl. To by tak bylo, aby se ti dva pohádali. Otta by pak nefungoval podle plánu.

Jejich poslední návštěva u nás mi nyní přináší zcela živé vzposmínky. Přišli, zavěšeni do sebe. Na první pohled se Anička vůbec nezměnila. Jen malinko zhubla, ale slušelo jí to. Její květované letní šaty vlály v teplém větru a kolem ní se šířila krásná kořeněná vůně. Na hlavě měla bílý letní klobouk.

"No né, ty vypadáš jak znovuzrozená," začal Karel se svými mužskými neomalenostmi a ona se nezlobila. Tehdy jsme seděly na této lavičce. Odložila klobouk a kabelku si položila na klín.

"Všechno mohu, jen ne s ním spát. Nevím, jak to udělat. Začíná mne podezřívat. Dokonce to moje hubnutí přičítá tomu, že někoho mám."

"Měla bys mu to říci. Opravdu, radím ti dobře, Aničko. Je to přeci jen tvůj manžel. Důvěřuj mu. Vzpomínáš – ve zdraví i v nemoci..."

"Byla bych ráda, kdyby si našel dočasně milenku. Opravdu, byla bych ráda. Třeba se z toho dostanu. Kdyby se tím trápil, vůbec by tomu nepomohl a já potřebuji klid, Chodím teď na takovou novou terapii, vede ji bezvadná mladá lékařka. Cítím se moc dobře. Psychicky a i fyzicky. Podle mne je zbytečné o tom mluvit. Snad se to nějak vyřeší. Snad tomu napomůže náhoda."

Položila svou ruku na mou. Byla teplá, živoucí. Bože, říkala jsem si, takové strašné tajemství. Co s ním ? Začíná to být vážné. Nevěděla jsem si v tu chvíli rady. Slíbila jsem, že budu mlčet, ale to jsem byla tehdy nevědomá, neměla jsem ani tušení, jak takové věci probíhají. Jen jsem z doslechu věděla, že lidé při takové nemoci hodně trpí a často bývají osamělí. A toho se asi Anička bála nejvíc. Bála se, že jí její manžel opustí. Ale situace začala být neudržitelná.

"Holky, pojďte se něčeho napít."

Chlapi nás volali z domu, zřejmě se tam pěkně rozjížděli. Obě jsme vstaly.

"Nic mu neříkej, prosím tě." Její oči mne prosily, její duše mne prosila. Přikývla jsem. Nerada.

Naši muži seděli v pokoji, na stolku stála láhev vodky, voněl čerstvě rozkrájený citron.

"Ale já nebudu," řekla Anička, " dám si raději minerálku."

Otta zvedl obočí a podíval se na ni takovým zvláštním pohledem. Byl už trochu opilý. A její prosba ho nadzvedla. Už chtěl něco říci, ale zastavila jsem ho.

"Já si dám také jen minerálku. Je moc teplo. "

Odběhla jsem do kuchyně a otevřela nenačatou láhev. Bála jsem se, že se začnou spolu hádat. Tak jsem se bála, že se mi trochu roztřásly ruce. Určitě by jí urážel. A to tedy ne.

Vím, že ten nedělní večer u nich špatně dopadl. Kladla jsem si to za vinu. Anička mi s pláčem telefonovala, že se hrozně pohádali. Že mu to asi bude muset říci a neumí si vůbec představit, jak to s nimi bude dál.

Vzpomínky na ten den mizely a já si uvědomila, že je den Aniččina pohřbu. Podívala jsem se na hodinky. Jedenáct hodin. To už určitě Aničku nesou k bráně. Pohřeb začíná o půl dvanácté, ve dvanáct končí. Budou tam všichni, jen já a Karel ne. Protože od toho večera, kdy u nás byli naposledy, se Otto začal od nás odtahovat. Zřejmě se pohádal i s Karlem. Anička mi přestala volat a tak jsem si myslela, že je všechno v pořádku. Sice jsem si na ní občas vzpomněla, to ano, ale už jsem se tím příliš nezabývala. Byly jiné starosti.

Vyčítám si to nyní, že jsem ji sama nezavolala. Dnes vím, že to byla velká chyba. Ale nesmím si to klást za vinu. Je těžké narušovat chod života druhých lidí a zbytečně pronikat do cizích tajemství.

Obešla jsem jabloně a dívala jsem se, jak ženou na květ. Letos, pokud nepřijde mráz, bude dobrá úroda. Nadechla jsem se zhluboka, abych zaplašila tíseň. Nemohla jsem nevidět přízrak smutečního průvodu a rakev, v které ležela Anička sobě už naprosto nepodobná. Neměla jsem se na ní chodit dívat, když umírala.

Od toho dne, kdy u nás byli naposledy, uběhly tři měsíce. Jak jsem říkala, bez kontaktu. Až Karel mi jednou večer řekl, že Aničku odvezli do nemocnice v hrozných bolestech. Že je Otta v Číně a není možné se mu dovolat. Jsme jejich nejbližší přátelé, měla bych tam skočit. A ty nepůjdeš, že? Moje otázka ho zaskočila. Neměl odvahu se podívat tváří v tvář takovému utrpení. No, Karle, to mám tedy vyhlídky. A tak jsem tam ráno šla a ona seděla na té posteli , v rukou měla hrnek s čajem .... Nemohu na to zapomenout. Jak se změnila. Za tak krátkou dobu. Ještě teď, když se dívám na ty polorozvité jabloňové květy, které mi připomínají to přání vidět ještě jednou, jak přichází jaro, se mi hrnou slzy do očí.

