Špinavá záležitost
Budova úřadu koronera stojí v krásné zahradě, trochu stranou od městského ruchu. Vjíždí se do ní branou, po široké písčité cestě, lemované pečlivě udržovaným trávníkem. Kolem plotu jsou staré ovocné stromy. Ještě rodí a občas je pan profesor John Blacksmith ošetřuje. To je ten, který stojí u otevřeného okna a pije z malého šálku silnou kávu. Tu mu smí vařit pouze paní Jane Newmannová, jeho letitá sekretářka. Pan profesor je trpělivý muž, nikdy nezvyšuje hlas. Málokdo uhodne, co si vlastně myslí. Lidé si ho váží, protože nikdy zbytečně nemluví a svou práci udělá vždycky včas a perfektně. S každým dobře vychází, protože se laskavě chová a nikdy nevynáší o nikom žádné soudy. Hledí si své vědy. Hledí si své práce, svého soukromí a svého zdraví. Ačkoliv by mnohá žena mohla říci, že je to opravdu pěkný chlap, přitažlivý a žádoucí, přesto zůstává svobodný. Někdy o něm jde řeč mezi kolegy, ale nikdo nemůže říci nic určitého.
„Pane profesore, máte návštěvu,“ ozve se od dveří hlas paní a on se k ní otočí. Usmívá se a odkládá šálek na stolek.
„Dnes vypadáte dobře, Jane. Máte nový účes?“
„Vy jediný si vždycky všimnete,“ říká paní Newmannová a trochu v rozpacích si narovnává řetízek u krku. Paní Newmannová si váží svého postavení u profesora. Má respekt, protože stejně, jako její šéf, se chová dobře ke každému a odvádí dobrou práci.
„A kdopak k nám po ránu zavítal?“ zeptal se, když od ní odtáhl pohled. Vyšel ze dveří své pracovny a zamířil do místnosti, kde přijímal obvykle hosty.
Z kriminálky sem právě dorazila detektiv Sarah Blacková. V obličeji celá rudá od rychlé chůze. Profesor hned uhodl, že autem nepřijela.
„Dobrý den,“ přivítal ji a nabídl místo v měkkém křesle, „dáte si kávu?“
„Vodu, prosím vodu,“ řekla a sedla si do křesla.
„Paní Newmannová, jednu minerálku a dvoudecovou sklenici,“ zavolal do dveří a posadil se naproti Sylvii.
„Tak, o co jde?“
Dívala se na něho, jakoby váhala, co říci napřed a co potom. Profesor čekal trpělivě na odpověď.
„Tady je ta minerálka,“ vešla mezitím paní Newmannová s podnosem a postavila ho na stůl. Profesor nalil Sarah vodu do sklenice a pobídl ji, aby se napila. Sarah váhavě zvedla sklenici k ústům a pak ji celou vypila naráz.
„Pane profesore, ráno, v pět hodin našli detektiva Carcasse mrtvého v jeho kanceláři. Pověřili mne vyšetřováním.“
„Ano?“ řekl profesor a čekal další informace.
„Sebevražda je vyloučena,“ vydechla.
„Tak to je opravdu podivné. Včera odpoledne jsem s ním mluvil. Ovšem služebně.“
„O tom jeho případu?“ zeptala se, i když věděla, že Carcass konzultoval všechny záležitosti pouze s ním. Proto také za ním přijela.
„Ano. Potřeboval ještě nějaké expertízy, slíbil jsem mu, že mu všechno připravím na dnešní odpoledne.“
„A připravil jste mu je?“
„Ano, ráno jsem všechno dal do pošty. Měly by mu dorazit ještě dnes.“
„Jeho kancelář byla celá zpřeházená. Ale zatím nevíme, co se všechno ztratilo. On byl trochu nepořádný.“
„Měla byste zajistit tu moji poštu. Jsou to tajné materiály. Raději běžte zpátky a pohlídejte si to. Pak mi zavolejte.“
Sarah dopila vodu a očima mu poděkovala. Vyběhla z domu a profesor vstal, šel k oknu a díval se za ní. Až zmizela za bránou, šel zpět do své pracovny a zavřel za sebou dveře. Paní Newmannová odnesla podnos do kuchyňky a umývala sklenici.
„Co se stalo?“ oslovil ji hlas za zády. Otočila se. Doktor Hillman. Zaváhala, jestli má nebo nemá mluvit o tom, co slyšela za dveřmi. Ale všichni ví, že paní Newmannová celá léta poslouchá za dveřmi a je studnicí informací. Pak profesor to ví také a mlčí o její nenapravitelné vadě, kterou by mohl nazvat chorobnou zvědavostí. A nebo také slabůstkou, kdyby chtěl.
„Detektiv Carcass byl ráno zřejmě zavražděn. Ale mlčte o tom.“
„To je šílený,“ řekl doktor Hillman a zbledl.
„No, zřejmě to souvisí s tím jeho případem.“
Mluvili tiše a doktor Hillman věděl, že nesmí nikomu říci ani slovo, protože by se nepříjemně zapletl. Skoro litoval, že to z paní Newmannové vytáhl. Všichni věděli, že byli přátelé a že se spolu stýkali.
Až příliš často. A veřejně. Carcass si od něho koupil loni chalupu, on letos zase starší vůz. A teď taková patálie. Odlepil se od dveří a šel raději nahoru, aby se z toho vydýchal.
Detektiv Thomas Sawyer dorazil právě do práce a zapsal si příchod. Na chodbě nikdo nebyl. Zkontroloval si ještě jednou čas a pak odemkl dveře a vešel do své kanceláře. Zavřel za sebou a klíče hodil na stolek. Otevřel okno a zapnul rychlovarnou konvici. Nasypal si kávu do hrnku a zaváhal, zda si ji má osladit. Pak vrátil kostku cukru zase zpět do sáčku a slil si kávu.
„Už jsi to slyšel?“ Ve dveřích stála Rosemarie, sekretářka, která všechno ví jako první, s hrůzou v očích a také plná dychtivosti mu vysypat první tu novinu.
„Teď jsem přišel, nech mně žít,“ řekl otráveně, protože se domníval, že jde zase o nějaké drby. Neměl dobrou náladu, protože se k ránu pohádal se ženou.
„Detektiva Carcasse někdo zavraždil,“ vydechla a vešla do místnosti, aby mohla za sebou zavřít dveře.
„Cože?“ otočil se k ní a ona to zopakovala, tiše a přitom srozumitelně.
„Jo, ráno ho našli tady, v pracovně.“
„A kdo na tom dělá?“
„Kdo jiný, než Sarah.“
„Tak to je případ v nejlepších rukou,“ řekl ironicky a zasmál se. Napil se kávy a pak postavil hrnek na stůl.
„Hořká je hnusná.“
Rosemarie mlčela. V duchu se divila, že to vzal s takovým klidem.
„Máš ještě nějakou novinku?“ zeptal se jí, aby ji naznačil, že chce být sám. Pochopila a uraženě vstala.
„Já radši jdu, jsi protivnej.“
Protivnej, pomyslel si. Jaký mám být, když se všechno kolem pořád sype. Případy se mi vrší na stole, nemám je s kým konzultovat, podklady jsou pořád neúplné. To abych si všechno raději zajišťoval sám. A teď takový průser! Vstal a šel za Rosemarií do kanceláře.
„A máš pro mne už nachystaný ty dokumenty do spisu 576?“
Otočila se k němu na židli a vzala ze stolu tenkou složku.
„Tady jsou,“ řekla.
„To jsem rád. A nezlob se, mám blbou náladu. Pohádal jsem se se ženou.“
„No, za to já nemůžu.“
„Já taky ne,“ řekl a chtěl ještě něco říci, když do místnosti vtrhla Sarah.
„Rosemarie, hlídej poštu, Jakmile přijde, okamžitě mi volej a nikomu nic nedávej, dokud se na to sama nepodívám. A drž klapačku. Ahoj, Tome,“ pozdravila ho a usmála se, „jsi nějakej naštvanej.“
„To víš, po ránu. Ale hned, jak se na tebe podívám, tak mám dobrou náladu.“
Dělal, že nic neví a Sarah si ho ještě pohledem zkontrolovala, jestli náhodou na ni něco nehraje. Nevině ji hleděl do očí a usmíval se.
„Máš nový účes?“ zeptal se provokativně, protože byla rozčilením celá pocuchaná.
„Jo, vstala a šla,“ odsekla a bouchla za sebou dveřmi.
Tom pokrčil rameny a Rosemarie se tiše zasmála. Neměla Sarah ráda. Jako skoro všichni na oddělení, protože byla ambiciózní a to se nedopouštělo. Byla prostě jiná. I když ji nebylo možné něco konkrétně vytknout. Nyní dostala případ, který ji asi nikdo nemůže závidět. Protože detektiv Carcass pracoval na případě, od kterého dá každý rád ruce pryč.
