Romantika: Opravdu, profesionál! Část 1.
Část 1.
Ke konci srpna, když se lidé vrací z dovolených, končí všechny letní sny, na které si lidé střádají během roku. Ale, ne každému. Povídka je psána v ich- formě.
Sama jsem totiž letos na dovolenou nejela, protože jsem dostala svůj první velký případ. Ten se musel rychle vyřešit. Přehrabovala jsem se v listinách a stále jsem přemýšlela, jak se do toho pustit. Byl čtvrtek. Protivný den.
„Co děláš?“ vytrhl mne ze zamyšlení kolega, který ani nepozdravil. Známý nezdvořák.
„Ale tady si čtu spis. Dostala jsem to ex offo. Je to zapeklitá věc.“
„Tak to nakonec doputovalo k tobě?“ smál se, když ho prolistoval. Asi mu také nějakou dobu ležel na stole. Ale případ byl složitý a já neměla ještě dost zkušeností.
„A to jen proto," řekla jsem lítostivě, "že mi vybouchla dovolená.“
„No, to má někdo smůlu. Ale já ti poradím. Zkontaktuj doktora Janíčka. Tady máš vizitku. On pár takových případů dělal. Má zkušenosti.“
Doktora Janíčka jsem znala jen z doslechu. Byl u soudu úspěšným obhájcem. A také, jak se o něm tvrdilo, architekt lásky. Zatím jsem neměla tu čest ho z této stránky poznat, ale musím říci, že už jeho jméno a pověst ve mně vzbudilo zvědavost i příslib příjemně stráveného dne nad případem, který tak mnohým lidem hýbal žlučí. A tak jsem vytočila jeho telefonní číslo a chvíli čekala. Až se ozvalo:
„Doktor Janíček, prosím.“
Ten hlas byl přesně v souladu s atmosférou srpnového odpoledne, takového, kdy se chce spát a nechávat se ukolébávat vůněmi, ptačím zpěvem a příjemnou únavou.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a pak jsem se představila a vyklopila svůj problém. Celou dobu mi pozorně naslouchal.
„Podívejte, paní kolegyně, já jsem nyní na chatě a budu tady asi ještě týden, přijdou mi vyměnit okna. Nicméně, pokud je to tak nutné, nic vám nebrání přijet za mnou a můžeme si o tom popovídat. Pokud vám nebude vadit osobní, přímý rozhovor. Nadiktuji vám adresu. Máte po ruce tužku?“
„Ano,“ řekla jsem.
„Tak to je vynikající. Pište si.“
Napsala jsem si adresu a rozhodla se, že jeho pozvání využiji. Proč ne? Je stále krásné počasí a prostředí mi jistě pomůže vyčistit hlavu. Už odpoledne jsem si nachystala všechno potřebné do malého kufříku. Někdy se člověku stává, že blízká budoucnost je už nastavena a člověk na jejím prahu cítí takové podivné chvění a vzrušení. Neuměla jsem si ho vysvětlit, ale nebylo to nepříjemné. To rozhodně ne.
Jela jsem za ním
Ráno jsem vstala už brzy, po snídani a sprše jsem se oblékla a za chvíli už uháněla z města směrem do Orlických hor. Cesta byla volná. Už zvonili poledne, když jsem vjela do malebné horské vesničky, a pak vzhůru do kopců. Pár serpentin mi trochu rozhoupalo žaludek, ale jela jsem dál, v touze být už na místě, protože jsem měla žízeň a zatoužila jsem po doušku chladné vody. Brzy byla přede mnou lesní cesta, lemovaná krásnými stromy, na jejímž konci jsem měla spatřit jeho chalupu. A skutečně, stál tam krásný, sroubený dům, obehnaný plotem a za ním zahrada s několika stromy. Zastavila jsem, vzala si kufřík z auta a zabouchla dveře. Asi ten hluk ho upozornil, že jsem přijela. Objevil se na zápraží. Do té doby jsem neměla sebemenší představu, jak vypadá, ale pokud jsem někdy o někom mohla snít, pak to byl právě on. Tak trochu jsem na něho zůstala viset pohledem. Usmíval se.
„Tak jste přijela,“ řekl s úsměvem a já mu podala ruku, kterou stiskl a už ji nepustil. Vedl mne do domu, který byl velmi vkusně zařízený, a tak útulný. Do oken vál teplý vzduch a rozevlával bílé jemné závěsy.
Dáte si kávu, čaj, vodu nebo něco ostřejšího? “ zeptal se mě a usmál se.
„Kávu a vodu,“ řekla jsem, ale neusmála jsem se. Usmívat se budu, až to všechno skončí. Jeho klid mne utvrzoval v přesvědčení, že zažiji svůj první triumf.
Nabídl mi křeslo, které bylo zřejmě přistaveno pro klienty. Opodál stál psací stůl a na něm ležely nějaké spisy. Postavil přede mne šálek s kávou, a ta mne zase přivedla do střehu.
„Nechci vás zdržovat,“ řekla jsem tiše. Taková pitomost, špatný, a tím i průhledný pokus se vymanit z jeho čaromoci. Zadíval se na mne, trochu se usmál a zavrtěl hlavou.
„Nezdržujete. Máme na sebe celý den.“
Řekl to tónem – mně se nemusíte bát. Jsme tu sami, to je pravda, ale taky jsme snad dospělí lidé, ne?
Tak jsem se uvolnila, opustila jsem od obranných pozic. Popíjela jsem kávu a on si sedl k pianinu. Chvíli preludoval a pak se obrátil s otázkou.
„Máte ráda hudbu?“
„Ano, mám.“
Zatímco hrál svůdné andante, popíjela jsem kávu. Celá jeho osobnost, jakoby zahalena tajemstvím. Přitahoval mne. Možná to byly jeho kocouří oči, možná jeho jemné ruce i celé nenucené držení těla i sebejisté mnohoslibné úsměvy. A vyloučen nyní ze svého prostředí byl sám sebou, aniž by musel cokoliv přehrávat, pitvořit se, vysmívat se anebo nasazovat vážný výraz tváře advokáta.
Poslouchala jsem hudbu a pomalu jsem přicházela do krajin snů. Najednou hudba přestala hrát.
