Nové povídky

Čekání na nový úsvit

Když zemřel můj Michal, měla jsem pocit, že život ztratil smysl. Bylo mi teprve pětatřicet let a už jsem měla za sebou takovou životní zkoušku, ztrátu milovaného manžela. Nikdo mi nevymluví, že ještě jednou odkudsi z neznáma mi zasáhl láskyplně do života. Jak jinak si vysvětlit tolik náhod?

Podzimní slunce, ještě laskavé, se opíralo do zdí starých domů a já v tomto světle a teple jsem se dívala do výloh s touhou si něco zbytečného koupit, abych uspokojila náhlý pocit prázdnoty, která na mne dotírala ze všech stran. Však v těch dnech, kdy jsem přestala doufat v jeho uzdravení a záchranu, jsem pociťovala únavu a bezmocnost.

Ale když osud rozhodl, ticho a samota mne drtily. Vzpomínala jsem, jak tomu bylo dřív, když jsem denně běhala do nemocnice a nebo čekala v naději či beznaději, až se dozvím tu dobrou nebo nejhorší zprávu. Nyní nastávala další etapa – touha po životě. Ne však po nějakém snovém, neurčitém. Všechny ty naléhavé pocity na mne zaútočily nečekaně a drsně.

Neměla jsem to řešit, vím to. Snad se jen pokusit jít dál tou cestou a najít vlastní identitu v tomto prostředí a světě plném zvláštních proměn. Tak smutek střídá zklidnění nebo alespoň přichází mrákotný stav, v němž už nic netrápí, nebolí, ale také netěší.

Láska je neskutečně těžká a neuchopitelná, alespoň ta, kterou nyní v duchu opouštím. Michal bude vždy pro mne mnoho znamenat. Ale vzpomínky přestanou mít jasné kontury a jasný smysl. Připadám si, jako bych plula ve vakuu, lehká a zbavená pout. A uvědomuji si přitom stále potřebu se připoutat. Chybí mi jistota blízkosti milovaného člověka. To je ten důvod neklidu a úzkostného tápání.

"Dobrý den, paní prosím vás, nevíte, jak bych se dostal na nádraží?" vyrušil mne mužský hlas z mých myšlenek. Zvedla jsem oči. Usmíval se a mne. I já se mimoděk usmála.

"Projděte touto ulicí až a konec a tam ho uvidíte. "

"Děkuji," řekl a stále se na mne díval a jeho úsměv z tváře nemizel.

"Potřebujete ještě něco?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem si rady s jeho úsměvem a očima plnýma živého světla.

"Ne, promiňte mi, prosím, jste tak hezká. "

Zarazilo mne to. Bylo to řečeno naprosto upřímně a bez okolků.

"Za hodinu mi jede vlak. Mohu vás pozvat na šálek kávy?"

"Proč ne. " Rozhodla jsem se, že neodmítnu jeho pozvání a alespoň na chvíli se odpoutám od svých myšlenek.

Stejně jsme stáli před malou italskou kavárnou, kam jsem několikrát již zašla ze svou přítelkyní na kus řeči. Nevypadal na to, že by mne chtěl vykládat nějaké neomalenosti, na které nejsem zvědavá.

Usedli jsme do proutěných křesel a on objednal dvě malé kávy.

"Rád bych se vám představil. Jan Kellner. "

"Helena Schwartzová. "

Podali jsme si ruce.

"Nezlobte se, že jsem vás tak oslovil, paní Schwarzová, ale byla jste tak kouzelně zamyšlená. To s tím nádražím jsem si vymyslel, bydlím tady ve městě a právě jdu z práce domů. "

Musela jsem se smát.

"Abyste si o mně nemyslela nic špatného," dodal a přitom jsem cítila, že právě si přeje, abych si myslela o něm všelicos. Zřejmě to bude velký šprýmař. To už bylo znát z jasu jeho očí a úsměvu, který se mu stále vlnil a pěkných rtech.

"To je výborná káva," řekl poživačně a nasypal si do ní ještě jeden sáček cukru.

Pokývla jsem hlavou. Nevěděla jsem, co na to říci. Uvědomila jsem si, že mi chybí schopnost se jen tak nezávazně s někým bavit a přemýšlela jsem, jaké téma zvolit, protože jsem cítila, že je to na mně, o čem bude řeč.

Zřejmě však pochopil, že musí začít on.

"Je krásné počasí. Jezdíte na víkend mimo město?"

"Ano, mám chalupu v přírodě. Letos jsem ji trochu zanedbávala. "

"A co děláte?" zeptal se mne a podíval se mi přímo do očí.

"Jsem odborná redaktorka v nakladatelství Zenit. "

Usmál se.

"Myslel jsem si, že děláte něco podobného. Určitě se nenudíte. "

Zvláštní, že na to, zda se nudím nebo nenudím, jsem nikdy nepomyslela. Mám se ho zeptat, co dělá on? Asi je to nanejvýš vhodné.

"A co děláte vy?" zeptala jsem se a snažila jsem se taky o úsměv.

"Zkuste hádat. "

Nutil mne k aktivnímu rozhovoru, protože si chtěl asi povídat. A já neměla k němu žádnou chuť.

"Dobře, budu hádat. Řekla bych, že pracujete s počítači. "

"Podle čeho tak soudíte?"

Upřel na mne zase pohled, který mnou zvláštním způsobem projel a tak jsem mu ho opětovala.

"Nebudu vás trápit. Stejně byste to neuhodla. Nemáte chuť na zákusek?"

"Docela ano. "

Šel k pultu a chvíli vybíral, pak ukázal, jak jsem stačila zahlédnout, na mé oblíbené Tiramissu.

"Jak víte, že právě ten mám ráda?"

"Nevím. Jen jsem dostal na něho chuť. "

"Takže k mému povolání. Já jsem na volné noze. Momentálně pracuji na jednom projektu. "

Neměla jsem k tomu co říci, protože jsem nevěděla, co takový projekt obnáší, ale jistě má zajímavé a tvůrčí povolání.

"A samozřejmě, že na počítači hodně pracuji. Tak, nyní o sobě víme trochu víc. "

Lžičkou ukrojil zákusek.

"Dobré, moc dobré," řekl.

"Pokud máte ještě chvíli času, mohli bychom se projít. Co říkáte?"

"Vlastně mám čas. Jen jsem tak bloumala po městě, abych neseděla pořád doma. "

"Taky jsem sám," odpověděl na něco, a co bych se ho asi později zeptala. Měl bystrý postřeh, již odhadl mou situaci a můj způsob života.

Rozloučili jsme se až večer, před mým domem. Vyměnili jsme si čísla mobilů a e-mailové adresy.

Nakonec, proč bych nemohla mít přítele? To jsem si říkala doma. Nebudu to už rozebírat. Do mého života vstoupil nový člověk a já čekám, co to má znamenat. Na vztahu k Michalově památce to nemůže nic změnit. On je prostě nová kapitola.

Ještě ten večer, než jsem šla spát, přišla e-mailová pošta od Kellnera. Poslal mi krásnou růži a přání dobré noci. Odpověděla jsem mu a zavřela počítač.

Ráno jsem se probudila docela svěží a vyspaná, s chutí do práce. Těšila jsem na šálek dobré kávy a cigaretu, i na kolegyně. Zatím to byla pro jediná, snesitelná společnost. Jiní lidé, kteří věděli, co se stalo, mi stále dávali na jevo svou soustrast a nechápali, že mi tím jen ubližují.

" Helenko, pojď sem na chvíli," zavolala na mne Marcela, když mne slyšela na chodbě. Jako vždy, měla přiotevřené dveře, aby ji nic neušlo.

Vešla jsem do její kanceláře, ovanula mne vůně kávy. Z otevřeného okna proudil čerstvý podzimí vzduch a nebyl ještě zdaleka chladný.

"Nemohla bys mi s něčím pomoci?" zeptala se, když předeme postavila hrnek překapávané kávy.

"S čím?" zeptala jsem se.

Otevřela počítač.

"Někdo si spletl nakladatelství a před chvílí nám poslal román. Nevím, co s tím. Ani jméno tu není. Jen je v e- mailu zkomolenina písmen a čísel, zavináč,seznam. cz. Asi to posílal původně někomu dobře známému podle dohody a tak ani neuvedl jméno. Podle toho, jak jsem se na ten text dívala, napsal to určitě muž. Myslíš, že mám tomu váženému a popletenému autorovi napsat, že si spletl adresu a nebo ho nabídnout hned do toho správného nakladatelství a oznámit mu to?"

"Pošli mi to a já se na to podívám. " Nevím, co mne to popadlo, taková zvědavost neodbytná zvědavost.

"Fajn, jsi moc hodná. "

Dopily jsme kávu a já už byla nervózní. Vnitřně jsem tušila, že to bude pro mne něco znamenat. Pořád jsem čekala na nějaký vzkaz, na nějakou zprávu, že můj příběh s Michalem ještě neskončil.

Chvíli jsem čekala, než přijde e – mail od Marcely. Pohodlně jsem se usadila v křesle a pak po cinknutí jsem otevřela soubor. Hne jsem se pustila do čtení textu. Pomalu jsem přejížděla od stránky ke stránce. Bylo to o lásce . . .

Blížilo se poledne, doba oběda. Otevřela jsem okno, bylo již chladno a přesto stále krásně svítilo podzimní slunce, ještě mírně hřejivé a přátelské. Z mého okna je vidět a střechy protějších domů. A nad nimi se klene obloha, kterou ráda pozoruji. Snad proto, že je tak proměnlivá. Z kabelky se mi ozvalo zvonění mobilu.

"Schwartzová. "

"Dobrý den, paní Schwartzová, tady Kellner. Mohu vás pozvat na oběd?"

Hrklo ve mně. To mi ještě chybí. Cítím,jak pomalu a jistě mne tento člověk získává a já opravdu nevím, zda se s ním chci scházet.

"Mám práci, bohužel dnes nemohu. "

"A po práci?"

Nevěděla jsem, zda mám odmítnout a nebo mu přikývnout. Co mi říká srdce?

Jen jsem přemýšlela, čí je tohle cesta. Zda moje nebo mého nového přítele. Přikývla jsem, že se sejdeme ve tři hodiny odpoledne u Mariánského kostela. Bylo teprve dvanáct hodin.

Zapálila jsem si cigaretu a vdechovala pomalu kouř. Dívala jsem se z okna na oblohu, nad střechy domů, kterou zlatilo slunce a sem tam ji přeměřili ptáci svými křídly. Ještě něco chybělo, co jsem v sobě nevyřešila. Cítila jsem se nesvá.

Napadlo mne se ještě jednou podívat do toho románu, který jsem měla v počítači. Vlastně jsem si z ní nic pořádně nezapamatovala, jen ve mně na ten krátký okamžik vyvolal krásný pocit blaženosti.

Znovu jsem ji otevřela. Zase jsem byla jak ve snech.

Příběh zvláštní, milostný a čistý. Rozhodla jsem se, že si ho doma přečtu a proto jsem ho poslala na svou soukromou e-mailovou adresu.

Dvě hodiny, proboha. Za hodinu se mám sejít s Kellnerem. Není to nic závazného. Takové náhodné setkání. Nic z toho nevyvozuji zvláštního.

Spěchala jsem přesto na místo naší schůzky. Čekal na mne.

Podala mu ruku a on ji stiskl, ovšem ne nijak významně. Jen tak, jak se zdraví mezi sebou přátelé.

"Kam půjdeme?" zeptal se.

"Třeba se projdeme kolem řeky. "

"Souhlasím, mám rád procházky kolem vody. Třeba přejdeme most a za ní je taková příjemná restaurace, dáme si něco k jídlu a vrátíme se zase do města. "

"Souhlasím, usmála jsem se na něho.

Seděli jsme spolu v zahradní restauraci mezi stromy. Příjemně svítilo slunce a kolem bylo příjemné ticho a klid.

"Asi bych vám měl říci něco pěkného," řekl a vzal mne za ruku, kterou jsem měla položenou na stolku.

"Ne, nemusíte. Nechci poslouchat žádné fráze. "

Nechala jsem však svou ruku v jeho. Mezitím přinesl nějaký hoch z restaurace kávu a zákusky.

Mlčel. Asi jsem ho svou přímou odpovědí trochu zarazila. Ale já nemohu jinak, bohužel. I při nejlepší vůli se ve mně všechno vzpírá změnit život. A tak jsem se rozhodla být upřímná.

"Prosím vás, pane Kellnere, odpuste mi a neberte to ve zlém. Musím se vám přiznat, že jsem nedávno ovdověla a nemohu se ještě z toho vzpamatovat. Manžel byl dlouho nemocný, pořád jsem žila mezi nadějí a beznadějí. Nezasloužíte si, abych na vás přenášela své nálady. Bude lepší, když se nebudeme scházet. "

Zadíval se mi do očí a pokývl hlavou.

"Zcela vás chápu. Sám nevím, co bych na vašem místě pociťoval já. Zřejmě chcete být teď sama a vyrovnat se. Není to lehké navazovat nová přátelství, plně to chápu, paní Schwartzová. "

Bylo mi líto, že jsem mu zkazila radost z našeho shledání. Nevěděla jsem, co na to říci. A tak jsme téměř beze slova dopili kávu a on mne doprovodil na tramvaj. Stiskl mi ruku na rozloučenou a přiznávám, že se mi velmi ulevilo. Touha po životě sice byla pěkná věc, ale zůstala jen touhou, kterou jsem neuměla naplnit. Na nástupním ostrůvku stál sám, trochu si ohrnul límec a ještě jednou jsem ho zahlédla, jak se otáčí za mizející tramvají.

Doma jsem si uvařila čaj, vykoupala se a pak si sedla k počítači. Ten román mi nešel z mysli a já se přistihla, že jsem zvědavá na jeho pokračování. Oči mne pálily od prudkého světla monitoru a od kouře cigarety. Ani jsem si nevšimla, že je dávno po půlnoci.

Ráno jsem vypadala jak po velkém flámu. Osprchovala jsem se, pečlivě jsem zastřela známky skoro probdělé noci make-upem a šla do práce. Ten příběh obrací život na ruby a já se musím rozhodnout, zda ho dočtu a nebo ho pošlu zpět Marcele, aby napsala autorovi, že naše redakce není připravená na posuzování a vydávání beletrie. Podívala jsem se na hodinky. Mám pár minut do vyslovení svého rozhodnutí.

"Už jsi to přečetla?" zeptala se mne Marcela hned, jak mne uviděla jít po chodbě.

"Ještě ne. "

"Co se ti stalo?"zeptala se, když uviděla můj unavený výraz a zarudlé oči.

Nechtělo se mi lhát hned po ránu a tak jsem se přiznala, že jsem skoro celou noc četla a že mi ten příběh dává pěkně zabrat.

"A o čem je?" zeptala se a táhla mne k sobě do kanceláře,"dáš si kafe?"

"Jo, dvojitého turka. "

Káva dráždivě zavoněla prostorem a obě jsme si sedly proti sobě.

