Probuzení
Letní déšť
Tak zvolna a lehce padá letní déšť,
k závrati vůně tak omamná.
Čeří hladiny jezer a milých řek,
letní ta chvíle je záhadná.
Každý list stromu touží ty kapky nést,
by zlíbán sluncem léta směl být.
Sveden svou touhou a záhy opuštěn,
o letních přívalech může snít.
Jsem stejná jak strom, a ty jsi mým deštěm,
jak přicházíš snící zahradou.
Hvězda ranní se vzhlíží v rose ještě,
v letních ránech, s vůní nádhernou.
Molo
A zase ve snách maluji svá rána
a zase cítím mokrý, chladný břeh.
U mola zakotví ta loďka stará,
až opustí nás i poslední vzdech.
Zatím je noc, ta hladina je temná,
tak spát a nechat sny plout do rána.
Molo je náruč, co nás čekávala.
Touha už není, mysl mlhavá...
Stokrát jsme kotvili a odjížděli,
pomalu klesá těžká opona.
Už zase plujeme, břehy se míjí...
Než zase nás svět zpátky zavolá.
Červnová láska
Věřím v lásku, co tak tiše chodí,
než udeří náhle jak blesk.
Konec je smutkům. Ať zvony zvoní,
nyní mám v srdci jiný stesk!
Stačil pohled, nic už neutají,
dotkne-li se, já umírám.
Poupě mi vložil do horkých dlaní,
v růžích si lůžko ustýlám.
Věřím, že andělé nad námi bdí,
doufám, že oba ochrání.
V červnových ránech se to probouzí!
Temno když slunce zahání.
Tak se mne dotkla něha a láska,
pod polibky se zachvívám.
Vydána na pospas osudnému,
do jeho snů se ukládám.
Nevěra
Už nežárlím, nepláču, nebojím se.
Neprosím, nezoufám si, nemodlím se.
Posvátná přísaha tu nahá stála,
když Nevěra si talár oblékala.
Já nežárlím, nepláču, nebojím se.
Lituji, utíkám ti, nestydím se.
Když pelechem se lože lásky stává,
bolestnou hořkost v srdci zanechává.
Najdi mne
Proč lásko jsi duši rozehřála?
Nevěřím, že něco znamenáš.
V samotě jsem si kdys rozestlala.
Co komu po tom, o čem já sním?
Prostá tvá krása mně okouzlila.
V pohledu jeho jsi procitla.
A jeho úsměv jsi prozářila,
dotekem jsi nás tak spojila.
Stopy v písku jsem mu zanechala,
i milostný dopis v oblacích.
Jestli mne nenajde, budu sama,
o lásce poznané zpívat smím.
Tatínku
Na té trati už vlak dávno nejezdí,
zbyly jen pražce a vzpomínky.
Dříve tam stávalo malé nádraží,
na něm nás čekaly maminky.
V létě mi zavoní květy akátů,
písnička bolí až k ramenům.
Akáty bílé, co jste mi provedly,
že pláču tiše, jen vzpomenu.
Tatínku, tak ráda bych tě potkala,
na tom nádraží, co už není.
Chybíš mi nyní, a já tak doufala,
že smířím se. Že čas to změní.
Svět plný ticha
V zahradách stromy už uspala zima,
jiskřivé noci nás konejší.
O pokoji se o adventu zpívá,
a příchodu na svět vezdejší.
Šarlat zalévá kopce a cesty,
skořící zavoní svítání.
Svět plný ticha je svět štěstí,
kéž láska sama nás ochrání.
hvězda
Vyšel si půlměsíc zářivý,
pyšně tak oblohou kráčí.
Stříbrný, tak tajemný,mámivý,
v jezeře obraz svůj smáčí.
Jediná hvězda, ta půlnoční,
tak by milovat chtěla!
Kde láska se skrývá, kdo to ví?
Srdce však hvězdička nemá.
Až nový den klíči odemkne oblohu,
hvězda i měsíc se ztratí.
Pro tebe snad dospat noc nemohu,
jak já láskou se trápí.
Přátelství a láska
Až jednou poznáš sílu osamění,
zrazený tou, kterou jsi tak miloval.
Zatoužíš častokrát po zapomnění,
po té ženě, již lásku jsi sliboval.
Možná, že přítel ztrátu vynahradí,
přátelství je jako přístav poklidný.
Možná že zanevřeš na všechny ženy,
city tak bolí, v nich už jsi nejistý.
Synu, přátelství však není co láska,
byť myslel sis, že stačí se sbližovat.
Snadnější snad je, když nemusíš dávat,
jen rád mít nestačí, musíš milovat.
Den plný krásy
Ráno zdraví všechny květy jara,
kalichy k slunci zvedají.
