Slepý mi otevřel oči
Zářijové počasí, když se vydaří, bývá opojné. A jsou lidé, mezi které patřím i já, kteří se v září cítío nejlépe. Snad je to spojeno s vůněmi odcházejícího léta a možná také, že před přicházející zimou člověk hledá, jaksi instinktivně, někoho, kdo by v zimě hřál a miloval. Kdo ví?
Byla sobota a já jsem se chystala na nákupy. Rozhodla jsem se nakouknout do všech obchůdků a obchodů, abych si vyzdobila byt a obohatila svou stravu o potřebné vitamíny. Zajela jsem na parkoviště jednoho supermarketu a zaparkovala vedle velkého černého auta. Než jsem však otevřela dveře, podívala jsem se, jak stojím blízko, abych auto nepoškodila. A všimla jsem si muže, který seděl na sedadle vedle řidiče a zřejmě, podle výrazu, poslouchal hudbu a díval se soustředěně směrem ke otáčecím dveřím supermarketu. I když jsem ho viděla jen z profilu, zaujal mne. Dlouhé tmavé vlasy měl staženy v týle, na tváři bylo znát, že je odduševnělý. Zřejmě umělec, pomyslela jsem si a opatrně jsem vylezla ze svého vozu. V té době jsem neprožívala zrovna š´tastný a harmonický milostný vztah, a tak snad dílem toho moje fantazie zapracovala. Šla jsem pomalu ke vchodu supermarketu a zkoušela jsem si podržet vv mysli dojem, který na mně udělal. Byla to docela zajímavá hra. Vtlačila jsem minci do otvoru vozíku a vjela jsem do prostor obchodu. Tisíce vůní mi dráždilo chvíli libě a chvíli nelibě mé čichové buňky. A kolem chodili lidé a očima vybírali zboží nebo ho kladli do košíku.
„Promiňte,“ uslyšela jsem za sebou hlas a nevěděla jsem, proč se mi kdo omlouvá. Obrátila jsem se, za mnou stál ten muž z černého krásného auta. Stála jsem mu v cestě. Usmála jsem se a uhnula s vozíkem, aby mohl projít..
Že by první kontakt? Samozřejmě, takový člověk se nebude vtírat a navazovat se mnou hned konverzaci, když se vůbec neznáme. A tak jsem pomalu postupovala dál, prohlížela jsem si zboží a po očku jsem se dívala, jestli jde za mnou nebo se zdržuje v mé blízkosti. Ale ztratil se mi z očí. Možná, že mne pozoruje odněkud z povzdálí, malovala jsem si dál své představy, pak, až vyjdu ven, tak mne osloví a já s ním zapřednu hovor.A možná dojde i na to, že si vyměníme vizitky a já mu za týden zavolám nebo on mně. Bože, ten můj Ota, to je lojza. Myslí si, že když mi nevolá a neozývá se, že budu na světě sama. A vida, asi nebudu.
„Evi, Evi,“ ozval se hlas mé přítelkyně, která mne dojížděla i s vozíkem. Tak ta mi tu ještě scházela. Nicméně jsem se na ni šťastně usmála. Připojila se ke mně a dala se do řeči, co bude vařit a jak to bude vařit a nějak mne vnitřně rozhodila.
„Představ si, že mi ten pitomý doktor napsal nějaké nové léky a úplně jsem po nich obsypala. Nešla bys se mnou do lékárny? Musím si koupit nějaký prostředek na alergii a pak bychom šli na kafe. Co tomu říkáš, Evi?“
Nezbylo, než souhlasit. Stejně by mi odpor nic nepomohl Opět jsem se nenápadně ohlédla a uviděla jsem ho v opodál, jak si prohlíží regál s kávou. Bral balíček po balíčku a prsty zkoušel, zda je káva mletá nebo nemletá, asi. Snad ho můj pohled upozornil, zamířil ke mně zvláštním pohledem a dvorně pokývl hlavou. Usmála jsem se také, zatímco Eva stále ještě nadávala na svého doktora. Bylo mi totrochu trapné, že zpozoroval můj zájem a tak jsem pohled odvrátila a začala jsem se s Evou bavit.
„To není jednoduché,“ pokračovala ve své rozpravě o svém léku, který ji vyvolal reakci v podobě jemné vyrážky, „chtěla jsem jít večer s Jardou na večírek a jak budu vypadat, když se osypu? A zrovma. Když tam přijde Leoš.“
„Jaký Leoš?“ zeptala jsem se, znala jsem okruh jejích přátel, ale žádného Leoše jsem ještě nezaznamenala.