"Marcelo, já to nedokážu říci tak jednoduše. Víš, seznámila jsem se s jedním mužem. Náhodně, a ulici. Pozval mne na schůzku v ten den, kdy jsi mi ten román poslala. Je to divný, ale ten příběh stojí mezi mou a tím člověkem. "

"To je divný, Heleno. Co mi to tu vykládáš?"

"Řekla jsem mu, co se mi stalo, v jakém rozpoložení jsem a že bych ho nerada zatěžovala. Pak už mlčel, doprovodil mne na tramvaj a asi se už nebudeme vídat. Alespoň nic takového nenaznačil. Ale když jsem v noci četla ten příběh, začalo se ve mně všechno divně lámat. Je mi jasné, že jakékoliv postoje a úsudky mi Michala nevrátí a já dělám blbost, že se uzavírám do ulity. A když jsem v noci četla, začaly se ty moje tísně a úzkosti rozplývat a rozpadávat a já se cítím teď dvakrát opuštěná. Ztratila jsem zázemí svého smutku a současně i naději na novou lásku."

"Co tedy chceš udělat?"

Dívaly jsme se chvíli jedna druhé do očí a pak jsem váhavě řekla.

"Dočtu to. Ať mne to stojí co to stojí. Zřejmě v tom příběhu je něco, co potřebuji sama prožít."

Spěchala jsem z práce, abych si nakoupila něco k večeři a nachystala se k četbě. Byla jsem nyní klidnější, než včera. Určitě proto, že jsem si to mohla s někým probrat. Zapnula jsem počítač a tajně jsem doufala, že mi poslal nějaký vzkaz. Avšak, ani řádek. Můj předpoklad, že se už asi nesejdeme, byl správný. Pak jsem otevřela soubor, v kterém jsem měla uloženo to zvláštní dílo a pokračovala jsem ve čtení. Znovu mne ovládl pocit pokoje a vnitřní blaženosti a bylo mi, jako bych stála uprostřed krásné jarní přírody, všechno kolem me kvetlo a bzučelo, na nebi pluly bílé mraky a slunce se odráželo v mé duši. Blížila se půlnoc a já jsem se rozhodla, že půjdu spát, abych si odpočinula. To dílo vykonalo své poslání. Zbývalo ještě pár kapitol.

"Tak co?" zeptala se mne Marcela ráno.

"Je to úžasný. Nevíš pořád, kdo to napsal?"

"Nevím, ale nebudeme mu nic psát."

"Radši ano. Třeba se pak dozvíme, kdo to je."

"Ty jsi na něho tak zvědavá?" zasmála se Marcela.

"Jo, vždyť je to úžasná věc. Prožívala jsem fantastické stavy. Ten člověk mi obrátil svět."

"No, asi se příběh dostal k tobě proto, že jsi ho potřebovala. Je to ale náhoda."

"Víš, ještě před pár dny jsem si myslela, že dostanu od Michala nějakou zprávu pro útěchu. Já vím, je to blbost, ale zdá se mi to tak šílené, že najednou odešel. Vždycky, když jsme se spolu loučili, tak se za mnou ohlížel a mával mi, dokud jsme jeden druhému nezmizeli z očí. Víš, proto. ." rozplakala jsem se. Ale kupodivu, už to nebyl ten bolestivý žal.

Celý den jsem čekala, jestli se Kellner neozve. S tím vyplaveným smutkem bych byla již příjemnější. Chvíli jsem si vyčítala, že jsem se tak chovala, chvíli jsem si říkala, že jsem byla prostě upřímná. A když ani večer nepřišla zpráva, rozhodla jsem se, že ho sama vyhledám. Třeba na to čeká, doufala jsem. Celý příští den jsem žmoulala mobil v ruce a prala se s myšlenkou, jestli mu mám zavolat a co mu řeknu, když se k tomu odhodlám. Blížil se konec pracovní doby a já neměla pořád rozhodnuto. Ale těšila jsem se, že si budu zase večer číst a možná,. že budu přivedena na nápad, jak vrátit zpátky svá slova a vysvětlit mu všechno po pořádku. Mohl to brát i jako odmítnutí, bála jsem se.

Když jsem večer zapínala počítač, říkala jsem si, jak je báječné si číst a ne koukat na televizi. I to mi ten příběh dal. Kouzlo intimity a vlastního prožitku. Kolem půlnoci jsem příběh dočetla a rozhodla jsem se, že mu ho vrátím sama ze svého počítače s dopisem. Musím mu alespoň poděkovat. Chvíli jsem váhala a pak jsem začala psát :

Milý příteli,

dovolte mi, abych Vám poděkovala za úžasný zážitek z Vašeho románu, který se mi dostal náhodně do rukou. Zřejmě jste se spletl, protože nakladatelství, do kterého jste ho zaslal, nevydává beletrii, ale já i má kolegyně, redaktorka Marcela Peňázová, a jejíž adresu Vaše dílo přišlo doufáme, že jste na svou chybu přišel a dílo se dostalo ke správnému vydavateli. Před tím, než jsem si Váš příběh přečetla, prožívala jsem velmi bolestné období, ztratila jsem milovaného manžela. Během čtení jsem však začala o svém životě hodně přemýšlet a myslím si, že jste mi pomohl víc, než by to dokázal psycholog. Otevřel jste mi krásný a bohatý svět vnitřních zážitků a sebeprožívání a já nyní jen lituji, že kniha nemá další pokračování.

Promiňte mi mou otevřenost, bohužel ani neznám Vaše jméno a adresu a doufám, že můj dopis spolu s dílem obdržíte do své e-mailové schránky. Ctím Vaše autorské právo a proto jsem si ho ani uložila a pevně věřím, že si budu moci brzy zakoupit v knihkupectví.

Ještě bych Vám chtěla říci, že jste mi vrátil naději a víru do dalšího života a já nyní musím napravit něco, co jsem v poslední době hodně pokazila.

Vaše

Helena Schwarzová

Další dny jsem se strachovala, že se mi vrátí tento e-mail nedoručený. Sice se to nestalo, ale odpověď jsem také marně očekávala. Tajně jsem doufala, že se autor odhalí a tak ukojí mou zvědavost. Marcela se mne také vyptávala, ale já ji nemohla nic pozitivního říci.

Blížily se vánoční svátky. Všichni mne zvali, abych přišla na štědrovečerní hostinu, ale já odmítla. Chtěla jsem být sama, rozsvítit si vánoční stromeček a prožít si po svém. Do štědrého dne zbýval týden, když jsem obdržela výzvu, že mám a poště balíček. Byla jsem zvědavá, kdo mi co posílá, odesílací adresa byla z Prahy. Přešlapovala jsem na poště skoro hodinu, než jsem se dostala na řadu. Paní za okénkem chvíli zkoumala oznamovací lístek a pak mi balíček předala. Měl formát knihy. Ani jsem se nepodívala, kdo to posílá a nedočkavě jsem roztrhla obal. V rukou jsem držela knihu : "Jan Kellner, Čekání na nový úsvit". Sedla jsem si na židli v hale a otevřela jsem ji. Bylo tam věnování. A dopis, zalepený v obálce.

Až doma jsem ho rozlepila a celá rozechvělá jsem začala číst :

Milá Helenko,

dovolte i mně, abych Vám poděkoval za to, že jste mi vrátila můj rukopis, který jsem omylem zaslal Vaší redakci. Zjistil jsem to hned druhý den po odeslání, svou chybu jsem okamžitě napravil a jak vidíte, držíte v ruce román, který jsem dokončoval v době, když jsme se seznámili.

Neměl jsem odvahu Vás kontaktovat po tom, co jste se mi svěřila a chápal jsem, že potřebujete čas se rozmyslet, jak žít dál. Náhoda tomu však chtěla, abych Vám nepřímo předal poselství, naději a víru i sílu překonat Váš hluboký smutek.

Nyní vím, že jste již pochopila, že musíte v životě pokračovat a pokud smím doufat v naše další kontakty, napište mi prosím: Napište mi dlouhý dopis o tom, co cítíte a v co věříte, protože na něho čekám s nadějí, že Vás opět uvidím.

Nyní odjíždím do Spojených států na stáž a vrátím se někdy v březnu. Do té doby buďte hodně zdráva spokojená a přeji Vám krásné Vánoce.

Váš

Jan Kellner

Dopis jsem uložila do krabičky se svými maličkostmi a zavřela víko. Za okny začal padat sníh. Přemýšlela jsem o podivnostech, které se udály a pak jsem vzala Michalův obrázek do ruky.

"Nikdo mi nevymluví, můj drahý, že to nebyl tvůj poslední vzkaz do světa živých."

Schovala jsem obrázek za knihy a šla spát. Začínal mi nový život.

Na vánoce nebudu sama 

Bylo to v listopadu, když jsem přišla o svého milovaného manžela. Vracel ze služební cesty a na dálnici se převrátil kamion. Strhl dvě auta. Řidiči uhořeli za živa.

Ještě pár minut před tím mi volal, těšil se, že spolu strávíme večer. Bože, kdo pochopí, jak osud strojí všechny ty tragedie i ta vrcholná štěstí?

Na začátku prosince začalo pěkně mrznout. František chtěl udělat izolace na okna, kudy táhlo, ale už to chudák nestačil. A tak nyní chodím po domě jak ztracená a jen si říkám, zda bych neměla dům prodat a koupit menší byt v osobním vlastnictví, abych se nemusela o všechno sama starat. Je to nad moje síly. Opravdu.

„Vlastičko, co budeš dělat o vánočních svátcích?“ ptá se mne matka v telefonu, „neměla bys být sama. Třeba byste se měli dohodnout mezi sebou a přijet k nám?“

Ó to ne, mami, říkám si, moji věčně uhádaní sourozenci by mi jen rozhodili náladu a nakonec bych byla smutnější, než jsem nyní .

„Myslím, že nebudu sama,“ říkám ji potichu do telefonu.

„Neříkej, opravdu?“ Její hlas zněl nadšeně, protože si asi vykonstruovala představu, že jsem si po té tragedii někoho našla. Kdyby to byla pravda, tak by mne nikdo neodsuzoval. To mohu celkem pravdivě tvrdit. Františka mi nikdo nevrátí a truchlení mi k ničemu není, ale já jsem opravdu velmi smutná, to sotva kdo může pochopit. Jen vím, že se smutku nesmím podávat, abych si na něj nezvykla. Když jsem se rozhodla tu bolest překonat a ne jen nést, musím hledět do budoucnosti a ne žít v minulosti nebo přítomností. Včera jsem se pokoušela péci cukroví. Říkala jsem si, že bych poslala pár balíčků příbuzným a známým jako pozdrav, ale všechno mi padalo z rukou. Nakonec jsem zkazila i linecké koláčky. Všechno jsem vyhodila, uklidila kuchyň a šla se projít do mrazivého večera. Dívala jsem se po oknech domácností, jak se rozsvěcují a za záclonami a závěsy proudí rodinný život. Někde v harmonii, někde ve sporech, ale jsou spolu.

Potkávám jsem lidi, venčí psy nebo spěchají domů. Já nikam nespěchám. V tuto dobu jsem vždycky připravovala Františkovi večeři, teď si namažu chleba máslem a marmeládou, dám si k tomu bílou kávu a mlčím. Nesnesu ani televizi, ani rádio. Dříve byl dům plný zvuků, František hrál na klavír a nebo si pouštěl nahoře své oblíbené skladby. Jsou chvíle, kdybych raději byla s ním. Nejsem stále tak silná, jak bych měla být. Ale odmítla jsem o tom všem mluvit s kýmkoliv, i když mi přátelé nabízeli pomoc psychologa. Takový zázrak, abych se z toho jen tak dostala, nikdo nedokáže. A tak jdu po té ulici, ozářené pouličním osvětlením, začíná zlehka sněžit a vločky mi padají na ramena a sem tam zastudí na tváři. Zrychluji krok, protože mne zase popadá ta vnitřní bolest a stesk a jsem ráda, že nejsem teď doma. To bych asi padla na postel a plakala až do rána …

Z těch truchlivých myšlenek mne probral štěkot. Lekla jsem se. Přede mnou stál velký černý pudl a štěkal na mne.

„Bene, k noze,“ volal na něho mužský hlas zlostně ze tmy, ale pes se ani nehnul.

„Paní, nebojte se, on vám nic neudělá.“ Hlas zněl už docela blízko. Otočila jsem se. ¨

„To by mohl říci každý,“ odsekla jsem. Byla jsem naštvaná, protože pes neměl náhubek.

„Já vím,“ řekl ten muž smířlivě a připoutal psa na vodítko.

„Už mne dneska štve. Je hrozně neposlušný a mne nerespektuje. Dokud ho rozmazlovala moje paní, tak se choval slušně. Když od nás odešla, psa mi nechala a já ho nezvládám.“

„Musí si na vás zvyknout,“ řekla jsem také smířlivě a pohladila jsem psa po hlavě, protože si vynucoval mou pozornost. 

„Já už vím, proč na vás doráží. Vy používáte stejný parfém jako Lída,“ zasmál se.

Šli jsme vedle sebe. Sníh padal stále hustěji a hustěji.

„A zase tu budou vánoce. V listopadu jsem zůstal sám. Manželka se vracela ze služební cesty. Na dálnici se převrátil kamion. Strhl ji i nějaké další auto. Oba řidiči na místě mrtví. Pořád uvažuji, jestli bych neměl prodat dům a odstěhovat se někam jinam, kde bych si ji nepřipomínal.“

Pokyvovala jsem hlavou a nechtělo se mi o tom mluvit. Ale v duchu jsem si říkala – tak vida, živí se potkávají a mrtví spolu někde přebývají. Ale kde, kde to je? Jak se jim tak daří?

„Ještě jsem nebyl schopen rozdat její věci, stále mám takový pocit, že se vrátí., že to není pravda. Byl jsem u psychologa, beru nějaké prášky, ale stejně, stejně…“

Vytáhl kapesník a otřel si oči. Nebyla jsem schopná říci jediné slovo útěchy. Neboť jsem ji potřebovala hlavně sama pro sebe.

„Když jste s rozhodl to všechno přežít, musíte myslet jen na budoucnost.“

„To mi také psycholog říkal, ale to jsou jen slova. Víte, když zůstane chlap sám, je to těžký. Lída se o všechno starala, teď si jen vařím kafe a nebo si dám chleba se salámem a vedu to od desíti k pěti. A lidi jsou zlí.“

„Někteří ano. Ještě se pasou na cizím neštěstí,“ řekla jsem ze své zkušenosti.

„Neměla byste chuť si na chvíli někam sednout?“

Neurazilo mne to. To pozvání bylo upřimné a možná, že toužil být na chvíli se ženou, která voněla stejným parfémem jako jeho Lída. Pochopila jsem to tak.

„Ale co se psem?“ namítla jsem.

