17. Hloupý zvyk, házet lidi z oken

Byly to stíny popravených šlechticů a měšťanů. Ty mně pronásledovali celou dobu, zatímco jsem se bavila o jiných věcech. Proto mně pořád lákalo na Staroměstké náměstí a proto jsem oči upírala často k tomu místu. Jistě, že někteří lidé řeknou, sami si to udělali. Měli ty a ty problémy, ty a ty chyby a zatáhli zemí do zničujícího konfliktu kvůli své chamtivosti a kvůli tomu, že se nestarali o své povonnosti, jen o svá práva, majetky, vedli si nezodpovědně i za války. Rozhodla jsem se, že si tu situaci prozkoumám z mnoha pramenů, které jsem si nastřádala, i když jsem tohle neměla vůbec na programu studia.
„Je o tom popsáno tisíce stránek, prosím tě,“ řekl mi Adam, když si ke mně sedl u pomníku Jana Husa na Staroměstkém náměstí, „tohle už nestojí ani za psí štěk.“
„Ale já to chci pochopit.“
„Ty se v tom chceš hlavně vrtat. Dráždí tě to, něco ti tam nehraje.“
„Víš, já chápu, že tak starobylé rody, které několik století zastávali nějaké postavení, a to na základě blahovůle krále, si ho chtěli zachovat.“
„Jo, jednak z ekonomických důvodů, jednak z existečních důvodů, ale on jim už na to nestačil dech, víš. Doba se měnila a oni stále zůstávali v minulosti.“
„Dobře tak si probereme cíl jejich povstání.“
„Aničko, prosím tě, má to cenu?“
„Adame, pro mě já to musím vědět.“
„Já tu řeknu, co tě přímo žere. Že v tom nemáš jasno, protože jsi ovlivněna nějakými knihami, jedny tvrdí to, druhé ono, jedna z nich dělá hrdiny, druhá zase lumpy a ty potřebuješ vědět, zda je možné je obhájit a ctít jejich památku i dnes. Je to tak.“
„Ano. Jinak se k tomu budu stále vracet.“
„Je to tvá noční můra?“
Pokrčila jsem rameny. Nevím, co odpovědět. Jde přeci o mrtvé lidi, zmasakrované, umučené. Proč?
„Moje nořní můra je rozekané tělo doktora Jesenia, vystavené hlavy na veřejnosti, šok a trauma, tajný pohřeb ostatků, zatracení. Vždyť s tím pochovali celou minulost českého státu.“
„Ale o to šlo. S nimi šlo do hrobu všechno, co bylo. Identita národa.“
„Není to trochu nadsazené?“
„Dobře, já souhlasím, že v tom s tebou budu babrat. Sám nevím, na co přijdeme.“
„Tak to je poprvé,“ řekla jsem jedovatě.
„Takže navzdory všemu, co bylo kdy psáno, míněno a učeno, se pouštíme do věcí, které mají sporný smysl. Ale fakta jsou fakta.“
Adam se zahleděl na oblohu a přemýšlel. Já jsem se dívala k místům, kde stálo popraviště a v duchu jakobych slyšela to bubnování, aby lidé neslyšeli poslední slova popravených. A cítila jsem, že se trochu chvěji. Očekáváním?