Paní Newmannová otevřela dveře a pustila do domu pozdní návštěvu.
„Mohu mluvit s panem profesorem ihned?“ zeptala se příchozí a pověsila si plášť, který nesla přes ruku, na ramínko. Ještě ho urovnala. Pak krátce pohlédla na sebe do zrcadla a promnula si pěkně nalíčené rty.
„Jistě, pan profesor vás očekává.“
„Je tam sám?“ zeptala se.
„Ano, samozřejmě. Má dnes službu. Ostatní lékaři jsou ve druhé budově, Nemusíte se obávat, že by vás někdo viděl přijíždět.“
Paní Newmannová se usmála a otevřela dveře do profesorovy pracovny.
„Dobrý večer,“ řekla a profesor, který stál dosud otočený zády ke dveřím, se k ní obrátil.
„Vítám vás,“ řekl, „posaďte se a udělejte si pohodlí. Dáte si kávu?“
„Ano,“ řekla, „se sklenicí vody.“
Profesor objednal kávu a když ji paní Newmannová přinesla, požádal ji, aby už odešla domů. A zamkla dům.
Když se z okna přesvědčil, že za sebou zamkla i bránu, sedl si a zadíval se do očí své návštěvnice.
„Už ho přivezli?“ zeptala se skoro nedočkavě.
„Ano.“
„A už něco víte?“
„Zítra budu provádět pitvu.“
Vyndala si z kabelky cigarety a on si všiml, že se jí chvějí ruce.
„Já vás chápu,“ řekl.
„To je nešťastný případ, profesore. teď, před volbami. Manžel je z toho úplně zhroucený. Prý se ztratily všechny jeho poznámky a zprávy. I zálohy.“
Vyndala z kabelky kapesník a lehce si utřela oči.
„Ale my ještě nevíme, co se vlastně stalo. Případ vyšetřuje detektiv Sarah Blacková. Tu přeci znáte.“
„Ta? Proboha, kdo jí to dal? To je strašné. Právě proto, že ji znám. To tam nemají někoho...“
„Nerozčilujte se. Ona nic neví, to okolo. Prostě udělá závěr po pitvě a tím to skončí, nebude se tím zaobírat. Má práce dost.“
„Myslela jsem si, že máte nějaké věci u sebe.“
„Jaké myslíte?“
Profesor se na ni tázavě podíval s tím svým nečitelným výrazem a ona se trochu zarazila.
„Detektiv Carcass byl řadový detektiv, vyšetřoval případ, který se jeví jako choulostivý, právě proto, že je pro vás nyní taková mimořádná doba. Ale z hlediska jejich práce, nic zvláštního. Vražda nějaké prostitutky, to je na denním pořádku. Provedl jsem pitvu, vyhotovil jsem pitevní zprávu a na základě toho probíhalo korektní vyšetřování. Detektiv Carcass byl velmi schopný muž a jistě by se dobral pravdy, kdyby ovšem nebyl zavražděn. Ale nemuselo to mít žádnou souvislost s tím, o čem mluvíte. Já pochybuji, že …. “
„Prostitutky, kterou si najal můj manžel,“ zdůraznila, „a mnozí se mohou domnívat, že ji chtěl odstranit. A jestli byla ve skutečnosti vyzvědačka, to se už nikdo nedozví, mohla žít pod falešnou totožností.“
„Před dvěma lety,“ doplnil ji.
„Ale pak z toho vyplynulo, pokud vím, že byla dobře informovaná o nějakých tajných záležitostech. A já se domnívám, že byla nastrčená, aby to, co neměla vědět, prostě z mého manžela vyzvěděla.“
„Mluvte potichu,“ napomenul ji.
„Profesore, ta záležitost je velmi choulostivá, jak jistě chápete.“
Profesor pokýval hlavou na souhlas a ona si zapálila další cigaretu.
„Co si tedy ode mne přejete?“
„Abyste mne zpravil o výsledcích pitvy dřív než policii.“
„No, tak to nepůjde. Kdyby to vyšlo najevo, víte, co by to bylo za skandál?“
Podívala se na něho téměř výsměšně.
„Pane profesore, vy máte tolik tajemství, že by to vydalo na sebrané spisy. Tak dohodněme si cenu.“
Řekla to sebejistě a usmívala se. Mlčel a díval se před sebe.
„Já tu zprávu od vás koupím.“
Podíval se na ni, zase tím svým nečitelným výrazem. A ona si uvědomila, že je tu s ním sama, že ani manžel neví, že za ním jela. Nedovolil by to. Už ani neřekla – však já vím, že by to nebyl váš první a jistě ani poslední obchod.
„Promiňte,“ zašeptala, „řekla jsem hloupost, strach mi mate rozum.“
„To nic, uklidněte se, já to všechno chápu. Raději už jeďte. Uvidíte, že to nakonec všechno dopadne jinak, než si myslíte.“
Vyprovodil ji ke dveřím a díval se za ní, dokud červená zadní světla jejího vozu nezmizela v zatáčce.
Tom natáhl nohy pod stůl a zadíval se na noční oblohu. Kolikrát ji už za nočních služeb, které sloužil tak nerad, viděl? Zapálil si cigaretu a přemýšlel, jak si usmířit ženu. V tom ho téměř vyděsil telefon.
„Slyším,“ řekl.
„To je policie?“ ozval se ženský hlas.
„Ano. Co si přejete?“
„S kým mluvím?“
„Detektiv Sawyer.“
„To jsem ráda. Mohu za vámi přijít v naléhavé záležitosti?“
„A kdo volá?“
„Prosím vás. Hrozí mi asi nebezpečí.“
„Tak přijeďte.“
Tom si nemohl uvědomit, kde ten hlas slyšel. Ale byl mu povědomý.
Sjel výtahem do přízemí, kde byla služba.
„Pane,“ vyskočil strážný.
„Já tu čekám na jednu dámu. Právě mi volala. Vezmu ji vedle do místnosti.“
„A správně děláte.“
„Proč myslíte?“
Vystřelil tu otázku a viděl, že se strážný zarazil.
„Tak mluvte, člověče.“
„Detektiv Carcass … tedy zesnulý …. měl taky návštěvu ten nešťastný večer. Vzal si ji k sobě.“
„A už jste to někde řekl?“
„Nikdo se mě na to neptal.“
„A poznal byste ji? Tedy tu návštěvu?“
„Myslím, že ano. Byla to opravdu dáma. Mám ji tady zapsanou.“
Zalistoval v knize návštěv a ukázal mu řádek.
„Charlotte Hooper ? A něco bližšího, jako číslo osobního průkazu?“
„Byla tak rozčilená, že neměla sebou kabelku a kapitán ji hned odvedl.“
„A kdy odešla?“
„Já nevím, mně končila služba, předával jsem ji strážníkovi Smithovi.“
„Tak musel zapsat odchod, ne?“
Strážník listoval.
„Nic tu není. Asi mu proklouzla.“
„Tak proklouzla? Co je to za bordel?“ zeptal se výhružně.
V tom někdo zazvonil u dveří.
„Běžte otevřít, člověče,“ řekl a čekal chvíli, než se strážník objevil s ženou, jejíž tvář zprvu nemohlo rozeznat.
„Pane,“ oslovila ho a on si podle hlasu vzpomněl, že ji kdysi, před dvěma roky, vyšetřoval. Strážník ji nechal otevřít kabelku a pak ji běžně prohmatal, jestli nemá u sebe zbraň. Neprotestovala.
„V pořádku,“ řekl,“ tehdy jsem na to zapomněl. A tady se zapište.“
Tom ho sjel očima a pak se obrátil k návštěvnici.
„Vzpomínám si na vás. Případ Ulriky Thatcherové. Tak pojďte.“
Zavedl ji do místnosti, kam se běžně vodili různí žadatelé a nabídl ji místo u malého stolku.
„Tady, tady jsem přinesla nějaké papíry. Týkají se toho vašeho kolegy, co ho zabili.“
„Jaké papíry?“ podivil se, že mluví o vraždě, která nebyla ještě prokázána, ale mlčel. Mlčel proto, že se rozhodl nechat všechno na Sarah, která hoří nedočkavostí, až případ rozlouskne. Bylo v tom trochu potměšilosti, trochu lenosti a hlavně, tušil, že celý ten cirkus neskončí jen tak. Ale nakonec, nebyla to jeho starost.
Podala mu je v obálce a on ji otevřel.
„Kde jste to vzala?“ zeptal se ji.
„Víte, já jsem detektiva Carcasse velmi dobře znala,“ řekla a oči se ji zarosily, „ no však víte, nemusím nic vysvětlovat.“
„Tedy kolegyně zavražděné Ulriky Thatcherové. Mám tomu tak rozumět?“
„Jsem tanečnice,“ řekla.
„Jo, vypadáte na to.“
Listoval v papírech a pak je dal zpět do obálky.