„No, nedaleko je malá kavárnička. Má ji můj přítel. Nebude se zlobit, když si Ben lehne pod stůl. On to tam zná a v tuto hodinu tam není nikdy moc lidí.“

„Jenomže já nemám sebou žádné peníze.“

„Zvu vás,“ řekl zvesela a já jsem souhlasila. Jen jsem si strčila ruce do kapes, abych se zahřála, protože byla čím dál větší zima.

Teprve, když jsem si sedli naproti sobě, jsem shledala, že je to velmi příjemný a hezký muž. Tak nějak v mých letech. Je to hrozné, když člověk ovdoví před čtyřicítkou. Už má nakročeno do zralosti a náhle ho taková rána srazí k zemi. Doslova a do písmene, tak to pociťuji já i on sám.

Byl to příjemný večer a já jsem se dozvěděla, že bydlí o tři ulice dál. Podali jsme si ruce a já si uvědomila, že jsme se ani jeden druhému nepředstavili jménem.

10. prosince. Říkám si, že si přeci jenom vyzdobím pokoj, ať mám vánoce. Třeba František uvidí záři mého stromečku tam, kde nyní přebývá a vůbec … V supermarketu bylo nabito lidmi. Všichni nervózně pobíhali s vozíky, mně letos stačil košík. Loni jsme nakládali auto …

Koupila jsem nové vánoční stříbrné řetězy na stromeček a dokoupila jsem ozdoby. Loni nám stromeček spadl a pár ozdob se rozbilo. Ještě František říkal, že je budeme muset v prosinci dokoupit, abychom měli ten stromeček pěkný. Budeš ho mít pěkný. A příští rok také, to ti slibuji. Slzy se mi hrnuly do očí a já sotva našla pokladnu, abych zaplatila. Na nástupním ostrůvku stálo mnoho lidí a tak jsem se rozhodla, že půjdu pěšky domů, pěkně zvolna, abych byla sama ze sebou a svými myšlenkami, které na mne nyní doléhaly a dotíraly.

Doma jsem si uvědomila, že musím ještě na hřbitov. Podívat se, jestli už má František hotový náhrobní kámen. Pořád to odkládám, já vím, ale jednou tam stejně musím, abych definitivě pochopila, že je tato kapitola mého života uzavřena. Tato myšlenka mne zase zneklidněla. Musím začít ze sebou něco dělat. Předně, pustím si rádio, abych nebyla tak odříznutá od světa. Někdy je těžké dělat úplně obyčejné věci!

„Vlastičko, už máš výzdobu na hrob?“ volala mi maminka zcela věcně druhý den. Nejdřív mně hrklo, zdálo se mi to nešetrné, ale ona, jak jsem si uvědomila, tyto záležitosti bere s tou rutinou člověka, který přestál smutek a kterou ještě pořád budu roky získávat. Možná, že sama chce, abych se k tomu tak stavěla také, ale já ještě nemohu. Pořád cítím Františkovy doteky a slyším v duchu jeho hlas, ještě ode mne zcela neodešel.

„Já se tam nejdřív musím podívat, jestli už má hotový náhrobní kámen.“

„To jdi, protože stál fůru peněz.“

Mami, říkám si, kdyby to šlo, opřela bych se o ten kámen sama, ale místo mne tam bude stát anděl se svěšenými křídly. Zlobila jsi se, že vydávám takové peníze, ale já chci, aby měl František nějakou společnost.

Nedalo mi to, a tak jsem navečer jela na ústřední hřbitov. Chlad a nervozita mne rozechvívaly tak, že jsem si zapnula kabát až u krku. Tak vida, kam mne až můj osud přivádí. Dříve jsem chodívala s babičkou „po hrobech“, jak říkávala, já jsem urovnávala kamínky hrabičkami a babička zapalovala maličkou petrolejku, petrolej dorážel na mé chřípí a jeho vůně kdekoliv jinde pak vždycky vyvolávala vzpomínky na ta místa a na ty „její nebožtíky“, jak říkala všem svým příbuzným. I já mám nyní toho svého nebožtíka, pomyslela jsem si. Šla jsem do kanceláře, abych se tam vyptala na všechny věci, které je třeba ještě zařídit. Za pultem seděla paní a něco si psala. Vyndala jsem lístek, na kterém jsem měla poznamenáno číslo hrobu. Podívala se na mne přes brýle a pak je odložila.

„Dobrý večer, já jsem Kalinová. Jdu se zeptat, zda byl na hrob mého manžela již posazen kámen s andělem.“

„Moment, podívám se.“

Chvíli se dívala do počítače.

„Ano, zaplatila jste řádně zálohu, jak vidím, doplatíte ještě šedesát tisíc korun.“

„Ano, můžete mi dát prosím číslo účtu? Ráda bych platila bankovním převodem.“

„Jistě, paní.“

Napsala mi na bílou kartičku číslo a podala mi ho. Chtěla mi něco říci, ale já jsem se obrátila a raději odešla. Čekala mne těžká zkouška a nechtěla jsem plakat před cizími lidmi.                          

Pomalu jsem přicházelo na to místo. Bylo osvětleno a já jsem z dálky uviděla náhrobek. Černý kámen, o kterého je opřen bílý anděl. Celým tělem prošla ostrá bolest a já jsem si musela přitisknout ruku na srdce, jak se mi rozbušilo. Z toho stavu mne vyrušil rozhovor, který nebyl vedený zrovna klidně.

„Podívejte se. Já jsem si objednal lesklý šedý náhrobní kámen a zaplatil zálohu. Místo toho tady vidím černý matný kámen. Ani jsem nechtěl zlaté, ale stříbrné písmo. Sakra. Chlape, to nemáte alespoň kousek soucitu s pozůstalými? To se musím s vámi hádat ještě nad manželčiným hrobem?“

„Tak jsme se spletli, no. Tak vám to změníme, ale doplatíte si demontáž a montáž.“

„Tak to se teda hrubě pletete, pane, já vám nic doplácet nebudu. Za takový bordel já nic platit nebudu. To byla vaše vada. Máte si, krucinál, pořádně přečíst objednávku.“ 

„Tak to teda ne.“

„Na to bychom se podívali. Já vám to spočítám, pane, to se budete divit.“

Napnula jsem oči do toho přítmí a skutečně, byl to ten muž, kterého jsem potakala se psem před několika dny na naší ulici. Nyní jsem mělaq jistotu, že František s Lídou zemřeli spolu a já i on jsme se nějakým osudem potkali. Neuvěřitelné? Jsou věci mezi nebem a zemí, které člověka zaráží, protože se jim zdráhá uvěřit. Ale od Františkovy smrti cítím stále víc, že je všechno možné a uvěřitelné. Pamatuji si, jak mi babička vždycky říkávala, že Bůh nakládá na lidi jen taková břemena, která mohou unést. Babička měla pravdu. Tuto její víru jsem nyní pochopila a proto jsem zde, na místě, kde mi ho pochovali a žiji.

Chvíli jsem váhala, jestli se mám k němu přihlásit a být svědkem takové nechutné hádky.

„Pane doktore,“ řekl ten muž, „ já se vám velmi omlouvám. Bylo to nedopatření. Napište stížnost a my vám to vyměníme.“

„Já vám nic psát nebudu,“ rozčiloval se zase můj známý,“já tady nebudu s vámi diskutovat, mám v autě psa a nemám čas se tady zdržovat. Tohle vyřídí právník. A nepřejte si mně.“

Byl rozčilený, chápala jsem ho. I on zřejmě byl poprvé u hrobu své manželky a jistě cítil to, co já. Šla jsem ke svému místu, sehnula jsem se a položila ruku na hrob.

„Františku,“ zašeptala jsem, „jsem tady a budu sem chodit za tebou.“

Do očí mi vystoupily slzy a já jsem se rozpalakala. Vyndala jsem si z kabelky papírový kapesníček. Pak jsem se ještě jednou podívala na kámen a anděla a chtěla jsem odejít.

„Prosím vás, promiňte mi,“ oslovil mne můj známý,“ já jsem tak rozčilený.“ A v tom mne poznal.

„To jste vy?“ zeptal se a po tváři se mu rizlil úsměv. Podala jsem mu ruku.

„Koho tu máte?“

Zaváhala jsem, cítila jsem, jak se mi chvějí rty v pláči.

„Mého manžela Františka.“

Určitě mu to došlo. Náhle měl oči plné slz a dojetím mne objal.

„Takže, ztratili jsme své nejbližší v jedné osudné chvíli. Jaká náhoda. Oni jsou tam a my zase tady.“

Pomalu jsme šli hřbitovem a nemluvili jsme, protože jsme byli přemoženi smutkem a nevlídným večerem. Na hrobech svítila náhrobní světla. Vyšli jsme z brány.

„Jste tu autem?“ zeptal se.

„Ne, nejsem.“

„Mohu vás svézt domů?“

„Ale já se bojím Bena?“ řekla jsem.

„Ale ne, jen si tam sedněte, on se rád vozí a bude poslušný.“

Když jsme přijeli k mému domu, zastavil a obrátil se ke mně.

„Nevěřím v osud, ale věřím v to, že jsme se museli setkat. Víte, já jsem úplně sám. Těžce nesu ztrátu Lídy. Vadilo by vám, kdybych navrhl, že tyto první vánoce strávíme spolu?“

Zaváhala jsem.

„Nemám nic připraveno. Nedokázala jsem ani letos upéci cukroví. Nemám nic doma, nechtěla jsem ani vařit, abych netesknila, jen Františkovi rozvítit stromeček.“

„Chápu, ale můžeme to napravit. Umím vařit, nemyslete si.“

A tak jsme spolu rozsvítili stromeček. Za okny padal sníh a v pokoji bylo útulno, voněla krásně purpura a já jsem byla klidná. I když jsme si připíjeli na krásné vánoce.

„A víte co? Pojedeme na výlet, zavezu vás na krásné místo, kde jsem trávil s babičkou svátky. Je tam krásně.“

„A kdy?“

„Na Štěpána. Dáme si ve vsi něco k jídlu a projdeme se po okolí.“

Stali se z nás přátelé. Chodíváme spolu na procházky do přírody a rozumíme si. O našich zemřelých moc nehovoříme. Jsou v nás a s námi. Pomalu plyne čas a bolest se mění ve vzpomínky. Jen občas, opravdu jen občas si zavzpomínáme. Někdy pozvu Pavla na nedělní oběd. Pak si dáme kávu a nějaký ten zákusek v té kavárně, kde jsme spolu seděli poprvé. Je ještě brzy, abychom se sbližovali více. Ještě stále cítím Františkovy doteky a vidím jeho úsměv

Tajemný kartář

Sklánělo se pomalu k večeru a v pokoji, kde seděli dva lidé, bylo útulno. Seděli a mlčeli. Zrovna ve chvíli, kdy začíná tento příběh, padlo mezi nimi poslední slovo. Roky, v kterých se snažili posilovat své city a pochopit svoje poslání jednoho vůči druhému, uplynuly a na jejich konci, právě při této schůzce, jediné za celou dobu, si museli říci – ještě ne.

Hana měla chuť ho vzít za ruku, ale neučinila tak, protože věděla, že by ji neodtáhl. Naopak.
A on – měl oči sklopené a kdyby je zvedl k ní, viděla by v nich slzy. Nemusela je vidět, věděla o nich.
A pak, po tom mlčení, se zvedl a měl se k odchodu. Šla za ním do předsíně a pokusila se ho obejmout. Vážně se na ni díval a pak vztáhl ruku k bundě, která poslušně visela na ramínku. Neřekla - neodcházej. Chtěla to mít už za sebou. Protože až do krku stoupal pocit hluboké tísně a strachu, že je to naposledy.
"Jsi krásná," řekl jí tiše a políbil ji do vlasů, "zůstaň taková. Naše naděje ..."
Zlomil se mu hlas .....

Vyhlédla za ním z okna. Ale ještě slyšela, jak chvátá ze schodů. Pak vrzly venkovní dveře a uviděla jeho postavu v tom příšeří, jak míří k autu. Neotočil se. Věděla, že kdyby to udělal, že by se vrátil. Ale oni se tak rozhodli. Jsou rozumní lidé. Dospělí a víc, že jejich vztah, byť je sebekrásnější a sebe hlubší, nesmí být založený na neštěstí jiných lidí. A Klára, jeho žena, jak si Hana myslela, by zřejmě nepřežila tu ztrátu. I když tušila, musela tušit, že jí už tak zcela nepatří a patřit nebude. Nemohla ji nenávidět, spíše ji litovala ...a sebe také .........

Na stole zavoněla bílá káva a na talířcích byly nakrájeny úhledné plátky bílé mandlové vánočky.
" Je dobře, že jsi přijela, Haničko. Už jsi nás dlouho nenavštívila."
" Chtěla jsem už přijet dřív, ale nějak mi to nevycházelo," řekla Hana popravdě. Nechtělo se jí lhát .
" Vezmi si," pobídla ji.
Hana ulomila kousek pečiva a než ho donesla k ústům, zazvonil dole, u hlavních dveří, zvonek.
" To bude asi listonoš," řekla teta. Vstala a šla k oknu. Poodhrnula záclonu a vyhlédla. Pak se obrátila k Haně.
" Vavřinec. Úplně jsem na něho zapomněla. Jen si něco vyřídím."
" Vezmu si to do svého pokoje, teti. Vyřiď si, co potřebuješ."

Teta byla dříve učitelkou a od té doby, co odešla do důchodu, se věnovala spolkové činnosti. Hana ji obdivovala a měla ráda, konečně, byla to její jediná příbuzná, která jí zbyla v celé rodině. Po smrti rodičů ji občas vyhledávala. Pokud měla čas a pokud ji to práce dovolovala. Občas přivezla nějaké dárky a nebo knihy. Teta ráda četla a knihy půjčovala i druhým starým dámám, které s ní sedávaly ve velkém pokoji a pily kávu ze starodávných šálků. V tom domě se zastavil čas a Hana nyní potřebovala mít tu iluzi víc, než cokoliv jiného. Má ji to říci a nebo ne ? Komu jinému se svěřit ? Musí s někým o tom promluvit. S někým, komu opravdu důvěřuje.