Odcházela jsem z nemocnice a věděla jsem, že je konec nadějím na její uzdravení. Ta křehkost jejího vzhledu znamenala, že její tělo už nevydrží nápor vítězící nemoci. Nechala jsem jejímu ošetřujícími lékaři vizitku, aby mne zavolal, kdyby se jí přitížilo .........

Z blízkého kostela bylo slyšet polední zvonění. Aničku právě spouštějí do hrobu. Za chvíli nahrnou na její rakev hlínu a jeden život se ztratí v nekonečnu. Dívala jsem na stráň, kde se pásávaly ovečky. Někdy jsme tam chodily na procházku po té cestičce, po které chodili věřící za kopec do kostela na bohoslužby. No vidíš Aničko, ani jsme se spolu nerozloučily . Ale na tom smrtelném loži, to jsi ani nebyla už ty. Bála jsem se tě políbit. Stiskla jsem ti alespoň ruku a ty jsi mi ten stisk slabounce opětovala. Můžeš to považovat za loučení ?

A najednou jsem uviděla, jak po louce běží nějaká postava, má bílé šaty a mává na mě. Byla jsem tak zamyšlená, ale automaticky jsem zvedla ruku a pokynula jí. Nenapadlo mne, že to byla Aniččina duše, osvobozená od pozemských bolestí. Přeci jen se přišla se mnou naposledy rozloučit. A dokonce jsem v tom teplém vánku cítila její parfém. Ne, tohle nemohu nikomu říci.

Slunce se na chvilku schovalo za bílý mrak, ale pak vykouklo a zalilo zlatou září celou krajinu.. Bylo poledne, zvony dozvonily a všechno se ztišilo, i ve mně. Ano, tíseň, kterou jsem cítila, se rozplynula. Anička si ji vzala sebou. A tak, zůstane na ní vzpomínka, tady všude, kde byla v posledních měsících šťastná, i plná úzkosti, kdy prostě žila.

Bylo na čase chystat Karlovi něco k jídlu. Ať je jaký je, jsem ráda, že jsme oba zatím zdraví a nic nám nechybí. Vždyť se máme docela rádi. I po dvaceti letech. Jen, dlouho jsme si to neřekli. Budu muset něco vymyslet, aby to nezůstalo beze slov.

Může přijít doba, kdy bude na taková vyznání pozdě. Jako na všechny krásné pohledy na nebe i přírodu, na milovaného člověka.

Nenávist bez důvodu

Vždycky jsem si myslela, že roky prožité vedle jednoho muže zkvalitňují vztahy a dnes vidím, že jsem se velmi mýlila. Hrany se obrušují a všechno na čem nám záleželo, se stalo stereotypem, který jsme vzájemně udržovali jako liturgii a báli jsme se cokoliv porušit, aby nevznikl stín podezření, že něco neklape a nebo se něco mění. Bylo to pro nás oba těžké, zvláště, když jsme začínali nezávisle na sobě tušit, že láska mezi námi skončila. Nevím, co přesně cítil on, ale já byla odhodlána mlčet a udržovat náš vztah s nadějí, že se to kde samo náhle vyřeší a obrátí k dobrému. Ale pochopila jsem, že láska je zákon, tvrdý a neúprosný zákon a když pohasíná, vztahy jí spojené ztrácejí na kvalitě a smyslu a oba jsou vystaveni přímému rozhodnutí buď vztah proměnit a nebo skončit. Ale kdo si to uvědomuje? Každý, kdo doopravdy miloval si nepřipouští, že by měl najednou odcházet a nebo bořit lety vybudované zvyklosti a rituály. Nuže, láska není však jen zákon, je to i boj, na jehož konci není vítězů, ale poražených. Nebojím se o tom mluvit, i když to není lehké ...

"Podívejte se, paní Kuchařová. S manželem žijete sedmnáct let a jistě jste si, jak vidím ve vašich dokumentech, leccos vybudovali, leccos prožili a urazili jste dost dlouhou cestu životem. Manželství prochází krizí, ale nemusí to být krize nepřekonatelná," řekl mi náš známý advokát, který nás zastupoval v době, když jsme restituovali. Je to úctyhodný muž a jistě by mi neříkal takové věci, kdyby o nich nebyl sám přesvědčen.

"Pane doktore," skáču mu do řeči," on odešel k jiné ženě. Opustil mne."

"A zrušil si trvalé bydliště?" zeptal se ze zájmem.

Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Když jsem vyslovila tu skutečnost nahlas, uvědomila jsem si celý dosah událostí, které mezi námi již měsíc probíhají.

"Navštívila jste manželskou poradnu?" zeptal se mne a listoval v dokumentech, které jsem mu přinesla.

"Ne, to ne, proboha. Oba chceme, aby rozvod proběhl diskrétně."

Usmál se a obrátil další list. Chvíli si v něm četl a já jsem si v těch rozpacích hrála s uchem kabelky.

"Měli jste v poslední době nějaké vážné spory?"

Zavrtěla jsem hlavou.

Advokát zavřel spis a upřel na mne oči.

"Vy znáte tu ženu, ke které odešel?"

"Ano. Několikrát předstíral, že je to kolegyně, ale já jsem si to jeho tvrzení ověřila. Je to náhodná známost z nějakého večírku. Těžko se mi o tom mluví, pochopte mne."

"Já vás chápu, ale zase si uvědomte, že dojde k dělení majetku a musíte se dohodnout na výchově dětí. Děti vědí, že se jejich otec odstěhoval?"

"Ne, ne," řekla jsem rychle, abych zaplašila chvíli, kdy bude potřeba jim sdělit, že jejich domov, o kterém si mysleli, že je tím nejlepším hnízdem, je v troskách.