„No a jak jste ty papíry získala?“
„Zapomněl si je u mě jeden zákazník.“
„Zajisté milovník tance.“
„Asi tak. Je to k něčemu?“
„Slečno, víte co? Já vám udělám kafe, přinesu vodu, ukážu, kde je toaleta a pak vás tu zamknu. Do rána a ráno uvidíme, co se bude dít. Rozhodně je po těch papírech asi velká sháňka. A tím i po vás. Nic lepšího pro vás nemohu udělat.“
„Když myslíte,“ řekla a celá se roztřásla.
„Ví někdo, že jste šla sem?“
„Ne, nikdo, vypadla jsem, jakmile jsem zjistila, že mám ty papíry.“
„A nebude vás nikdo hledat?“
Zavrtěla hlavou.
„Nebojte se. To vydržíte.“
Ráno předával Tom službu Sarah a zavedl ji do místnosti, kde se líčila jeho noční návštěvnice.
„Já nevím o co jde. Tady jsou nějaké dokumenty, co jsem u ní zajistil a jinak … je to tvoje, Sarah. A drž se, děvče, máš na to,“ pleskl ji jemně po zádech a povzbudivě se na ni usmál.
Pak šel zpět do své kanceláře a sbalil si své věci. Právě mu končila služba a řekl si, že se staví na pořádnou kávu s koblihou, aby se posilnil pro další utkání se svou ženou.
V kavárně byla skoro prázdno a tak se posadil k oknu a pozoroval ulici. Myslel na ten případ i na všechny ty věci, které se děly v poslední době. To je život, pomyslel si, když ho někdo plácl po zádech, až se lekl.
„Tome, sto let jsem tě neviděl,“ halekal na něho jeho bývalý kolega z univerzity, nyní dobře zavedený advokát Crawford. Obyčejně Crawford vypadal jako dobře udržovaný muž ve středních letech, který si hlídá kondici, získanou kdysi za studií hraním baseballu. Teď vypadal trochu pohuble. Z novin každý věděl, jakými případy se zabývá a to ho možná dohnalo i k pití. Než mu stačil Sawyer odpovědět, zazvonil Crawfordovi v kapse mobil. Udělal gesto jako – moment a odvrátil se od Toma. Chvíli poslouchal a svůj hovor skončil výhružným – ne.
„Nic se neděje. Doufám, že jsem tě nevyděsil.“
„Ne.“ Ale není to tak docela pravda, pomyslel si Tom Sawyer.
„Slyšel jsem, že došlo u vás k nějaké vraždě.“
„Jo? No, něco se povídá, ale zatím není nic jistého. Jak to víš? “
„Čas od času se vyptávám, co je nového, To víš, kšefty. Potřebuji kšefty,“ zasmál se, ale Tom věděl, že to bude o něčem jiném.
Všiml si však, že není úplně v pořádku, když o tom mluví, i když předstírá klid a pohodu. Kromě přirozené inteligence měl v sobě Crawford i jakési zvláštní nadání předvídat problémy.
„Objevil se tu takový případ,“ pokračoval, „tedy přísně utajený a týká se to právě toho tvého mrtvého kolegy. Já bych řekl, pokud bych byl cynik, že umřel včas.“
„Jak to myslíš?“
„Něco důležitého věděl. Chceš si o tom promluvit?“
„Já na tom nedělám a tak víš, … raději si to nech pro sebe. Mám spory se ženou a teď to jdu domů žehlit.“
„Hele, Tome. Já vím, že na tom dělá Sarah Blacková, ale tu odvolají z případu. Je to velmi špinavá záležitost a určitě se do toho vloží federálové.“
„Prosím tě, jak to víš?“
„Někdo totiž Caracassovi prodal informace z pitvy jedné holky a ten někdo sedí hodně hodně vysoko.“
„No a?“
„Děláš ze sebe blbce schválně? Někdo potřebuje zlikvidovat i informace o ohledání a pitvě toho Carcasse. Jde o mnoho, o velmi mnoho.“
„Netahej mne do toho. Fakt. Já mám svůj případ a potom – jestli neodjedu se ženou letos na dovolenou do Evropy, jak jsem ji to slíbil, tak mne čeká rozvod. Chápej.“
„Dobře, Tome. Já už mlčím. A dám si taky kafe.“
Crawford vycítil možnost spolupráce. Proto se rozhodl více nenaléhat. Byl příliš chytrý, aby po tom, co dostal choulostivé informace, nepřesedlal. A teď, když potkal Toma, doufal, že případ dostane on. Náhodně se mu naskytla příležitost a on ji chtěl využít.
V noci měl totiž návštěvu. U něho v bytě. Velmi diskrétní. Nebyl to první případ, kdy někomu vysoce postavenému pomáhal z problémů. A ta dáma jich měla mnoho. Pochopil, ale až ráno, když se ze všech těch záležitostí probral a řádně osprchoval, že drží v ruce páku. A s tou, když pohne v nepravou chvíli, vyletí do povětří pěkný skandál, který bude mít mezinárodní dosah. A jeho čekají hromady zlaťáků, pokud se mu podaří případ dostat. Neboť ta osoba mu svěřila svá hrozná tajemství, ale on je nemíní udržet. Musí je dostat pryč, pryč od sebe. Ještě nic neslíbil, jen jedno, že bude mlčet. Zatím, než bude potřebný.
Zatímco si Crawford maloval svět na růžovo a plánoval své budoucí kroky, Tom přemýšlel, jak se té holce, té tanečnici, dostaly do ruky zprávy od coronera. To znamená, že pitva proběhla dřív, než byla nahlášená. A prokázala, že byl Carcass zavražděn pěti údery do hlavy těžkým nástrojem a ještě několikrát probodnut. Nestačil se ani zvednout. Crawford ho pozoroval s úsměvem a v očích měl napsáno – já vím, kdo to udělal. Koupil jsem perfektní informace. Stačí se mně zeptat a já nepůjdu pod cenu.
Jenifer byla už vzhůru, když tiše odemkl dveře a vklouzl do útulného bytu.
„Prosím tě, kde jsi? Co se to u vás zase děje? Pořád sem někdo volá a všichni tě hledají. Kde jsi byl?“
„Dal jsem si po cestě kafe a koblihu, miláčku, abych měl na tebe po ránu sílu.“
„Nepřeháněj Tome a zavolej do toho vašeho úřadu, ať se tam nezblázní. Co bychom si bez policajtů pak počali?“
Postavila na stůl čajovou konvici a talíře se šunkou a sýrem.
„Ty tam nezavoláš?“
„Mám po službě, tak co ?“
„Ale já budu hodná, i když budeš muset odejít,“ řekla tiše a přitiskla mu rty na čelo.
„Dobře. Tak já tam zavolám.“
Jenifer odešla do druhého pokoje, aby neslyšela, co by ji zkazilo náladu a uvědomila si, že zase ustoupila.
Tom zaklepal na dveře a vstoupil do pokoje. .
„Dostal jsem případ, musím okamžitě odejít.“
Jenifer mu sbalila snídani a dala do kazety.
„Kdybys dostal hlad.“
Zavezli ho do ulice, která byla celá obsazená policí a na místo, kde pod plachtou ležel nebožtík. Přistoupil k němu federální agent a legitimoval se.
„Znáte toho muže?“ zeptal se ho.
„Advokát Benjamin Crawford.“
„Setkal jste s ním v ranních hodinách v kavárně na 85. avenue?“
„Ano.“
„A o čem jste spolu hovořili?“
„Tak, vzpomínali jsme na studentská léta.“
„A hovořil s někým jiným? Vzpomeňte si.“
„Měl telefonát.“
„A s kým?“
„Já nevím, nezajímal jsem se o to, byl jsem unaven.“
„Mluvili jste o smrti detektiva Carcasse?“
„On něco vykládal, ale já ho moc neposlouchal. Není to můj případ.“
„V ranních hodinách jste předal službu detektivovi Sarah Blackové. A s ní i jistou slečnu, která měla závažné dokumenty. Četl jste to? Vyslýchal jste ji?“
„Ne, nevyslýchal a dokumenty jsem si zběžně prohlédl. Usoudil jsem, že patří k případu smrti Carcasse a tak jsem vše předal, jak mi ukládají předpisy, paní Blackové.“
„Advokát Crawford byl zavražděn potom, co jste se rozešli. Co si o tom myslíte?“
„Je mi to líto, ale nemyslím si nic. Neznám jeho případy, neznám jeho klienty a ani praxi. Stačí vám to?“
„Prozatím ano. Můžete se vrátit domů.“
Jenifer ho pochválila, že tak rychle vyřešil svůj případ a on ji políbil, svlékl se lehl si do postele. Usnul. Byla to jeho metoda, jak vyzrát na zlé myšlenky, které se mu vkrádaly a jak zapomenout na souvislosti, které se vynořovaly ze starého případu.