Klára si umínila, že pojedou na víkend na chalupu. I když Petr měl tolik práce a potřeboval klid. Právě dokončoval svou knihu a byl nervózní. Nakladatel na něho dost naléhal a on neměl pořád v sobě klid, aby se zabral do práce.
" Nedáš si ?" zeptala se ho, když si nalila koňak.
" Nemám chuť," řekl jí od klávesnice, aniž se na ni podíval. Stokrát ji prosil, aby přestala pít. Jakoby to dělala úmyslně, dokonce, byl o tom přesvědčený, protože ho tím vydírala. Jejich vztah, když se zjistilo, že je Petr neplodný, byl založen na vzájemném špičkování a vydírání. Ale také na penězích jejího otce. Než se Petr stal úspěšným autorem a dostudoval ve Francii filozofii, Klárčin otec je podporoval. Dobře si spočítal, že Klára bude zajištěná, protože jinak by v životě neobstála. Sotva se jí podařilo, za vydatné pomoci otce, dostudovat gymnasium a o vysoké škole nemohlo být ani řeči. Nebyla schopná pochopit, že se musí postavit na vlastní nohy. Sice se jí pokoušel najít zaměstnání sekretářky, ale nakonec jí šéf vyhodil. Jednak pro její návyk na alkohol a jednak proto, že její pracovní výkony byly víc, než mizerné. Za to Klárčino věno bylo ohromné. Velká, rekonstruovaná vila s obrovskou zahradou, bazénem a altánem, milion na kontě. Zpočátku se Petr snažil svým úsilím a prací vyrovnat tomu, co neměl, totiž peníze a skutečně měl štěstí, že jeho práce byla, zvláště ve Francii, dobře zavedená. Dalo by se říci, že byli bohatí a bezstarostní. Než se tedy objevilo, že nemohou mít děti. Po pravdě, Klára byla v duchu vděčná osudu, protože se sotva dokázala postarat o sebe, ale to nikdy nedala najevo. Naopak, když pravda vyšla najevo, předstírala zhroucení. Celé příbuzenstvo jí litovalo, ale ona prohlásila, že se smířila ze svým těžkým osudem a že Petra miluje natolik, že mu odpouští. A za tím odpuštěním stálo něco, o čem Petr neměl ani tušení - touha si žít po svém. A tak si vlastně vydobyla půdu pro své vlastní choutky a záliby, aniž by se Petr odvážil zasahovat. Jen to pití, to ho mrzelo, protože se obával, že to dřív nebo později přestane zvládat. Ale Klára se měla ráda a dávala si dobrý pozor, aby si neuškodila. Jak byla na jiné věci hloupá, byla dost chytrá na to, aby si spočítala všechno, co bylo v její prospěch.

Když Petr poznal Hanu, už si dokázal přiznat celou pravdu o svém životě, ale nemluvil s ní o tom. O Kláře skoro vůbec nemluvil. Nechtěl jí pomlouvat a také nechtěl, aby měla Hana pocit, že v ní vidí východisko ze svého způsobu života. Setkali se v Paříži na jednom soukromém večírku. Tam jí byl představen. Klára tehdy zastupovala jednu českou obchodní společnost, která uzavírala dlouhodobý kontrakt s francouzskou obchodní společností. Chvíli spolu hovořili a přeskočila jiskra. Ani nevěděli, jak. A od té doby se potáceli v podivném vztahu, který je oba povznášel a současně jim přinášel i vnitřní utrpení. Nestýkali se spolu ani v Česku. Jen si občas vyměnili e-mail. Trvalo to pět let, než opět se setkali v jejím domě .....

Hana si nedovedla vysvětlit, proč k němu cítí tak silnou lásku a kdykoliv se pokoušela s tím skoncovat, popadl jí strach i úzkost. Ne z osamění, ne ze sobectví. Neměla se komu svěřit a s kým se poradit, co dál ......

" Haničko, už odešel, pojď si sednout do jídelny, je tam tepleji," řekla mezi dveřmi teta a těmi slovy jí vytrhla ze zamyšlení.

Hanička pokývla na souhlas a nesla si kávu a talířek s nedojedenou vánočkou do jídelny. Sedla si a těžce si povzdechla.
" Tebe děvče něco trápí. Nechceš si o tom promluvit ?"

Byla to lákavá nabídka, ale Hana nevěděla, jak začít. Vždyť o tom nikdy s nikým nemluvila a třeba se jí nepodaří všechno jasně vysvětlit tak, aby dostala radu.
" Zkusím to, ale nevím, jestli budu schopná to všechno vysvětlit."
" Jen to zkus a uvidíme," usmála se teta.

A tak ji vyprávěla svůj příběh. Chvílemi se zarazila, protože jí připadalo hloupé líčit své city tak otevřeně. Ale teta jí očima povzbuzovala.
Když Hana skončila, bylo jen slyšet tikat hodiny na krbové římse. Upřela oči do oken, aby se nedívala jen tak do prázdnoty.
" Kdybych ti měla říci, co si nyní o tom, myslím, asi bych mluvila o posedlosti z osamění. Ale to by bylo příliš jednoduché. Věřím tomu, že láska má své cesty a že si způsoby nevybírá. Je však otázka, co chceš ty ? Za tu dlouhou dobu, co mezi vámi existuje ten vztah, ať je jakýkoliv, jsi si mnoho věcí vysnila a co když je úplně jiný, než takový, jaký ho vidíš svýma očima ? A chceš vůbec znát pravdu ?"
" Ne," řekla Hana určitě.
" A on zná o tobě celou pravdu, Hano?" zeptala se teta a pátravě se na ní podívala.
" Ne," řekla Hana a nechala bloudit oči po obloze, která se za okny kabonila.

Kdykoliv pomyslí na Radka, sevře se jí žaludek. Ale nemůže ho odmyslet ze svého života. Nemůže zapomenout na ty trapné roky manželství. Jako mladá studentka podlehla jeho naléhání, ani dva potraty, ke kterým ji dohnal, nebyly pro ni dostatečným, důvodem s ním skoncovat. Pořád věřila, že se všechno urovná. Radek také studoval, neměli možnost se osamostatnit a než by se zaběhli v praxi, jak pravil Radkův otec, bůhví, jak by se jim vedlo. Rodina Radka si byla vědoma toho, že je Hana v oslabeném postavení a také toho, že kdyby Hanina rodina chtěla, mohli by si docela dobře žít, protože tam peníze byly. Ale ani potom, co Hana prodělala potraty, její rodina nepovolila. Radek se jim nelíbil a názory jeho otce už vůbec ne. Přesto se vzali. Obě rodiny se poprvé a naposledy setkaly na svatbě. Chvíli bydleli u Radkových rodičů, chvíli u Haniných. Ani u jedné strany nenašli dost pochopení a tak se stalo, že manželství skončilo. Radek si našel novou partnerku, která se Radkovým rodičům líbila daleko víc a Hanina rodina důrazně trvala na rozvodu. Hana vstupovala do své první praxe jako rozvedená a v jejím mladém věku ji tato skutečnost v očích lidí moc nesvědčila. Neměla už dál chuť si hledat partnera a tak se pustila do práce a ta se stala smyslem jejího života. Pomalu se přizpůsobovala ke svému osamělému způsobu života a už si skoro nic nepředstavovala a nežádala, až do toho osudného dne, kdy se potkala s Petrem.

" A já si myslím, jestli spíš se neprojevuje tvůj vnitřní pocit osamělosti. Co když je Petr stejný, co když tě jen tak miluje, aniž by o tobě přemýšlel ?"

Hana si tohle nepřipouští. Spojuje s ním svou budoucnost – i když nemá představu, jaké by to bylo. Potřebuje jeho přítomnost ve svém životě, ale nikdy si nepoložila otázku, zda také ve svém domě, nejhlubším soukromí, které nyní má a v kterém si může dělat, co se jí zlíbí ? Výsledek jejího svěřování byl takový, jaký konečně očekávala. Její láska začíná dostávat reálný základ, kdykoliv o ní přemýšlí a možná i trhliny v pochybnostech, které si musí přiznat.
" Nebuď smutná, všechno může být úplně jinak. Každému pánbíček nadělil nějaké to štěstí a já věřím, že ty ho také dosáhneš, Haničko. Ale musíš být trpělivá."

Nebylo to přesvědčivé a Hana si dokázala představit, co si vlastně teta o ní myslí. A nebo co si myslí víc lidí, kteří jí znali. Osamělá ženská, která má kariéru a nic víc. Už je za zenitem, těžko najde někoho svobodného a nebo spíš vdovce, který bude koukat se zabydlet v pohodlí. A jestli nechce zůstat sama do smrti, musí slevit.

Cesta se pomalu zatáčela k mostku, který postavili přes malou, ale dravou říčku. V myšlenkách se pomalu blížila k parčíku. Pár laviček stálo podél široké cesty a nad nimi se skláněly větve starých stromů. Všimla si, že na jedné sedí nějaký starý muž. Mezi kolen mu seděl velký černý pes. Když se blížila, otočil k ní hlavu. Usmála se na něho, protože jí připadlo, že se na ni přátelsky dívá.
" Ty jsi ale hezký pejsek," řekla mu a on zavrtěl ocasem.
" Je moc hodný," řekl starý muž a pohladil ho po hlavě.
" Někdy jsou zvířata lepší než lidi," vyklouzlo jí mimoděk.
" Jo, jo, někdy se tak přihodí. A přisedněte si."

Chtěla si popovídat, aby přehlušila své myšlenky, které na ni nepříjemně dotíraly.
" Jak říkáte, mladá paní. Zvířata jsou vděčná, lidi nevděční. Ale takový je světa běh. Jednou jsi nahoře, po druhé dole, ale nejdůležitější je, podle mne, aby se každý srovnal se svým osudem."
" Osud ? Měla jsem vždycky dojem, že si každý osud tvoří sám."
" Ten dojem není docela pravdivý," řekl starý muž a usmál se. Všimla si, že má neobyčejně, na svůj věk, živé oči. A docela příjemný pohled.
" Vy věříte na ..." , zarazila se, protože muž sáhl do kapsy a vyndal balíček karet.
" Vyložím vám karty," řekl, " jestli chcete."
Magie ? No, proč ne. Co na tom záleží ? Všechno je dobré, jen když to přinese trochu klidu v duši.
" Ano." Rozhodla se. Ať už uslyší co uslyší.
" Kousek si odsedněte, ať mohu karty rozložit."

Velmi zručně a zkušeně rozkládal karty po lavičce. Když byl hotov, řekl jí, aby se na ně nedívala.
" Nic vám neřeknou, jejich význam znám jen já. Jste připravená ?"
" Ano," vydechla. Cítila, jak se vnitřně chvěje nedočkavostí.

" Vaše minulost, to je velká škola. Láska, která odpouštěla a byla zrazena. Obětovala jste všechno. A přesto vaše oběti nebyly naplněny. Nenašla jste žádnou přátelskou pomoc. Ale nelitujte, protože vaše cesta měla pokračování. Naplnila jste svůj život a byla jste docela spokojená. A pak přišla další osudová chvíle. Setkala jste se s mužem, který však vám také nic dobrého nepřinesl. Opakuje se znovu vaše minulost v pocitu nenaplnění. Ten muž není volný a váhá. Z jedné strany ho láká se s vámi stýkat, z druhé strany je připoutaný k majetku, pohodlí a úspěchu. A ten neopustí, protože vy nejste ta pravá. Ale nezoufejte, mladá paní, protože vás brzy potká odměna za vaše utrpení a osamělost. Bude to láska, která konečně bude opětována. Váš život se změní k nepoznání. Bude konec všem zkouškám."

Hana strnula. Tak Petr to není.

" Jsem trochu překvapená, abych řekla pravdu," vydechla.
" A ještě budete víc. Nebojte se, osud stojí už při vás. Jste zvyklá trpět a tak se noříte z jednoho utrpení do druhého, připadá vám normální, že pociťujete úzkost, strach a starost, protože jste nepoznala štěstí. A tak nevíte, jak doopravdy chutná."

Tak, Petr to není, pomyslela si znovu. Už ho nemusí nosit v mysli, nemusí čekat, až se osud nad ní smiluje, už nemusí mít bezesné noci, nemusí k němu upínat myšlenky.
" Brzy budete osvobozená, věřte tomu, mladá paní."

Vrátila se k večeru. Teta na ni čekala.
" Byla jsem se projít," řekla Hana na omluvu.
" Mrzí mně, co jsem ti řekla, celou dobu si to vyčítám."
" Ale teti, nemusíš. Vždyť je to všechno pravda. Trochu jsem přemýšlela. Nepoznala jsem nikdy, jak chutná štěstí a tak utrpení přijímám s takovou samozřejmostí, jakoby to bylo normální, ale není. Pořád žiji v nějakém provizoriu a musím to změnit."

" Tak, tak," řekla teta a sama cítila, že by už do toho neměla mluvit.

Než usnula, pomyslela na Petra, ale bylo to jiné. Už to tak nebolelo. Jakoby se jí vzdaloval. Tentokrát ho nevolala zpátky. Nechala ho v myšlenkách jít. Ráno, když se probudila, měla hezký pocit. Ne ten tíživý, který ji stále, po léta provázel. Byla osvobozená. Ráno se rozhodla, že se vrátí domů.

" Teti, já už musím domů. Mám nějakou práci. Ale jsem ráda, že jsem tu byla."
" Hlavně, že ti to prospělo." Teta jí balila tašku s domácími kompoty a pytlíky s bylinkami.
" A vař si je."
" To víš, že budu," řekla a políbila ji.

Ani si nesundala kabát, když přišla domů a běžela k počítači. Petr jí psal e-mail. Přečetla ho jedním dechem. Byl o tom, že jí miluje, ale že nevidí žádné východisko. Mrzí ho, že jí tak dlouho živil v naději, že by bylo od něho neupřímné a sobecké, kdyby předstíral, že se jejich situace vyřeší. Že bude lepší, když už na sebe nebudou myslet.

Chvíli přemýšlela, co napsat. Uvědomila si, že kdyby takový e-mail dostala před pár dny, zlomilo by jí to. Ale nyní ?

" Děkuji za upřímnost. Měj se dobře po celý zbytek života."

Odeslala e-mail a pak vstala, pomalu si sundala kabát a pověsila na ramínko. Ještě se dostavila taková malá trýznivá bolest, ale pak, když si uvědomila, že nesmí tak přemýšlet, jí opustila.

Bylo deset hodin dopoledne. Ještě si skočí pro chleba. Pak si udělá kávu. Ještě si užije trochu volna, než se dá do práce.

Vyšla ven. I když nesvítilo slunce, ptáci krásně zpívali. Bylo teplo. Cítila se šťastná, najednou jakoby se celý svět změnil a rozzářil. Vstoupila na přechod. Někdo na ni zavolal. Nerozuměla, co na ni volá. Otočila se, ale bylo už pozdě. Skřípot brzd, výkřiky lidí a tupá bolest.

Pak tma ......

"Chudák holka, nic pěkného nezažila," řekla teta, když se vraceli z krematoria.
" Ale měla hezký pohřeb," odpověděla sousedka, která se také přišla podívat.
" Třeba má farář pravdu, že tam nahoře se osvobodí každý od všeho pozemského trápení."
"Kéž by to tak bylo," povzdechla si teta a otřela si slzy.
" Ale jo, určitě. Vždyť je to tady jen na zkoušku."

Ten druhý

Dlouho jsem se rozhodovala, co mám vlastně pravdivého a upřímného pociťovat k muži, který nyní sedí ve vedlejším pokoji u klavíru. Je to láska, které chybí všechno důležité, co si nechci odříkat, protože bych nebyla už sama sebou. To já vím. A tak tu sedím v druhém pokoji a i když ke mně naléhavě zní krásná hudba, myslím na jiného muže. A tak začíná můj příběh.

