Ulice byla prázdná
Ulice byla prázdná
Ráno, po snídani, si dal sprchu a oholil se. Použil i nevtíravý pánský parfém a oblékl se, jak nejlíp uměl. Pravda, od chvíle, kdy se loučili, byl ještě téměř chlapec. Přál si, aby se nezměnila. Ale určitě se na ní čas i životní události podepsaly. Je vdaná? Rozvedená a znovu vdaná? Proč by nemohla žít jako jiní lidé? Vybavoval si její podobu. Nyní se mu zdá, že byla krásná, panenská a jemná. Změnil ji život? Nebo změnila ho ona ze své vůle? Vždyť se chtěla tenkrát milovat, a také milovat jeho.
Byl naplněný představami, co se stane, až se otevřou dveře, když zazvoní a kdo bude mezi nimi stát. Nastartoval auto a vyjel do téměř prázdných ulic. Lidé ještě spí, myslí myslel si. Sem tam projela kolem něho tramvaj, zabočil a před jeho očima se otevřel obraz panoramatu Hradčan. Nevěděl, proč dostal takovou chuť na kávu a jednu koblihu. Nebo třeba bez koblihy. Zkontroloval si čas, je devět hodin, sobota ráno, je zataženo, asi bude zase pršet. Bože, já jsem tak unavený, pomyslel si. Zastavil v ulici, kde kdysi bydlela. Zvláštní, že od té doby tam nikdy nebyl a nyní vidí, že se nic, vůbec nic nezměnilo. Ta alej, v které postával, když na ni čekal, je pořád stejná, jen stromy povyrostly, ale ulice je prázdná, nikde ani živáčka. Zvedl oči do čtvrtého patra, kde dřív bydlela. Zdálo se mu, že ty záclony jsou stejné, jak před lety a nyní – jedna se pohnula. Zatrnul mu a po zádech mu přeběhl mráz. Ano, poznal její matku, i když ji změnil věk, přesto ji poznal. Tak, co teď? Má zazvonit, podívat se jí do očí a říci: “Dobrý den, to jsem já, který jsem zničil vaší dceři život. Jestli se na mne nepamatujete, jmenuji se Gráf.“ No, to by byla pěkná blbost! Možná, že by se měl představit jako komisař od kriminálky a zeptat se na Annu Jílkovou. Jenomže, není ve službě a nikdo ho neposlal, aby ji dnes, zrovna v sobotu, hledal v domě, v kterém asi pravděpodobně nikdy nebydlela. Protože Anna Jílková není Maruška Kabátníková.
Pomyslel si, že by to měl nechat na jiné dny, vhodnější dobu. Trochu to tu omrknout a zjistit, jestli Maruška tam bydlí nebo nebydlí a co s ní vlastně je. Ona je paní Kabátníková taková hodně nevlídná, když na to přijde a jistě by h nevítala s kávičkou a zákuskem. Znovu se mu vrátila chuť na kávu. Vrátil se do vozu a zapálil si cigaretu. Snažil se na nic nemyslet, ale myšlenky doléhaly, dotíraly a obrazy se mu míhaly hlavou, jako v divokém snu. Vzpomněl si i na ten telefonát od Fabioly. Musí nechat prověřit číslo, z kterého volala a pokud nebude zjistitelné, tak na ten hovor zapomene. Třeba to byl nějaký pitomý žert nějaké kolegyně. Ti, kdo ho znali lépe, věděli, jak mu pracují brouci v hlavě a jakým způsobem se mu skládají myšlenky, než případ vyřeší. A případ Anny Jílkové je pořádný ležák. Všichni se snaží dát od něho ruce pryč a Prozřetelnost třeba sama chtěla, aby se mu do života zamotala i ta Fabiola, jejíž osud otevřel vzpomínky na Marušku Kabátníkovou. Ani neví proč, co mají ty dvě ženy společného. Zapálil si druhou cigaretu a znovu se podíval do čtvrtého patra. Okno bylo stále otevřené. A ulice pořád tak prázdná. Začalo jemně mrholit. Ani si nevzpomíná, jaký to byl den, kdy ji viděl naposledy, zda pršelo, ví, že byl večer a ona ho nechala stát. Odcházela od něho s jeho synem anebo dcerou.
Vida, na to jsem ještě nepomyslel. Najednou do ulice vjelo auto a zastavilo před domem. Z auta vystoupil asi třicetiletý muž, zvedl hlavu a zavolal – babi, babi. Gráfovi se sevřelo srdce. Z okna vyhlédla ta stará paní a hodila mu beze slova dolů klíče. Ten muž obešel auto a otevřel zavazadlový prostor. Vytáhl nějakou krabici, asi těžkou a postavil ji na zem. Najednou se ohlédl a jejich oči se setkaly.
„Nepotřebujete pomoci?“ najednou zavolal na něho Gráf z otevřených dveří asvého auta.
„Jo, to bych docela potřeboval,“ řekl ten muž a Gráf přeběhl na chodník.
„V domě asi není výtah, že?“ zeptal se ho a přitom si nenápadně, ale přitom pozorně prohlédl jeho tvář.
„Vy to tu znáte?“ zeptal se ho mladý muž přímo a Gráf řekl – jo.
„A čekáte na někoho? Myslím v tom autě, jak jste seděl.“
„Neznáte náhodou paní Marii Kabátníkovou?“
„Jo, znám ji, je to moje máma. Ale není doma. Právě ji nesu nahoru nový počítač.“
„Aha, tak já vám s tím pomohu, vezmeme to oba ke vchodu, a pak odemknete, šoupneme to do chodby a vyneseme.“