Vidíš ty hlupáku, nemáš se plést do velkých her, pomyslel si, když se skoro probouzel a tvář Crawford se mu opět vynořila před očima.
Rozhovor s šéfem oddělení vražd nebyl příjemný, i když starý pán John Hawke byl Tomovi vždy nakloněn.
„Tome, nemáš mi co říci?“ zeptal se a vysypal na dlaň dvě tabletky vitaminu C a zapil je vodou. „Je to zvláštní, víš, motá se to kolem tebe a ty nic. Nereaguješ. A přitom se dějí samé mimořádné věci.“
„Mimořádné?“ opáčil Tom.
„Pokud mne paměť neklame, nějaký časopis nabídl Crawfordovi už jednou 100 tisíc dolarů, když promluví o vraždě té holky, Ulriky. On věděl víc, než Caracass. Je to možné?“
„Asi ano. Pokud si spolu nedohodli nějaký obchod. Ale o tom já nic nevím.“
„Dobře. Tome, Já tě plně chápu. Ale teď konec legrace a her. Vnitřní totiž přišlo na nějaké důkazy, že Carcass měl podivné pletky s kdekým a byl zkorumpovaný. To nesmí přijít ven. Odvolal jsem z případu Sarah Blackovou, je na to ještě nezkušená a bůh ví, co by provedla.
Starý Hawke se podíval na hodinky.
„Nepůjdeme se projít? Třeba si dáme někde pivo. A já tě zvu.“
„Tak jo,“ řekl Tom a vyšli z úřadovny. Bylo pěkné počasí a od moře táhl svěží vzduch. Uvědomil si, že už dlouho nebyl na procházce a že by mu to hodně prospělo.
„Hele, tam je takové příhodné místo. Sedněme si tam.“
Opravdu. Protože začal foukat silnější vítr, všichni hosté se uchýlili do restaurace a tak zůstali pod slunečníkem u stolku sami. A tom tušil, že ho Hawke nepozval na pivo jen tak z plezíru.
Objednal dvě piva a přiťukli si.
„Tome, byl jsem starým přítelem tvého táty. A vždycky jsem tě měl rád. Budu tedy mluvit otevřeně.“
„To bych docela uvítal,“ řekl Tom a napil se piva. Chutnalo mu.
„Případ jsem přidělil majoru Grahamovi. Dostal jsem dost naléhavý vzkaz, nikoliv rozkaz, abych s tím něco sakra rychle udělal, než se toho chytnou media.“
Tom si opravdu oddechl.
„No, já se chystám s ženou do Evropy. Takže jsem z toho venku,“ řekl a usmál se.
„Ne tak docela. Ty budeš nasazen později.“
„Až se vrátím, že?“
„Ale já to znám. Moje žena taky pořád mele, celou dobu, co jsme svoji.“
Hawke pochopil, že Tomovi nic neuniklo a že správně tuší, že jeho chvíle teprve přijde. Původně mu chtěl říci hodně důležité věci, ale nyní si to rozmýšlí. Nakonec, čím méně ví, tím to bude pro něho lepší.
„Myslel jsem si, že to dáš Starlingovi. Pořád nadává, že marně čeká na povýšení.“
„Ani nápad.“ Hawke se trochu zamračil.
„Stalo se snad něco?“
„Má to nahoře pěkně zavařené. Však víš, kvůli tomu letadlu.“
„Jo, něco jsem slyšel.“
Tom sice nic neslyšel, ale nechtěl se o Starlingovi bavit. Nemá rád kariéristy a lidi schopné všeho.
„Já se ti divím, že si už nedoděláš zkoušky. Kdybys měl práva za sebou, tak bys dostal i lepší příležitosti a Jenifer bys jednou provždy umlčel.
„Vždycky se můžu vrátit ke svému povolání.“
„Jo, to klidně můžeš. Třeba ke koronerovi.“
„No já mám na mysli estetickou medicínu.“
„Napravovat hvězdám nosíky? To bys chtěl?“
„Jo, to bych chtěl. Začíná to pěkně smrdět a já někdy lituji, že jsem vyhověl tátovi a šel k policii. Na některé věci nemám žaludek.“
„No, Tome, je to na tobě. Ale jsi jeden z nejlepších, jaké znám. Výborný střelec, spolehlivý chlap. Máš postřeh a i zkušenosti. A ten plat – no já vím, že bys sis vydělal jako doktor víc. A možná by to bylo bezpečnější, ale zase jsi mladý chlap, proti mně.“
„No dobře. Máš pravdu. Myslíš, že jsou v tom zbraně?“
“Jako v tom případu? Tak dobrá. Promluvme si.“
„Dáte si ještě jedno?“ přerušila ho servírka.
„Jo, ještě pro každého jedno,“ řekl Tom a usmál se na ni, protože se na něho pěkně podívala.
„Jde o rozdělení sféry ekonomických zájmů. Jistě rozumíš. A máme co dělat s opravdu profesionálními manažery. Těm nesaháme nikdo ani po kotníky. Nyní tlačí do popředí svého kandidáta Johna Almaara.“
„Toho Itala?“zeptal se Tom se zájmem.
„Tím to všechno před pár lety začalo.“
„A kdo mu platí kampaň?“
„A to vlastně v celém případu jde. Carcass ještě nevychladl a už se to všechno začíná vybarvovat. Ten to držel pod pokličkou. A inkasoval, Tome.“
„Ano?“
„Společné dámy, společné dovolené...“
„S kým?“
„S těmi, kdo nyní před volbami shání hlasy, kde se dá a žehlí si všemožně maléry, nebo je vytahují z těch nejtemnějších děr.“
Hawke si povzdechl.
Po tomto rozhovoru se Tom odhodlal zavolat otci. Potřeboval se s ním sejít a trochu probrat situaci. Nemluvili spolu nejméně půl roku. Od té doby, co se jeho otec podruhé oženil. Tom to pochopil. Chlap nemůže být dlouho sám a po celou dobu nemoci matky se opravdu staral. Všichni věděli, že je všechno marné, ale přeci …
Vytočil číslo telefonu. Chvíli čekal.
„Prosím,“ uslyšel tátův hlas z druhé strany.
„Ahoj, táto,“ řekl Tom, potřebuji s tebou mluvit.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Moment, podívám se, kdy budu volný.“
Tom chvíli čekal a znovu pocítil ten podivný, stísněný pocit, jako v dětství, když ho otec mentoroval a někdy nespravedlivě trestal.
„Zvykej si,“ říkal mu, „svět není spravedlivý a k bohu je moc daleko,“ smál se, když se snažil mu říci, že trestá nepravého.“
„Tak ve středu v deset,“ řekl.
„Dobře. Přijedeš s Jenifer?“
„Tentokrát chci s tebou mluvit z očí do očí..“
„Tak to bude něco vážného,“ podotkl s jistým stínem ironie a Tom si řekl, že k nenávisti je vždycky krůček a že se tentokrát nebude oddávat malicherným pocitům. Protože musí vědět pravdu. A otec ji zná, má ji zamknutou v trezoru.
Doktor Sawyer byl na zahradě, když Tom zajížděl k domu. Neviděl ho a tak Tom zůstal stát opodál a chvíli se na něho díval. Má nebo nemá s ním o tom mluvit? O svých pocitech a o tom, co ví. Protože se necítí v bezpečí. Zastřelili Crawforda a je podivné, že na něho ještě nikdo nezaútočil. Asi ještě nevědí, na čem s ním jsou. Na které straně vlastně je. A otec? Na které straně stojí on? Ví, že otec dělá poradce při volebních kampaních a že je vyhledávaný pro své zkušenosti a také, Tom to musí přiznat, „objektivitu“. Jiní by to tomu říkali bezpáteřnost.
„Jsi celá matka“, vyčítal mu jednou. Ale Tom nakonec usoudil, že tehdy, když si chtěl zavést lékařskou praxi po studiích, neměl dost peněz, aby uživil náročnou Jenifer. Ale přesto řekl, že se mu nechce jít do toho svinstva.
„Svinstvo? To je život. Nemůžeme si vybírat a buď rád, že se dostaneš na takové prestižní místo. Oddělení vražd za vedení doktora Hawkeho má pověst. A později uvidíš. Dokončíš si vzdělání a dostaneš nejen jistý plat, ale také pozici. A to není k zahození.“
„Tome, nerozčiluj otce. Víš, že nikdy ze svého neustoupí. Ale myslí to s tebou dobře,“ prosila ho matka.
Tom vystoupil z auta.
„Ahoj táto,“ řekl a jeho otec se otočil. Jeho první pohled, který Tom zachytil, nevěstil nic dobrého. Aha, pomyslel si, je velmi dobře informován.
„Pojď dál,“ řekl a šel odemknout bránu. Tom se vrátil k vozu a vjel do areálu nádherného domu, který otec vyženil.