Ve středu měl mít Daniel koncert a přijela k nám tchyně s tchánem, jako obvykle, aby se nejen zúčastnili, ale uspořádali po něm večírek. Dělalo jim dobře sedět mezi uměleckou elitou a do nekonečna pronášet rádoby zasvěcené názory na moderní interpretaci klasiků a přitom popíjet šampaňské a pojídat chlebíčky a zákusky. A také navazovat užitečná přátelství s vlivnými lidmi od tisku a televize. Já vím, že to jinak nejde, ale na těch večírcích se strašně nudím. Nemám k tomu co říci, protože do této sorty lidí nepatřím. Moje tchyně kdysi zpívala a tchán dirigoval mužský sbor. Oni tomu rozumí a také jsou tak přijímání společností. Nikdo nemůže pochopit, jak si mne mohl Daniel vzít. I když, nelze opomenout, že moje rodina sponzorovala zpočátku několik jeho koncertů, ale to je přeci samozřejmé, ne? Tchyně si při této řeči, která nás navždy rozdělila, utírala ubrouskem nalíčené rty a pak je smočila ve víně. Možná, že všichni zapomněli, jak jsme se milovali a čím jsme, jako dvojice prošli. Zpočátku to všechno bylo dobré, ale na Daniela byly kladeny stále vyšší nároky, a tak se mi čím dál více ztrácel v tom druhém velkém pokoji s křídlem a květinami, věnci a diplomy.

Nuže, je úterý a já vím, že musím hned po práci zajet ke švadleně pro šaty, potom vyzvednout z banky šperky a připravit si vhodné boty, pak se dát učesat a nalíčit. Budou nás fotografovat a tchyně by nepřežila, kdybych vedle jejího dokonalého syna měla nějakou chybu na účesu či líčení.

Jakmile se přiblížila třetí hodina, zavřela jsem kancelář a běžela do garáže, než začne ve městě zase zácpa. Byla jsem nervózní. A v tom přítmí jsem si nevšimla, že mi v cestě stojí nějaký člověk, který mne vzápětí oslovil.

"Dobrý den, prosím vás, já jsem tu cizí. Nevíte, kudy se vyjíždí ven?"

"Podle toho, jestli chcete jet do města nebo z města a dál a dálnici."

"Do města. Přiletěl jsem na koncert Daniela Zahradníčka a potřebuji se do zítřka někde ubytovat."

Musela jsem se usmát, ale neprozradila jsem se.

"Tam," ukázala jsem mu směr výjezdu.

"Děkuji vám," řekl mi s úsměvem a já si všimla, že je velmi sympatický. Ale v tu chvíli jsem neměla mnoho času na dlouhé rozjímání. Sedla jsem si do auta a vyjela směrem na dálnici. Pustila jsem si hudbu a sledovala před sebou cestu. Dělala jsem si starosti, jak budou vypadat šaty a které boty si obuji, protože mne všechny hrozně tlačily. To nesmím na sobě nechat znát, protože má tchyně, o mnoho let starší, dokáže chodit na jehlách a ještě se u toho usmívat. Jistě by mi vytkla, že mám nemoderní boty a ty šaty se k nim ale vůbec nehodí. I když stály spoustu peněz.

Všechno, co jsem měla v plánu, jsem zvládla a těsně před pátou jsem hledala volné parkovací místo před domem. Tam, kde jsem obvykle vůz parkovala, stál nějaký bourák s cizí poznávací značkou. Moc jsem to v tu chvíli nestudovala. Měla jsem však štěstí, protože jeden vůz právě odjížděl a tak jsem obsadila jeho místo, vyndala z kufru všechny věci a šla domů. Začalo pršet. Zazvonila jsem dole u vchodových dveří, protože jsem měla klíče v kabelce a plné ruce věcí.

"Nemáš klíče?" uslyšela jsem z domácího telefonu Danielův hlas.

"Otevři mi, mám plné ruce a klíče v kabelce."

Zvonek otevřel dveře a já ve šla do domu. Z horního patra byl slyšet smích a hovor. Zřejmě máme návštěvu a já nemám nic připraveného. S obavami jsem vyběhla schody a vešla do dveří, které nechal Daniel přiotevřené. Složila jsem své břímě na postel do ložnice a vešla do obývacího pokoje.

"Dovol, má drahá, abych ti představil svého přítele, doktora Petra Horáka. Přijel na můj koncert až z Dánska. Jsem velmi poctěn. Velmi."

Moje ruka spočívala v dlani toho muže, který mne oslovil v garáži a nyní se na mne usmíval. Ale ani gestem se nezmínil, že jsme se už potkali.

"Drahá, poslal jsem pro malé pohoštění a byl bych rád, kdybys prostřela v jídelně."

Řekl to tak, že mne zamrazilo. Jistě, lednička zela prázdnotou a nebylo čím hosta pohostit. Svým tónem, jak to řekl, navázal na náš spor, že jsem dost při penězích, abych musela pracovat a měla bych se raději starat o domácnost a společenské záležitosti, které jsou pro něho stejně důležité, jako pro mne ta zbytečná práce, s kterou jenom provokuji tisk a veřejné mínění. Velmi brzy zapomněl, jak dlouho jsem ho živila svou prací, než se postavil na vlastní nohy a začal vydělávat peníze sám.

Šla jsem prostřít do jídelny a zaslechla jsem zvuky klavíru. Zřejmě naší návštěvě něco přehrával. Ze zvyku jsem se snažila rozeznat, co hraje. To mne znervózňovalo. Nikdy jsem neměla na hudbu talent. Ale ráda jsem ji poslouchala. Byly doby, kdy jsem byla podrobována hudebním hádankám a všichni se smáli, že v nich propadám. Nebrala jsem to vážně. Snad až do té doby, než jsem se stala ženou slavného umělce, která nemá smysl pro jeho umění. Když jsem se to dočetla v bulváru, chtělo se mi utéci, ale ovládla jsem se. Pořád jsem ho ještě milovala.

Z myšlenek mne vytrhlo zazvonění. Asi přivezli to pohoštění.

"Drahá, běž to vyzvednout a zaplať to. V předsíni máš v zásuvce peníze."

A zase se domem rozezněla hudba.

U stolu jsem se dozvěděla, že náš host je diplomat. Pro Daniela to bylo vyznamenání a také příslib, že bude mít v Kodani koncert. Usmívala jsem se, vedla ty společenské řeči, ale současně jsem si všimla, že náš host ze mne nespouští oči. Byla jsem a rozpacích a nevěděla, co mám dělat, aby si toho Daniel nevšiml. Ale ten měl plnou hlavu plánů. Vykládal o Francii, Tokiu.

"Jak se vám líbilo Tokio?" zeptal se mne Petr.

"Ona se mou na turné nejezdí," řekl Daniel.

"To je škoda. Tokio je zajímavé."

"Moje paní pracuje. V našich kruzích to není zvykem, ale ona si postavila hlavu."

Daniel se usmál a nabral elegantně na vidličku kousek šunky.

"Vaše paní také pracuje?" dala jsem poprvé Petrovi osobní otázku a přistihla jsem se, s jakým napětím čekám na odpověďˇ.

"Nejsem ženatý," řekl Petr a napil se vína.

Blížila se půlnoc a Petr se zvedl.

"Musím do hotelu."

"Přespi u nás. Stejně jsi popíjel a teď je to tu přísné."

"Musím poslat ještě nějaké e-maily do Kodaně."

"Tak tě má žena odveze," řekl Daniel.

Petr přikývl.

Odemkl vůz a já si sedla za volant.

"Doufám, že s tím budu umět. Nikdy jsem takové auto neřídila."

"Nebojte se."

Připoutal se a pustil hudbu. Vyjela jsem na silnici, byl pořád velký provoz.

"Nebude to jednoduché, jen aby nebyla na cestě zácpa."

"Docela bych to uvítal," řekl a usmál se.

Neptala jsem se, proč, bylo mi jasné, že z něho mluví víno. I když se celý večer podivně choval, třeba byl střízlivý.

"Tak jsem rád, že jsem se vydal za vámi. S Danielem jsem se poznal v Moskvě. Nikdy o vás nemluvil. Netušil jsem, že si vzal tak zajímavou ženu."

"Myslíte, že jsem zajímavá?"

"Pro mne ano."

Přeladil rádio a pohodlněji se posadil. Doprava houstla a my jsme museli zpomalit.

"V té garáži jsem zachytil vaši jiskru. Jsem rád, že jsem se s vámi potkal ještě jednou a současně zklamaný, že jste vdaná."

Možná, že by se jiná žena snažila vyklouznout z takové konverzace, ale já zatoužila v ní pokračovat. Současně jsem sledovala situaci na vozovce.

"Jsem vdaná," řekla jsem tónem, který mu musel naznačit, že je to stav, který existuje a který respektuji.

"Asi vám to přijde divné, scestné, hloupé a řeknete si, že ze mne mluví alkohol, ale já jsem do vás zamiloval."

Už jsem měla na jazyku, aby takové věci neříkal, ale když jsem zachytila jeho pohled, pochopila jsem, že to myslí vážně. A na to jsem odpověď neměla. Jen dvě slzy, které mi vyklouzly z očí byly odpovědí. Dotkl se mé ruky a já mu věnovala letmý pohled.

To bylo pro tu chvíli všechno.

Vrátila jsem se domů jako počestná manželka, ale v srdci jsem měla zaseto na lásku k jinému muži. Nevěděla jsem, jak to přišlo, proč to přišlo a hlavně, nebránila jsem se. Už několik let jsem zápasila se svým životem vedle Daniela. Mezi námi stál klavír a kariéra, ale já to snášela s oddaností, protože jsem byla přesvědčená, že se jednou vrátíme do původních kolejí, ale nyní jsem si uvědomila, zvláště po mém příchodu domů, že jsou zarostlé trávou a náš vlak uhání jiným směrem, jehož smysl mi unikal. Už spal. Svlékla jsem se v koupelně a napustila si vodu. Než se vana naplnila, zkoumala jsem svou tvář v zrcadle. Bylo v ní několik stop po smutku a beznaději. Oběma rukama jsem si pročísla vlasy a zavřela na chvíli oči. Zjevila se mi Petrova tvářˇ. Už dlouho jsem neslyšela něco tak krásného, prostého a jednoduchého. Patřilo to mně, jen mně. Ať se bude dít cokoliv, dotkla se mne láska a po těch vyprahlých letech jsem to přijala s radostí. Vlezla jsem do teplé vody a nalila si trochu pěny. Hned jsem se uvolnila. Zase jsem zavřela oči, aby se mi vybavil jeho obraz a bylo to mé tajné promítání krásného příběhu, který trval sice krátce, ale asi ve mne zakotví, pokud se něco hloupého nestane.

"Ty jsi si vzala dovolenou?" zeptal se mne ráno Daniel, když mne viděl v jídelně, jak si čtu noviny a popíjím kávu.

"Jistě, máš slavný den. Chci ho sdílet celý s tebou."

Neusmál se, ale podivil se, že jsem pro něho kávu neuvařila.

"Nevěděla jsem, že tak brzy vstaneš."

"Říkal něco Petr?" zeptal se od sporáku, kam stavěl konvici.

"Co by měl říkat?"

"Jestli zařídí tu Kodaň."

"Ne, nemluvil o tom."

" A o čem mluvil?"

"Spal. Na cestě byla zácpa a on byl asi unavený."

Petr si zalil kávu a sedl si ke stolu.

"Hlavně nezapomeň zařídit květiny."

"Už jsem je zařídila, neboj. To klapne."

Odmlčeli jsme se. Po očku jsem ho pozorovala jak pije kávu a v očích měl prázdný výraz. Vstala jsem od stolu.

"Kam jdeš?" zeptal se mne.

"Umýt hrnek, pak na kosmetiku a ke kadeřnici."

"Aha. Už jsi si zkoušela ty šaty, co jsi přinesla?"

"Ano."

"No, abys vypadala dobře. Víš, že tisk je nekompromisní."

"Chápu, neboj se, nezklamu tě."

To bylo to ráno všechno. Ale když jsem vyšla z domu, zalilo mne slunce a já cítila hlubokou blaženost. Nyní jsem měla jasno. Jestli se Daniel udrží a žebříčku své slávy, najde si nějakou mladší ženu a nikdo proti tomu neřekne ani slovo. Je to paradox, že na to myslím nyní, v den, kdy vyvrcholí jeho sláva a současně, možná nastane doba našeho rozchodu. Tak to je i u ostatních. Nedá se to odvrátit a já neodvrátím ani svou čtyřicítku, která mi kreslí do tváře znaky prožitého života. Už nechci prožívat taková rána a večery. I když to včera nemusí nic znamenat, přesto mi bylo dáno osudem najevo, že mám právo a štěstí. A to štěstí nemusí být ani v nové lásce, ani v ničem hmotném, ale v srdci. I kdybych měla prožít ještě další problémy, to poznání je ten největší dar, jaký jsem mohla dostat. Dnes chci být krásná jen pro Petra a pro sebe. Chci ještě jednou vidět jeho pohled a úsměv. Třeba se mi ztratí a nikdy ho neuvidím, ale za ten okamžik to stojí za to.

"Vypadáte dnes úplně jinak. To líčení jen doplní vás jas," řekla kosmetička s úsměvem.

"Děkuji," řekla jsem, dobře si toho vědoma.

"Jste stále zamilovaná a to je dobře. Váš pan manžel je nejen umělec, kterého všichni uznávají, ale také krásný a zajímavý muž."

"To ano," odpověděla jsem.

"Je to štěstí mít takového člověka vedle sebe."

"To ano," odpověděla jsem zase. Naštěstí mi dala pleťovou masku a přes ní parafin, takže jsem nemohla mluvit. A ona se také odmlčela. Mohla jsem se naplno oddat svým myšlenkám a citům, nechávala jsem je volně proudit a cítila jsem velkou úlevu a sílící slast.

Moje tchyně už vévodila v našem domě a připravovala nezbytnosti k večeru. Tentokrát, když máme tak významného hosta, bude večírek v soukromí. Ať je spokojený a hlavně, ať Danielovi vyjedná koncert v Kodani. To bude triumf. Zahraje Dvořáka a Mozarta, přídavek něco ze Chopina a lidi se tam zblázní.

"Dobře tě nalíčili, Ani nejsou vidět vrásky," řekla mi při té řeči, když se ke mně obrátila.

"Děkuji."

"Nemáš zač. Kosmetika je mocná čarodějka,. Podívej se na mě. Uhodla bys mi moje roky?"

"Ne, to víš že ne."

"Žena musí být dobře živená, vyspaná a odpočatá, Jinak vypadá jak pytel neštěstí."

"Kde je Daniel?" zeptala jsem se.

"Spí. Musí odpočívat," řekla.

"A co budeme podávat za pohoštění?"

"Už jsem to všechno zařídila. A na tohle peněz nelituji. Ale ten diplomat je fešák. Kdybych nebyla vdaná, tak bych se do něho zamilovala," řekla s úsměvem a já div nevybuchla smíchy. Ta se tedy cítí, opravdu.