„Tak, pěkně jsem váš rozpoložil, že? Jestli jste unavená, paní kolegyně, mohu vám nabídnout útočiště. Tam je koupelna, a když z ní vyjdete, najdete malý pokoj s kanapem. Odpočiňte si, vždyť se nic neděje. Vždyť jeto přirozené, že je člověk v tak krásném dni příjemně naladěný a unavený.“
Odpočinek s trochou fantazie
Jeho hlas byl tak uklidňující, že jsem udělala to, co mi navrhnul. Oblékla jsem si jeho župan, který byl krásně provoněný kořeněným pánským parfémem a měkký. Sahal mi až na zem. A on si zase sedl za pianino.
Zavřela jsem oči a poslouchala jsem mámivou hudbu, tak ladící k atmosféře, té neskutečné atmosféře, v které spočinul celý dům i on sám. A já jsem si přála, aby stále hrál ty krásné, podivné melodie, které jsem tak dlouho, dlouho neslyšela. Bože, říkala jsem si, nemá sebemenší důvod si se mnou něco začínat a jeho pozvání, stejně jako pohostinnost, nic neznamenají. Proč by mi neposkytnul azyl? Upadla jsem do příjemného stavu, mezi spánkem a bděním a stále jsem vnímala hudbu. A najednou skončila a já jsem otevřela oči. Stál nade mnou a usmíval se.
„Bože, já jsem usnula,“ řekla jsem provinile a sedla jsem si. Trochu se mi točila hlava.
„To nevadí, proto jsem vás sem pozval. Budete ještě spát?“
„Ne, prosím vás, omlouvám se.“
Příjemně se rozesmál.
„Nebuďte taková z toho zmatená. Je to přeci normální, že když je člověk unavený, tak si odpočine a z vás ta únava přímo čišela. Dáme si spolu skromný oběd, projdeme se po lese a pak se podíváme na ten případ.“
Vycházka do lesa
Obědvali jsme spolu na terase a on mne obsluhoval. Přitom, jak jsem si všimla, měl tak vybrané pohyby, zkrátka estét. Ano, to je to pravé slovo – estét. Vzrušení mnou procházelo v nejrůznějších intenzitách a jen jsem doufala, že nic nepozoruje. Nebyla jsem žádným mistrem ve skrývání pocitů. To tedy ne, což se potvrdilo až později. Mnohem později. Když jsme dojedli, nabídl mi roztomilý ubrousek, abych si mohla otřít rty.
„Zavedu vás do lesa. Nemusíte se ničeho bát,“ řekl s úsměvem a sklízel přitom nádobí. Nesl ho na podnose do kuchyně a slyšela jsem, jak pouští vodu. Ne, nepůjdu za ním, nenabídnu mu pomoc, to se nehodí. A tak jsem se oddala slunečním paprskům, které měly ještě sílu a hřály mne do tváře a ramen.
„Tak půjdeme, ne?
Stál za mnou a položil mi ruce na ramena.
„Jste dokonalá žena,“ řekl, „bez přehánění. Žádná dokonalá krása sochy se nevyrovná kráse živé ženy, dýchající, milující, vysílající erotizující signály,“ řekl vážně a jemně vzal pramen mých vlasů do ruky. Nevěděla jsem, co na to říci. Pak mne vzal za ruku a vedl mne loukou k lesu. Objal mne kolem ramen.
„Není nic krásnějšího, než kdy si lidé nic nepředstírají. I když vám rozum velí mlčet, vaše oči mluví o vaší osamělosti a bezútěšných dnech v práci. Proto se nyní uvolněte a na nic jiného nemyslete, než na to, že jsme spolu. Nemusíte mít z ničeho obavy, nemusíte mít strach. Možná, že někdo jiný by využil vašeho rozpoložení, ale to by musel být blázen, aby v tak krásné ženě navždy zničil její důvěřivý cit.“
Říkal to tak vážně, uvolněně, a přitom se díval před sebe svýma krásnýma, kocouříma očima.
„Jen nedovedu pochopit,“ pokračoval, „proč jste na sebe vzala tak těžké povolání.“
„Nic jiného mne nenapadlo,“ usmívala jsem se.
„Kdybych nevěděl, co děláte, řekl bych si, že jste básnířka.“
Kdybych byla básnířkou, pomyslela jsem si, vyryla bych do kůry toho rozložitého buku před námi krásný sonet o lásce.
Zavedl mne až na místo, kde byl slyšet zurčící pramen vody.
„Posadíme se na chvíli a budeme si povídat,“ řekl tiše.
Našel vhodné místo. Sundal si svetr a rozprostřel ho do trávy. Sedla jsem si vedle něho a on mne objal kolem ramen. Dívali jsme se na hladinu malého potůčku, do kterého vtékala voda z pramene, prýštícího ze skály, který se jemně vlnil ve svém korytu travinami a bůh ví, kde byl konec jeho cesty.
„Ani člověk neví, kam vedou jeho cesty,“ řekl, jakoby četl mé myšlenky. A sluneční paprsky se opíraly do stromů a ptáci ztichli. Tak dávno jsem už s nikým nebyla v takové nádheře, klidu a tichu a tak jsem se tomu plně odevzdala. Nekladl mi žádné otázky, protože jsem mu odpovídala svými pocity, v kterých dovedl tak dobře číst. Nikdy jsem neprožila tak intenzivní chvění, které mi probíhalo po celém těle. Hladil mne po ramenou a neříkal nic. Rty se dotýkal skoro neznatelně mých vlasů a mlčel. Nechala jsem ho při jeho úžasné hře, aniž jsem se ho dotýkala sama.
„Musíme se vrátit a udělat tu práci, kvůli které jste za mnou přijela,“ řekl tiše a pomohl mi vstát. Oblékl si svetr a vedl mne za ruku lesem, zpět k domu.
