Maminka na mne ještě večer čekala, myslela jsem si, že už všichni spí, když jsem potichu otvírala dveře.
„No, jen klidně vejdi a bez obav,“ řekla polohlasně.
„Mami, já ….“
„Já vím, byla jsi zabraná do studia. Tatínek jen říkal, abys to nepřeháněla a neměla jsi pak v hlavě z toho kolotoč. Nechala jsem ti trochu polévky, jistě máš hlad.“
Skutečně, hlad jsem měla. Je zvláštní, že jsem ho pocítila až teď. Sedla jsem si ke stolu, vzala jsem do ruky lžičku a prohlížela jsem si ji, a přitom přemýšlela o tom, co mi dnes Adam vyprávěl.
„Mami, jak jsi mi vyprávěla tehdy víš, nemohla bys mi to dovyprávět? Skončily jsme, když zazvonila paní Malá.“
Maminka nesla polévkovou mísu na stůl a nalila mi na talíř voňavou polévku, v které plavaly plátky hříbků. A ukrojila mi kus chleba a sedla si ke mně.
„Ano, ano. Němci zastávali názor, že je nutné považovat třicetiletou válku za německou katastrofu. A tu je nutné odčinit sjednocením země. K tomu konečně už došlo shora pod egidou Hohenzollernů. A tuto myšlenku tak úspěšně zpopularizovat spisovatel Gustav Freytag, že pouhý poukaz na nebezpečí hrozící německému národu z nejednotnosti se stal cenným argumentem pro politiky německého nacionalismu. Stejně jako v historii, tak i roku I939 “.
„Tak, to je věc. O tom budu přemýšlet,“ řekla jsem a ochutnala jsem maminčinu polévku. Byla vynikající. Byly jsme tak zabrány do hovoru, že jsme asni nezpozorovaly, že do kuchyně vstoupil otec v županu.
„Ty ses zase potulovala po Praze?“ zeptal se mne a krátce zívnul.
„Víš, koho jsem potkala? Tvého přítele doktora Práta,“ řekla jsem a otec se zamyslel.
„Asi jsem už sklerotik, ale to jméno mi nic neříká. Ty, žábo jedna, že ty si to vymýšlíš?“
„Ale ne, tati, on mi řekl, že jste seděli spolu na Malé straně v hospůdce a povídali jste si.“
„Vlastně ano, je to možné. Ano, jistě, vzpomínám si, úplně jsi mne zaskočila,“ sedl si k nám ke stolu a trochu stáhl lampu.
„Tak k čemu jsi dospěla?“
„Táto, ty se budeš zlobit, ale nyní řeším aféru dlouhé mince.“
„No,“ zamyslel se,“to ti určitě vyprávěl ten můj přítel. Ten je na to expert. Nešla jsi náhodou do Židovského muzea? On tam občas rozpráví s ředitelem. To jsou takové staré povídačky.“
„Ale tatínku, vždyť to také zapadá do mozaiky.“
„Je důležité si uvědomit, do čí mozaiky to zapadá. Nezapomeň, že tvůj konzultant vyhořel s tím, že se pouštěl do příliš velkých a jednostranných detailů. Buď opatrná. Vždyť nakonec došlo po druhé světové válce k přehodnocování tradičního výkladu příčin třicetileté války. Vždyť po šoku, který způsobily obě války ve dvacátém století, se začalo mluvit obecně o tom, že ji nelze ani lokalizovat na území Svaté říše římské národa německého a ani na tak přesně do období let 1618–1648. Už ve třicátých letech se o tom pochybovalo. Vždyť nizozemští historikové všech táborů, od P. Geyla až po J. M. Romeina, shodně upozorňovali na skutečnost, že třicetiletá válka z nizozemského hlediska je pouze součástí osmdesátileté války Nizozemské republiky proti španělským Habsburkům, a to mluvíme o letech 1568 až 1648. Ale obecně se dnes uznávají čtyři fáze války. První fáze, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623. Někteří historikové rozlišují období české v letech 1618–1620 a falcké války v letech 1620–1623. Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj z Nizozemí. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně toto období bylo pro střední Evropu klidem zbraní. Druhé fázi se říká dánská válka probíhala mezi lety 1625–1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV. Třetí část, švédská, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru v roce 1635. Poslední část je zvaná švédsko-francouzská nebo francouzsko-švédská. V tomto období se Francie výrazněji zúčastnila konfliktu, a proto i někteří historikové tvrdí, že šlo pouze o francouzskou válku. Francie vstoupila do války v roce 1635 a skončila podepsání vestfálského míru v roce 1648.1 Tak a jdeme spát, děvčata, nebo tu budeme válčit až do rána.“
Když jsem si konečně oblékla svou dlouhou noční košili, s bohatými výšivkami, na kterých jsem se dva roky mořila. Maminka mi říkala: holka, já se ti divím, že se s tím tak trápíš. Jakoby to byly svatební šaty. Ale je to krásné, bude se ti v tom dobře spát. Ano, mami, mně se v tím nejen krásně spí, ale i sní.