"Anička, vaše dcera má třináct a Michal šestnáct. Mysleli jste na to, že jim berete domov v těch nejcitlivějších letech dospívání?"

"A co mám dělat? Mám ho jít prosit a nebo mu připomínat, že udělal nejen problém nám, ale i dětem? Je to dospělý člověk a dost inteligentní na to, aby si to uvědomil. Pane doktore, než jsme se vzali, tak jsme spolu pět let chodili. Prožili jsme spolu krásné roky. Myslela jsem si, že to tak bude navždy a snad jsem přestala o něho stále usilovat. Možná, že mu něco začalo chybět, co jsem nechápala. Ale dělala jsem všechno pořád tak, aby nikomu nic nechybělo, aby děti byli v pořádku, aby on měl jistotu, že jsme založili domov. Já prostě nechápu, co se stalo."

Doktor se zase usmál a vrátil se ke spisu.

"Já vám nemohu rozvod zatím doporučit. Možná, že to není tak vážné, jak se domníváte."

"To není vážná věc, že spí s jinou ženou?" Byla jsem na pokraji výbuchu.

"Nechce se mi věřit, že by tak náhle opustil rodinu pro nějakou nahodilou známost," řekla definitivně sklapl desky.

"Co mi tedy radíte?"

"Dát to do pořádku, promluvit si s ním a neschovávat se za nějaké postoje a uražené hrdosti. Myslete proboha na ty děti, paní Kuchařová. Ono to přejde, uvidíte. Váš manžel, jak ho znám, je uvážlivý člověk.Tohle potká skoro každého chlapa."

Odcházela jsem od něho do deštivého dne a byla jsem tak rozrušená, že jsem nemohla v kabelce najít deštník. Myslela jsem si, že tuto záležitost vyřídím snadno, advokát se podívá na věc objektivně a sepíše návrh na rozvod. Ale asi poznal, že lžu. Přeci nikdy nemohu nikomu říkat, že mne manžel bije. Začalo to pár měsíci, když jsme byli na dovolené a na jednom večírku jsem tančila s jedním mužem, který mne ve vší slušnosti a počestnosti o tanec požádal. Nemohla jsem tušit, jakou zlobu to v manželovi vyvolá. Měl něco upito, ale e tolik, aby se přestal ovládat. Alespoň to jsem si myslela. Když jsme se vrátili na pokoj, trousil podivné poznámky o tom, jak jsem se vykrucovala a když jsem mu to vymlouvala, udeřil mne do tváře. A touto jedinou ranou se roztrhl pytel utajovaného násilí. Pak mne prosil, abych mu odpustila a velmi se tím trápil, to vím docela jistě. Děti si naštěstí ze začátku ničeho nevšimli. Snažili jsme se to řešit. Marně. Stačilo, abych udělala malou chybu a už se strhla hádka, která skončila tím, že mne uhodil.

"Honzo, musíš se léčit," řekla jsem mu jednou, ale uvědomila jsem si, že to neudělá, protože kdyby to vyšlo najevo, ztratil by těžce získané postavení a lidé by si ho přestali vážit.

"To mne tak nenávidíš?" zeptala jsem se ho jednou v pláči.

"Ano, nenávidím tě. A nevím proč."

Dávala jsem si pozor, abych nevyvolávala důvod k jeho výbuchům zloby a násilí, ale bylo to marné. Stopy po bytí jsem pečlivě skrývala pod make-up a vymýšlela jsem si výmluvy, jen aby nikdo nepřišel na to, co se u nás děje. Nesměli jsme pouštět rádio, zvuky ho dováděly do zuřivosti. A hlavně já jsem byla terčem jeho zloby.

"Děti, maminka se rozhodla, že pojede na dva týdny do lázní. Budeme tu bojovat sami. Až se vrátí, tak uvidí, jak nám to pěkně ve třech šlo," řekl jednou, po dohodě, při nedělním obědě a já jsem se snažila vesele komentovat jejich hospodaření. Nedalo se nic dělat. Dohodli jsme se, že zkusíme jít alespoň na pár dní od sebe, třeba se situace uklidní. Udělala jsem velký úklid, aby se nemuseli zabývat pořádkem, každému jsem ukázala, kde má své věci a Aničku jsem naučila zapínat pračku.

"Bez tatínka to nedělej, ale pomáhej mu. To víš, je hodně zaměstnaný a nemůže se o vás tak starat, jako já."

Anička si zapsala postupy a pak se na me obrátila:

"Mami, ty jsi nemocná?"

"Ne, jen si jedu odpočinout."

"Aha, Ale vrátíš se brzy, viď?"

"Ano, to víš, že ano," políbila jsem ji.

Večer před odjezdem mne manžel odvezl k mé sestře, která slíbila, že mne zaveze k autobusu.

Před dětmi mne políbil a já jsem nasedla do auta. Celou cestu mlčel a soustředil se na řízení.Ani já jsem nezaváděla hovor.

"A kvůli dětem zavolej, aby si nemyslely, že se něco děje," řekl mi na rozloučenou, vyložil mi zavazadla a ani se na mne nepodíval. Zazvonila jsem. Ještě jsem se za ním otočila, ale už jsem jen viděla červená světla, jak se ode mne vzdalují do tmy.