A pak jsme se dostali k případu
Při kávě a oplatkách jsme rozluštili případ, nasměroval mne mistrně. Po celou dobu, co jsme pracovali, mi neznačil nic z toho, co jsme spolu prožívali. A padnul večer, začalo se stmívat. Chystala jsem se na zpáteční cestu. Rozloučili jsme se bez polibku, bez jediného náznaku něhy, vzrušení, opojení, kterým jsme procházeli tento den. Čekala jsem, že se ozve, že mi napíše e-mail. Zavolá. Nic takového se nestalo i když jsem si to přála, ale nenašla jsem odvahu mu zavolat sama.
Dohra u soudu
Až v zimě začal soud projednávat případ, s kterým jsem za ním v létě jela na konzultaci. Do poslední chvíle jsem nevěděla, kdo zastupuje žalující stranu. Neustále měnili svá tvrzení, výpovědi i právní zastoupení. A když jsem vstoupila v 10,00 hodin dopoledne se svým klientem, kterého jsem zastupovala za žalovanou stranu, do soudní síně, ztuhla jsem překvapením. Na straně žalující byl – doktor Janíček. Byl, jako vždy, elegantně oblečený, jako vždy perfektní a uvolněný. Jeho oči byly upřeny na paní soudkyni a zpozorovala jsem, že sem tam se jí rty téměř neznatelně zvlnily v úsměvu. I když jsem měla případ perfektně zpracovaný. Tak jsem si byla ještě dnes ráno jistá vítězstvím, už proto, že mi doktor Janíček tak pomáhal, tenkrát v létě, na jeho chalupě, u potoka, který se vlnil travinami stejně jako mé pocity v jeho blízkosti, nyní jsem pochopila jeho mistrovskou hru. Ne, nemohla jsem vyhrát, alespoň ne v tomto prvním stání. Rozcupoval mnou obhajobu na padrť. Ale paní soudkyně nebyla přesto s jeho výkonem spokojená a odročila soud na další jednání. Vyžádala si totiž soudně znalecký posudek.
Počkej, co s tebou provedu …
To jsem si řekla, když skončilo jednání a on kráčel k východu. Určitě si půjde dát kávu. Chvíli jsem čekala, dala jsem mu náskok a pak jsem vešla do kavárny. Seděl čelem ke vchodu, kouřil dlouhou cigaretu a mhouřil oči. Nemohla jsem ho přehlédnout! Zamával na mně a tak jsem přisedla.
„Proč jste mi nezavolala? Čekal jsem. Myslel jsem, že se vám to líbilo,“ řekl tónem, z kterého mohlo vyznít zklamání, ale já jsem už nyní věděla, že mám co do činění s hadem. Ale přesto mně bavil i nyní. Upřela jsem pohled do jeho očí, v nichž nebylo nic varujícího. Spíš svádivého. A usmívala jsem se.
„Doufám, že se cítíte dobře,“ řekl a míchal si přitom kávu, „zřejmě paní soudkyně vám chtěla dát příležitost anebo mne zase vidět. Jedno z toho,“ řekl a nasypal si do kávy ještě jeden cukr. Ano, ty hade, něco jsi zvoral a zapomněl. Ještě, že jsem se to od tebe tak dobře naučila. Teď je to jedna nula pro mne. Ale zvedla jsem k němu oči a chtěla jsem něco říci. Tázavě se na mně podíval, ale jeho pohled byl spíš vyzývavý a já jsem se zdržela jakéhokoliv projevu. Napil se kávy a položil opatrně šálek na talířek. Pak si zapálil cigaretu a opřel si ruku o mé opěradlo.
„Člověk musí být za každou cenu profesionál. Ale jinak jste ještě krásnější, než v létě.“
„Nepřehánějte,“ zašeptala jsem a usmála jsem se na něho.
„Ale to, že jste se neozvala, nebylo od vás ani trochu hezké. Půjdeme?“
Přikývla jsem. Pomohl mi do kabátu a pak mi nabídnul rámě a vyvedl mne ze soudní budovy. Na rozloučenou mi dvorně políbil ruku a za chvíli se světla jeho vozu ztrácela v mlžném zimním dni. Dívala jsem se za ním. No počkej, řekla jsem si v duchu, co s tebou příště provedu.
Pokračování
Část 2.
Věděla jsem, že vyhotovení posudku bude trvat tak do jara, a tak jsem se věnovala jiným případům s tím, že budu sledovat situaci a podle možností se i scházet s klientem, abychom se na další stání pořádně připravili.
Navštívila jsem svého profesora
A rozhodla jsem se, že navštívím svého bývalého profesora, abych s ním všechno probrala. Pokud tedy dovolí. Rozhodla jsem se, že vyhraji a také budu hřešit na příliš velké ego mého protivníka. Nesmím ho podceňovat, ale ani přeceňovat. Kolegovi jsem neřekla ani půl slova, i když se snažil vyzvídat a dokonce jsem ho podezírala, že je strůjcem všelijakých hrátek, tedy i mého setkání s Janíčkem a mého konečného zesměšnění. Nicméně, nemínila jsem doktora Janíčka ponížit, přeci jenom něco zůstalo, co bych nerada zatracovala. Omlouvala jsem to tím, že má koneckonců právo zneužít mé jisté slabé chvilky a rozhodně mne nechtě vyškolil k mému dobru. Ovšem, pár lidí bylo zasvěceno a k mému sluchu došlo, že každému naletím, kdo se na mne usměje. Jsem prý ještě moc mladá na velké případy! A že si všichni diví komoře, že mi ten případ dala a že jsem jistě dobře pojištěná. Samozřejmě, že mně to zamrzelo, ale viděla jsem v tom i svou výhodu. Někdo touží bojovat a nebude šetřit prostředky.
„No, měla jste štěstí, zřejmě stála paní soudkyně trochu při vás. Šla jste do toho upřímně,“ řekl pan profesor, když jsem mu vylíčila svůj problém.
„No až na to, že jsem udělala chybu,“ řekla jsem zkroušeně a přiznala jsem mu svou schůzku s doktorem Janíčkem.
A pan profesor se smál a smál.
„Je to můj žák, dokonce jeden z nejlepších. Taky za mnou někdy chodí.“
Zarazila jsem se.