"No neusmívej se, starší ženy mají mladší muže a nic se neděje. Ale my s tatínkem dobře žijeme. To víš, patřím k těm, kteří se umějí postarat, aby byl v domácnosti pořádek a klid. A není to vždycky jednoduché."

Já vím, pomyslela jsem si, jak jsi před ním jednou klečela, aby tě neopouštěl.

V pět hodin jsme začaly chystat šaty a Daniel se probudil.

"Udělej mi kávu," řekl mi.

"Prosím tě, v těch šatech? Já ti ji udělám. Jen se nerozčiluj. Soustřeď se," řekla tchyně a Daniel si sedl ke stolu.

"Vypadáš dobře," řekl mi ospale.

"Děkuji," usmála jsem se na něho.

V předsálí už bylo živo. Pořadatel nás zavedl do malého salonku. Na stolcích byla připravena minerálka a chladilo se šampaňské.

"Pan doktor vzkazuje, že přijede do půl hodiny," vyřizovala vzkaz slečna, která se objevila ve dveřích. Projela mnou žhavá láva nadšení, štěstí a radosti. Štěstí se tchyně malovala a neměla čas nic zpozorovat. Tchán měl zavřené oči a jen přikyvoval, aby neřekla, že pořád a všude jen spí. Byla jsem netrpělivá. Třeba bude na dálnici zase kolona a nebo se zdrží pro jiné věci. A opět jsem pocítila nervozitu zamilovaných žen. Konečně! Objevil se ve dveřích a pozdravil. Tchyně vznešeně vstala a podala mu ruku k políbení. Vstala jsem též a podala mu ruku. Na okamžik ji podržel ve své a lehce ji stiskl a pak políbil. Srdce mi divoce tlouklo. Věnoval mi dlouhý pohled a já skousla dolní ret, nepatrně, lehce.

Sedli jsme si ke stolkům.

"Po koncertě pojedeme do hotelu. Budou tam novináři z evropského tisku. Je to pro Daniela důležité. Budou se hodně vyptávat, musím ho na to připravit, Ale až po koncertě. A pak rád přijmu pohostinství v soukromí všeho domu. Nyní bych si rád promluvil s vámi, jestli dovolíte," řekl mi. Vstala jsem a šla za ním terasu.

"Jak jste prožila dnešní den?"

"V napětí."

"Já také."

"Ale vypadáte šťastná. Jste jiná, než v den, kdy jsem vás viděl poprvé. Bál jsem se vašeho odmítnutí, ale vy záříte. Nemusím se tedy omlouvat."

"Ne."

Usmála jsem se na něho.

"Chtěl bych s vámi večer tančit."

"Já také."

"Až na vás zamíří kamery, usmívejte se do červeného světla a myslete a krásné věci, protože musíme doufat, že přijdou. Ale i za ty okamžiky, které jsme nyní prožili, stálo za to žít."

"Ano," řekla jsem. Dotkl se mé ruky.

"Přetrpíte ten koncert?" usmál se.

"Jsem zvyklá."

"Odškodím vás večer. Mám pro vás překvapení."

Pokývla jsem hlavou. Jemně jsme se dotkli jeden druhého a šli do salónku. Petr se podíval na hodinky.

"Už bychom měli jít do sálu."

Nabídl mi rámě a vedl mne do sálu, kde bylo plno lidí, kteří čekali geniální hru na klavír. A mně se sevřelo hrdlo, protože snad poprvé v za tu dobu, co žiji s Petrem, jsem nechala volný průchod svým pocitů, které mi řekli, jak to brnkání nenávidím. Seděla jsem poslušně mezi tchýní a tchánem a myslela a Petra. I když Daniel vyšel na pódium, uklonil se všichni mu tleskali ve stoje. Zasedl ke klavíru. A moje muka začaly. Byla to nějaká moderna. Tchyně mi tiskla ruku a slzela. Tchán se soustředě díval na syna a já se ovládala, jako vždycky. A usmívala se, protože jsem cítila, že nejedny oči se a nás dívaly. Skladba končila burácivě a lidé tleskali jak diví.

"Nádherný kus," řekla tchyně.

"Ano," řekla jsem a vymanila jsem svou ruku z jejího sevření.

Koncert skočil potleskem a voláním slávy, Daniel byl šťastný, zasypáván květinami.

Trvalo to asi hodinu, než jsme se dostali do hotelu. Blesky z fotoaparátů mne oslňovaly a necítila jsme se nejlépe. Někdo mi strčil před ústa mikrofon a zamířila na mne kamera. Očima jsem našla červené světlo a usmívala jsem se.

"Jste žena genia. Musíte být hrdá."

"Ano, jsem. Velmi hrdá."

A pitomé otázky mne zaplavovaly, stejně jako světla, chvílemi jsem cítila, že jdou na mne mdloby.

"Musím na chvíli na vzduch," zašeptala jsem tchyni do ucha a ta přikývla, stejně se soustředila na novináře a kamery.

"To bylo hrozné," uslyšela jsem tchánův hlas za sebou.

"Myslíte ty novináře?"

"Ne, myslím tu hru. Proč ten kluk nehraje něco příjemného?"

"No, lidi chtějí slyšet modernu."

"Kolikrát si říkám, jak to můžeš vydržet. Ty jeho manýry, to cvičení a věčné nálady. Je celý jeho matka. No, půjdu se podívat, jestli moc nekecá do těch mikrofonů."

Neodpověděla jsem. Už se stmívalo a na obloze byly krásné červánky. Ze zahrady vanula vůně a mě najednou bylo teskně až k pláči.

"Není vám dobře?"

Petr mi jemně stisknul rameno.

"Ne, není. Ale běžte raději za nimi. Chci být chvíli sama."

"Dobře."

Cítila jsem, že se mi život řítí jako domeček z karet. Začínají se odhalovat pravdy, které jsem sama před sebou skrývala do toho věčného, naučeného úsměvu. A tak jsem pozorovala, jak přichází večer a já si v tu chvíli neuměla představit, že ráno vstanu a budu pokračovat dál, jako včera, předevčírem, před rokem.

"Pojď prosím tě dovnitř, chtějí nás fotografovat," vytrhl mne Daniel z myšlenek a já vstala a zavěsila se do něho. Vykouzlila jsem svěží úsměv a odpovídala do mikrofonů na všechny otázky, co mě napadlo. Přitom jsem očima hledala Petra. Daniel mne odvedl do salonku.

"Mám to."

"Co?"

"Smlouvu na koncert v Kodani. Petr ji včera dostal už podepsanou."

"Měli bychom mu poděkovat."

"Omluvil se. Musel ihned odejet zpět do Dánska. Pozdravuje tě. A samozřejmě, že to pozvání platí i pro tebe. Nechal mi tu pro tebe pozvánku. "

Podal mi zalepenou obálku a já si ji strčila do kabelky.

Až večer, když Daniel usnul, jsem obálku rozlepila a vyndala list.

"Omlouvám se, že jsem musel tak rychle odjet. Jestli budeme mít štěstí, uvidíme se v Kodani na Danielově koncertě. Petr"

Ruka s dopisem mi klesla do klína. Ale nedovolila jsem svým myšlenkám, aby zničily to krásné, co jsem na moment prožila. Zvolila jsem si sílu, ne slabost. Uzamkla jsem své tajemství do mlčení a tichého rozjímání. Nyní mám cestu znovuobjevených hlubokých a pravdivých citů, po které půjdu za každou cenu a které si nedám vzít, ať se stane co se stane. Dopis jsem spálila a vrátila se k Danielovi. Už z dálky jsem slyšela, že hraje Chopinovo nokturno. Sedla jsem si do vedlejšího pokoje. V myšlenkách jsem hledala cestu k Danielovi, ale žádná se mi neukazovala. City mne táhly jinam a já jsem za nimi poslala své srdce. Člověk nepotřebuje jistotu, ale lásku. Přišla a nastavila zrcadlo. Pomyslela jsem si, jak je to nokturno krásné a ulehla jsem. Všechno se uzavřelo do jediného závěrečného tichého akordu.

Maura, 2008

Světlo v okně

Vrátila jsem se po půlnoci a jediným pohledem jsem přejela okna našeho domu. Nikde se nesvítilo. Asi už dávno spí. Potichu jsem odemkla bránu, zajela do dvora a vypnula motor. Byla jsem tak unavená, že se mi ani nechtělo vystupovat ven. Nahoře, v naší ložnici se rozsvítilo, viděla jsem to v zrcátku. Asi mne přeci jenom slyšel. Z okna se někdo letmo vyklonil. Světlo zhaslo. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho, pak jsem šla zamknout bránu a v kabelce jsem chvilku hledala klíče od hlavních dveří domu, ale dveře se najednou rozletěly a z nich vyběhla ženská postava. Stačila jsem ji zahlédnout jen letmo, dlouhé vlasy, v běhu si dopínala rifle. Bylo mi jasné, že se u brány musí zastavit a já budu mít možnost zjistit, kdo spal v naší ložnici s mým manželem ....***

"Říkala jsem ti, neber si ho. Starej se o sebe, starej se o studium, Chlapi tě jen strhnou na špatnou cestu a pak tě nechají. A ty si vezmeš ještě ke všemu takovou nulu a ještě mladšího, než jsi ty sama. Dřív nebo později zjistíš, že se začne věkový rozdíl mezi vámi prohlubovat. A nejde jenom o věkový rozdíl. Všichni jsme mlčeli, když jsi horovala o tom, že chceš obyčejného chlapa, který tě bude mít rád. Myslela jsi si, že když mu umožníš bydlet v takovém přepychovém domě, když mu umožníš vstup do slušné společnosti, že ho změníš ? Že z něho uděláš někoho jiného, než je ? Že se k tobě přizpůsobí ze slepé lásky ? A ť je to ten nebo jiný, všichni jsou stejní. Jako tvůj otec. A podívej se, už ne na pravdě boží a nic mu nepomohla ta jeho mladá milenka. Právě ta ho nakonec přivedla do hrobu. Takový ohromný chlap to byl a nic z něho nezůstalo, jedině ty. "

Konečně měla moje matka příležitost o tom naplno mluvit. Dlouho ji to dusilo a trápilo. Neměla ho ráda. I když se jí snažil pomáhat se zahradou, natřel jí všechna okna a dveře. Chválila ho, to ano, ale mezi nás ho prostě nepustila. Všiml si, že mu prostírá na obyčejném nádobí, že ho nezve mezi své hosty. Jednou to naznačil, ale já neměla čas nad tím přemýšlet. Brala jsem ho jako moderního člověka, který nebere vážně snobské způsoby, o kterých se konečně vždycky vyjadřoval velmi kriticky a pohrdavě.

"Mami, pět let není přeci žádný katastrofální rozdíl."

Zmlkla a nervózně si zapálila cigaretu.

"Co hodláš dělat ?" Její hlas měl bojovný tón a opět začal nabírat na intenzitě.

"Nevím. Ve středu jedu do Vídně na sympozium. Nemám čas něco vymýšlet, musím si napsat přednášku."

"A kdo je to děvče ?"

Nechtělo se mi o tom mluvit. Nuže, chodil s ní, měli před svatbou, pak potkal mne, náhodou. Zbláznil se stejně jako jsem se zbláznila já, vyspali jsme se spolu a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Viděla jsem jí v tom polopřítmí do tváře. A zahlédla jsem na levé ruce snubní prsten. Je vdaná, můj Bože. Pevně se mi dívala do očí, výraz tváře byl chladný a jistě byla odhodlána se i bránit, kdybych jí zfackovala. Neudělala jsem to. Popadla mne jen lítost a zlost, bála jsem se, že se rozpláču. Pět let není žádný rozdíl. Sedm let společného života, jen já a on. Asi jsem neudělala něco důležitého, co ode mne mohl právem očekávat jako manžel a muž. Ale věděl, koho si bere a nemohl po mně chtít, abych se osobně starala o domácnost, zahradu, dům, abych vařila, žehlila. Souhlasil s tím, že starost o každodenní život převezme placená síla. Vždyť ani on neměl tolik času, bral noční služby na stanici za kolegy, kteří měli děti, když jsem nebyla doma a nebo jsem musela a něčem pracovat. Oba jsme slušně vydělávali a nic nám nechybělo. Nestěžoval si. Když ho povýšili na velitele, byla jsem pyšná. Milovala jsem ho bez příčiny, prostě takového, jaký byl. Hezký vysoký muž, s krásnou postavou, mírnou tváří a jemným úsměvem, který mu stále poletoval kolem rtů. Ženám se líbil, vyhledávaly ho na zábavách, protože byl vtipný, nikdy nikoho neurazil a když s některou tančil, díval se jí do očí. Ráda jsem se na něho dívala.

" Tak kdo je to děvče, ?" přerušila matka moje vzpomínky na minulost, "snad to není ta, co s ní chodil ?

" Je," řekla jsem. Nadechla jsem se, abych vydržela maminčin výkřik – tak to je definitivní konec.

Neřekla jsem mu ani slovo, když tak stál uprostřed pokoje, polonahý, mírně rozcuchaný a snažil se zakrýt tělem pohled na rozházenou postel. Nemohla jsem se mu podívat do tváře. Bála jsem se, že mi bude najednou cizí a já ztratím své pouto k němu. Vzala jsem ze skříně osušku a koupací župan a vyšla z pokoje. Každým krokem jsem cítila, jak se třesu a jak na mne nastupuje odporná vnitřní bolest, pocit ponížení a zklamání. To zklamání bylo to nejhorší. Ale nepoložila jsem si otázku – jak dlouho a proč .....

Sestoupila jsem k bazénu, svlékla jsem se a skočila do vody. Byla příjemná. Udělala jsem tři bazény, pak jsem vylezla, hodila na sebe osušku a zamířila jsem do sprchy.

" Chtěl bych si s tebou promluvit." Jeho hlas mne vytrhl s přemýšlení. Stál mezi dveřmi v županu, který zdůrazňoval jeho pěknou postavu.

Už jsem ho chtěla odmítnout, ale včas jsem se zarazila.

" Ano, souhlasím, promluvíme si. Hned teď a nebo až se vrátím ze sprchy či se sejdeme v pokoji ?" Dala jsem mu na vybranou. Jistě neměl svou řeč promyšlenou a možná, že potřebuje čas doladit myšlenky.

" Až budeš připravená. Nerad bych tě rušil. Máš za sebou jistě těžký den."

Ne, to nechtěl říci, ale už to bylo venku. Zarazil se.

" Máš pravdu. Počkej na mne v hale a udělej mi čaj s třtinovým cukrem."

Rozhodla jsem se, že zůstanu klidná. Jak jsem zvyklá. Vždycky se ovládám. A třeba je to chyba, měla bych dát najevo city. Pak budu vypadat jako husa. Vynaložila jsem veškerou péči, abych vypadala k světu. Oblékla jsem se a šla do haly. Seděl v křesle, stále v tom županu. Na stolku stála konvice s čajem a můj šálek.

Sedla jsem si a nalila si čaj. Mlčeli jsme, asi každý čekal, kdo začne první. Jistě ode mne neočekával žádnou scénu a ani němé trpitelství. Uvědomovala jsem si, že tu situaci musím řešit lidsky, upřímně a citově, ale to byl pro mne nadlidský úkol.