Dalo by se říci, že jsem měla dost času na to, abych si o samotě všechno promyslela a došla k nějakému závěru. Ale myšlenky se mi zamotávaly a já jsem cítila jen utrpení a strach, bezvýchodnost a beznaděj. Přemýšlet nad tím, kde jsem udělala chybu, bylo zbytečné. Chápala jsem, že chyba je v něm. A že je sám ve stejné situaci. Uvažovala jsem, jestli je mezi námi ještě láska. Neuměla jsem si představit, jak silná může být nenávist, která náhle mezi dvěma lidmi zaplane podobně jako dříve láska. A tak jsem v těch dnech prožívala chvíle, kdy jsem litovala, že jsem nebyla silnější a po prvním incidentu jsem se prostě nesbalila a neodešla. Ale záhy jsem zase nacházela ty důvody, proč jsem to neudělala. Neuměla jsem si představit, že by najednou náš dům, který jsme s takovou láskou budovali, byl prodán jiným lidem, že by všechny věci, které jsem si pořídili, se rozdělily na půl a ještě se o ně dohadovali. Prožívali jsme muka a já jsem nebyla schopná ho nenávidět, jen litovat a omlouvat do nekonečna a lhát. Dokonce jsem byla rozhodnutá sama na sebe vzít vinu za rozpad manželství, ale to by asi nikdo neuvěřil.

"Máte vysoký tlak," řekl lázeňský lékař, když skočil pravidelnou kontrolu a zavrtěl hlavou,"na to jste ještě mladá."

"Měla jsem jaké starosti, teď jsem najednou začala odpočívat, tak to bude reakce."

"Ale, to je chabé vysvětlení. No, musíte mi nic vykládat, když nechcete, ale pokud byste si chtěla pohovořit, jsem vám k dispozici."

Odcházela jsem dlouhou chodbou z budovy, páchlo to jako v každé nemocnici a mně na chvíli napadlo, že by bylo lépe to všechno skončit. Každý den, který následoval, byl blíže k pravdě a tu jsem musela unést. Když se blížil večer, dostavoval se takový zvláštní stav mysli, že jsem měla chuť zvednout telefon a zavolat někomu, komu důvěřuji a poradit se, svěřit se, cítit soucit a lásku, kterou jsem tak postrádala. Naučit se říkat nahlas . manžel mne bije a nenávidí, to bylo hodně náročné. Zkoušela jsem to vyslovit sama před sebou, ale nebylo to snadné. Vždycky se mi vynořily tváře našich dětí, které by si do života odnesly takový těžký zážitek.

"Tak jak válčíte?" zeptala jsem se Aničky, která zvedla telefon.

"Docela to ujde," řekla, ale její hlas nezněl tak zvesela.

"Děje se něco?" zeptala jsem se v úleku a uvědomila jsem si v tu chvíli, že by mohl něco udělat i dětem. Dosud jsem si myslela, že to směřuje jen vůči mně.

"Ne, nic, mami. Neboj, kdyby něco bylo, tak hned zavolám."

"A co tatínek?"

"Je strašně nervózní, mami. Asi má nějaké problémy v práci."

"No to víš, ale doufám, že se o vás stará."

"To víš, že ano."

"A je doma Michal?"

"Už spí."

"Tak ho nebuď a jdi taky spát."

Vlna strachu mne zaplavila takovou silou, že se mi zamotala hlava. Nedalo mi to, abych manželovi druhý den hned ráno nezavolala.

"Ahoj," řekl jen.

"Ahoj. Je něco nového?"

"Ne, není," řekl stručně a krátce.

"A děti jsou v pořádku?"

"Ale jo.Hele, já mám spoustu práce a nemám čas se vybavovat."

Bylo osm hodin, v devět mi začínaly procedury. Podívala jsem se z okna, počasí se krásně vyvedlo už z rána a kdyby nebylo těch starostí, jistě bych se mohla cítit šťastná a spokojená. Ale ta tíha starostí a strachu mne zavalovala a já jsem se bála, že mne to nakonec porazí. Podle toho tónu v hlase jsem chápala, že je definitivní konec a že nezbývá, než manželství ukončit. Přemýšlel jsem o tom, že promluvím s tím doktorem, ale pak jsem tento nápad zavrhla. Určitě by se roztočilo spoustu problémů, které bych nebyla schopná kočírovat. Možná, že je nemocný a vyšetřování domácího násilí by ho mohlo ještě víc poškodit. Ale rozhodně už nemohu doufat, že to přestane. V těchto neveselých myšlenkách jsem se ubírala na pokoj. I když bylo krásné počasí, vůbec mne nelákalo chodit někde venku a vystavovat lidem na oči můj smutek a slzy, které se mi stále hrnuly do očí.

"Tohle nechápu," řekl doktor, "tlak máte zase vyšší."

Odložil fonendoskop na stůl a změřil mi puls.

"Děje se něco?" zeptal se mně a já zavrtěla hlavou.

"Něco doma?" zeptal se ještě naléhavěji a já uhnula pohledem. Teď byla ta šance se svěřit a požádat o radu.

"Tak mluvte, nebojte se. Jsem vázán lékařským tajemstvím. Když nebudete chtít, nebudu nic dělat, ale ven to musí."

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu řekla všechno, naprosto všechno a občas mne zastavil pláč a lítost mi lámala hlas. Poslouchal mne soustředěně a vážně se a mě díval.

"Takže manžel vás vlastně sem poslal, abyste mu nebyla na očích. On si uvědomuje závažnost svého počínání, ale nemůže si pomoci. Váš manžel zřejmě překonal hranici stressu a nyní se u něho začíná projevovat duševní choroba. Pokud to pochopil, chodí se tajně léčit, pokud však s tím nic nedělá, zachvíli si to přestane uvědomovat."

"A jsou ohroženy mé děti?"

Lékař se zamyslel.

"Myslím, že nejsou, pokud se dokáže ještě ovládat. Já vám však poradím jedno. Jak se vrátíte, pokud bude mít tu světlou chvilku, s největší vážností s ním promluvte a donuťte ho, aby navštívil svého lékaře. Vidíte, ani vás advokát vám neuvěřil a rozvodem to nespravíte, pokud k němu ještě něco cítíte."