„Ty neznáš Leoše? To je přeci ten klavírista. No, ten klavírsta,“ řekla, šťouchla mne do boku a jemně naznačila hlavou směr, kam se mám podívat. Zamířila jsem očima naznačeným směrem a opět mé oči spočinuli na mém tajemném neznámém muži. Ale on se v tuto chvíli vybíral čokoládu. Okamžik jsem si pomyslela, že právě mé přání se s ním seznámit se splnilo prostřednictvím náhody, že Olda se rozhodla jít zrovna tyto chvíli nakoupit. Takže tajemství je odhaleno, pomyslela jsem si.
„Nechceš taky večer přijít?“ zeptala se mne.
„Ale ani ne. Jsem dost rozladěná, protože se Ota neozývá a samotné se mi tam nechce. A potom, vymínila jsi si, že ty tvoje večírky budou navštěvovat jen dvojice. Takže já nikoho k sobě v tuto chvíli nemám. Bohužel.“
Olda se na mne podívala se soucitem.
„Opravdu, nerada bych toto pravidlo porušovala. Ale víš co? Pokud mi ta vyrážka nesleze,“ řekla a rozepla si dva knoflíčky u svetříku,a bych se podívala, jak je právě v dekoltu obsypaná, „tak bys mohla dělat hostitelku místo mě. Co říkáš? Přeci nebudeš sedět doma sama a vykládat so karty, jestli Ota přijde nebo ne. Co myslíš?“
V duchu jsem zajásala.
„A není to blbý?“ nasadila jsem starostlivě masku, aby nepoznala, jak jsem nadšená.
„Proč blbý, prosím tě. Vždyť se všichni známe.“
Právě jsme dojížděli k lékárně.
„Počkej na mně, budu hned hotová.“
Všechno nyní viselo na léku, který by ji zmírnil alergii. Opřela jsem se o vozík a cítila jsem, jak mi pocit nervozity stoupá až ke krku, a to přímo úměrně s touhou toho muže poznat blíž a seznámit se s ním. Ale nyní už ne proto, že mne Ota trápí, ale proto, že sama chci. Seskočit z toho kolotoče nenaplněného citu a neustálého doufání a čekání. Co z toho mám?
„Tak si představ, že všechny účinné prostředky na alergii jsou na předpis,“ vyrušila mne Eva z hlubokých úvah o mé milostné budoucnosti, „jdem na kafe.“
Sedly jsme si docela útulné kavárny a Eva vzala do ruky lístek s nabídkou.
„Dvě vídně a popelník,“ řekla mladičké servirce, a pak se obrátila ke mně.
„Neboj se toho. Tady máš program a prostuduj si ho.“
Vzala jsem do ruky program a otevřela ho. Hned na dalším listě byla fotografie toho muže, který mne tak zaujal.
„On je …,“ chtěla jsem udiveně říci, když jsem najednou zjistila, že sedí o tři boxy dál a čte si v nabídce. Eva ho také uviděla a hrnula se k němu. Vstal, podali si ruce. Chvíli spolu hovořili a stáli k sobě velmi blízko, téměř se jeden druhého dotýkal. Vrátila se po chjvíli ke mně.
„Je to opravdu šťastná náhoda, že jsme se sešli. Dohodli jsme se, že nebudu tentokrát moderovat, ale ještě jsem o tobě nemluvila. Kdybys třeba nemohla.“
„Slepý ...“ dodala jsem a četla jsem si dál.
„Ne úplně. Má za sebou několik úspěšných operací, takže se alespoň může sám orientovat v prostoru. Ale na řízení auta má řidiče. To víš, žije v komfortu, nemusí se omezovat.“
„A trvale žije v Salcburku,“ četla jsem dál. Stále víc a víc mne zajímal.
„Jó, to víš, každý má nějaký dar. Ale ts přeci taky skvěle hraješ na klavír, ne?“
„Myslíš? |Jemu se nemohu rovnat ani v nejmenším.“
Eva se zasmála.
„Tak a teď vyrazíme k domovu, zavolej mi, jestli mohu s tebou počítat.“
Kývla jsem hlavou. Vlastně jsem si nic nekoupila. Vrátila jsem vozík na místo a pomalu šla k autu.Obloha se mírně zatáhla a moje původní nadšení trochu zkrotlo.Najednou se mi zdál ten muž tak nekonečně vzdálený, nedostupný, příliš éterický.
Ale přesto jsem se rozhodla, že večer moderovat budu. Co na tom? První jakési mé nadšení, které stejně vycházelo ze smutku, že jsem pořád sama a Ota nemá čas, opadlo. Ale to mu nebránilo, abych se pečlivě neoblékla a nenalíčila. Hodinu před zahájením jsem už stála před domem, Právě se stmívalo. Dívala jsem se do oken, která byla již rozvícena a zřejmě se chystalo občertvení. Popadl mne jakýsi smutek, jakoby to byla kocovina z toho raního nadšení a touhy. Jakoby mi osud říkal : z mých osidel se nedostaneš a co jsem ti nachystal, to raději přijmi, protože víc zatím nedostaneš. A hlavou mi kroužily myšlenky na to, jak jsem si ve vztahu s Otou lhala a vztah možná i uměle protahovala. Neměl nikdy odvahu říci, končíme, nemá to cenu a jak se tak nyní na to dívám, byla o především má ješitnost, která mi nedovolila udělat jeden opravdový krok a osvobodit nás z jha, které nás zřejmě oba tíží, protože láska skončila. Najednou mi to dochází a nebo si to jen namlouvám?
