Srub v horách - část 8
VIII.
Bylo to naše rozhodnutí, že jsme se vrátili domů jako dva lidé, kteří jsou odhodláni spolu snášet zlé a dobré, v bohatství i nedostatku, ve zdraví i nemoci. Spěchali jsme se vším, co jsme si usmyslili a na prvním místě byla koupě nádherného dřevěného domu v horách. Od srubu tedy měl věru daleko. Stál na pěkném místě a stranou od jiných domů.
„To jsem zvědavý, jak to tu bude v zimě vypadat,“ řekl Libor a neklidně se rozhlížel po kopcích. Zatím byly zelené a ad nimi se vznášel jemný opar.
„Jsem štěstím bez sebe,“ zvolala jsem, když jsem poletovala po domě a dýchala jeho zvláštní atmosféru.
Večer jsme si sedli ke krbu a vzali se za ruce.
„Tak, teď je řada na dalších podmínkách, které jsme si dali ke šťastnému životu,“ řekl Libor.
„Ano?“ usmála jsem se. Čekala jsem, co vysloví jako první.
„Změna způsobu obživy,“ řekl a viděla jsem na něm, že mu to dělá velkou starost.
„Libore, stejně bys to už nemohl dlouho dělat. Vždyť ten tvůj ředitel je blázen. Je to workholik a stáhne tě sebou. Podívej se na svůj týdenní režim. Víc se najezdíš než nasedíš ve firmě.“
„To je pravda, Ireno, ale zase to sype.“
„A máme málo peněz? Když prodáme pražský byt, dostaneme za něj určitě přes dva milióny. A na ty nesáhneme. Já si myslím, že se nemáme čeho bát.“
„Nejde jen o peníze.“
„A co tedy?“
„Dobře. Jde o obchody a dost nebezpečné.“
Došlo mi to.
Stiskla jsem mu ruku.
„Jsi zavázán?“
„Ano.“
„Bojíš se o život?“ zeptala jsem se přímo.
Kývl hlavou.
„Když nemáme děti, všechno je snadné, nejsme vydíratelní.“
„To není v tom, Libore. Nemysli si. Ty jsi říkal, že bereš nějaké prášky. Není to správné. Může ti to hodně uškodit i ve zdravém úsudku.“
„Ale z toho tygra nelze tak snadno slézt.“
„Neměl bys ses s kým poradit? Když jsem přijela a Lídinu chatu, seznámila jsem se s lékařem, který pracuje v nemocnici ve Vrchlabí. Má něco za sebou. Třeba by si s tebou všechno probral a poradil ti.“
„Má sám ze sebou dělat.“
„Tak já už nevím, co ti mám poradit. Z firmy odejít nemůžeš, jak to chápu.“
„Musím opatrně. S ředitelem není prostě řeč. Je úplně mimo.“
„Takoví lidé jako je on zotročují druhé a sami jsou otroci. Proto je taková situace, jaká je.“
Povzdechl si.
„Zkusím něco udělat.“
Už jsme o tom nemluvili.
Blížilo se pozdní odpoledne. Sedli jsme si na verandu, vzali se za ruce a dívali se do kraje. Všude bylo ticho, klid a my jsme byli nyní vzdáleni od všech starostí. Snažila jsem se na nic nemyslet. I když i na mne doléhalo vědomí, že musím odejít ze svého zaměstnání. Dřív, než mne to úplně pohltí.
„Dobrý večer,“ pozdravil nás nějaký hlas. Oba jsme se náhle probrali ze zasnění.
Po cestě šel nějaký muž, na hlavě měl velký klobouk, batoh a zádech a opíral se o vysokou hůl.
„Tak koukám, jaký máte krásný dům,“ řekl a zastavil se, „bydlím ve sroubence v horách. Kdysi ji postavili moji předkové. Ale tohle je opravdu moderní a prostorný dům.“
„Nechcete si k nám sednout?“ zeptal se Libor.
„No, nepohrdnu,“ usmál se.
Sundal si klobouk. Měl dlouhé, husté světlé vlasy až na ramena. Vypadal na čtyřicet let, ale jeho tvář vyzařovala mladický elán.
Rozsvítila jsem svíčku a přinesla konvici s čajem a šálky. Prostřela jsem na stole, nakrájela mramorovou bábovku.
„Jste hodní lidé,“ řekl a usmál se na nás.
„Je tu krásně. Jsme z Prahy a nyní se snažíme uniknout ze spárů svého dosavadního života.“
„Tomu rozumím. Jde to těžko.“
Oba jsme přikývli.
„Vynikající čaj,“ pochválil a zakousl se do bábovky.
„Na světě není nic jednoduchého a všechno chce oběti, aby pak lidé zjistili, že se dá žít i bez věci, bez kterých si neuměli jinak život představit.“
„Právě to se snažíme pochopit.“
Zase pokývl hlavou.
„A čím se zabýváte?“ zeptal se Libor, kterého ten muž velmi zaujal.
„Já jsem podědil svou obživu od svých předků. Jsem tesař, pomáhám lidem opravovat domy i nábytek, sbírám bylinky a vyrábím masti a lektvary, hodně čtu a přemýšlím, pomáhám druhým.A tím i sobě.“
„To je zajímavé,“ řekla jsem a dolila mu čaj.
„Na všechno lidské soužení něco dobrého roste v přírodě.Ale člověk, který hledá východisko, musí skutečně chtít, aby ho našel. Nesmí se bát se zbavit některých návyků, aby mohl přijmout ty lepší ke svému štěstí.“
„I kdyby mu hrozila smrt?“ zeptal se Libor.
„To jsou představy. To jsou jen předpoklady. Ten, kdo žije povrchně, neumí pochopit, co je opravdu v něm ukryto. A v každém je ukryta pravda, láska a naděje.“
Svíčka a stále klidně planula a nad horami se pomalu stmívalo.
„Nechtěl byste přespat u nás?“ nabídla jsem.
„Ale kdež. Já půjdu. Mám doma zvířátka a ty na mne čekají.“
Zvedl se na nasadil si klobouk.
„Snad se někdy uvidíme,“ řekla jsem a rozloučenou.
Usmál se a sešel zase na cestu. Ještě nám zamával.
„Jsou tu zajímaví lidé,“ řekl Libor.
„Odpověděl ti na tvou otázku?“ zeptala jsem se.
„Myslím, že ano.“
Rozestlala jsem postele a Libor přišel z koupelny, zabalený do županu. Sedl si na kraj postele.
„Víš co? Pojdeme za Honzou spolu a vysvětlíme mu, že chceme změnit život.“
„Dobře,“ souhlasila jsem.
„A ty mu třeba řekni, že jsi těhotná a že potřebuješ moji stálou přítomnost.“
„Řeknu mu to.“
Oba jsme v klidu, tu noc, usnuli
Ráno jsem si vzpomněla, že mi zdálo o tom bylinkáři. Byl to docela pěkný sen a já jsem si myslela, že nám opravdu začal nový život.