Závěr a Epilog
Tom zavezl Jenifer domů a zaváhal, zda si má dát ještě kávu, než odejde za otcem. Chvíli bloumal po bytě a Jenifer ho pozorovala s neklidem, protože cítila, že příští chvíle budou velmi složité. Zatím byl klid.
„Tak já jedu,“ rozhodl se Tom a Jenifer na to neodpověděla. Nebyla schopná mu v tom zabránit, ani ho obejmout. Náhle se dostavila únava z cesty i z napětí a ta vyvolávala jakýsi stav pasivity. Ještě se od dveří obrátil a pak seběhl ze schodů dolů. Přistoupila k oknu a dívala se za ním, jak nastupuje do auta a když auto zajelo za roh ulice, sevřela ji náhle bolest, jakou dosud nepoznala.
Tom měl sto chutí se vrátit, ale něco mu stále našeptávalo, že je důležité, aby to setkání uskutečnil. Až když přijížděl na cestu, která vedla k domu jeho otce, sevřela ho tíseň. Co se asi bude dít? Zaparkoval opodál a díval se před sebe. A před soustředěným zrakem se začaly vynořoval vzpomínky. Na matku, která nebyla schopná čelit jeho sobecké a sebestředné povaze, na otce, který ho po skončení medicínských studií přiměl, aby si zvolil úplně jiné povolání, na utrpení, které ho provázelo v prvních letech působení na oddělení vražd. A konečně i na dlouhé hodiny, strávené nad studiem, které ho opravdu nebavilo a zajídalo se mu. A na nenávist, kterou k otci cítil a které se přitom bránil, protože ji pokládal za nemorální. Ale nenašel jediný důvod, aby mu projevil svou synovskou náklonost. Protože jeho chování neneslo jedinou známku otcovské náklonosti. Nikdy se sám sebe neptal, proč si ho matka vzala a vzdala se své kariéry. Dnes chápe - byla těhotná. A pokládala za povinnost, jak si myslel, aby se vdala, protože jako svobodná matka by neobstála. A možná proto se jí otec svým způsobem celý život mstil, protože zřejmě měl jiné představy o jejich životě, i když v době její nemoci se staral o její pohodlí a přivedl ji až na práh smrti. A proto dnes cíti povinnost se s ním setkat a promluvit si o těch věcech, které se seběhly a které ho, ač nebyl jejich účastníkem, hluboce ranily a poznamenaly. Ještě nikdy, za celou svou kariéru, neprožíval takové zhnusení. A to byla známka, že se na takové povolání nehodí a není připravený snášet to, co ostatní zřejmě považují za normální. Musí s ním mluvit! Nechal auto stát na místě, chvíli zaváhal, než otevřel zásuvku, kde měl zbraň a pak se ozbrojil. Vystoupil z vozu a zamkl dveře. Půjde pěšky, bude to tak lepší. Zabočil na cestu, která vedla kolem opuštěných polozbořených domků a pak do aleje, odkud byl vidět jejich krásný dům. Všude bylo ticho, mraky se pomalu stahovaly a vypadalo to, že se spustí déšť. Přicházel k domu, ale zdálo se, že je opuštěný. Okna byla zavřená. Vytáhlo z kapsy mobil a rychle vyhledal jeho číslo. Chvíli to zvonilo.
„Sawyer,“ ozval se s otcův hlas.
„Tati, to jsem já, přijel jsem za tebou.“
Chvíli bylo ticho.
„Nechoď sem. Čekám nějakou návštěvu.“
„Táto, jsem tady, blízko, potřebuji s tebou mluvit.“
„A o čem?“ jeho hlas zase zněl zase odmítavě a přitom v něm Tom slyšel stopy únavy a smutku.
