Srub v horách - část 5
V.
Ráno však pršelo a usoudila jsem, že se výlet konat nebude. Bylo sedm hodin. Ticho, ani ptáček nepípl, jen bylo slyšet šumění deště. Vstala jsem a necítila jsem se nejlépe. Srdečnost těch lidí, do které se mísila Danielův tragický osud, mne na náladě nepřidala. Oblékla jsem se a šla se podívat ven. Danielovo auto bylo ještě zaparkované u domu, zřejmě ještě spali. Vyčkám, jestli na mne zaklepou, ale nepůjdu tam. Jistě mají své problémy.
Osprchovala jsem se a udělala si kávu. Namazala jsem si rohlík s máslem a medem.
Jak je to zvláštní, pomyslela jsem si. Daniel mi připadal tak skvěle naladěný a najednou se dozvím takové věci. Je mi ho líto, ale nesmím trávit volný čas přemýšlením nad cizím neštěstím. Musím se ze všeho sama sebrat, rozhodnout se, bude dál s Liborem a hlavně v klidu řešit svou situaci.Nesmím to dělat pod tlakem. Pěkně rozumně,, abychom ničeho nelitovali. Vlastně, to co prožívám, je naprosto nicotné proti tomu, co prožívá Daniel. Já se tu patlám v hloupostech a dokonce jsem na pokraji toho, abych sobě i Liborovi zničila život. A možná, že je n tak uvažuji na základě těch věcí, které mne, ať chci nebo nechci, vnitřně zasáhly a přestávám racionálně uvažovat.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Šla jsem otevřít.
„Jen jestli jsem vás nevzbudil. Za chvíli přestane pršet, tak abychom vyrazili,“ řekl Daniel s úsměvem. Zase vypadal jako ve chvíli, kdy jsem o něm nic nevěděla.
„Jen jestli mám na takový výlet vhodné boty.“
„Já jsem přinesl ty vhodné. Určitě vám padnou.“
Na prahu skutečně stály pěkné pohorky. Ani jsem si před tím nevšimla, že je tam postavil.
„Nechce si se mnou dát čaj?“ zeptala jsem se, protože jsem na něm viděla, že by rád dovnitř.
„Jistě, rád. Slavíčkovi ještě spí, mám docela hlad.“
„Rohlík s vaším medem a pravý turecký čaj s medem, to je dobrá snídaně, ne?“
Pokývl hlavou.
Posadil se ke stolu.
„Docela se na ten výlet těším, ale když jsem se probudila, raději bych nikam nešla.“
„Člověk musí mít vůli překonávat ty vnitřní překážky. Jinak se dostanete do stavu deprese.“
„To máte pravdu, nejsem od toho daleko.“
„Všiml jsem si. Ale statečně se držíte. Asi máte dobrý výcvik ze svého povolání.“
„To ano. Nejvíc mne to bavilo, když ještě o nic nešlo. Jak jsem začala dělat kariéru, tak jsem poznala nejen pravou tvář mnoha lidí, ale také té reality. Já nevím, jestli bych neměla raději ze vším praštit, odstěhovat se sem a psát knihy. Dokonce si myslím, že nebudu mít sílu se vrátit zpět.“
„To záleží je a vás. Musíte si vybrat s konečnou platností.“
„Já vím, ale pořád nejsem motivovaná. Jsem jak ta třtina ve větru se klátící.“
„To jsme skoro všichni. Někdo uteče, někdo zradí a někdo rozepne křídla. Je to otázka vnitřní síly. Ale ani ta neexistuje sama o sobě.“
„A vy patříte ke kterému druhu lidí?“
„Bohužel stále k těm, kdo utíkají.“
„A vy?“ zeptal se mne.
„K těm zrádcům.“
„To snad ne.“
„Myslím, že ano, protože se rozhoduji o vážné věci a předem vím, že je to špatně. Ale nemám sílu to neudělat.“
„A máte motiv?“
„Mám. Bezvýchodnost. Sama nechápu, jak se to mohlo stát, že jsme s manželem najednou ztratili pouto.“
„Asi tam od počátku nebylo.“
„Taky si to myslím. Je upřímnější si to přiznat, že to byl účelový sňatek. Strach s opuštěnosti, ale nyní jsme každý opuštěnější víc, než bychom šli od sebe.“
„Jste si tím jistá?“
„Nevím. Na to přijdu tady, když budu o tom přemýšlet.“
Neodpověděl a zakousl se do rohlíku. Pak si zamíchal čaj a napil se.
„Nechcete citron?“ nabídla jsem.
„Ani ne.“
„Máte na vybranou a já neměl,“ řekl najednou. Neřekla jsem – já vím. Nechala jsem jeho poznámku bez odpovědi a on asi vycítil, že nemám sílu vyslechnout neštěstí druhých lidí.
„Jezdíte do zahraničí?“ zeptal se, aby obrátil řeč.
„Ano, stále. Proto jsem odmítla jet do Egypta a jsem nyní tady. Nelituji toho.“
„Byla jste někdy v zemi, kde je válka?“
„Jistě že.“
„Asi by bylo lepší, kdybyste se dala na ty romány. Koupila si tady dřevěný dům a žila v relativním klidu.“
„Je to lákavé,“ zasmála jsem se a nebyla jsem daleko od takového pokušení.
„Život, jaký vedete, nevede ke štěstí, ale k vyhasnutí.“
Vzpomněla jsem si na pár svých kolegů, kteří opustili branži a odešli úplně z veřejného života. Někteří se zhroutili, když se dostali do klidu a někteří se dokázali uplatnit v jiném práci. Já asi budu patřit k těm, kteří se zhroutí.
„Nevím, kde je pro mne cesta. Nevidím totiž cíl.“
„Já také ne,“ přiznal se a oba jsme se zahleděli jeden druhému do očí.
Raději jsem vstala a šla umýt nádobí po snídani. Nechtěla jsem už o těch věcech mluvit. Venku, jak jsem viděla z oka, přestalo pršet a vysvitlo slunce.
„Pomohu vám,“ řekl a vstal. Vzal utěrku a začal utírat nádobí.
„Myslím si, že nejdůležitější ze všeho je neztratit v sobě lásku. A já budu o ni bojovat.“
„Ano, to je důležité. To stojí za to úsilí.“
„A tím jsou věci rozhodnuty. I když se s manželem rozejdeme, nesmím dopustit, abych ztratila to nejdůležitější.“
Mlčel a pokládal utřené nádobí na stůl.
Pochopila jsem, že je na tom stejně jako já, ale spíš jde víc do mínusu.
„Co si sebou na ten výlet vzít?“
„Nějaké peníze na oběd. Zavedu vás do fantastické hospody. Vodu máme.“
Obula jsem si ty boty a padly jako ulité.
„Máte stejně velkou nohu, jak moje žena Marta.“ Poprvé předenou vyslovil její jméno.
„Děkuji, budu se snažit je příliš neokopat.“
„Daruji vám je. Až přijedete příště, abychom zase mohli někam vyrazit.“
Nevěděla jsme, co na to říci.