„Máš to tu krásné,“ řekl.
„No, snažíme se. Alice není doma. Tak si můžeme nerušeně popovídat. Co si dáš?“ přistoupil k ledničce a otevřel ji. Byla plná, jak tom usoudil na první pohled, vybraného pití.
„Ale dám si vodu a pak nějaké ovoce.“
„“Stále držíš dietu?“ zasmál se otec a přitom na něho trochu pohrdavě pohlédl.
„Vypadáš jako playboy. A taky bys mohl trochu zkrátit vlasy.“
„No jo,“ řekl Tom a v tom zahlédl, jak ze zahrady se řítí do domu pěkný pes. Vrtěl ocasem.
„Ty máš psa?“
„To je Alice. Já bych psa nikdy nechtěl. Nemám je rád.“
Já, vím, řekl si Tom, já jsem vždycky tak toužil po psovi! A nikdy jsi mi ho nekoupil. A teď najednou ti nevadí. Jo, účel světí prostředky.
„Jak se jmenuje?“
„Myslím Dandy. Ale je to kříženec. Není čistokrevný,“ usmál se na Toma a Tom nechápal.
Pes mu položil tlapy na kolena a přátelsky se na něho díval. Tom ho pohladil a on seskočil a zmizel mezi dveřmi.
„Je hrozně zvědavý. Příště tě bude vítat jako blázen. Už ví, kdo jsi.“
„Tak to má výhodu. To já nevím, kdo jsem,“ řekl provokativně Tom a nezvedl oči, aby nezachytil ostrý pohled. Nemáme se rádi, řekl si. Ale proč?
„Tak, o čem si budeme povídat?“
Tom si odkašlal a otec mi nabídl cigaretu. Zapálil si a chvíli se díval, jak z ní stoupá modravý dým.
„Jistě víš, že byl zavražděn detektiv Carcass.“
„Jo, to vím,“ připustil otec.
„Někdo tahá za nitky, ovlivňuje vyšetřování a chování některých kolegů, kteří s tím mají něco do činění. Před pár dny někdo zabil Crawforda.“
Odmlčel se. Otec měl skelný pohled a přitom se usmíval.
„To víš, chlapče, když se kácí les tak létají třísky,“ opáčil na jeho tázavý pohled a Tom pochopil, že o tom mluví s někým, kdo je na té špatné straně. I když Tom není vlastně na žádné. Někde uprostřed. Na neutrální pozici.
„A to je všechno?“ zeptal se Tom.
Otec si ho změřil pohledem. Chvíli mlčeli, Tom se díval skrz něho, protože nemohl vystát jeho výraz, který na něho upřel.
„Jo, to je všechno,“ řekl otec a vstal, „promiň, ale mám ještě na zahradě nějakou práci.“
Tom se ho nezeptal, zda nepotřebuje pomoci, spíš si řekl, že čím dřív vypadne, tím to bude pro oba lepší.
„Tak ahoj.“
Otec se ohlédl.
„Ahoj v lepších časech,“ řekl mu otec a tím mu řekl vlastně všechno, co potřeboval vědět. Tak přeci nezklamal tak úplně, i když od něho vlastně nic neočekával.
Paní Newmannová prostírá na odpolední čaj. Má na sobě lehké bílé letní šaty a ty kolem ní vlají jako křídla.
„Bílá barva je barva nevinnosti,“ říká muž, který jde po cestě k ní, ona se k němu otáčí a podává mu ruku k políbení.
„Drahá Jane, vypadáte jako anděl,“ říká a ona se stále usmívá. Přitom nalévá čaj, z kterého vystupuje vůně muškátu.
„Ano, čaj s muškátem. Staré tradiční pití v rozkošných chvílích dne.“
„Jste pořád dobře naladěný,“ usmívá se Jane.
„A abych nebyl. Sotva jsem přicestoval do Ameriky, hned plno dobrých lidí, lepší podnebí a samozřejmě i ženy jako vy, Jane.“
„Á, zapomněl bych,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy malou krabičku a s malou úklonou ji podával dárek. Jane bere dárek do štíhlých prstů a její rty úsměv stále neopouští. Otevře ji a vyndá malou lahvičku.
„Ó, drahý, vy jste nezapomněl?“
„Jak bych mohl.“
„Děkuji, moc děkuji.“
Zase ji líbá ruku a přitom se lehce uklání.
„Tak, jak si tu vedete?“ ptá se u čaje již věcně.
„Věci jdou dobře. A kdyby někteří udrželi nervy na uzdě, tak by šli ještě lépe.“
„Ano? A kdo je nervózní?“
Jane vyndá z kabelky svazek fotografií. On je bere do ruky a prohlíží si tváře.
„To se dalo předpokládat. Nikdo nový?“
„Ne.“
„A co tenhle?“
„Detektiv Sawyer?“ ptá se Jane.
„Pst, jen žádná jména. Co o něm víme?“
„Takový dandy, úředníček, nic víc.“
„Není to syn toho právníka, co dělá poradce?“ ukazuje prstem nahoru.
„Ano,“ přisvědčuje Jane.
„Takže figurka ve hře. Zatím čeká v pozadí, než ho pustí si taky zastřílet. Tatíčkův mazánek nebo muž v pozadí?“
„Těžko říci. Sledujeme ho.“
„Jste úžasná,“ říká a pije čaj.
Znovu bere Tomovu fotografii do ruky a prohlíží si ji. Pak si nasazuje zlaté brýle.
„Kolik mu tak může být?“
„Pětatřicet,“ říká Jane, „studoval medicínu, ale otec...“
„Jo,jo,“ přerušuje její řeč a zamyšleně se dívá Tomovi do tváře.
„Tak trochu mi připomíná moje mládí. Ale v tomto věku, těžko odhadnout. Víte, miloval jsem jistou dámu, už je to strašně dávno ….“
Jane se usmívá.
„Jste romantik. A to si na vás cením.“
Vrací ji fotografii a usadí se pohodlně v křesle. Jeho oči nabraly trochu jiný výraz, ale jen na okamžik.
„A co náš drahý doktor?“
„Je na dovolené ve Švýcarsku.“
„Jak by nebyl. Trochu si odpočinou, nabrat nové síly, trochu se seznámit s lidmi, projít se s příjemnou společností po přírodě, to si dám taky líbit. A jakpak si stojí?“
„Dobře.“
„Však se snažíme, ne?“ Jeho oči dostaly zase ten teplý výraz a políbil Jane ruku,“nepůjdeme nahoru?“
Jane se usměje a on ji pohladí bok. Jane přivře oči. Pak si ji přitahuje na klín a líbá ji na šíji. Jane mu ovine ruce kolem šíje.
„Moc bych si přál, abyste zůstala vždycky tak krásná.“
Šeptá ji do ucha a jemně kouše její lalůček. Jane neodpovídá. Nechá se nést do domu v jeho náruči.
Za několik dní se počasí pořádně pokazilo.
„Myslíš, že je vhodná doba jet do Francie?“ ptá se opatrně a úlisně Tom Janifer.
„Ale miláčku, v Evropě je přeci léto. Zavřeš oči a než přistaneme, už bude zase dobře,“ říká Janifer konejšivě.
Tom přemýšlí, jak se z dovolené vyzout. Teď, když jsou věci v pohybu. Ale, říká si, rozhodl jsem se, že pokud nedostanu rozkaz, nebudu se toho všímat. Udělám pak, co bude třeba a seknu s tou prací. Připadám si jak v pimprlovém divadle. Každý se tváří, že nic neví a přitom jsou všichni napjatí jak struny. Jde mi to děsně na nervy. A mám toho dost!
„Na co myslíš Tome?“ zeptá se ho Jane jakoby mimochodem.
„Na pimprlové divadlo,“ říká ji.
„Ty myslíš na samé blbosti. A nemáš sbaleno. Nic nenachystáš,“ rozčílila se a Tom se jen usmívá. Popadne ji do náruče,
„Tak tě mám nejradši, pořádně nažhavenou.“
Janifer ho neodhání. Než se jí jemně zakousne do ramene, zazvoní mobil. Tom se odtáhne od Jane a přijme hovor.
„Slyším,“ řekne a Janifer se vrací ke kufrům. Tom odchází z místnosti a zavírá za sebou dveře. Janifer ví, že má starosti, A proto se nezlobí. Ví o Crawfordovi a o problémech, v kterých Tom vězí až po uši. Proto naléhá na dovolenou. Proto prosí . Odleťme. Než bude pozdě. Nemáš s tím nic společného. Zneužijí tě. Ublíží ti. A to bych nepřežila. Jsi na tom nejnižším postě. A jako oběť bys ses jim hodil. Znám to, znám to z domu. Vím, jak umřel můj bratr Georg. Do voleb zbývá měsíc a Janifer odškrtává každý den, který přežili. Tom se vrací do pokoje a sedne si ztěžka do křesla.