„Ne. Nebojte se, děvenko, já své žáky nikdy nezrazuji. To víte, to vaše povolání, to je boj a někdy není vedený zrovna čestnými prostředky. Hlavní je klient. Jeho zájem, a taky samozřejmě, profesionalita. No, jak mi to tak líčíte, tak někdo o vás něco řekl ještě před vaším setkáním a pan kolega se dobře připravil, ovšem se všemi rekvizitami. Tak to víte, dosud se neoženil a asi ani neožení a tak líčí na křepelky. Nic si z toho nedělejte a buďte opatrná. Chcete to vyhrát, ne?“
„Chci,“ řekla jsem.
„Jak se tak dívám do spisu, není to ztracený, ale hodně pracný případ. A na to vy máte. Uberte na emocích a přidejte na věcnosti. Jinak je to vzorně připravené a mám z vás i z vašeho soupeře opravdu radost. A víte, že byste se k sobě hodili?“
„Pane profesore, co si myslíte,“ řekla jsem pobouřeně.
„Já? Nic zvláštního. Jen vyvozuji z toho, co jste mi řekla, že si vás sice naklepal jako řízek, ale neusmažil. Vidíte? Dala jste mu příležitost a přeci ji nevyužil. Ale ne proto, že by byl tak morální nebo že by měl nějaké ohledy. Však vám to brzy dojde. Tak, a teď k tomu případu.“
Krásný pes a zasmušilý pán
Už se blížila desátá hodina večerní, když jsem přijížděla domů. Zaparkovala jsem před domem a vystoupila, zabouchla dveře u auta.
„Jaká náhoda,“ uslyšela jsem za sebou hlas doktora Janíčka, až mne přejelo horko po celém těle. Nasadila jsem úsměv. Stál na chodníku v elegantním kabátě a u jeho nohou seděl překrásný pes.
„Vy máte krásného psa,“ neudržela jsem se, „mohu si ho pohladit?“
„Jistě,“ řekl a já jsem k němu vztáhla ruku a pohladila ho po hlavě. Strčil mi čenich do tašky.
„Teda Boro,“ napomenul ho.
„Mám tam kousek čokolády. Mohu mu dát?“
Ve světle pouličního osvětlení jsem zahlédla jeho úsměv, který mne zase táhl do pekel. Musím být tvrdá. Na sebe i na něho.
„Vezmi si,“ řekla jsem psovi a rozbalila jsem čokoládu. Ulomila jsem čtvereček a podala mu ji.
„Ten pes se má,“ řekl, a tak jsem mu také nabídla. Ulomil si kousek a vložil do úst.
„Výborná, hořká čokoláda. Dobrá na nervy,“ povzdechl si.
„Máte pravdu. Ale vy takové berličky nepotřebujete. To víte, nejsem ještě kovaná v řemesle.“
„Proč taková slova? To se na vás nehodí. Jste moc skromná.“
„Musím už jít, dobrou noc,“ řekla jsem a nechala ho stát na chodníku. Vyběhla jsem po schodech, odemkla byt a nakoukla za záclonou. Stále tam stál a zřejmě sledoval, které okno se rozsvítí. Tu radost jsem mu neudělala. Zatáhla jsem v koupelně žaluzie, rozsvítila jsem a vlezla si pod sprchu. Vida, pomyslela jsem si, zřejmě mne sleduje. Když jsem zkontrolovala ulici v setmělém pokoji, za záclonou, byla už prázdná.
Tenký led
Ráno hodně přituhlo a přes noc se udělalo náledí. Nechtělo se mi jet autem do práce, a tak jsem šla pomalu a opatrně pěšky po zmrzlých a kluzkých chodnících. A všechno kolem bylo ponořeno do ponurého rána. Odemkla jsem kancelář, postavila si na kávu a otevřela okno. Zahleděla jsem se do ulice. Něco mi dal, pomyslela jsem si, krásnou vzpomínku, která mne bude provázet, dokud nevybledne. I když to bylo nastraženo do nejmenších detailů. I ten rozkošný růžový ubrousek, i to magické místo, které vybral k posezení. Ale věta – uberte na emocích a přidejte na věcnosti – kterou mi připomněl hlas pana profesora, mne vzpamatovala. Jistě to nebude poslední případ, který mne svede s panem kolegou do soudní síně, a musím být opatrná. Hodně opatrná. Protože šetřit mne nebude. Ale mám jednu jistotu, že se na ta místa už nevrátím. Zavřela jsem okno a sedla si k počítači. V poště byla zpráva. A od něho. Nic jiného, než báseň.
Budím se do dalšího rána,
zmrzlý sníh padá ze stromů.
Báseň leží, je nedopsána,
verše jsem nepsal nikomu.
Snad tě neláká má brána?
Mohu jenom říci k tomu:
Neumíš být milována!
Věř jen citu, nevěř slovu.
Zamyslela jsem se. Je to zase vějička na ptáčka anebo se něco děje? Asi chce, abych nad ním přemýšlela, luštila záhadu jeho veršů. Tedy, ten to bere zostra! Jsem odmítnuta dřív, než jsem se vůbec k něčemu vyslovila. Ne, na tohle odpovídat tedy nebudu. A zlobila jsem se celý den sama na sebe, že na tu báseň myslím. Co to asi znamená? A proti své vůli jsem ji odpoledne znovu otevřela a vytiskla si ji, strčila do kabelky a opustila kancelář. Náledí už povolilo a vál takový chladný a čerstvý vítr od nedaleké řeky.
Část 3.
Večer, když se setmělo, jsem si rozsvítila stolní lampu a z kabelky vytáhla přeložený papír s básní. Dlaní jsem ho urovnala na stole a znovu se dala do jejího čtení.