Svěží rosou zazelená tráva,
ptáci si písně skládají.
Svádějí cesty, heřmánkem voní,
slunce je hlídá v poledne.
Na louce modré zvonečky zvoní,
kdo unaven, rád usedne.
Pro nás večer hvězdy vycházejí,
měsíc nahlíží do oken.
Moje sny se s tvými proplétají,
jeden druhému podoben.
Kdybys byl …
Kdybys byl stromem a já jarním vánkem,
ve větvích hrála a tančila.
S jarem by ptáci k tobě přilétali
a hvězda nad tebou zářila.
Kdybys byl tůní a já lesní vílou,
v hlubokých vodách se koupala.
O tajemstvích lásky ti vyprávěla,
s tebou se milostně laskala.
Kdybys byl knězem a já jen hříšnicí,
úpřimně bych ti hřích přiznala.
Byla jsem s tebou. A bylo to krásné!
Tak, jako nyní tvá modlitba.
Vyznání
Tvou lásku kdybych nikdy nepoznala,
pak pustá by byla má zahrada.
Květy bych zrána sotva zalévala,
den každý prožila, leč nerada.
Tvou lásku kdybych nikdy nepoznala,
a mé city neměla komu dát,
smutné své lože každý večer stlala,
sebe ani nemohla milovat.
Ranní hvězdy
Ranní hvězdy v hladinách se vzhlíží,
obrysy kopců omývá svítání,
Všem těm co bděli, oči se klíží,
však milující netouží po spaní.
Hlídám rozbřesky, miluji svá rána,
když z růží tak svěží povstanou.
A louka v květu, sluncem zulíbána,
zní hudbou vroucí, tak prastarou.
Taková touha má, líbat tě za svítání,
když průzračný vítr z hor zavane.
Bohyně z kopců pozvat na snídani.
Jak krásné jsou, hravé, jak laskavé.
Maluji svět
Malířkou jsem a jdu s paletou,
do kopců, kde ptáci létají.
Čekám, až louky vykvetou,
maluji ty, co se líbají.
Zavane vítr,sladký a vlahý,
mé rty na tvůj polibek čekají.
Maluji náš svět něžnými tahy,
myslím na tebe potají.
Prosba
Z krůpějí rosy a časných rán,
se zrodilo tolik krásy.
V srdci nám cit tak velký zrál.
A vyrůstal z něžné lásky.
A ta nás před světem střežila,
jak bohyně chrání svůj chrám.
Kéž louka by raději mlčela.
Kéž osud by při nás vždy stál.
Zase spolu
Máš v očích přání
a ústa zamčená.
Ve svém tání,
jsem blažená.
Vřes v okně voní,
jsme tak ospalí.
Den už se kloní,
noc nás zahalí.
Touha
Vítr si hraje s plamenem svíce,
papír je zpola popsaný.
Ať toužím psát ti sebevíce,
můj cit je příliš spoutaný.
Na nebi rozlil se denní svit,
ve svítání noc se ztrácí.
Plamen vydal poslední třpyt
a světlo už vítr zháší.
Tak jako polibek poslední,
když na rtech ještě pálí.
Prosím, než ještě se rozední,
vidět tě alespoň zdáli.
Až k zatracení
Zimní noc se hvězdami náhle rozzářila.
Hledám tu, která je jen má.
Jedna mi přeci své světlo přislíbila,
když tonula jsem v temnotách.
Jsou chvíle, které sám člověk nedocení,
hned zmizí, když spolkne je čas.
Pro samu krásu pak odsouzen k zatracení,
v srdci však touží prožít ji zas.
Asi začne sněžit
Cesta k lesu je sněhem zasypána,
nebe je šedé, asi zasněží.
Tu krásu vidět, jediná a sama,
až snese se andělské pápěří.
Havrany krmím, rozprávím si s nimi,
o tom, jak se spolu milujeme.
Tak jako nebe, i srdce mé zná stíny.
Vzdáleni tak, sobě odvykneme...
Setkáme se
V dálce už zvony k půlnoci vyzvánějí
a hvězdy nad námi drží stráž.
Stromy se ve větru větvemi dotýkají,
stejně tak já hledám tvou tvář.
Objetí, polibky a slova plná slibů,
že zjara se zase setkáme.
Snad tady sama chladem nezahynu.
Jak sliby,tak city jsou vrtkavé.
Smyté stopy
Než začne déšť smývat tvoje stopy,
ponech mi znamení, že jsi tu byl.
Slzy dřív než déšť nám tváře skropí.
Snili jsme příliš, leč nezbývá už sil.
Ještě než sníh začne z nebe tiše padat,
na cestě se ještě ohlédni.
Smutek a žal se bude k nám vkrádat
nezmizí asi, až se zas rozední.