K domu se začala sjíždět auta a všimla jsem si, že přijíždělo i Leošovo auto. Vylezla jsem z vozu a šla jsem do prvního patra, kde se měl večírek konat.
„No, že jdeš,“ řekla Eva, „už jsem měla strach, kde jsi.“
Upravila mne a dala mi do ruky desky.
„Tady máš text, několikrát si ho přečti nahlas a to je všechno, co od tebe očekáváme. Já jdu vedle, nějak mne bolí hlava.“
„A on mne vidí asi v jakémsi šedém stínu,“ pomyslela jsem si, když vešel a lidé začali tleskat.
„Jak může kdosi tam nahoře postihnout někoho tak na pohled krásného a nadaného slepotou,“ pomyslela jsem si, „nechat ho bloudit ve stínech a přitom druhým přínášet touhu, radost a krásu. Jak je to všechno nespravedlivé.“ Gong oznámil začátek koncertu a Eva mne postrčila na pódium. Zaznamenala jsem povzbudivé úsměvy a mávání přátel, které jsem tak dlouho zanedbávala, protože jsem se trápila. Uklonila jsem se a otevřela desky. Ještě jednou jsem přelítla očima stejný text, jako byl na programu. A pak jsem pronesla větu, na kterou jsem před chvílí myslela a pokračovala jsem dál. Když jsem skončila, bylo ticho. Co jsem to proboha řekla, pomyslela jsem si a najednou se dál roztleskal. On ke mně přistoupil a políbil mi ruku. Poslouchala jsem hudbu a mými myšlenkami běžel můj život jak na běžícím pásu. To, co jsem považovala za štěstí, kterého jsem se zuby nehty držela, byla má temnota, v které jsem žila, dobrovolně a tvrdohlavě. Stačil jen jeden silný impuls, aby mi otevřel cestu z pasti a já našla odvahu se pustit zábradlí. Kdo byl více slepý, než já?
Potom, co se všichni odebrali k hostině, šla jsem na chodbu a zamířila jsem k velkým dveřím, které vedly na verandu. Před očima se mi otevřel pohled na noční město. Někdo mne vzal ze zadu za ramena. Hrozně jsem se lekla.
„Nemějte strach.“ řekl jeho hlas, „nebojte se. Chtěl bych vám poděkovat za to, jak jste mne pěkně uvedla.“
„Ale to já ...“
„Mám, jednu výhodu, oproti vidoucím, že dokážu poznat, co lidé cítí. Chtěl bych poprosit, jestli bych se mohl stát vaším přítelem. Ne, nevykládejte si to ve zlém. Jsem velmi osamělý a vy také, alespoň si to myslím.“
„Ještě jsem o tom nepřemýšlela, zda se cítím být osamělá,“ usmála jsem a on mne vzal za ruku.
„Že také hrajete na klavír?“
„Ano, Ale žádné mistrovské hraní to není.“
Mou ruku nepustil a vtáhl mne zpět do sálu, kde sedělo několik lidí.
„Přátelé, dohodli jsme se, že vám zahrajeme čtyřručně jednu krásnou Mozartovu skladbu,“ řekl bez varování a mně poklesla kolena. Zavedl mne ke klavíru a sám si přinesl židli. Seděla jsem vedle něho jak přibitá. Sál ztichnul. Zazněly první tóny a já zavřela oči. Položila jsem ruce na klávesnice a přestala jsem myslet, vidět, jen jsem vnímala jeho hru a hrála s ním. Teprve v tu chvíli jsem se cítila naplněná blažeností a krásou.
Asi za dva jsem dostala od něho dopis. Nebyl dlouhý:
Drahá přítelkyě,
porazili jsme temnotu, která nás oba, obklopovala. Vy jste to dokázala svou hrou, já zase odvahou se dát opět operovat a vidím. Nyní je na mně, abych vám otevřel dokořán oči pro to, co je vživotě to pravé a co jen zdáním. S pokorou vás žádám, abyste mi úpřimně řekla, zda chcete prolomit mou izolaci, do které mne dostala dřívější slepota a já budu dokonale šťastný ...
Ano, napsala jsem jen na lístek, na němž se rozvíjela bílá růže a poslala jsem ho. Osud tomu však nepřál. Na začátku nového roku zahynul při hromadné autohavárii. Tentokrát řídil auto prý sám.