„Co se stalo?“
„Můj otec je hrozný lump. Opravdu.“
„Tak co se stalo?“
Tom vstane a přehrabuje noviny na stole. Pak bere do rukou Tattler a energicky je otevře.
„Podívej se, někdo nás vyfotil a napsal článek – Detektiv Sawyer si přišel pro radu?“
Janifer mu bere noviny z rukou.
„Tady je odpověď na tvou otázku. Na čí straně stojí tvůj otec.“
„To je hrozný. Janifer, on mne do toho zatáhl. Dal jsem mu najevo, že mně to nezajímá. Potřebuje mně mít zase na drátku. A já ...“
Tom odhazuje noviny a prsty si vjíždí do vlasů.
„Nejlepší je, když hned odejdeme, “ říká Janifer. Tom vstane.
„Prosím tě, tobě je každá záminka dobrá, jen abys měla už zadek v letadle. Ty jsi tak strašně sobecká, tak strašně sobecká. Nic nechápeš, Janifer.“
Janifer mlčí a přestává balit kufry.
„Nekřič na mně, Tome,“ říká tiše.
„No dobře. Nebudu křičet. Budu se smát. Konečně jsem také jen pimprle v tom divadle, které tak pěkně rozehráli a kterému můj otec dal scénář. Teď mně naprosto přesvědčil, že je a byl vždycky hajzl.“
Tom cítil, že by se rozbrečel a tak si vzal sako a vyběhl na ulici. Ani nevěděl, kam vlastně běží a ke komu. Prostě pryč, na chvíli se odpoutat a promyslet si to. Co dál? Jak dál? V hlavě mu běhaly divoké myšlenky a ani si nevšiml, že proti němu jde nějaký muž. Vrazil do něho.
„Hu,hu, mladíku,“ řekl trochu lámanou angličtinou.
„Prosím vás, promiňte, já ...“
Podíval se muži do tváře a ten se na něho usmíval.
„Já jsem vás přehlédl.“
Muž si nasadil zlaté brýle.
„Víte, my Arabové máme takové dobré zvyky, jako že nikam nespěcháme. Jsem Ahmed Džallud ben Mohamed.“
„Tom Sawyer.“
Tom se na něho díval trochu užasle a pomalu z něho opadal hněv i strach, lítost i nenávist, která před chvílí sevřela tak prudce jeho srdce.
Vzal ho za loket.
„Pojďte na kávu a promluvíme si,“ řekl Ahmed ben Mohamed tiše.
„Ale já...“
„Já vím, já vím. Nebojte se, chlapče. Hledal jsem vás a musím s vámi mluvit. Se mnou se vám nic nestane. Musím s vámi mluvit o tom článku v Tattleru.“
Tom nebyl ozbrojen. Ale nic mu nezbývalo, než se podřídit. Ahmed ben Mohamed ho vedl postranní ulicí do malé zapadlé hospůdky.
„Tak tady jsme v bezpečí.“
Tom si sedl na dřevěnou lavici a Ahmed poručil dvě kávy do skla. Protože v místnosti nebyli žádní lidé, kávu dostali téměř ihned.
„Kouříte, pane Sawyere?“
„Ano, v poslední době ano.“
Nabídl mu cigaretu.
„Chci vám dát jednu radu. Odjeďte někam z Ameriky. Na dovolenou. Někdo, kdo stojí hodně vysoko, má velký průšvih a někteří lidé, kteří se motají kolem, vás chtějí zatáhnout do špinavé hry. Potřebují obětního beránka. Střelce, chápete? Umíte šachy, ne?“
„Jo, to já vím,. A jak to víte vy?“
„Já?“ zasmál se Ahmed, „já vím všechno. Konečně, jsem za to dobře placený.“
„Novinář?“
„EE,“ řekl žertovným tónem.
Tom se napil kávy a čekal, co bude dál.
„Tak trochu to tady všichni hlídají, víme, mladíku? Tak trochu se všichni zajímají o byznys a snaží se urvat, co se dá a právě ti jsou hlídáni. Jedna dáma mi ukázala vaši fotografii. Někoho jste mi připomněl a tak jsem se rozhodl, že se s vámi seznámím.“
„No, to bylo dost kuriózní. Šel jste skoro na jisto.“
„To je věc praxe,“ řekl klidně, „vy nebudete sladit?“
„Ne, já držím dietu,“ řekl Tom s úsměvem.
„Tak to vám chválím. Dovolíte?“
Tom se užasle dívá, jak bez mrknutí oka sladí kávu čtyřmi cukry.
„Sladká káva, sladký život.“
Pak vytáhne s kapsy čistý kapesník, rozhlédne se a otře sklenici.
„Není třeba, abyste věděl všechno. Ale nyní jen jedno – zmizte odsud, dokud se to tady nevyřeší.“
Dopili kávu a mlčky vyšli z ven.
„No a rozejdeme se. Velmi mne těšilo. Tome Sawyere.“
Podíval se mu zase pátravě do tváře.
„Neznal jste jistou Hope Brownovou? Dnes už dáma v mých letech. Novinářka, pak se vdala, ani nevím za koho.“
„To byla moje matka. Už umřela, nedávno.“
„Škoda ji,“ řekl a podal mu ruku.
„Opravdu mne moc těšilo.“
Tom se usmál a vrátil se domů. Jenifer měla už všechno sbaleno. Políbil ji do vlasů. Objala ho. Začínal srpen, to je ve Francii nejkrásněji.
Většina lidí už měla po dovolené. Srpnem rozpálené newyorské ulice se začínaly zase zalidňovat navrátilci, kteří strávili červenec v kempinkových přívěsech a penziónech. A tak - městská doprava začínala být opět narvaná, jak tomu je během roku.. Ale tentokrát jel major Graham během pracovní doby a byl ve voze skoro sám. Seděl u okna. Upřeně pozoroval ulici a byl rád, že poslal ženu s dětmi na ostrovy. Její rodiče tam měli dům a zvířata, což dětem vyhovovalo. Vystoupil z dusného autobusu a nasadil si brýle, aby lépe přečetl čísla domů. Hledal totiž jistého muže, který mu telefonoval v noci a chtěl mu sdělit nějaké věci k jeho vyšetřování. Nejel autem, aby nebyl nápadný a také neměl na sobě uniformu. A tak v civilu vypadal jako každý druhý Američan, kterých se lehce ztratí v davu. To si však myslel jen on.
„Prosím vás, promiňte, nevíte náhodou, kdy pojede další autobus?“ zeptal se ho hlas určitě mladé ženy a on se otočil. Ta žena, která stála za ním, se mu dívala do očí a on cítil, že od něho chce daleko víc, než zjistit příjezd městské dopravy.
„Nastupte si do vozu. Někdo chce s vámi naléhavě mluvit. A ten člověk nesnese odmítnutí.“ Mluvila trochu cizím přízvukem. Ruska? Těžko říci.
„Tak bude to?“ řekla výhružně a on pochopil, že nemá na vybranou. Sedl si vedle ní a ona nastartovala vůz.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Nikdo, o koho byste se měl zajímat, majore Grahame. Jen kolečko v ohromném soukolí.“
„Mluvíte záhadně,“ řekl a žena na něho úkosem pohlédla.
„Někdy mluvím i docela jasně,“ zasmála se. Byla ta hloupá řeč a žena neovládala angličtinu natolik, aby se mohla pouštět do slovních hříček a tak se jí major zeptal na rovinu:
„Ruska, Bulharka, Polka?“
„Máte znalosti a to se mi líbí.“
Zasmála se trochu řezavě.
Brzy vyjeli z města. Neptal se jí, kam ho veze. Stejně by mu neodpověděla. Zastavila před osamělým domem, obklopeným zahradou a krátce zatroubila. Brána se otevřela a jak vjeli do areálu, zase se zavřela. Definitivně zastavila těsně před domem.
„Vystupte si a počkejte na mne. Zavedu vás dál.“
Nikdo mu nezakryl oči a tak ho napadlo, že buď to bude nějaká informativní schůzka a nebo se už živý odsud nevrátí. Byl připraven na různé okamžiky během vyšetřování, protože celý ten případ měl ohromný rozměr a budil zájem kdejaké zájmové skupiny. Zavedla ho do domu a vedla po schodišti do prvního patra. Zaklepala na dveře a na vyzvání ho pobídla, aby vstoupil. Dveře se za ním zavřely. U okna stál vysoký starší muž a kouřil.
„Majore Grahame, těší mne, že jste neodmítl mé pozvání. Jistě nejste překvapen, že mne vidíte.“
„Plukovník Alexej Gabuškin,“ řekl Graham a zasmál se, „tak to bylo hodně napínavé. Alexeji, tak dlouho jsme se neviděli. A koukám, že jsi se příliš nezměnil.“
„Ty taky ne. Posaď se. Dáš si whisky nebo vodku s olivou?“
„Třeba vodku.“
Gabuškin zvedl telefon a rusky objednal občerstvení.