"A co bude dál?"

"Těžko říci, může se to medikamenty zlepšit a nebo zhoršit.Ale vás čeká osud člověka, který bude žít s duševně nemocným člověkem, u kterého nelze nikdy odhadnout, jak se bude chovat. Tyto příznaky se nejčastěji obrací vůči těm nejbližším."

"Vůbec nemohu pochopit, jak se to stalo," řekla jsem.

"Vysvětlím vám to docela snadno.Jde o část mozku, který se nazývá hypokampus. Je to takový knihovník, který vyhledává informace. Jeho dobrý stav snad nejvíc rozhoduje o úrovni naší inteligence. Ovšem je citlivý na stress a pokud je vás manžel dlouhodobě vystaven těžké stressové situaci v práci a to, podle toho, co dělá, je a nemůže ji uniknout, zmenší se a pak se hovoří o distresu. Můžeme uvažovat předběžně, že váš manžel trpí depresivní poruchou.a to je nutné zavčas léčit, paní Kuchařová."

"A co mám nyní dělat?" popadl mne strach, protože jsem ten pojem –deprese- znala a věděla jsem, jak to probíhalo u mé jedno přítelkyně, která měla velmi těžký průběh.

"To závisí je na vašem rozhodnutí, Buď se skutečně rozvedete a tím ze sebe sejmete ten úděl a nebo s manželem zůstanete s tím, že ho donutíte k léčbě a budete ho v tom podporovat."

Myšlenky se předbíhaly. Z jedné strany jsem toužila ze všeho utéci a z druhé strany jsem hledala sílu, jak kývnout na tu druhou alternativu vedena tím, že mi před tím, než se to všechno stalo, věnoval tolik pěkných roků. Uvědomila jsem si, že nám, své rodině, se snažil poskytnout pohodlí a klid a sám pracoval do úmoru.

"Tak jak to vidíte?"

"Zvolila jsem si druhou alternativu," řekla jsem pevně.

Vrátila jsem se domů za pár dní a když jsem odemkla byt, dýchla na me vůně čistoty a pořádku. Děti byly ve škole a podle bot jsem poznala, že je manžel doma. Našla jsem ho v obýváku u počítače.

"Ahoj," řekla jsem a o se ke mně otočil. Vypadal unaveně a vyčerpaně.

"Ahoj. Ty jsi přijela dřív? A proč jsi nezavolala."

Sedla jsem si k němu a dívala jsem se na obrazovku, kde byla tabulka, kterou vyplňoval.

"Pracuješ?" zeptala jsem se ho.

"Jsem na neschopence," řekl mi.

"To je dobře," vzala jsem ho za ruku. Neodtáhl se, jako dřív. Viděla jsem mu n očích, jakou má lítost a jak se stydí. Pohladila jsem po vlasech a vyprávěla mu, jak se mi líbilo v lázních, O jeho nemoci jsme se ai nezmínili. Držel me stále za ruku a hladil mne palcem po dlani. Měla jsem co dělat, abych zadržela slzy a uvědomila jsem si, jak ho stále hluboce miluji.

Měla jsem štěstí, že mi bylo dáno porozumět jeho nemoci. Své namáhavé práce musel nechat. Jezdím s ním k jeho lékaři a dávám mu stále na jevo, jak mi záleží na tom, abychom zachovali náš domov. I přes jeho odpor jsem nastoupila do práce, abych posílila rodinný rozpočet. Rozhodli jsme se, že o těch temných dnech všeho soužití nebudeme nikdy mluvit a že se budeme snažit zase nalézt lásku a porozumění. A třeba i prodáme náš dům a změníme místo, abychom ztratili zlé vzpomínky. Vždyť nám dospívají děti! A oni se nesmí stát obětí nástrah, které lidem strojí naše doba.

≈

Síla pramenů

Na jednom krásném místě v Podkrkonoší žila moje babička a ta byla slavná tím, že uměla připravovat léčivé bylinky, pomáhala při zrozeních a stála u úmrtního lože mnohých lidí v tom kraji. Neměla šanci vystudovat medicínu, jako já. Když umřela, v jejím odkazu byla jedna velká krabice. Když jsem ji otevřela, zjistila jsem, že si vedla zápisky a deníky po celý svůj život. A tak, když jsem zavřela poslední sešit plný poznámek a návodů i receptur musela uznat, že lékařem se člověk rodí. Kromě té krabice jsem zdědila i chalupu, v které žily před tím již tři generace mé rodiny. Bratr ji nechtěl a tak jsem se ujala její rekonstrukce. Byla to všechno jen jakási intuice, která mne vedla k tomu, abych ji neprodala.

Po studiích na lékařské fakultě jsem se vdala za lékaře. Připadalo mi, že to bude klapat. On byl starší než já a měl dobré postavení. Jenomže jsem zapomněla, že zatímco on pocházel z Prahy, mě byl bližší venkov, z kterého jsem vzešla a kde jsem prožívala jako dívka krásné chvíle. Netušila jsem, že tyto odlišnosti mohou jednou hrát velkou roli v našem vztahu. Byla jsem mladá a zaslepená a spoustu věcí jsem nevnímala a ani vnímat nechtěla. Po smrti babičky jsem získala její chalupu, kde žila a v které jsem trávila krásé chvíle. Byla jsem nadšená a hned jsem se pustila do rekonstrukce.

Manžel však nadšený nebyl, když jsem se z jara rozhodla strávit pár dní v nově konstruované chalupě. Dokonce se mu ani nelíbilo, že jsem ji z venku ponechala starodávný ráz a uvnitř ji citlivě zmodernizovala.