Vypadala, jako nějaký vzkaz. Ale neměla žádný název, tak stála sama za sebe v tomto světě a cosi vyjadřovala. Řekla jsem si, že si od té básně nepomůžu jinak, než když na ni stejně odpovím. Korespondence vedená ve formě poezie není od věci, pomyslela jsem si. Nikdo nemůže nikomu zakázat, aby psal básně komukoliv a na druhou stranu, nikdo kromě nás nerozluští jejich kód. Ale bylo by směšné mu posílat báseň, a tak rozjíždět vztah plný romantiky a poezie, na jejímž konci může být debakl, který si absolutně nepřeji. Papír jsem pečlivě složila a schovala do zásuvky. Pustila si romantické melodie, pohodlně jsem se usadila a zadívala se do nebe. Bylo poseté hvězdami. Noc byla ještě chladná a já očima měřila dráhy tak nezměrné, jako jsou dráhy mysli do srdce a dál, k tušenému místu, od kterého všechno přichází a zase k němu směřuje. Zavřela jsem oči a vybavovala jsem si jeho tvář, úsměv i jas jeho očí a začalo se mi zdát, že začíná být součástí mých myšlenek. Jeho duše, gesta i úmysly, v kterých jsou skryty jeho fantazie. Zvítězím-li nad ním, co mi to přinese? Musím zvítězit pro spravedlnost a on také. Přeci ten spor, který vedeme není o nás, anebo je? Nebo také je? Hledala jsem slova do rýmů a rýmy ke slovům.
Mé zapomenuté knihy, můj starý svět
V hlavě mi kroužily už dávno zapomenuté verše, které ležely někde naspodu knihovny, zaskládané slovníky, komentovanými zákony a zákoníky. Vstala jsem a šla ke knihovně. Otevřela jsem skleněné dveře a dívala jsem se na hřbety knih. Zdálo se mi, že ke mně mluví a vyčítají mi, že je tu nechávám napospas prachu a molům. Ač se blížila půlnoc, dala jsem se do práce. Vyskládala jsem na zem knihy a pak si sedla mezi ně a začala je třídit. Vzpomínala jsem přitom na vánoce s rodiči a prarodiči, kdy pod vánočním stromečkem nikdy krásné knihy nechyběly a byly jen pro mne. A srdce se mi svíralo a zase jihlo při vzpomínkách, až jsem dospěla k veršům. Malé knížečky i velké knihy, věnované přáteli, láskami i mnou kupované, Tu šifra mého srdce, kterou rozluštil jen on. Ani jsem nepostřehla, že noci ubývá a na východní straně se objevil proužek svítání. A já seděla mezi knihami a po tvářích mi stékaly slzy lásky, smutných vzpomínek a i štěstí. Až bicí hodiny mne upozornily, že bych se měla chystat do kanceláře. Nechala jsem ležet knihy na zemi a uvařila si kávu, na talířek jsem si naskládala sušenky a pomaličku snídala, aniž bych se zbavovala svého dojetí a podivně krásného rozpoložení navzdory chladnému ránu a příslibu deště se sněhem.
Boj, který nikdy neskončí
Otevřela jsem okno, krátce, abych vyvětrala a utřela si stůl. S povzdechem jsem se podívala na hromadu případů, které se kupily na mém stole. Nikdo o ně nestál a tak je přidělovali mně, abych se zocelila praxí a nebyla jen samá teorie. To prosím řekl jeden kolega, slyšela jsem to za dveřmi jeho kanceláře. Říkají mu hasič. Uráží hroty případům, které by jinak kynuly jak těsto na koblihy. Jeho práce i působení jsou vysoce hodnoceny a tak zastiňuje ostatní, kteří se snaží věci řešit a někdy narazí na jeho světonázor, že případ má být vyřešen, platící klient spokojen a čest kanceláři zachována. Když jsem to už pochopila, tak jsem se rozhodla, že se s ním pustím do boje. I když marného, protože je na něm hodně lidí závislých a hodně lidí také na něho spoléhá. Dokonce jsem se dočkala výsměchu i mírné kritiky, opatrné, ale účinné natolik, že mi vyhýbali movití klienti. Nikdy mi nesvěřili super případ, až nyní tento, do kterého se nikdo nehrnul.
Začínám přemýšlet o „vysoké hře“
Můj klient nebyl rozhodně žádný boháč. Vlastní malou firmu a po dlouhé době měl dostat zakázku, která ho měla postavit na nohy. I když se do výběrového řízení dostal a vyhrál, jiná firma, která se do soutěže též přihlásila, podala námitku proti dokazování jeho kvalifikačních předpokladů s tím, že neuvedl pravdivé údaje. V zadávací dokumentaci bylo uvedeno, že uchazeč musí mít oprávnění k provádění projektové činnosti. Oprávnění opomněl dodat v termínu, ale poslal ho dodatečně do třech dnů. Takže jeho nabídka byla kompletní podle zadavatele, i když opožděně dodal vyžádaný doklad. Sice to nebylo podle zákona správné a vypadalo to, jakoby zadavatel chtěl protlačit právě jeho, že měl na tom nějaký zájem, přesto zadavatel měl právo takto rozhodnout, protože hlavním kritériem byla výše nabídkové ceny, a tu měl ze všech předložených nabídek nejnižší. Konkurenční firma spustila aféru, došlo i k vyhrožování a trestnímu oznámení, kterému zadavatel i můj klient čelí, stejně jako čelí žalobě za nepravdivé údaje v nabídce a podezření, že korumpoval zadavatele. Zakázka byla zrušena a bylo vypsáno další výběrové řízení, do kterého se můj klient nemohl pochopitelně přihlásit. Jeho malá firma byla vláčena tiskem, a hrozí mu bankrot. Zakázka, která ho měla postavit do hry, je ztracena.
Neměl na to, aby si zaplatil doktora Janíčka, a ten zastupuje jen žalující firmy, což jsem dříve nevěděla. Nyní se žalující firma se do nového výběrového řízení samozřejmě přihlásila. Ale uvědomila jsem si, že doktor Janíček přistoupil k jednání až v době těsně před prvním stáním po advokátovi, který od případu odstoupil, ještě před tím, než byl případ přidělen mně.
Přemýšlím o tom, že ten můj kolega nezdvořák, který mi Janíčka doporučil ke konzultaci, mu mohl schválně nahrát a nyní se s případem dokonale seznámil Janíček, díky tomu, že jsem možná kolegovi naletěla a Janíčka požádala o konzultaci. Zřejmě dřív neměl dost času se v tom případu zorientovat, ale nyní šel do toho lépe obeznámen. Samozřejmě, že musí udělat všechno proto, aby klienta, kterému podepsal plnou moc, uspokojil, stejně jako to musím udělat já. Zatracená práce. Ale ještě neví, co nyní tuším o možné nečisté hře ze strany mého kolegy, zkušeného a lstivého. A já do toho všeho šla jako ovečka na porážku.