„Tak, nejdříve popijeme, pojíme a pak si promluvíme.“
Major Graham pracoval s Gabuškinem na případu, o kterém vědělo jen pár lidí na světě. A věděl, že se dá na něho spolehnout. Na rozdíl od jeho jiných kolegů znal dobře americké poměry a i Američany. Proto s nimi vycházel dobře a také dokázal každý úkol dotáhnout s nimi do konce. Gabuškin byl po mnoho let šéfem ruské tajné služby.
„Tak, abychom se vzájemně nezdržovali,“ řekl po chvíli Gabuškin, když odnesli nádobí ze stolu. Vytáhl ze stolu složku a položil ji před Grahama.
„Tak, tady jsou fotografie. Teď ti něco ukážu. Zapamatuj si to a budeš vědět, co máš dělat. A víš, že o našem setkání – ani slovo. Zbývá pár dní a musíme to řešit, jinak dojde ke katastrofě a ostudě mezinárodního rozměru.“
Gabuškin si rozložil fotografie jako vykládací karty a pak vytáhl první, kterou dal doprostřed. Almaaro, pomyslel si Graham a vůbec ho to nepřekvapovalo.
„Napravo jsou jeho koně, nalevo ti, které hodlá odstranit, dole ti, kteří jsou už mimo a nahoře ti, na které tlačí. Všichni hrají velkou hru. A její výsledek? Domysli si to. Ti dokáží roztočit americkou exekutivu tak, že nezůstane kámen na kameni. Tomu věř. “
Alexej skládal tváře kolem ikony a Graham si uvědomoval, že všechny zná, ale v jiných rolích. Nakonec vytáhl poslední fotografii a položil ji úplně mimo.
„A to je jeho nejvyšší trumf. Nenápadný muž, že? Znáš ho? Denně jsi s ním ve styku.“
Pomyslel si, Blacksmith.
„Víš o něm něco?“ zeptal se Graham.
„Dvojitý agent. Rozkryli jsme ho teprve nedávno po té nešťastné vraždě vašeho Carcasse. Mimochodem, dělal mu takového podrždráta. Za pěkné prachy. No, trochu se nám to vymklo z ruky. A to díky této dámě,“ ukázal na fotografii Jane Newmannové.
„Ale to je jeho sekretářka, ne?“
„Ano, v takové roli vystupuje. Ale Blacksmith s ní měl a možná má poměr. Neví, že je je zpravodajkou a milenkou tohoto muže. Čert ví, co je spojilo.“
Položil fotografii na stůl a Graham zavrtěl hlavou, že ho nezná.
„Ahmed ben Mohamed. To není jeho pravé jméno. Ale na tom nezáleží. Nejzáhadnější postava celého případu. Nedávno navštívil Newmannovou, a pak zase odjel.“
„Nechápu, kdo to je.“
„Podle všeho brzy předloží účty Almaarovi. Ani my nevíme všechno, o co ti dva hrají a s čím vším hrají. Pro naši stranu je důležité, že jde o prototyp nových raket s nevídanou technologií, o které nevíme zatím nic bližšího. Získat takové informace chce velké prachy a nebo prostředky, které by je trochu umírnili. Nedovedu si představit, jaký to bude mít dosah, když jedna nebo druhá strana získá tyto technnologie a projekty. A pro koho je má získat Ahmed ben Mohamed,? Ten chlap vlastně nemá totožnost. Zkrátka, jde jen o ty dva a ti ostatní jsou jen do počtu. Svým způsobem nám ušetří práci. Pokud půjde do nějaké akce. Ohlídej si ty lidi a dávej bacha, abys ses nedostal do hry. “
„A kdo vlastně zabil Carcasse?“ zeptal se Graham.
„Manželka Almaara. Ale to je jiná historie. Má to nechutné pozadí. Ale díky tomu, kamaráde, a zde platí přísloví za vším hledej ženu, jsme přišli na celou hru. Můžeme ji vlastně poděkovat.“
„A co vlastně udělala?“
A Gabuškin mu vyprávěl o agentce, která v roli prostitutky vnikla do soukromí Almaaara A on byl takový grand, že ji doporučil Carcassovi. A ten se dozvěděl všechno, co potřeboval, aby ovládl situaci a bohužel pro něho, prozdradil Almaarovi, zřejmě v opilosti, pár věcí, které se dozvěděl. Almaaro se ho snažil podplatit, ale Almaarová byla zkušená žena a věděla, že by to byl konec mužovy i její kariéry a tak tu dívku zabila a koupila od Blacksmitha za ohromné peníze její pravou pitevní zprávu. A tím začala její tragická cesta k moci po boku manžela. A vztahy se začaly větvit a zase zužovat. Almaarová pochopila, že nemůže nechat žít jediného svědka a znalce jistého tajemství, s kterým jde Almaaro do voleb a zabila Carcasse. Ale tentokrát už Blacksmith neudělal nic, co by jí pomohlo jako dřív. Ví že mu jde o mnoho a možná i o život. Proto nekoná a čeká, jak se věci vyvinou a z které strany dostane nejvyšší nabídku.
Večer vešel Graham do prázdného bytu, šel rovnou do kuchyně. Z lednice vytáhl láhev piva, lednici vypnul. Svlékl se a v županu vyšel na balkón. Podíval se na oblohu, začaly vycházet první hvězdy. Šel zpět do pokoje a lehl si na ustlanou postel. Nemyslel na nic. Poprvé za celou kariéru cítil štítivost z celého světa.
Když se vzbudil, bylo slunce ještě nízko. A z pootevřených oken byl slyšet obvyklý hluk z ulice. Umyl se a nasnídal. Má ještě čas, nastupuje až kolem osmé hodiny, ale už nepůjde spát. Trochu uklidil, aby paní Harrinsonová nenadávala, že za sebou nechává nepořádek. A sotva na ni pomyslel, uslyšel v zámku klíč a slyšel její tiché kroky, jak vchází do bytu.
„Vy jste už vzhůru?“ řekla a položila těžkou tašku na podlahu, „tam je zase teplo. Dobře jste udělal, že jste vypakoval manželku s dětmi na ostrovy. Včera jsem na vás čekala,“ pokračovala, „ale vy jste se neozval ani mobilem a na večeři jste nepřišel, tak jsem ji dala tomu chudákovi, co žebral na rohu ulice.“
„Ano? To jste udělala dobře.“
"Jo, někdo vás volal. Máte prý co nejdřív zavolat. Napsala jsem vám číslo na kus papíru vedle telefonu:"
"Kdo to byl, nevíte?" zeptal se Graham, ačkoliv už mu to bylo předem jasné.
"To jsem tam taky napsala. Já, teď musím na trh.“
Graham chvíli čekal,až Harinsonová zavře za sebou dveře a její kroky odezní na schodech.. Pak šel
do kuchyně.
Na bloku vedle telefonu bylo napsáno skoro nečitelně: Suffolk 66 98 65 a Graham vytočil číslo. Teprve, až když čekal na spojení, začal opravdu tušit zradu.
"Halo," ozval se mužský hlas. „kdo volá?“
"Včera jste mne hledal a mám tu váš telefon.“
"Dobře že voláte. Jestli nepřestaneš čmuchat, uvidíš, co se stane tvé rodině.“
A konec hovoru.
Mohl to tušit. Někdo už ví, má informace. A to ještě nezačal úřadovat. Co má dělat? Nyní, když je mu jasné, kdo všechno stojí ve hře, nemá se s kým poradit a nebo koho požádat o pomoc, kdyby se něco stalo. Kruci, ani dovolenou si nemůže vzít, aby jel za nimi. A věděl, že nikdo nebude v bezpečí. A tak se rozhodl, že pojede do úřadu a bude dělat, jakoby ten telefon nikdy neměl.
„Co je s vámi, majore?“ zeptal se Hawke, když přišel na jeho výzvu do kanceláře.
„Ale nic, není mi dobře z toho vedra či co.“
„Nemoc? Že by?“ usmál se Hawke a zapálil si doutník.
„Máte pro mne nějaké zprávy?“ zeptal se ho, když se doutník rozhořel.
„Sbírám informace,“ řekl.
„Aha, no tak to vám přeji, aby jste se co nejdříve dopracoval k nějakému výsledku. A doporučuji vám to vřele. Čekáme, pane majore, čekáme a nemůžeme se dočkat, až přijdete se jménem, kdo zabil Carcasse. Je to jasné?“
„Ano, pane,“ řekl a měl se k odchodu.
Hawke se na několik vteřin odmlčel.
"Tedy, když budeš tak hodný a co nejdřív přineseš něco, co bude za něco alespoň trochu stát. "
Tak dobře, řekl, ať je to venku.