"Ty se tam nakonec vrátíš, děvče," řekla mi matka, když si prohlížela obrázky.

"To by mi Alex dal. Ten by z Prahy nešel," řekla jsem tiše.

"Však uvidíš, že to nějak dopadne. Co já pamatuji, tam bylo vždycky tak krásně. Ale neměla jsem k tomu matčinýmu bylinkaření žádný vztah. To ty, ty jsi naplnila její přání. Ze mě radost neměla. Víš, byla tak pobožná, tak věřící a tak úžasná, ale moc přísná. Já zdědila technický talent po svém pradědovi. A s tím se ráda neměla."

"Nejvíc jsem byla nadšená z jejích deníků. Tak pečlivě vedené zápisky jsem nikdy neviděla."

"Však se nad nimi něco naseděla. Vždycky večer, když nás děcka dala spát, rozsvítila petrolejku a hodiny nad tím seděla. Dnes si každý sedne k počítači, naťuká si něco do tabulky a moc nepřemýšlí, jestli je to krásné nebo není. Viděla jsi, jak uměla malovat květiny?"

"Mami, já bych se tam tak ráda vrátila. Vždyť jsem u ní strávila celé dětství. Ale Alex je hrozný, on bez té Prahy nemůže existovat. A já tu nechci být."

"To víš, je vědec a takové babské čarování on neuznává."

Náš rozhovor skončil u kávy a malých zákusků, které maminka napekla na sobotu.

"Já tam přesto pojedu a ty uklidníš Alexe," rozhodla jsem se.

"No když myslíš, že se mi to podaří," trochu pochybovačně řekla matka a přitom jsem a ni

viděla že se potutelně usmívá.

A tak jsem vystoupila na venkovském nádražíčku, které se lety nezměnilo. A se mnou pár lidí, kteří si vezli zásoby z města. Na kopcích bylo ještě plno sněhu, ale jaro se už hlásila zvláštním slunečním jasem, který krášlil ten den již od rána.

Na peróně se pohyboval starší pán s vozíkem ve staré nádražácké uniformě a vozil do skladu bedny a krabice, které vyložili z vlaku.

"Pane, prosím vás, potřebovala bych taxík," oslovila jsem ho.

Otočil se, chvíli se na me dívala pak se do široka zasmál.

"Čelákovic Radka. Holka, ty si na mne nepamatuješ? Já jsem přeci tvůj strejda Otík."

"Jasně, strejdo, že si pamatuji," lhala jsem a byla přesvědčená, že těch tetiček a strýců tady budu mít víc.

"Holka, tak ty jsi nakonec dala tu babiččinu chalupu pěkně do rychtiku a všichni tě chválili, že jsi ji ponechala ten tradiční ráz. Jen jsi se tu ukázala, ale dlouho jsi tu nikdy nepobyla."

"Architekt mi nosil fotografie."

"No jo, ale doopravdy to vypadá ještě líp. Tak co? Už jsi doštudovala?"

"Jasně."

"A my víme, že jsi doktorka. Tvá bába, ta byla na medicínu jako čert. Všechny tady dokázala kurýrovat, ani doktor sem nemusel. Jo tak ty jsi chtěla taxík. Hele, já ti ho zavolám od výpravčího. Zatím jdi pod stříšku a odlož si ty tašky."

Běžel do kanceláře a já se zatím dívala na ty milé stráně plné třpytícího se sněhu a sluneční záře, jakoby někdo rozléval zlato.

"Přijede pro tebe za půl hodiny, teď vezl nějaké lidi do města. Tak si pojď dát alespoň trochu toho kafe."

Zavedl mne do místnosti, kde byl starodávný erární nábytek a voněla tam kůže a lepidlo.

"Jsi vdaná?" zeptal se od kamen, kam stavěl konvici.

"Jsem."

"A děcka máš?"

"Nemám. Manžel zatím nechtěl."

"Na to holka nedej, chlapi pořád odkládají a pak zůstaneš bezdětná a on si najde nějakou, s kterou nějakého potomka zplodí. On je taky doktor, co?"

"Je."

Postavil mi hrnek s kávou na stůl a přisedl.

"To víš, u vás je to jinak než u nás. My tu žijeme tak, jak příroda poručí a jinak to ani nejde. Letos bylo plno sněhu. Měla bys zasadit nějaké nové ovocné stromy. Ani jste loni na podzim nesklidili, tak si to lidé načesali."

"Však jsem říkala architektovi, ať tu úrodu nabídne jiným."

"To by ti bába dala. Zakládala si na jablkách. Takové ani ve městě nemáte, lidičky."

Pila jsem pomalu kávu a docházelo mi, jak se mi po celou dobu stýskalo po tomhle kraji. Ale Alex nechtěl se o tom bavit. On je rodilý Pražák a bez společnosti by nemohl existovat. Konečně, s lidmi by si nerozuměl.

"Jo, jestli chceš med, tak si zajdi přes potok do Hrádečků. Od Kovářů ho nekupuj, kdyby ti nabízeli.A vajíčka si vezmi od sedláka, však víš. Má je testovaný, neber od lidí, jen nějakou zeleninu. Jak tu budeš dlouho?"

"Myslím tak deset dní."

"Tak to se uvidíme. Navštiv hájeckou tetu, pořád se po tobě ptala. Co bába umřela, všech se straní. No, byla vždycky taková divná. A vzpomeň si i na podlipskou Anežku."

Tak vida, je tu ještě skoro celá rodina.
"Nezapomenu," řekla jsem, ale to už přijížděl taxík a já jsem nastoupila. Strejda mi totiž pomohl naložit zavadla.