Věděl to. Znal mne tak dobře ! Kolikrát za mne doříkával věty, když jsem mu chtěla říci o své lásce.

" Gabrielo, měl bych tě poprosit za odpuštění, asi by to bylo správné, ale neudělám to. Třeba by jsi chtěla slyšet, že to byl chvilkový úlet, že to nic neznamenalo, že to nemá vliv na mé city k tobě. To jsou hloupé fráze. Ty jsi vzdělaná žena a nemáš zapotřebí poslouchat ode mne něco, co bys mohla slyšet od každého chlapa v mé situaci."

Překvapilo mne to. A současně jsem pocítila velkou úzkost z pokračování. Dostala jsem strach, že řekne, že je mezi námi konec. V tu chvíli jsem si neuměla představit další den a následující dny bez něho. Ale raději jsem se vnitřně připravila na tu nejhorší eventualitu.

Mlčel, tedy bylo na mně, abych k tomu něco řekla.

" Nechci ti překážet. Jestli tu ženu tolik miluješ, že jsi s ní strávil i noc v naší ložnici, nemohu tě dál k sobě poutat. Nic ti nevyčítám, velký podíl viny na tom nesu já, uvědomuji si to. Odpust mi, jestli jsem tě zklamala. Mnoho jsem toho o lásce nevěděla, protože jsem celé mládí proseděla nad knihami a neměla čas se učit žít jako mnoho jiných žen. Myslela jsem si, že mám právo na štěstí, ale dnes vidím, sama to vidím, že moje cesta se měla ubírat jiným směrem. Bude lepší, když se rozloučíme."

" Co na to říci ?" řekl a já z toho vyrozuměla, že souhlasí. Nerozuměla jsem mu. Prostě jsem mu nerozuměla. Kdybych uměla na to odpovědět, možná, že by se naše osudy ubíraly jiným směrem. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že mezi námi vlastně neexistuje prostá komunikace.

Vstala jsem

"Přeji ti dobrou noc."

Když se odstěhoval, rozhodla jsem se, že prodám dům a odejdu do Vídně, kde jsem měla staré přátele a i postavení a možnost dobrého uplatnění. Udělala jsem to, neohlížela jsem se již do minulosti. Byl pryč, ztratil se jako ranní letní mlha. Návrh o rozvod manželství jsem podala hned. Požádala jsem svou kamarádku, která byla vynikající a zkušená advokátka, aby mne zastupovala a dala jsem ji adresu, kam mi má posílat obsílky a zprávy. Byla jsem rozhodnutá se zúčastnit posledního stání. Proběhlo důstojně. Naposledy jsme si podali ruce. Nic víc ....... I ona již měla po rozvodu.

"Víš, že čekají rodinu ?" zeptala se mě matka jednoho dne, když jsem jí přijela navštívit.

"To je dobře," řekla jsem bez emocí.

"Tobě je všechno jedno. Co jsi proboha za ženskou ? Chlap ti udělá takovou ostudu, uteče ti za jinou a ty řekneš – to je dobře."

"Mami, prosím tě, nech toho. Je to už za mnou."

Ne, nebylo. Ještě stále jsem cítila jeho poslední dotek a nemohla jsem se zbavit naléhavého pocitu vnitřní tísně a bolesti, která se ve mne rozlévala a trýznila mne. Už jsem byla na vážkách, zda bych neměla vyhledat odborníka a podstoupit terapii. Doléhala na mne samota a stesk. Doléhaly na mne výčitky svědomí. Uvědomila jsem si, jak jsem byla sobecká. Záleželo mi na kariéře víc, než na něm. Brala jsem ho jako trvalou záležitost a nikdy mne nepadlo, že by opustil mne, náš dům. A čím víc jsem docházela k pravdě, čím víc jsem si přiznávala své chyby a neuvěřitelné sobectví, tím víc jsem trpěla a zkoušela vnitřní muka. Můj mozek nemilosrdně analyzoval mou situaci a došel k jasnému výsledku. Teprve nyní, když jsem ho ztratila jsem poznala, snad, konečně, co je to láska.

"Už jsi tu dlouho nebyla," přivítala mne matka hned ve dveřích a políbila mne na tvář.

"Ukaž se ? Vypadáš skvěle. Pojď dál."

Vnitřek domu byl úplně přestavěn.

"No ne, mami, tady je to úplně jiné."

"Zbavila jsem se starých krámů. Teď to tu konečně vypadá k světu." Rozhlížela se pyšně kolem sebe a dotýkala se nových kousků nábytku, které musely stát spoustu peněz.

"Chtěla bych ti něco říci, ale až při kávě."

Byla jsem zvědavá na tu novinku, když se tak tajemně tvářila a když rozkrojila krásný,

nadýchaný dort, sedla si a složila ruce na vyšívaný ubrus.

"Budu se vdávat."

Kdyby náhle spadla letecká bomba do pokoje, nebylo by to takové překvapení.

"Neříkej, a koho si budeš brát ?"

"Doktora Hradeckého. Už jsme dlouho přátelé. A tak jsme se rozhodli, že to spolu zkusíme.

Konečně, proč ne ? Je to člověk na úrovni. Má pěkný majetek a já se budu o něho starat. Bude nám dobře."

Ach jo, mami. Vzpomínám si, jak jsi potom, co nás opustil tatínek, se zapřísahala, že už žádného chlapa nechceš vidět. A přeci na tebe došlo. Celý můj život, pokud jsem byla doma, jsi mi neustále říkala – od chlapů co nejdál, udělej si školy, postav se na vlastní nohy a starej se sama o sebe. Budeš mít třetinu starostí. Když jsem se vdala, neustále jsi mne a jeho kritizovala, dělala jsi scény a jeho jsi považovala za nulu. A já nejsem šťastná a nedokážu žít s někým jiným. Proč jsem ti naslouchala ? Proč jsem se neřídila vlastním rozumem ? Ztratila jsem cit a myslela jsem si, že věda a postavení mi nahradí normální a prostý lidský život. Nebyla to pravda. Mami, žila jsem v klamu. Nemám děti, nemám manžela a jsem jak otevřená rána.

"A víš, co je nového s tvým bývalým ?" zeptala se, jakoby mluvila o nějaké události z bulvárního časopisu.

"Ne, nevím.," řekla jsem naoko lhostejně.

"Propustili ho od policie a kdo ví, jestli nepůjde sedět."

"Za co, proboha ?"

"Ta coura, co si ji vzal, mu utekla i s dítětem za bývalým manželem. On šel za ní a když mu nechtěla otevřít, rozstřílel jim dveře. Pak se chtěl zastřelit sám, ale nepovedlo se mu to. Jen se zranil. Ani střílet neumí, já jsem ti říkala, je to prostě nula. Všichni jsou proti němu. A přitížilo mu, že se dal na chlast. Pobil se i několikrát s chlapy v hospodě, když se mu smáli, že si neumí udržet ženské."

"A nevíš, kde je ?" zeptala jsem se.

"Zbláznila jsi se ? Snad nepůjdeš za ním. Už ti ublížil dost, ještě tě rozstřílí jak řešeto."

"Mami, jestli to víš, tak mi to řekni."

"Já tě tam nepustím. Slyšíš ?" rozkřikla se matka.

Bylo jedno jediné místo, kam určitě odešel. Jednou mi ho ukazoval na mapě a pořád sliboval, že se tam spolu vypravíme. Když jsme s matkou konečně obě uklidnily a ona šla spát, vytáhla jsem ze skříně mapu a hledala ten starý opuštěný dům, který kdysi postavil jeho dědeček. Původně to měl být mlýn, ale nebyly peníze, tak zůstal nedostavěný. Jeho otec ho opravil k občané rekreaci a někdy tam přespávali jeho známí, když jeli na výlet do hor. Rozhodla jsem se, že tuto noc za ním pojedu a promluvím s ním. Určitě se dá něco dělat. Vrátit všechno zpátky ......

Ano, našla jsem ho tam. Seděl u velkého dubového stolu, neoholený, unavený. Už to nebyl on. Podíval se na mne, chvíli mžoural do přítmí, které osvětloval plamen ze starého krbu, jakoby se sám sebe ptal, jestli sní či bdí. Dělala jsem si asi marné naděje, že mne obejme a že mi řekne, jak na mne čekal. Ani nevstal. Ani mne nepobídl, abych se posadila. Stála jsem u dveří, on seděl u stolu se sklopenýma očima.

" Prosím tě, řekni něco," řekla jsem do toho hrozného ticha.

Zvedl oči ke mně. Byly smutné a kalné.

"Jsi krásná."

To bylo všechno. Odjela jsem tedy. Ani jsem neslyšela ránu, která ukončila jeho život. Nemohu se zbavit pocitu viny a studu. Kolik mi chybělo do štěstí ? Jeden jediný krůček, abych mu dokázala jít včas v ústrety a vytvořit pro nás oba krásný domov. Měli jsme dům a v něm jsme byli my dva. Každý sám se sebou. Vytrhla jsem ho z jeho prostředí, vzala jsem mu možnost k jeho seberealizaci a nedala mu nic, jen prázdnotu. Ukradla jsem mu život svým rozhodnutím spojit dva tak rozdílné životy. Nakazil se prázdnotou a předal dál. Zničila jsem ho. Hledal lásku, kterou už nebyl schopen opětovat. Byl pro mne jedinou šancí, jak ji objevit.

A já žiji dál. Už se nikdy to těch míst nevrátím. A myslím, že mi to stejně nebude nic platné. Nezapomenu.

Včelíny

Uprostřed jara mi volala maminka, jestli bych nemohla sehnat pro tátu dobrý med. Já jsem sice neměla ani ponětí, kde ho budu shánět, ale aby se neřeklo, že se nestarám o rodinu, tak jsem přikývla. Hovor byl ukončen vzájemnými láskyplnými slovy a já jsem pokračovala ve své práci, ze které mne maminčin telefon vyrušil. Osud si někdy hraje tak, že nastrojí ke svému naplnění úplně obyčejné příhody a když začne v nich člověk hrát nějakou roli ze své vůle, roztočí svá kola, a pak už málem nikdo neví, čí je. Tak tady jsou důkazy jeho nezpůsobné hry. Nevěříte?***

Hned po tom telefonu jsem měla další. Ředitel mi přidělil úkol, abych zajela do památkového úřadu a dodal: "Je to v Krkonoších. Najdi si to a mapě a užij si přírodu. Máš na to tři dny, tak si zařiď nocleh."

Nechtělo se my nyní z Prahy odjíždět, protože společenská sezóna byla v plném proudu a já měla koupeny, právě na ty dny, vstupenky na zajímavá představení. Ale nedalo se nic dělat.

"Kláro, prosím tě, já musím odjet služebně mimo Prahu a tři dny. Mám tu vstupenky na koncerty. Nemáš o ně zájem?"

"Mám, ty jsi zlato. Já si pro ně večer přijdu, jo?"

A měla jsem po zábavě. Nicméně, je krásné počasí, třeba mi to ten kraj vynahradí."

Zavolala jsem matce, že tu tři dny nebudu a ona mi připomněla, abych přivezla ten med. Třeba už budou mít čerstvý, když letos všechno tak nádherně kvete. Přislíbila jsem, že vynaložím veškeré úsilí, abych ho přivezla a zavěsila. Musím říci, že se mi chuť medu vždycky protivila a včelaři mi připadali jako podivíni. Kdo normální by pěstovával tak nebezpečné tvorečky, jako jsou právě včely? Pár žihadel za život na naší zahradě mi úplně stačilo, abych je zařadila do složky – neoblíbené.

Sehnala jsem si nocleh v malém městečku, dva kilometry od místa, kde sídlil památkový úřad a pak zbývalo, než si večer sbalit pár věcí a ráno odjet do cíle.

Už od rána bylo lehce zamračeno a foukal vítr. Asi bude pršet, pomyslela jsem si a trochu mi to zkazilo náladu. Taky na dálnici byly kolony a to mne znervózňovalo. K malému penziónku, v kterém jsem si zamluvila nocleh, jsem dorazila od dvě hodiny později, než jsem předpokládala, ale nocleh mi byl stále rezervován.

"Víte, sem moc turistů teď nejezdí," řekla mi s úsměvem majitelka penziónu a dala mi klíče od pokoje. Odemkla jsem dveře a dýchl na mne čistý vzduch a vůně čistého prádla. Uložila jsem si věci do skříně, svlékla jsem se a s rozkoší jsem na sebe pustila teplou proud vody ze sprchy.

Spát se mi ještě nechtělo, i když se skláněl večer a tak jsem sešla dolů, abych si někde kávu nebo čaj a něco dobrého k tomu. Paní recepční ukázala na dveře jídelny. Sedělo tam pár lidí.

"Kávu bez mléka a dvě koblihy," objednala jsem si to, a co jsem měla momentálně chuť.

"Máme čerstvé koláče, ty koblihy jsou od včerejška," zašeptal mi vrchní do ucha a usmál se na mne. To bylo ještě lepší! Zachvěli jsem si pochutnávala na výborných tvarohových koláčích a cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá blaženost a radost, že alespoň za čas si mohu dopřát takovou dobrotu. Hřešila jsem proti svým zásadám nyní a jak se ukázalo, nebylo to naposledy.

Spala jsem jako nemluvně. Ráno jsem si dala malou snídani a vyrazila jsem na úřad památkové péče. Byl krásný, svěží den, od blízkých hor vanul vzduch provoněný lesy a loukami. A ptáci? Ti se snažili ze všech sil mi nahradit koncerty, o které jsem, díky této cestě, přišla.

Zastavila jsem na malém náměstí a zaparkovala na parkovišti. Zaplatila jsem parkovné a vydala se na úřad. Náměstí bylo starobylé, ale krásně upravené a uprostřed stála velká kašna s chrliči, čtyřmi sochami faunů, z jejich úst bublala čistá voda. O ovzduší se nesla vůně čerstvého pečiva a všechny obchody měly již otevřeno.

Na chvíli jsem zatoužila na takovém místě žít s někým, kdo sem bytostně patří, ale jako archeolog bych se těžko tady uživila. A do důchodu je ještě tak daleko! Zvláštní, mám za sebou Egypt, Střední východ, severní Afriku, ale takovou podobnou něžnou a prostou krásu jsem nikde nenašla. A nechci těm zemím křivdit ani v nejmenším! Je tam krásně, ale je to prostě jiná krása. Člověk může všechno právem obdivovat, ale ví, že je jen na návštěvě. Tady je mé doma. Patří mi to. Mohu si koupit teplou housku, napít se čaje s citronem, dát si kuře s bramborovou kaší. A všechny ty báječné věci mi budou připomínat chutě, které znám od svého dětství. Škoda, že Luboš neunesl moje cestování. Před rokem, když jsme pracovali v Bagdádě, mne opustil. Prostě mi to zavolal, sbalil se a odešel k jiné ženě. Tak skočil desetiletý vztah, kterému jsme oba přinášeli své oběti a radosti. Bylo to tak jednoduché. Možná, že i správné. Neměla jsem právo od něho očekávat, že na mne bude stále čekat, až se vrátím ze světa a já bych za nic na světě své povolání neopustila, protože jsem po něm toužila od dětství a musela jsem roky studovat, než jsem se probojovala až na vrchol možností, které mi vysoká škola mohla poskytnout. Luboš prostě zmizel z mého života a tím můj milostný život vzal za své. To jsem ale zabrousil svými myšlenkami do citlivých míst a rychle jsem se snažila odbočit jinam.