„Nechtěl jsem o tom tak brzy mluvit. Ale jak si přejete, pane.“
„Jistě, že si to přeji. A nejen já, to mu věř, majore.“
Hawke přešel na úplně jinou strunu a Graham cítil, jak se chvěje radostí, že mu bude moci nyní naplivat do očí za tu zradu a špínu, kterou vylil do řad policie. Postavil se do pozoru a téměř slovo od slova odříkal to, co mu včera prozradil Gabuškin. A pozoroval Hawkeho, jak jeho tvář bledne a pak brunátní. Když skončil, Hawke na něho namířil pistoli. Graham se mu díval chladně do očí a věděl, že jeho reakce je největší důkaz toho, že Gabuškin mu řekl pravdu.
„Klidně mně zastřelte. Už nemám, po tom, co jsem zjistil, pro co žít. Všechno, v co jsem věřil, jste podupali. Tak střílejte.“
Hawke najednou, než mu v tom stačil Graham zabránit, si strčil pistoli do úst a stiskl kohoutek. Graham nestačil ani uskočit a celý od krve a se zbytky mozku na své uniformě se vyřítil jako šílený z kanceláře. A pak v bezvědomí klesl na podlahu.
Tento výstřel rozpoutal zděšení a když našli pak Grahama, pochopili, že situace je víc než vážná.
„Podívej Tome, Hawke se zastřelil, stojí to tady v novinách,“ vzbudila Jenifer Toma a ten jen mávl rukou.
„Tak se prosím tě vzbuď. Neměli bychom jet zpět? Třeba bude potřeba...“
Tom ji vytrhl, už probuzený, z ruky noviny a četl článek. Jenifer mu přinesla kávu a postavila ji na stolek.
„Tak přeci to byla pravda. Graham je v nemocnici ve vážném stavu. Tady to stojí. A probíhá vyšetřování. No nazdar.“
„Ne měli bychom se vrátit?“ zeptala se Jenifer.
„Já nevím. Opravdu nevím.“
„A co tvůj otec?“
Tom se chvíli rozmýšlel. Má mu zavolat? I po tom, co mu provedl? Ale vlastně mu tím skoro zachránil život.
„Jo, vrátíme se. Třeba je všechno jinak.“
A ještě večer chytli letadlo do New Yorku.
„Jestliže se celý případ dostal na veřejnost a do novin, tak je to zlé,“ šeptal Almaarovi jeho nejbližší poradce Marinni do ucha, „myslím, že byste měl reagovat.“
Almaaro se díval do prázdna a přemýšlel. Jeho hlavní opory jsou nyní ztraceny. Zbývají nepřátelé.
„Spal všechny papíry a dokumenty a připrav nás na odlet.“
„Ale pane, to nebude tak jednoduché.“
„Mám ti snad pomoc?“ zařval na něho Almaaro a Marinni se raději odporoučel.
Ještě včera se dalo očekávat, že by celá historie dostala poněkud přiměřené rozměry a mohla se vyřešit relativně věcným způsobem. Ale jestliže dnes se stalo, co se stalo, pak ví jen Bůh, co by ještě víc škodit jistým důležitým stykům, na jejichž navázání jsme jak my, tak i jiní vynaložili mnoho času a energie a hlavně, peněz. To si myslí Marinni a cítí, jak mu běhá mráz po zádech.
Museli jsme nasadit všechny páky naší výmluvnosti, pokračuje ve svých úvahách, a snažit se apelovat na všechny možné lidské slabosti. Společnost je otupělá vůči etickým výzvám, kdyby snad někdo ...no a nakonec to skončilo tak, že se něčí mozek rozmázl o zeď v jedné vteřině. Jestli teď nám dal Blacksmith ultimátum svým mlčením a jestli se Sawyer neozve anebo jestli ho my brzy nenajdeme . . . tak to bouchne. Zrádci! Skončil svou úvahu a otevřel trezor. Naházel do příruční tašky všechny peníze a pak i svůj pas. Zavolal si auto.
„Fofrem na letiště.“
Asi za hodinu Marinniho hledala ochranka. Almaaro pochopil, že opustil Státy dřív, než by bylo pozdě a jistě nyní už se skrývá pod falešným jménem v nějakém letadle.
"Policie už patrně taky zahájila pátrání, že ano ?" řekl vedoucímu kanceláře, který místo Marriniho likvidoval doklady a dokumenty a čistil počítače..
Úředník se nepřítomně zadíval na svého nadřízeného, který byl právě plně zaujat svým doutníkem..
"Získal jsem dojem, že snaha z jejich strany v tomto směru není příliš výrazná. Že tedy jakékoliv další kroky v této záležitosti by byly jen nápadné. Doporučuji klid.“
"Zdá se přece mimo veškerou pochybnost, že ten člověk zmizel," řekl Almaaro.
"Právě. Velice zneklidňující, ale zatím o tom nevíme nic určitého. Má jisté informace, pane, ale ne klíčové."
"Přece se nemohl jen tak vypařit," prohodil Almaaro.
„Nebudeme ho teď hledat. Bylo by to nápadné. Neupozorňujme na sebe. Všichni, kdo mohou o tom něco vědět, jsou mrtví.“
"A jak se to všechno týká vlastně mě?" zeptal se Almaaro, „jsem politik. Mám významné slovo. Nikomu jsem přeci neporučil, aby vraždil. Každý si všechno dělal na svou pěst.“
"Tedy, byl to náš nápad, ale nevěděli jsme pochopitelně, že to nabude takových rozměrů. Ať už se stalo cokoliv, jestli se ten člověk z nějakého důvodu schovává, je to nyní záležitost pro policii.“
Oba se pohledem změřili. A Almaaro pochopil, že je konec.
„Najděte Sawyera a zlikvidujte ho. “
"Asi pojedeme na místo Najdeme ho. Budete-li chtít, můžeme vyrazit hned zítra.“
„Zítra? Snad ještě teď. Teď hned.“
„Je to nějaká divná historie," krčil rameny nový šéf oddělení vražd kapitán Laurel, když dával dohromady podklady pro další vyšetřování vraždy detektiva Carcasse. Ty, co našli ve stole majora Grahama. Nebylo toho mnoho.
"Pitomá historie," prohlásil major Hammer, který přišel z mravnostního oddělení a toho času zastupoval majora Grahama, „ale já vím něco, co neví skoro nikdo. V bývalém třetím oddělení, v tajném trezoru mají v kartotéce jméno paní Almaarové ."
"Kontrašpionáž?"
"Přesně tak. Bezpečnostní oddělení státní policie. Před třemi měsíci se na Almaarovou trochu podívali."
"Bylo to jen naprosto běžné ověření" řekl, "a, nevedlo k žádnému dalšímu vyšetřování.
Ale pro toho, kdo se tímhle případem bude zabývat, tu čekají nečekané souvislosti mezi smrtí detektiva Carcasse a tou dámou. Takový malý skandálek. Ale když půjdeš po časové ose, začneš sledovat některé lidi, jak se chovali a s kým se stýkali, pak zjistíš, že v té době si Carcass žil nad poměry. A vyšetřoval vraždu nějaké holky, s kterou měl Almaaro kontakt. Což také proběhlo bulvárem. To si docela i vzpomínám, že s tím byly patálie. Všelijak se to táhlo a nedotáhlo. Chyběly důkazy. Případ byl odložen. Pitva nic zvláštního nezjistila.“
"Proč se Almaarovou vlastně zabývala kontrašpionáž?"
"Pasová policie má své předpisy. V rámci protiteroristických opatření Tak například si na letišti
v Bostonu zapisují jména lidí, kteří cestují ze zemí kde se vyžaduje vízum. A někdo nahlídl do
záznamů. A zjistil, že Almaarová příliš často cestovala.“
„No a co vlastně dělá, čím se zabývá?“
„Byla dřív zaměstnaná v televizi, než se vdala za Almaara, toho slavného politika. Vedla takové pořady pro firmy. A pak začala cestovat po východní Evropě, Rusku, Středním východě. A redakce ji hájila – jistě, to je naprosto běžné. Je expertkou na vývoz nejrůznější techniky a technologií.“
„Almaarová? To mně podrž. Takže on si Almaaro nevzal jen z lásky, co?“
„To je pěkně nebezpečná banda. A jak se vlastně do toho zapletl ten Carcass?“
„Jednoduše. Když vyšetřoval tu vraždu, někdo neměl zájem na vyřešení případu. A na bankovní konto v té době mu přišly peníze, pěkné peníze. Vykládal, že dostal dar od příbuzných a ten také řádně zdanil. Ale – on žádné příbuzné nemá. To je co?“
„Asi budeme muset čekat, až se Graham probere. Zřejmě Hawke z něho něco vytáhl a to bylo asi takové překvapení, že se z toho zastřelil. To je pěkně špinavá historka. A všichni, kdo by o tom něco měli vědět, tak najednou mlčí.“