„Tak, začněme těmi defenestracemi. Dobře?“
„Ano.“
„Ve středověku a raném novověku nebyly defenestrace ničím neobvyklým. Byly jedním ze způsobů vykonání společně podniknutého trestu. První defenestrace se odehrála v neděli 30. července 1419. Tato defenetsrace rozputala husitské války, jak se všeobecně tvrdí a jak je doloženo. Na kázání Jana Želivského se dav dostavil ozbrojen a po jěho kázání vyrazil na radnici, aby se dožadoval propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí. Tehdy dav vtrhl na radnici, konšele vyhodil z oken a ještě je pod okny ubil.“
„Ale o té druhé se moc nemluví, že?“
„Stala se krátce po té první za vlády Ladislava Jagellonského. To bylo 24. září 1483. Ale něco tomu předcházelo. V roce 1480 byla zatčena řada staroměstských měšťanů, které následovali čtyři husitští kněží, a to pro údajné spiknutí proti králi. Měšťané byli mučeni, někteří zemřeli, ale neprozradili nic. Kněží byli vězněni a mučeni na Karlštejně, jeden z nich na následky mučení zemřel. Tyto události signalizovaly vzrůstající aktivitu katolické strany podporované králem Vladislavem Jagellonským. Napětí mezi kališníky a katolíky vyvrcholilo právě v roce 1483. Radnice ovládli konzervativní katolíci a kališníci, kteří se tam chtěli udržet, a tak nastolili vládu tvrdé ruky. Odpůrce, tedy kališníky, mínili dílem vyvraždit, dílem vyhnat, dokonce si připravili seznam asi 80ti osob“ .
„Ano,“ rozpoměla jsem se, „akce byla naplánována na půlnoc z 24. na 25. září. Spiklenci z řad katolíků měli označit své domy světly a přijít k radnici.“
„A vymysleli i heslo: Pán Bůh s námi, světlo mezi námi a naši věrní bez hác,“ doplnilů Adam.
„Co je to to hác?“ zeptala jsem se.
„Spodní prádlo, truhlíku,“ smál se Adam. „teda, povedené heslo, to ti povím.“
„Ale něco se prozradilo. Někdo holt šel asi ke zpovědi. Zkrátka, to prasklo,“ pokračoval Adam.
„A když to vyšlo najevo, kališníci se chopili iniciativy a zahájili ve středu 24. září již kolem osmé hodiny ráno převrat burcujícími údery zvonů na věži Týnského chrámu. Vzali útokem Staroměstskou radnici. Zraněn byl však pouze purkmistr a jeden radní. Purkmistr Jan od Klobouků byl nejprve poraněn sudlicí na nohou, poté předstíral smrt, a tak jej povstalci vyhodili z okna. Kupodivu přežil.“
„Ale na Novoměstské radnici teklo více krve, konšelé tam byli pobiti a svrženi z oken. Jeden přece jen utekl, ostatní byli zatčeni.“
„A na Malé Straně došlo rovněž k nepokojům, dva sousedé skončili ve vězení. Po dobytí radnic se rozlícený dav vrhl na kláštery, ale i na Židy. Po nové volbě obecních starších se uskutečnily výslechy zajatých konšelů. Přiznali se, že skutečně připravovali vraždy řady kališníků a vyhnání kněží. Dne 26. září obsadili povstalci Vyšehrad a Pražský hrad, aby je nenapadly hradní posádky. Kolem páté hodiny odpoledne se začalo v jednotlivých městech pražských popravovat. Převrat v Praze přispěl k omezení panovnické moci a zabránil obnovení předhustiských poměrů. 6. října 1483 uzavřely tři pražské obce smlouvu o jednotě a společném postupu, která přinesla nadvládu kališnické konfese. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou církví na kutnohorském sněmu v roce 1485. Víš, on byl Vladislav Jagellonský trochu vykutálený.Přestože se dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, na jeho základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na jednotu bratrskou. “
„Takže, tam se podařilo těm podobojí zvítězit na jednuškami, jak by se řeklo.“
„No ba.“
„A téměř za dvěstě let se to opakovalo znovu,“ řekla jsem s povzdechem.
„Co myslíš, vyhazov z oken?“
„Jo. A zase katolíci a protestanti.Ale tentokrát v jiné pozici a mělo to strašlivé následky. Strašlivé,“ řekla jsem.
„To tedy ano,“ dodal Adam.
„ A víš co? Už si od toho násilí odpočineme a sejdeme se zítra, ano?“
Souhlasila jsem, bylo o čem přemýšlet. Stejně jsem neusnula, až k ránu.