„Nemám čas s tebou diskutovat. Vypadni odsud. A už se nevracej.“
„Táto, jestli se něco s tebou děje, nechci, abys byl sám. I přes to, že ...“
Nedopověděl. Zřejmě jeho otec zrušil hovor. Tom dal mobil do kapsy a přistiskl se ke kmeni rozložitého stromu, protože uslyšel zvuk motorů ze silnice. Napnul zrak a rozeznal v dálce auta, která mířila po silnici k domu. Cítil, jak se mu roztlouklo srdce. Po chvíli zjistil, že jsou to policejní auta. Ale nevystoupil ze svého úkrytu a čekal, co se bude dít. Pár metrů za silnicí auta zastavila.
„Sawyere, vyjděte z domu z rukama nad hlavou. Jste zatčen.“
Tomovým tělem proběhl silný záchvěv. Musel se přitisknout víc ke stromu, aby měl oporu, protože mu podklesávaly nohy.
„Vyzývám vás, Sawyere, abyste vyšel z domu s rukama nad hlavou,“ ozval se znovu hlas a viděl, že policie pomalu obkličuje dům. V domě však bylo ticho. Tom si vzpomněl na Dandyho. A na Alici. Zřejmě otec věděl, že ho přijdou zatknout a tak přiměl Alici, aby opustila dům. Tak si to vysvětloval. A nebo ho Alice opustila sama, když zjistila do čeho se zamotal. Nechtěl být mezi těmi, kteří ho přišli zatknout a proto nedal znamení, že je vidí. A pak spatřil otce, jak vychází na verandu, ale nemá ruce nad hlavou, drží v nich zbraň.
„Sawyere, odhoďte zbraň a vzdejte se dobrovolně. Nepřitěžujte si.“
Tom pochopil, že je situace ztracená. Vystoupil z úkrytu a postavil se tak, aby ho otec viděl.¨
“Táto, prosím tě, vzdej se. Táto ...“
Otec k němu otočil hlavu a pak na něho namířil hlaveň.
„Varoval jsem tě, ty parchante. Než napočítám do tří tak zmiz, nebo tě zastřelím. To jsem měl chuť udělat už dávno.“
„Táto, proboha, poslechni je.“
„Jedna, ...“
A v tom se ozvalo zařinčení skla a Tom uviděl, jak zavřeným oknem a přes verandu skočil Dandy. Přímo na něho. Srazil ho k zemi vší silou. Tom ho uchopil a snažil se ho dostat ze sebe, přitom viděl, že jeho otec na něho stále míří.
„Dva...“ odpočítával.
„Sawyere, naposledy vás vyzývám..“
A výstřel umlčel hlas důstojníka s megafonem. A pak se rozjelo peklo. Tom ležel na zemi, pes mu dýchal do obličeje.
„Dandy, jdi dolů,“ řekl mu stísněně a pes zakňučel, ale neposlechl. V tom strašném hluku si náhle uvědomil, že Dandy je jediná bytost, která riskovala všechno, aby ho … zachránila.
„Detektive Sawyere, jste v pořádku?“ uslyšel nad sebou hlas.
„Ne, nejsem a pochybuji, že po tom všem budu.“
Policista mu pomohl vstát.
„Ten pes vám zachránil život. To je neuvěřitelné.“
Viděl, jak z domu odvádějí otce, byl zřejmě raněn a pak vynášejí tělo. Tomovi došlo, že pod plachtou leží – Alice.
A za chvíli bylo všechno skončeno. Všichni odjeli a Tom zůstal z Dandym sám.
„Asi bych ti měl poděkovat,“ řekl mu a pohladil ho po hlavě, „ale co s tebou? Já nevím, jestli by Jenifer souhlasila s takovým mohutným psem. No uvidíme.“
Nasedl do auta a Dandy skočil na přední sedadlo. Teprve teď, když bylo skutečně po všem, Tomem projela lítost, že mu do očí vstoupily slzy. Ohlédl se k domu. Ta tam byla jeho krása, kterou obdivoval, když sem přijel poprvé. A ta tam byla jeho touha přesvědčit otce, aby se s ním sblížil. Pochopil, že on jeho pravým otcem není. Ubohá matka! Jak s tím budu žít? Pomyslel si. Pak se podíval do zrcátka a kapesníkem si otřel tvář.