Tak tohle jsem asi nezvládla. Nikdy mi nic nedaruje, pokud budu úspěšně pokračovat a já nedovolím, aby můj klient si nakonec přiložil ke spánku hlaveň revolveru. Zatím je na tom bledě, ale nemohu ho litovat stejně jako sebe. Je to práce, která musí být dovedena do konce, myslím si. A úspěšně, protože by stal další zbytečnou obětí tygrů, kteří číhají na kořist. A možná, že se už v trase pohybuje hasič, který současně podpaluje i hasí a snad skrytě radí. Někde u kávy či u sklenky dobrého vína a líčí své pasti.
A možná doktor Janíček ani netuší, co se všechno bude dít, protože jak jsem pochopila, zvolil si své standardní postupy, s kterými mu to u soudu prochází. Jsou precizně věcné, správné a podle zákonů. Nemusí nad tím přemýšlet, protože všechno je na jedno brdo. Téměř všechno. Ale tady šlápnul lehce vedle, soudkyně soud odročila a už to, že je případ odročen, musí změnit taktiku.
Pět let se případ projednává na všech možných úrovních. Nyní přišel na pořad jednání a během těch let se všichni patlali v dokazování, ve sporech, dokonce i s trestním oznámením, z kterého ještě, kvůli všelijakým vedlejším okolnostem, nenastalo trestní řízení. To dokazuje, že někdo v pozadí tvrdě tlačí žalující stranu proti mému klientovi, kterému nezbývá už nic jiného, než vyhrát spor. Pokud je to tak, jak si myslím, musí jít opatrnost stranou, všechno musí jít stranou, i mé vzpomínky na léto, i ta básnička. Jít proti Janíčkovi je můj prvořadý úkol.
Část 4.
Nikdy jsem necítila proti někomu nenávist, a proto jsem ani nechápala, kam dovede zajít a jak umí být zákeřná. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, co všechno stojí za jediným případem, jsem však byla bdělá a ostražitá.
A hlavně jsem sledovala chování mého okolí. Stále více jsem podezírala několik lidí, kteří iniciovali, aby se případ dostal ke mně na stůl a já ho prohrála proti němu z nedostatečně dlouhé praxe, vzala i na sebe odpovědnost za následky, nad kterými si všichni umyjí ruce. Chápala jsem, že nikdo nechce být pod takovým tlakem, ale způsob, jaký našli k vítězství, byl vskutku „promyšlený“.
Nemám žádný důkaz, jen tušení
Neměla jsem žádný důkaz, že za tím vším stojí hasič, ale bylo to pravděpodobné, protože mne nenáviděl. Stála jsem mu v cestě svou vůlí případ vyhrát a nedbat na jeho metody. Bořila jsem mu pracně postavený hrad z letitých zkušeností. Dokonce jsem si nemohla s nikým o tom promluvit, protože jsem neměla přehled o jeho přátelích a pochlebnících, kteří by mu okamžitě donesli, že mám o jeho osobu „nápadný zájem“. Musela jsem mít jasno a chytit niť vedoucí k němu za ten správný konec a pak jen zatáhnout. Samozřejmě, že jsem chápala, že on stejně jako doktor Janíček, mají svou profesionální dráhu už vycizelovanou zkušenostmi z mnoha případů a že dokáží odhadnout, jak co může nebo nemůže dopadnout, v konkrétním případě, či k optimálnímu výsledku prostě dospět svými obvyklými metodami… A já bych jim do toho vnesla chaos, tak to tedy ne.
Síla nenávisti a lásky
Protože hasič sám, pokud se nemýlím, že to byl on, něco šeredně překombinoval. A třeba zapomněl na jedno jeho vzácné heslo - méně emocí, více věcnosti -. V jeho případě to byla právě nenávist, která působí stejné škody jako láska, protože do síly je to stejně pustošivý cit, pokud ho člověk neumí zvládnout a přemýšlet u toho alespoň trochu objektivně. Ale také jsem nikdy nebyla tak zamilovaná, abych chápala dostatečně sílu lásky, která podobně jako nenávist dokáže zbořit hráze a pustošit všechno, co ji přijde do cesty. Tyto myšlenky mne provázely cestou domů a sem tam mi způsobily i mírný stav úzkostného pocitu, vnitřní obavy. Neboť stojím za svým klientem, který mi stále věří, v minovém poli a ještě s odstřelovači nad hlavou. Jak ráda bych potkala doktora Janíčka a mohla nahlédnout do jeho očí, přečíst si jednu jedinou krátkou zprávu o situaci. Ale kdo by dnes toulal po ulicích, když je tak chladno a nevlídno! Třeba zase půjde venčit psa, pomyslela jsem si. Od posledního setkání, tehdy večer, mám stále v kabelce nějakou laskominku. A čekám, odkud se vynoří. Možná, že má pocit, že mu dlužím báseň, pomyslela jsem si a zrovna teď, jakoby mne opustila schopnost nějakou báseň napsat. Jsem hodně rozrušená, uvědomuji si. Bojím se, přiznávám si. A nemám jinou cestu, než se do případu vložit a vyhrát. Nad sebou a jinými, kteří se mne pokusí skolit jindy a jinde. Krutá hra, která dělá z člověka profesionála anebo alkoholika. To druhé u mě nepřipadá však v úvahu.
Zkusím to říci ve verších
Takže nezbývá nic, než se uklidnit a zkusit napsat báseň. Takovou, kterou by zapamatoval a současně rozluštil i její smysl. Třeba se mu to podaří. Na rozdíl ode mne, protože od té chvíle, co jsem si báseň přečetla, mi ledacos dochází, ale nejsem si jistá, zda je ona právě tou příčinou. Možná jen vzbudila můj zájem, o něho i o všechno, co s námi souvisí, nevím však, zda je v ní návod, vzkaz nebo více informací. A já musím napsat takovou báseň, která řekne všechno, co je třeba. Při jeho inteligenci to nebude žádný problém, myslím si, pokud je ovšem v obraze a není jen zajetí svých představ.