Žaluji studánce
Studánku naši obchází mráz z rána,
dub do ní listí shazuje.
Tak ráda k ní chodívám a sama,
když duši láska spaluje.
Měsíc už vyšel, na hladině pluje,
zdá se mi, že se usmívá.
Kéž mi tě, milý, přičaruje!
Tajná má láska je tak truchlivá!
Závoj z mlh
Nebeské přadleny závoj z mlh upředly,
aby nás zahalil před lidmi.
Ve víře v sny, jsme noci prosnili,
jak zmoudřeli nevlídní.
Do ostnů dnů jsme vržení zase,
když ráno otevře oblohu.
Ještě ne, prosím, sluneční jase!
Rozloučit s drahým se nemohu.
Ranní schůzka
Ráno povstalo z květů chryzantém,
bílých, jak ruce něžných chův.
Podzimní jitro zní tklivým andantem,
svůdně a tajemně voní vzduch.
Ty za mnou tiše jdeš lesní cestou,
snad, jako jelen za laní.
Vodopád zpívá píseň tak tesknou,
po loukách už kráčí svítání.
Milenci, co lžou
Zůstaň tu aspoň ještě do svítání,
a počkej, než oheň dohoří.
Brzy zas skončíme smutní a tak sami,
svítání když noc pokoří.
Cestu ti ukážu, až brány se otevřou
a den nás oddělí zase od sebe.
Milenci jsme. Co do očí všem lžou.
V slzách říkají, že jsou jen přátelé.
Podzimní láska
Do mlhavých dnů září tichá světla
a zahrádka má už skoro usíná.
Bílá růže ještě včera kvetla,
vidím však, že tiše umírá.
Polínek pár nám léto nevrátí,
za okny tančí podzimní déšť.
My v objetí spolu, v něžné závrati
a jako růže, umíráme též.
Tvé oči byly tak chladné
Mrazivá mlha do stromů padala
a tvé oči stejně tak chladné byly.
Mlha že zvedne se, v to jsem doufala,.
že zůstaneš se mnou, jen chvíli.
Kam láska tak chodí, když nás opustí?
Na její dveře bych pěstí bušila.
Na prahu stála, dokud mne nepustí,
o její přízeň se prosila.
Probuzení
Mraky se k ránu s větrem potýkají,
teprve před chvílí ustal tichý déšť.
Milenci se sebe něžně dotýkají.
Drobky lásky tak ze stolu smést!
Na temném pozadí hrozivých mraků,
zlatí se slunce v úchvatné záři.
Líbají se dva, s vášní, bez rozpaků,
Večerní stesky
Večer se už snáší nad horami,
vůně dýmu táhne krajem zšeřelým,
v myšlenkách spolu,ale opuštěni,sami.
Znáš ten stesk ? Je jak temný stín.
Po skleničce vína hlava trochu blázní.
Bůh přidělil mi v smutku těžký kříž.
Večerní chlad se vleče těžce z mlází
a blízkost tvá mi nepřichází vstříc.
Když hlavu složím do polštářů bílých,
tak z lesů zase vůni ucítím.
Měsíc už vystoupil nad horami,
já v klidu usínám. O tvé lásce vím.
Odejdi smutku
Až budu za tmavých, tichých nocí svolávat
k řeči své blízké, co dávno opustili svět
sama na sladkou flétnu budu smutně hrát
na klín si položím poslední z léta květ.
Pak rozsvítím svíce, aby mdle světlo plálo
v zajetí smrti povadne i nejkrásnější tvář
a uvěřím věčnosti, že všechno za to stálo
co v životě má člověk a nedává na oltář.
Nač plakat nad vším, co vzít se zpátky nedá
sami jsou svědci, že tělo obrátí se v prach.
Ten, kdo tajemství smrti v životě svém hledá
v mlhách pak bloudí a padne na její chladný práh.
Možná, že jen stačí na lásku pomyslet,
rozevřít svá křídla.Nežít v chmurných zdech.
Růže a dopis
O tvé lásce se mi tolik sladce snilo,
do nočního vánku růže voněly.
V měsíčním svitu líbaly se stíny,
na zdech ve ztemělém, tichém pokoji.
Však není tím, kdo se mnou tajně spává
a šeptá mi do vlasů slova mámivá.
Na stolku leží má milovaná kniha.
Cyrano! Žel, já nejsem tvá Roxana.
Ráno už přichází. Kolem tolik jasu,
na polštáři růže a nedopsaný list.
K snídani vstanu a učešu si vlasy,
u studánky v lese si budu dopis číst.
Modlitba nevinného
Ranami, hladem mne svět přivítal,
do srdce bolest mi dal.