Samozřejmě, když člověk po nějakém tom čase přijede na místa, která ho silně oslovují, hned by zůstal, ale já jsem si uvědomovala příliš dobře, že by se můj život velmi změnil a možná tak, jak bych si to nepřála. Je těžké žít mezi lidmi, kteří se neustále zajímají o všechny podrobnosti života a někdy páchají velké problémy i když s těmi nejlepšími úmysly.

"Tak jsme tady," řekl taxikář, když zastavil na cestě před domem, který opravdu kouzelně vypadal.

Pomohl mi zanést zavadla do chodby a já zaplatila. Zavřela jsem za sebou dveře a zůstala sama.

Dýchl na mne zvláštní vzduch od nově vymalovaných zdí a také možná pocit prázdnoty a jakési nepatřičnosti.

Svlékla jsem se a namířila do sprchy. Měla jsem v úmyslu trochu srovnat všechny věci, aby byl interiér úhledný a podívat se, jak to všechno udělali. Pak si dát kafe a jak se říká, "hodit se do klidu".

Sotva jsem postavila konvici, někdo zvonil. Šla jsem otevřít a ve dveřích stála starší žena v krátkém kožíšku a usmívala se na mne.

"Radko, holka, že jsi se přišla podívat. Celá dědina sledovala ty rekonstrukce a jak vidím, tak se to povedlo. A kdepak máš manžela?"

"Neměl čas."

"Já myslela, že se sem přistěhujete. Že budeš pokračovat v tradici rodiny."

"To se ještě uvidí," usmála jsem se a myslela jsem v tu chvíli vážně.

Alex si čte noviny a já utírám prach a obrazovce počítače.

"Jak bylo?" zeptal se a obrátil list.

"Jo, bylo to dobrý. Trochu jsem tam udělala pořádek a na jaře musím zasadit stromy."

"Myslel jsem, že bychom vyrazili někam do světa. Co budeme prosím tě dělat v Krkonoších."

"Chodit na výlety."

Složil noviny a posunul si brýle na špičku osu, aby mne zaostřil.

"Nemysli si, Radko, že nakonec skočíme celou kariéru jako mastičkáři někde na venkově. Já do tebe vidím."

"Proč jako mastičkáři? Když to tak vezmeš, můžeme si otevřít soukromou ordinaci. Lidi nám pomůžou a budou rádi, že nemusí jezdit do města."

"Já jsem věděl, že to s tou chalupou nebude tak jednoduchý. A to jsi mne přesvědčovala, že je to jenom na památku po babičce. Vrazila jsi do toho tolik peněz. Ty si myslíš, že tam můžeš bydlet?"

"Ne, nemyslím. Alexi."

Vzal do rukou složené noviny a pak s nimi zase sekl o stolek.

"Jdu na biliár k Havlíčkům. Vrátím se k večeři."

Vždycky byl naštvaný, když hrozilo, že půjdeme z Prahy. O venkově nechtěl nikdy ani slyšet, ale já pomalu spřádala plány jak ho tam dostat bez velkých hádek. A pak to najednou přišlo samo. Babička vždycky říkala, že když si někdo něco hodně přeje, tak to dostane a já vím a dodávám, že za cenu, kterou ai nečekal. Nic na světě není zadarmo,říkávali staří a mně se to nyní potvrdilo.

Asi za týden po našem rozhovoru zemřel na klinice, kde Alex zastával post primáře, pacient. Pozůstalí se rozhodli, že nemocnici budou žalovat za nedodržení postupu při postoperační péči a do ringu vpustili několik známých advokátů. Ukázalo se, že Alex je jeden z těch podezřelých při obvinění a mně mrazilo v morku kostí, protože jsem nějak tak tušila, že se z toho nedostane ze zdravou kůží.

"Budeme muset prodat ten barák, abych měl na advokáta," řekl jednou večer po dlouhé době souvislou větu. Velmi mne to vylekalo a rozhodla jsem se, že mu hned na začátku tuto možnost odmítnu, protože ten dům je můj a nedám ho napospas nějakým špitálským intrikám.

"V žádném případě," ohradila jsem se.

"Ty mi nechceš pomoci, že?"

"Chci, ale dům ti nedám."

"Tak jak mi vlastně můžeš pomoci?" řekl tónem, který nevěstil nic dobrého.

"Máš přeci spoustu přátel, stýkáš se ve společnosti s mnoha lidmi, říkáš, jak si tě váží. Určitě by nikdo neváhal, aby se za tebe vzal, zvláště, když jsi nevinný."

"Ty jsi tak pitomá, jak celá tvoje rodina. Kdo myslíš, že se bude starat o mou nevinnu? Prostě to na mně hodí a já budu do smrti platit odškodné."

"Tak jednoduché to zas asi nebude," namítla jsem.

"Prosím tě, kde žiješ? Tady jde úplně o něco jiného," zvýšil zase o stupeň hlas.

"A o co?" zeptala jsem se klidně.

"Aby mne odstranili."

"A proč?" nechápala jsem.

"Určitě mají za mně jiného kandidáta z ministerstva. Potřebovali už jen skandál, aby se mnou zametli. Jdu do kavárny."

Jakmile odešel, zavolala jsem šéfovi naší kliniky, s kterým jsem dobře vycházela, protože jsem se rozhodla, že vyzvím, co se vlastně děje.

"No, je to nějak podivný. Alex měl příjem toho pacienta, vykládá se, že mu stanovil chybně diagnózu a že celá operace byla už na kočku, když se dostal a sál."

"Ale to musí posoudit lékařská komise a udělat posudky."