Uklízela jsem v knihovně
Ale doma mne čekala práce. Musela jsem přeorganizovat knihovnu, kterou jsem v návalu emocí vyskládala. Ono se to dobře vyskládává, ale hůř se pak knížky skládají zpět! Roztřídila jsem podle žánrů na hromádky a šla jsem si pro prachovku, abych vytřela regály, než je naskládám zpět. Přistavila jsem si schůdky, abych dosáhla na horní regál. Pomalu jsem stírala prach a myslela jsem na svou báseň, kterou dnes v noci pošlu. Myslela jsem i na případ, který mi nemůže přinést žádnou slávu a ani klid do budoucna.
Šílenství na všech stranách
Kam až mohou lidé zajít, to mi bylo jasné. Mohou se také zbavit mého klienta, aby byl případ ukončen pro zánik právnické osoby a úmrtí jednatele. To by byl krajní prostředek. Anebo zabít i mne a zahrát to podle svého, jak si to přejí oni. Zvláštní je, že mi nikdo nepřišel diktovat, jak mám případ vést, ale dali mi ho bez jakýchkoliv pokynů. Trvalo mi téměř tři hodiny, než jsem dala knihy do pořádku, vyčistila jsem skla a knihovnu zamkla. A blížila se desátá hodina večerní. Obloha byla zastřená mračny a sem tam vykukoval měsíc, když je vítr rozehnal.
Napsala jsem mu e-mail:
Náhle jsem se probudila,
hluboce, sladce zase spíš,
o bílé růží jsem snila,
o té rudé zas možná sníš.
Daruj mi píseň z letních dnů,
červánky zas ohněm planou
Zapleť se zase do mých snů,
neříkej, co není pravdou.
Několikrát jsem si ji přečetla a pak ji poslala. Snad ji pochopí. Hodiny odbyly jedenáctou. Nepochybovala jsem, že mi odpoví. A tak jsem čekala a dívala jsem se na divukrásné proměny noční oblohy. Jediné, čeho bych kdy v životě litovala, kdybych oslepla. Jinak ničeho.
A přišla mi odpověď …
Padne na růže k ránu rosa,
slunce ji všechnu vypije.
Víla zatančí trávě bosá,
Světlo temnotou propluje.
Tiše si zpívej, nechoď bosa,
zloděj se v temnotě skrývá.
Dívej se po ránu na nebe,
řekni: už se rozednívá.
Tak, je jasné, že je v obraze. Zřejmě si už leccos zjistil. Musím se připravit na tuhý boj, s ním a proti němu. To nebude lehké! Ale v sázce je příliš mnoho. Až to skončí, podáme si ruce a náš příběh zůstane mezi námi. A doufám, že nás osud zase nepostaví do podobné role. Alespoň, jak jsem pochopila, mi naznačil, že míní do toho jít jako profesionál a ne loutka. To mi úplně stačilo.
Část 5.
Snad poprvé za celou praxi jsem pocítila hluboké znechucení z práce, která mne měla po celý zbytek života živit a těšit. Bývala jsem někdy otrávená, to ano, ale takový stav jsem ještě neměla.
A byl opět večer. Už ty dlouhé večery mne štvaly. Dřív jsem to dobře snášela, chodívala jsem do divadla nebo do kina, ale v poslední době jsem ráda, když skončím v kanceláři, přijdu domů a naložím se do teplé vody. Něco se děje! A není to jen pocit, jak bych se mohla domnívat. Už si to nevymlouvám, nejsem paranoidní!
Dnes odpoledne se zastavilo metro, nějaká žena chtěla skočit pod jedoucí vlak. Nějaký muž ji zachytil dřív, než se stalo neštěstí. Ale než se to vyšetřilo, metro nejezdilo, a tak jsem šla pěšky na schůzku se svým klientem. Pozval mne do stylové kavárny. Musím říci, že i přes to, že je v takové situaci, se dokáže dokonale ovládat a dokonce je i dvorný. Scházím se s ním raději mimo svou kancelář. Kdo ví, jestli mi tam nenastrčili kameru nebo odposlech. Pro jistotu raději volím veřejné místnosti, kde nás může každý vidět a nikdo nás nemůže poslouchat.
"Dáte si kávu?" zeptal se a já přikývla. Objednal dvakrát kávu a než servírka přišla, vyptával se mne, jak se mi daří a mluvil o tom, jak se těší na jaro. Ženě se těžko daří potlačit soucit s trpícími lidmi, ale jeho můj soucit nezachrání. A tak jsme si chvíli vyprávěli, abychom odlehčili atmosféru, která mezi námi vibrovala a byla hustá. Musel cítit, že mám strach stejně, jako jsem to cítila i v jeho případě. Až autě mi prozradil, že mu slíbili za určitých podmínek, že zakázku určitě vyhraje a mně došlo, že se hasič domluvil s doktorem Janíčkem.
"Nevím, proč mu to nevěřím," řekl a zabočil. Já taky nevím, proč mu nevěřím, ale slušný člověk nedělá stále intriky kolem každé kauzy, v které lítají velké peníze.
"Najali si prý manažera, který jedná se zadavatelem. A ten zřejmě má na ty úředníky šéma. Byl také u mne ten manažer, který dělá prostředníka, a nabízel mi, že jakmile dostanou přiklepnutou zakázku, že mne odškodní. Odmítl jsem to, korumpovat se nedám a svou firmu, kterou tak těžce budoval, tak nedám nikomu k dispozici. I kdybych měl, jak slibovali, spoustu zakázek jako jejich subdodavatel. Ale pak jsem si najednou uvědomil, že se dopustili korupčního jednání a hned by podali na mne trestní oznámení.
Dnes ráno jsem se dozvěděl, že Policie ukončila šetření ve smyslu podaného trestního oznámení z důvodů nedostatku důkazů a nebudu stíhán, alespoň tak. Myslím, že pokud doktor Janíček nebude chtít další důkazy a tím se nebude stále odročovat řízení, že bychom mohli docela jednoduše vyhrát. Ale někteří advokáti stále něco vymýšlí a soud na to přistupuje, takže by z toho mohl být jeden z těch nekonečných příběhů."