Pracoviště úřadu sídlilo, jak jsem z cedule přečetla, ve starém domě, s krásnými štukami a starodávními kováními jak na dveřích, tak i uvnitř domu. Výtah tam nebyl a tak jsem šla zvolna schodištěm, které se točilo až nahoru. Už byla zřejmě doba přípravy oběda, protože od dveří bytů se linula vůně domácích jídel a byly slyšet i přes dubové vchodové dveře, hlasy a hudbu. Ze dvora se ozývaly hlasy vrabců a do vysokých oken se opíralo jarní slunce. Zazvonila jsem u dveří, které byly označeny názvem úřadu a přišla mi hned otevřít mladá žena.

Představila jsem ji a ukázala dopis od ředitele.

"Jen pojďte paní doktorko. Náš pan vedoucí o vás ví, ale musel na obecní úřad. Máte se posadit a počkat. Uvařím kávu nebo čaj?"

"Turka," usmála jsem se.

I ta káva, jak jsem vnímala v tu chvíli, voněla tady jinak. Bude to asi vodou, nebo ovzduším nebo tím, že to tak silně prožívám. Mladá paní si sedla za počítač a pokračovala práci.

"Smí se tady kouřit?" zeptala jsem se.

"Jistě," usmála se na mne a podala mi popelník.

K mé spokojenosti už nic nechybělo.

Zanedlouho potom se ozvaly za dveřmi kroky a zachrastily klíče.

"Pan vedoucí," řekla mladá paní významně. Otevřely se dveře a vešel starý muž, vysoké, lehce nachýlené postavy. Ale jeho oči byly živé a výraz v nich plný laskavosti.

"Á, vy jste určitě ta návštěva z Prahy. Jen seďte, paní kolegyně. Jen seďte a dopijte si v klidu kávu. My tady nikam nespěcháme a proto také žijeme déle, že ano?" usmál se.

"Tak povídejte, jaké tam máte počasí a co je nového. Budete tady asi tři dny, že? To bude stačit ,abychom vám vyhledali ty dokumenty, pro které jste přijela."

Podala jsem mu seznam. Začetl se do něho.

"Ano, to tu všechno je. Výborně. Nejdůležitější je, aby měl člověk stále věci na svém místě."

"Tak vyprávějte. Já jsem se totiž narodil v Praze. Studoval jsem historii u profesora Babáka. Matka tady koupila chalupu a když umřela a já ji zdědil, zalíbilo se mi tady tak, že jsme se přestěhovali Mám velkou zahradu, včelíny a sad, zatím mne do důchodu nikdo nehoní, tak si nějakou korunu vydělám. To víte, tady žijeme skromně a tak něco pro vnoučata ještě ušetříme."

Jeho řeč byla prostá a plná laskavých slov.

Najednou jsem si vzpomněla.

"Vy máte včelíny? Prosím vás nemohla bych pro tátu koupit med?"

"To já vás odkážu na svého dobrého přítele. Ten už stáčel čerstvý a prodává. Dokonce i s mandlemi a vlašáky. Má ho vynikající."

Jste moc laskavý. To by mi matka dala, kdybych zapomněla."

"Počkejte na mne ve dvě u kašny a já vás zavedu. Něco uvidíte. To nemají ani v Africe."

Zasmála jsem se.

"Ale do bulletinu píšete zajímavě," řekl mi s úsměvem.

Vrátila jsem se do penziónu. Už z dálky jsem cítila vůni obědů a dostala jsem hlad. Pečené kuře s bramborovou kaší a okurkou mi velmi chutnalo. Do druhé hodiny jsem se stačila ještě osprchovat, upravit a převléci do lehkých šatů, protože bylo teplo. Čekal na mne. Měl na hlavě slaměný klobouk a v ruce hůlku.

"Tak pojďte vedle mne,. Ať se pochlubím pěknou dámou z Prahy. Bětka se to dozví jak telegrafem a večer mne bude zpovídat," zasmál se.

Vyšli jsme z městečka a dál vedla široká cesta, která vedla do borového háje.

"Tady mají lepší med, než já. Nejsem tak dobrý včelař, spíš to dělám pro rodinu. Ale oni, tihle včelaři se drží tradice. Sám od nich sem tam skleničku kupuji, když hrozí chřipka."

Vyšli jsme z háje a před námi stály pěkné roubené domky.

"To je nádhera," řekla jsem tiše.

"Viďte?"

Vedl mne k jednomu z nich a zaklepal.

"Aleši, jsi doma?" zavolal do okna.

"Jo jsem. Mám po službě. Moment."

"Je policajt, víte? Ale šikovný včelař, I ten dům si stavěl před lety sám."

Dveře se otevřely a v nich stál vysoký svalnatý muž. Zastrkoval si košili do kalhot a rukou si přičísl vlasy.

"To je paní Hlavatá z Prahy. Měla by zájem o med."

"Franto, Franto. Ty mi sem vodíš zákazníky bez upozornění? Nemohl jsi zavolat?"

"Mohl, ale nezavolal," zasmál se starý pán a plácl ho po rameni.

"Tak pojďte dál. Máma ráno, než šla k doktorovi, pekla. Kafe vám udělám sám."

Rozhlížela jsem se kolem sebe a dýchala na mne příjemná atmosféra harmonického domova.

"Před pěti roky byl zle postřelen do břicha od nějakých gangsterů při službě. Byl na tom moc špatně a manželka ho nechala. Děti neměli a ona se chtěla starat o mrzáka. Odjela do Prahy dělat právnickou kariéru. Hrozilo, že už nevstane. Ale vstal. Chvíli se motal, nechtěl zpátky do služby, ale nakonec jsme ho přemluvili. Dobrý chlap a poctivý. To víte, tady není mnoho lidí, kteří mají zločinecké sklony. Občas tu někdo povalí náhrobek, ukrade značku u silice a nebo ztropí výtržnost. Ale o povodích to bezvadně organizoval a pomáhal vynášet lidi.No, nikoho nesoudím, každého co jeho jest."

Zachvěli se vrátil k nám a měl v ruce sklenici medu.

"Ochutnejte," řekl a v hlase měl kus té řemeslnické pýchy.

"Víte, já med nejím. Mám ho spojený s dětskými nemocemi. Mám ho pro mého tátu."

Udiveně se na mne podíval a pak i do očí a usmál se.

"Tak Pražanka. No jo, to chápu."

Ale já přeci ochutnám," řekla jsem a lžičkou jsem nabrala trochu medu a vložila do úst. Zdál se mi tak sladký, jak nikdy před tím.

"Vy bydlíte v penzionu u Nováků, že?" řekl a přitom krájel buchtu na talířek.

"Jak to víte?" žasnula jsem.

"To bych byl špatný polda, abych neměl přehled. Nemyslíte? Chlapi mi to donesli, že přijela fešná paní z Prahy a dávala si koláče, jak kdyby týden nejedla."

Smáli jsme se.

"Jo, jste rozmazlený. To u nás byste neváhala ani nad bramborovými plackami. Tady je silný vzduch. A co děláte? Jste právnička?" To poslední slovo řekl vážně a v jeho očích se na chvíli objevil smutek.

"Ne, já jsem archeoložka."

"Co prosím?" přiložil si dlaň k uchu.

"Archeoložka."

"Aha, to budete umět dobře vybírat kameny z půdy," rozesmál se naplno.

"To jako myslíte, že byste mne angažoval na letní brigádu?"

Starý doktor se smál.

"To víte, tady se zprávy rychle šíří. Rychleji, než na internetu."

Dohodli jsem se, že pro med zajedu před odjezdem do Prahy rozloučili se.

"Tak se mi zdá, že mne odněkud zná."

"Kdoví."

Když jsem to dopoledne jela pro med, čekal na mne.

"Tak kolik toho chcete?" zeptal se.

"Kolik lidi berou? Nemám zkušenosti."

"Deset kilo? Za osm stovek?"

"Ano."

Chvíli jsme mlčeli, když skládal sklenice do auta.

"Dobrá přiznávám. Moje žena utekla za vaším manželem. Proto vás znám. Tenkrát, když jsem ji dal hledat, objevilo se vaše bývalé společné bydliště. Mám i vaše fotky."

Nemohla jsem se ubránit překvapivému výkřiku.

"Vy jste se nikdy nezajímala, s kým váš manžel žije?"

"Ne, protože mne to zachytilo v Bagdádu a já se nemohla kvůli válce vrátit domů. Oznámil mi to do telefonu, jakoby mi oznámil, že koupil psa."

"Aha, to chápu. Ale já jsem se o vás už dávno zajímal a byla to jen náhoda, že jste se nyní tady objevila. Chtěl bych vámi říci, že vím, co je bolest a opuštěnost a zklamání a tak se sem můžete vracet. Vím, že jste čestná a hodná žena. Rád bych vám, že za tu dobu, co vás znám co jsem vás sledoval, jsem přesvědčený, že vám mohu věřit a mám vás rád, Kamilko."

Podívala jsem se mu do očí. Měl v nich malé slzy, které hřbetem ruky setřel.

"Víte, já nevím, co vám na to odpovědět. Nenacházím slov."

"Nejsem tak vzdělaný jako vy, ale jsem poctivý člověk. Jistě si ráda v zimě zalyžujete a nebo, pokud byste byla n vánoce sama, můžete přijet. Nechci se vám s ničím vnucovat a jestli si myslíte, že vám něco špatného nabízím, tak to řekněte hned."

Zadívala jsem se mu do očí,

"Nejsem připravená navazovat vztahy s muži."

"Ani já s ženami."

Zvedl si košili a já uviděla a jeho těle hluboké, lehce vystouplé jizvy.

"Za tohle mne opustila. Málem jsem umřel. Nechtěla se starat. A váš bývalý manžel ji nabízel hory doly. Vím, že mají dobře a to mi stačí. Já se mám taky dobře, že jsem se zbavil zrádné ženy."

Sedla jsem si na bíle natřenou lavici, protože jsem se celá třásla.

"Je to všechno osud. Abych řekla pravdu, takový vývoj mé cesty jsem nečekala."

"Doktor vás hned poznal podle fotek, co jsem mu ukazoval a zavolal mi. Je to můj opravdový přítel, všechno jsem mu svěřil, i ty myšlenky o vás. Proto vás sem zvedl jistě nám tu lest odpustíte."

Zamyslela jsem se. Byla to všechno strašná náhoda a nebo už osud splétal svoje předivo ve chvíli, když mne matka požádala, abych přivezla med? Ale pak by si doktor vymyslel jinou

fintu, jen aby mne s ním seznámil a on si mohl se mou promluvit."

"V Praze byste se mnou nebavila. Ale tady, po tím čistým nebem a v té krásné přírodě, víte, tady není místo na nějaké lži."

"Ale ona si tu výjimku našla," poznamenala jsem.

"Máte pravdu. Ano, jsem takový romantik. Asi bych si moc přál, abyste byla pravdomluvná."

"Vaše pozvání mne těší. Budu o něm přemýšlet a napíšu vám."

Dal i do ruky vizitku.

"Zavolejte mi."

Po svém příjezdu do Prahy jsem neměla mnoho času meditovat, protože mne zavalily pracovní povinnosti a taky starosti s tatínkem, kterému se zhoršilo zdraví. Až po tom, co nepříjemnosti odezněly, jsem si vzpomněla, že bych se měla ozvat, ale nemohla jsem najít vizitku. Tak zase ten osud. Není to znamení, že bych měla na to zapomenout? Ale při té myšlence mne zavalil smutek. Rozhovor se mi živě připomněl a já si řekla: proč by ne? Proč ne? Vždyť o nic nejde. Je o přátelství a pak jistě ví, že zatím nestojím o nic jiného, než právě o to.

"Co je ti?" zeptala se mne Klára, když jsme spolu popíjeli v zahradí kavárničce kávu.

"Nic. Jen se mi stala taková zvláštní věc."

"Tak vypravuj," pobídla mne s tou ženskou dychtivostí se dozvědět nějaké novinky.

"Dobře."

Až po tom, co jsem ji ten zvláštní příběh dovyprávěla, si zapálila a upřela oči směrem k Hradčanům.

"Jestli se máš s ním sejít, tak tu vizitku najdeš. Hledej. Vzpomínej, kam jsi ji dala."

Zamyslela jsem se.

"Někam, abych ji neztratila," vzpomněla jsem si na svou myšlenku, když jsem ji přijímala.

"Určitě do svého notesu, co máš v kabelce. Dej ho sem."

Listovala a já jsem ji nervózně pozorovala.

"Hele, je to ona?"

" Jasně, že je," zajásala jsem.

"Tak a teď hned mu zavolej a řekni mu, že přijedeš v neděli."

"Prosím tě."

"A co budeš v neděli dělat? Zase koukat do monitoru? Dělej," pobídla mne.

"No, když myslíš," řekla jsem a naťukala jeho číslo. Chvíli to zvonilo, než telefon zvedl.

"Dobrý den. Nevím, jestli mne poznáváte," řekla jsem provinile.

"Jasně, no nečekal jsem, že zavoláte."

"Chtěla jsem se přesvědčit, zda ještě platí, co jsme si řekli."

"Aby ne. Tak kdy?"

"V neděli," vydechla jsem.

Chvíli bylo ticho.

"Hodí se vám to?"

"Počkejte, musím mámě říct, aby na neděli napekla tvarohové koláče."

Chvíli bylo zase ticho.

"Tak, domluveno. V deset?"

" V deset, Ukážu vám své včelíny, tak se prosím vás neparfémujte, aby vás moje včely nesežraly."

"Těším se," zašeptala jsem.

"Já taky. Pozdravujte Prahu."

"A vy Krkonoše."

Naše rány se zcela nezhojily, jak si myslím. Zatím jsou z nás dobří přátelé. Nemluvíme o tom. Ale já nějak cítím, že při první příležitosti se z Prahy odstěhuji do toho městečka, kde jsem potkala svůj osud. Starý doktor už definitivně končí a naznačil mi, že bych to mohla vzít za něho. Že už jednal s lidmi, kteří mají do toho co mluvit. Neřekla jsem ne, ale také ne ano. Bylo by to příliš rychlé a já bych si přála, aby se mezi námi dvěma stal ten zázrak, kterému se říká láska. Pak ano. Pak nezaváhám. On si mne vlastně našel. Má po citové stránce náskok. Ale jsem šťastná už nyní, to ano.

Maura, 2008

.