"Jistě, že ano. Ale já mám za to, že, bohužel, došlo k zanedbání ze strany zdravotnického personálu a že ho z toho nikdo nedostane."

"Alex ale říkal, že jsou jen intriky, aby ho dostali z postu primáře," řekla jsem.

"Víš, já ti to řeknu tak, jsi přeci rozumná holka. Alex si nevidí na špičku nosu a některé jeho postupy nejsou v souladu s předpisy. Stěžují si i sestry, že se chová nepřiměřeně a nespravedlivě. Dokonce i vrchní je nespokojená, protože má nepořádek v papírech a ona za něho musí spoustu věcí dělat. A ta na něho dřív nedala dopustit. Jestli opustí místo dobrovolně, nebude mít problémy. Ale nemůže čekat, že se za něho kdo postaví. Ona ta jeho vina není tak velká, aby byl stíhán policií, ale myslím, že bude rád, když odejde a nebude muset platit za všechny odškodné."

Bylo mi to jasné a dokonce jsem i pochopila, že pravda vyšla najevo a já alespoň zachráním dům, když ne Alexe. Ten večer nepřišel domů a ani se mi neozval. Čekala jsem na něho celou noc. Ráno jsem zavolala k nim na kliniku. Sestra mi řekla, že pan primář spí na lékařském pokoji a víc neřekla. Z toho jsem usoudila, že nejen prožívá sám krizi, ale i naše manželství. Šla jsem tedy do služby a celý den jsem čekala, že mi zavolá. Až večer mi řekl do telefonu, ať se na něho nezlobím, ale že nastupuje na dovolenou až do rozhodnutí komise a odjíždí k sestře do Německa. Ptala jsem se ho, jestli se mezi námi něco změnilo a on mi zlomeným hlasem řekl, že všechno ...

Matka se tyto novinky dozvěděla od známých a celá rozrušená mi volala.

"Radko, prosím tě, co se u vás děje?"

"Však víš, ani se mi o tom nechce mluvit. Alex odjel k sestře do Německa."

"Doufám, že se nebudete rozvádět?"

"Já nevím, mami, musím si to všechno pořádně utřídit v hlavě."

A nechceš přijet?"

"Ne, mami.nezlob se."

Za tři dny mi volal ředitel nemocnice, abych ho laskavě přišla navštívit, že mi potřebuje něco důležitého říci, Byla jsem tak rozrušená, že jsem a sebe jen hodila kabát a běžela do administrativní budovy. Měla jsem obrovský strach, že se s Alexem něco vážného stalo.

"Posaďte se, paní doktorko," řekl a sám si sedl za svůj stůl.

"Váš manžel dobrovolně rezignoval na svou funkci a podal žádost o ukončení pracovního poměru a s tím, že nastupuje v Berlíně do nemocnice. Žádná obvinění nebyla proti němu vznesena a tak žádné peníze nebudete za něho muset platit. Je mi vůči vám moc líto, ale třeba se vrátí nebo ozve po čase."

Šla jsem se sklopenou hlavou po dvoře a do očí se mi hrnuly slzy studu a lítosti. Pomalu jsem docházela k tomu, že to manželství nemělo od počátku žádnou budoucnost a já nyní mohu naložit se svým životem podle libosti. Asi týden jsem čekala, jestli se nebude něco dít, ale žádná zpráva nepřišla. V sobotu jsem se rozhodla, že pojedu na chaloupku, jak jsem svému domku něžně říkala a projdu se trochu po okolí, abych přišla na jiné myšlenky. Tentokrát jsem jela autem.

Sklánělo se skoro k večeru, mlhy se nesly nad kopci a v domě bylo teplo a útulno. Uvařila jsem si čaj a zapnula rádio. Po těch všech událostech se me zmáhala únava a těšila jsem se, že půjdu brzy spát.

Lehké zaťukání na dveře moje plány trochu oddálilo.

"Franta viděl, že se zajíždí nějaké auto, tak se jdu podívat, jestli tu není nějaký zloděj." Podhájecká teta stála ve dveřích a usmívala se.

"Proč jsi nepsala, že přijedeš? Napekla bych, udělala slepičí polívku."

"Pojď dál, alespoň ti uvařím kafčo."

Šedla si ke stolu a dlaněmi urovnala ubrus.

"Bylo to v televizi," řekla.

"Co?"

"No s Alexem, v tom pořadu na Vlastní oči. Všichni tě litují."

"Ale nemusí, teti. Já se z toho dostanu."

Popíjela kávu a mlčela, když na ni bylo vidět, že by se chtěla a všechno vyptat a pohovořit si o tom.

"No, my jsme vlastně ani Alexe moc neznali. Ale ty jsi naše rodina, proto se o to tak zajímáme.Co budeš dělat?"

"Nevím."

"Tak se na tu Prahu vykašli a žij tady. Potřebujeme doktora, určitě tu budeš spokojená."

"Já vím, teti, ale nebude to jednoduché."

"Když se holka chce, tak všechno jde."

Ráno jsem si přivstala, abych zastihla svítání nad kopci. Jako mladá holka jsem se vždycky těšila, až vyjde slunce. Tu noc padlo mé rozhodnutí se sem vrátit, objevovat potůčky a krásná místa v lese, zažívat tu úžasnou romantiku proměn ročních období a třeba si i najít novou lásku. Proč ne? Babička to tady měla ráda a já mám ty nejhezčí vzpomínky právě odsud. Pryč jsou ty doby, kdy jsem si myslela, že mohu snadno žít ve velkém městě. Nebylo tam dobře, moje nitro je naplněno touto krásnou něhou a vírou ve spravedlnost přírody. A já jdu zase zpátky ke starým pramenům.

≈

.