Překvapení
Druhý den ráno vysvitlo slunce, a i když přetrvávalo chladné počasí, přesto to byl příslib, na který jsem dlouho čekala. Dvě BEBE sušenky a čaj, to byla má snídaně. Seběhla jsem ze schodů a odemkla dveře u auta.
"Dobré ráno," ozval se hlas, mně tak známý, že mi zatrnulo u žaludku. Hasič!
"Dobré ráno," odpověděla jsem a nasedla do vozu, zabouchla dveře a nastartovala. Zaťukal mi na okno. Okamžik pro rozhodnutí. Podívala jsem se na něho přes sklo, v ruce držel nějaký papír. Stáhla jsem okno.
"Nezlobte se, že vás obtěžuji před cestou do práce. Ale vás klient mi podepsal plnou moc. Takže už ho nezastupujete. Jistě jste ráda. Ten případ přebírám. Soudu jsem to již oznámil, takže se můžete věnovat něčemu jinému."
Nevím, jestli jsem měla puknout vzteky anebo se radovat. Usmála jsem se, ačkoliv jsem se musela přemáhat a řekla jen - děkuji za zprávu. Neměla jsem nikoho, komu bych si postěžovala, ale zase mne těšilo, že jsem se dostala z ex offo. To mne rozhodně neživí! Vyjela jsem z garáže a za okamžik mi v kabelce zvonil mobil. Nechala jsem ho zvonit, i když jsem tušila, že je to můj bývalý klient. Už mu nemám co říci. A přestalo mi na něm záležet. Ještě, že jsem nedoložila do spisu něco důležitého, čeho by se mohl hasič chytit a mému bývalému klientu hrozí to nejhorší. Ani netuší, že jeho věc je tímto prohraná. Kolik asi žalující strana hasiči zaplatila? Co mu asi slíbila? Ano, on je schopen úplně všeho, jen aby vyhrál a rozhodně se dostal k posudku, takže tanec bude velkolepý. A u toho nemusím být. Ale měla bych to doktoru Janíčkovi nějak oznámit. Byla jsem však ve stavu, kdy mne nenapadal žádný verš. K čertu s básničkami a právníky. K čertu se všemi!
Je tu volno?
Po obědě jsem si zašla do kavárny na dobrou kávu a cigaretu. Nemohla jsem vydržet v kanceláři. I když jsem si to nepřiznávala, byla jsem z té nové situace nervózní. Ani jsem si nevšimla, že někdo přistoupil k mému stolku a zeptal se: "Je tu volno?"
"Prosím," řekla jsem a ztuhla, protože se na mne usmíval můj klient.
"Volal jsem vám. Chtěl jsem vám vysvětlit, proč jsem změnil právníka."
"To mi vysvětlovat nemusíte. Vzala jsem to na vědomí."
"Hodně jste na tom dělala. Rád bych vám to zaplatil."
"Ale nechte to být."
"Byl zpracován posudek v můj prospěch. Váš kolega se mi sám nabídl, že mne zastoupí, vysvětlil mi podrobnosti. Zdá se mi, že už přicházejí šťastnější dny. Velmi se mi ulevilo."
"To je dobře," usmála jsem se na něho a on z mého pohledu vytušil, že by se měl raději vzdálit, což udělal a já jsem se za ním dívala, dokud nezmizel za dveřmi.
To by bolelo každého
Takže, všichni se vlastně domluvili a ze mě udělali pitomečka. Neměla jsem chuť se mstít, dostala jsem prostě za vyučenou. V jejich očích jsem byla naivní, že jsem se rvala za svého klienta, kterého mi přidělili ex offo, že jsem se nespojila s vlky a přišla jsem o případ, který za mne vyhráli dospělí, kteří chápou lépe realitu života. Svému bývalému klientovi jsem to neměla za zlé. Možná, že to je slušný člověk a že ho to mrzí, ale nemůže kvůli tomu všechno ztratit. Doktoru Janíčkovi jsem to také neměla za zlé, zareagoval v pravý čas a zkušený hasič našel cestu, jak to všechno urovnat a urazit hroty, které jsem vlastně ve svém boji nad případem vztyčila. Vlastně mi pomohli leccos pochopit, a to se cení. Dostat se do takového kolotoče s tak malými zkušenostmi, jaké jsem dosud měla, ze mě udělalo trochu jiného člověka. Občas se mnou zalomcovaly nesplněné ambice, ale emoce jsem poslala k vodě. Ty opravdu do takové profese nepatří. Vlastně spravedlnost zvítězila, můj bývalý klient vlastně nic špatného neudělal. Ale přesto to bolelo.
Uběhlo několik měsíců, v kterých jsem řešila běžné věci a zastupovala jsem lidi, kteří měli právo na zastoupení ex offo. Chodila jsem klidnější domů, než dřív. A jednoho večera jsem uviděla psa. Běžel mi naproti. Poznala jsem ho. Vytáhla jsem z kabelky sušenku a pohladila jsem ho po hlavě.
„Dobrý večer,“ pozdravil mne známý hlas.
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem a usmála se na něho.
„Jak se vám daří?“ zeptal se mne.
„Výborně, a vám?“
„Ujde to.“
Odmlčeli jsme se. Pes se na mne díval, zda nemám ještě nějakou sušenku. Vytáhla jsem další.
„Chtěl bych vás pozvat na koncert,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy lístek, „dostal jsem je od kamaráda, ptal se mne, zda nechci dva, že bych mohl někoho pozvat, aby měl v sále víc lidí.“
Napadlo mne, že bych to měla odmítnout, ale nakonec jsem neodmítla. Koncert za moc nestál, nemám ráda tu moderní klasiku. Pak mne pozval na večeři. V duchu jsem se modlila, aby nezačal o tom případě. Moje modlitba byla vyslyšena. O práci jsme se nebavili, jen tak jsme se procházeli večerem městem. Cítila jsem napětí, už to nebylo ono. Když se mne zeptal, zda bychom se mohli vídat, řekla jsem, že k tomu nevidím zvláštní důvod. Až jsem za sebou zamkla dveře, vyhrkly mi slzy z očí. Nesmířila jsem se se vším tak, jak jsem si myslela.