„Je konec, Dandy. Konec jedné zbytečné životní etapy. Zítra odevzdám zbraň a vykašlu se na takovou mizernou existenci.“
Nastartoval auto a rozjel se domů. Jenifer na něho čekala a zřejmě už věděla všechno.
„Strašně jsem se bála,“ řekla tiše, když ho objímala.
„Já taky,“ řekl a líbal ji do vlasů.
Pak se od něho odtáhla. ¨“Kde jsi sebral toho psa?“ zeptala se.
„To byl otcův a Alice. Zachránil mi život.“
„Zase si něco vymýšlíš. A co myslíš? Kdo s ním bude chodit ven? Vždyť váží tolik co já?“
„Já s ním budu chodit. Od zítřka s tím seknu.“
„A co budeš dělat, prosím tě.“
„No, doktora.“
Podívala se na něho s pochybovačným úsměvem.
„Běž se vysprchovat, udělám ti něco k jídlu a tomu psovi taky,“ řekla a pohladila ho po hlavě, „a přestaň se chvástat. Mně se jako polda docela líbíš, víš?“ řekla a přitiskla se k němu.
Druhý den šel do práce. V ruce žmoulal odznak. Pak si to namířil do své kanceláře. Zavřel za sebou dveře a sedl si za stůl.
„Co mám dělat?“ pomyslel si.
„Tome, máš jít ihned k šéfovi.“ Rosemarie otevřela dveře tak tiše, že se lekl, když promluvila.
„Major Graham dnes ráno umřel,“ řekla, „už se neprobral.“
„Škoda ho,“ řekl Tom.
Kapitán Lauer byl ráno definitivně jmenován do funkce šéfa oddělení vražd a čekalo ho povýšení. Seděl za stolem a když Tom otevřel dveře, vstal a podal mu ruku.
„Je mi líto, co se stalo,“ řekl, „je mi líto všeho, co jsme tu prožívali. Ale dnes nás čeká zase nový den a nová práce. Doufám, detektive, že jste si nerozmyslel mezi námi pracovat. I když se vás to muselo všechno velmi těžce dotknout. Ale taková už je naše práce. Pro případ, že mi teď neodevzdáte zbraň a odznak, vám oznamuji, že jsem podal návrh na vaše povýšení, ale musíte si dokončit práva, Na tom trvám. Jinak to prostě nejde. A že zemřel náš kolega Graham, to asi víte. Statečný člověk. Nebýt jeho, asi bychom ještě dnes byli v tom až po uši. Už je to mimo nás. Tak, jak se rozhodnete?“
„Ještě to zkusím,“ řekl Tom a usmál se na něho.
„Dobře, Dobře. Tak se vrhněte na další případ.“
Jenifer už ho čekala.
„Tak co?“
„Musím dodělat studium a budu povýšen.“
„Tak vidíš. Jo, něco ti přišlo,“ podávala mu pohled, „z Libanonu. Ty tam někoho máš?“
Tom vzal pohled do ruky a prohlížel si ho. Pak ho otočil.
„Pozdrav z Libanonu. Ahmed. P.S. Přestal jsem sladit.“
Tom se usmál. Pak otočil zase lístek.
„Podívej se, to je Bejrút. Pěkné město.“
„Jo. A kdo je ten člověk?“
„Nevím. Jednou jsem ho potkal a pil jsem s ním kávu.“
„A odkud zná naši adresu?“
„Ten ví všechno.“
Tom si zastrčil pohled do kapsy a Jenifer spatřila na jeho tváři úsměv. Nechápala.
„Tak si dáme kávu a něco k tomu, ty můj poldo.“
„Klidně ji uvař a tentokrát sladkou,“ políbil ji.
Začalo pršet. Dandy ležel pod stolem. Všechno se zase vracelo do starých kolejí.