Na večerní oblohu vyplul měsíc v úplňku a obloha byla celá zalitá stříbrnou září. A v ní, jakoby se koupaly hvězdy. A pak jsem si všimla, že na ulici někdo stojí a dívá se mi do okna. Trochu jsem se vyklonila, abych zjistila, jestli je to Jiří. Ale ten už asi spal hlubokým spánkem. Stál tam Adam, ano. Zalitý v měsíční září, ruce zkřížené na prsou a upřeně se mi díval do oken. Zamávala jsem mu. Hned zvedl ruku a také mi zamával a pak udělal gesto, které mělo znamenat, pojď dolů. Ukázala jsem mu, že mám na sobě noční košili a on zase na mně udělal ten pohyb, pojď dolů. Dveřmi jsem odejít nemohla, protože bych vzbudila rodiče. Ale vedle mého okna byl okap, po kterém jsem snadno sjížděla už v dětství do zahrady. Nechala jsem otevřené okno a vylezla na okno, pak jsem sjela po okapu na zahradu a proběhla dírou v plotě, o které jsem věděla jen já, na ulici a vlétla jsem Adamovi do náruče.
„Pojď se mnou do zahrady. Tam nebude na nás vidět. Je tam místo, kde se oba skryjeme,“ řekla jsem tiše a on se nechal vzít z ruku a proklouzli jsme do zahrady a já ho vedla do míst, kde jsem už v dětství sedávala s knížkami. Byla tam stará lavička, zavěšená na rámu a pod stříškou, aby se na ni dalo sedět i když prší.
Sedli jsme si vedle sebe a on mne vzal kolem ramen. Zahrada vydechovala krásné vůně a měsíc nádherně svítil.
„Nádherný večer,“ řekl a přiblížil se k mým vlasům. Cítila jsem, jak mne něžně políbil na tvář a zeptal se, „jestlipak jste to už někdy zažila?“
„Ne, nezažila,“ řekla jsem a bylo mi tak zvláštně, jakoby se dělo něco kouzelného a všechny krásné city mi proudily tělem. Cítila jsem, jak mne hladí po ruce, pak ji obrací dlaní vzhůru a jakoby chtěl číst z mých čar.
„Zapomeňte na všechno, co vás trápí, myslete na to, co vás těší. Ať vás štěstí provází po zbytek života,“ šeptal a dotýkal se jemně mé dlaně.
„A co mám přát já vám?“ zeptala jsem se.
„Moje přání je vaše přání. Jinak to nejde, slečno Aničko.“
Neptala jsem se, proč si to myslí, že nemá mít žádné vlastní přání, ale mlčela jsem.
„Opusťte všechny myšlenky a starosti. Teď jsme tu spolu a nebude to navždy.“
Usmála jsem se, ale on se tvářil vážně a pořád mne hladil po dlani, jakoby chtěl mé čáry přemlouvat k šťastnějším drahám, než jsou ty, s kterými jsem přišla na tento svět.
Zavřela jsem oči a položila mu hlavu na rameno. Cítila jsem z něho zvláštní sílu a měla jsem pocit, že se vznáším. A pak jsem ztratila pojem o čase, o prostoru a svém bytí.