Můj táta nás opustil, matku jen odmítal,
pak se nás prostě vzdal.
Má matka ubohá! Příchod můj proklela,
plenou mi zakryla tvář.
Do nebe temného s pláčem hleděla,
nebyla na něm zář.
Tak ty jsi můj přítel Ježíši milý,
za ně jsi lásku mi dal.
Nejsou to hříšníci, měli zlou chvíli!
Kéž by je Bůh netrestal!
Měsíci!
Toužíme mít sny v nocích, co se kdy jen zrodí,
aby svět vášně nám nikdy žhnout nepřestal,
ale až přestane, až ochladne a zhasne,
aby zas druhý snil kouzla jeho dál.
Ty ale, tak vzdálený jen v odrazu světla svého,
sníš ve svém jasu a třpytu z vlastní nálady,
a navlékáš stesk tam, kde bohatství je všeho –
sám sobě přítelem a k mé touze tak zlý!
I když sám jsi jediný šperk tohoto světa,
milostný přítel tajných míst a zákoutí,
maříš sám v sobě zkázu všemu, co vzkvétá,
jak milenec čekáš v tmavém podloubí.
Ustrň se nade mou a zanech mne tichým snům,
ponech mi přeci kouzlo jasných nocí
Dávná láska
Snad tam, kde se protíná prostor a čas,
tak jsme se, lásko, kdysi poznali.
Já byla dívka ještě tak mladá,
jen hvězdy o citech v noci zpívaly.
Snad, že to bylo kouzlo nepoznané,
tak hlas muže mi sladce duší zněl!
Psal jsi mi denně listy láskyplné,
do tajných míst v noci se mnou jsi šel. .
Chtěla jsem tak v touze rozumět slovům,
však smysl se začal náhle vytrácet.
Bloudila cestou až ke starým stromům,
uvadlá žalem pro jediný tvůj vzdech.
Možná tě věčnost zase někdy vrátí.
Na tichý hrob mi pošli květiny.
Mé verše se tady dávno ztratí.
Pro krásu lásky byl jsi jediný.
Růženec dnů
Bylo to krásné a nikdy, nikdy dost!
Copak se člověk lásky nasytí?
Ač na zem snesla se chladná zimní noc,
na lůžku z pomněnek ležíme zakrytí.
Voníme k růžím v mrazivých nocích,
studánky budíme z hlubokých snů.
Ač spolu sdílíme nejhlubší pocit,
tak růženec navléká se z osamělých dnů.
Momentka
U naší řeky břehy osiřely
a cesty se v mlhách ztrácejí.
Letní sliby jsme zapomněli
a slova skály vracejí.
Hvězdy se třpytí na hladině,
svět je tak tichý pojednou.
Podzimní květy leží mi v klíně,
dýchají vůní tajemnou.
Podzimní verše
Četla jsem ti verše, za svítání,
ptáci si o nás dvou tiše zpívali.
Prožili jsme noc, bez milování,
hvězdy na nebi únavou zívaly.
Na konci srpna dny nás ještě hřály,
horečka z touhy. A mnoho krásných slov.
Ty vezme vítr, zmizí s létem v dáli.
Báseň podzimu je skryje pod svůj krov.
Nepátrej po duši
Má duše podobá se odložené knize,
to čas v ní listy trochu potrhal.
Je v ní i naděje a také snivé vize,
je tam i ten, kdo mne miloval.
Řekl jsi jednou v roztoužené chvíli,
řek jsi to jasně, pro mne docela.
Tak čti si sám, ať pochopíš můj milý,
co jsem v té noci říci nechtěla.
Odpust mi prosím, že jsem ti tak lhala,
a chtěla tě mít jenom do rána.
S rozbřeskem ranním jitřenka když vstala,
byla už naše láska prohraná..
Možná se slituješ, až dočteš tyhle stránky
a nebudeš už nikdy po duši se ptát.
Vždyť život náš je jako záblesk krátký,
a večer přijde, s lunou bude zrát.
Večerní
Takové ticho je - umocněné hudbou.
V polštářích skrývám své nedosněné sny.
Na bílých zdech tančí jemné stíny.
Za okny svět. Opuštěn. Je zlý!
Za dveřmi stojí tichý anděl smíru.
Zelený čaj v čínské konvici.
Samota voní v tichu tom a klidu.
Mandle a rozinky, sypané skořicí.
Neboj se ztichnout. Staň se třeba stínem.
Do oken dívá se černá paní noc.
A měsíc rybář už loví s bílým klidem,
všechny ty duše, nad nimiž má moc.
Sedíš a čekáš. Snad přijde má láska!
Stříbrnou strání jdu sama za tebou.
Myšlenka každá s tebou se laská ...
Slzy mi skanuly. Smutno je pojednou ...