Pohádka

 

 

 

Maxi, já vím, že máš rád zvířátka a proto ti dnes povím pohádku, která se jmenuje o zvířatech a člověku.

Tak poslouchej…

 

Byl jednou jeden páv, který bydlel s pávicí na mořském břehu. A na tom místě bylo mnoho zvířat a rostlo tam mnoho stromů a tekly tam řeky. A ten páv a pávice se v noci skrývali v jednom stromě, protože se báli divokých zvířat.

 

 

A tak to dělali každý den, než dostali strach, a zatoužili po jiném místě, aby se tam uchýlili. A když tak chodili a hledali to dobré místo, objevil se ostrov a na něm bylo mnoho stromů a řeky. I usadili se na ostrově, jedli ovoce ze stromů a pili vodu řek. Brzy k jejich stromu přiběhla kachna a páv si myslel, že bude povídat nějaký krásný příběh a zeptal se jí, proč k nim přišla a ona řekla: „Mám strach z člověka“ a pak řekla: „Pozor pozor na lidi.“ Pá ji řekl, aby se nebála, když přišla k nim. A tu k ní slétla pávice a hezky jí uvítala.

„U nás se ti nestane nic zlého, vítej u nás,“ řekla jí pávice.

„Odkud se vzal člověk, když jsme na tomto ostrově, který je na širém, moři. Jen se neboj a vyprávěj nám, co je tak rozzlobilo.

Kachna vyprávěla, že byla po celý život bezpečná na tomto ostrově a neviděla nikdy nic zlého. Pak jsem ve snu uviděla podobu člověka a mluvila jsem s ním. A uslyšela jsem, jak někdo říká: “Kachno, dej si pozor na člověka, nenech se zmást jeho řečí ani tím, co ti slibuje, protože je lstivý.“

 

On sladkost dává tobě na jazyku

A jako lišák se k tobě plíží

 

„Před člověkem se nezachrání žádné zvíře ani divoká zvěř“.

Když jsem dostala hlad a měla jsem žízeň,  přišla jsem na jedno místo a u vchodu jeskyně jsem našla lvíče.

Jak mne lvíče uvidělo, tak se zaradovalo a zavolalo:

„Pojď ke mně blíž!“

Když jsem šla k němu, že se zeptalo, jak se jmenuji a z jakého jsem rodu. Odpověděla jsem, že se jmenuji kachna a že jsem z rodu ptáků. Ptala jsem se lvíčete, proč je pořád na tomto místě a lvíče řeklo:

„Můj otec lev mne už několik dní varuje před člověkem.“ A vyprávěl mi o svém snu. Neustále jsem ho varovala před člověkem a prosila ho, aby se zvedl z místa a šlo pryč. Já jsem pak šla za ním. A jak jsme tam šli, najednou se před námi zvedl prach a objevil se prchající osel.

 

 

Když ho lev spatřil, zavolal na něho a osel k němu pokorně přišel. A lev mu pravil: „ Ty zvíře pomatené na rozumu! Z jakého jsi rodu a proč přicházíš na toto místi?“

A osel mu odpověď:“ Synu sultánský, jsem z rodu oslího a přicházím na toto místo, protože utíkám před člověkem.“

„Bojíš se člověka?“ zeptalo se lvíče.

„Bojím se ho proto,“ odpověděl osel, že mi s nastrojí lest, sedne si na mně, protože má něco, co se jmenuje sedlo, položí mi to na hřbet, a něco, co se jmenuje páš, a přiváže mi to na břicho, a něco, co se jmenuje podocasník, a dá mi to pod ocas, a něco, co se jmenuje uzdou, a dá  mi to do huby.“

 

 

 

A udělá si na mne bodec, kterým mne honí, a když už nemohu běhat, odevzdá mne roznašečům vody a ti mi nakládají vodu v měchu.

 

Kachna se obrátila k pávici: „Když jsem slyšela oslovu řeč. Tak mně zamrazilo a pravila lvíčeti: „Oslu budiž odpuštěno, ale jeho slova ještě přidala víc strachu, než jsem měla.“

 

Lvíče pravilo oslovi:

„A kam vlastně jdeš?“

 

„Půjdu tam, kde najdu útulek před člověkem.“

V tom se objevil chomáč prachu a ten se rozhalil před koněm s bílou lysinkou.

 

Běžel neustále, až se zastavil před lvíčetem.

Lvíče se ho ptalo: Z jakého jsi rodu a proč prcháš do této pustiny?

„Pane divokých zvířat,“ odpověděl mu kůň,“ Jsem kůň z rodu koní a prchám před člověkem.“

„Ty přeci můžeš člověka přemoci,“ odpovědělo lvíče.

 

 

 

„Kdepak bych ho přemohl, sultánský synu., protože člověk pro mne zhotovuje, co se nazývá nánožním poutem a připoutá mne za hlavu ke stromu.“

 

 

Zatímco lvíče hovořilo s koněm, zvedl se prach a objevil se velbloud.

„Přicházím, protože utíkám před člověkem.“ řekl velbloud lvíčeti. Lvíče se divilo, že takové velké zvíře si nedovede poradit s člověkem. „Člověk je lstivý a nad tím není možné zvítězit. Do nosu mi strčí nosní kruh, na hlavu mi dá ohlávku a táhne mně za provaz. Nakládají na mně nejtěžší náklady a chtějí po mne ty nejtěžší práce.

 

A lvíče se ho ptalo: Kdy jsi utekl před člověkem?“

A velbloud mu odpověděl: „Utekl jsem před západem slunce.“

„Nech mne, synu sultánský, abych mohl odejít do pouště“.

V tom se zvedl prach a rozhalil se před malým dědečkem.

Ten dědeček by tesař a udělal lvíčeti domeček, ale to byla klec. A dědeček mu řekl? Už z toho místa nevyjdeš, lvíče.“

 

Tu lvíče poznalo, že je to člověk, před kterým ho varoval jeho otec. V noci se zvířátka snažila ho z klece osvobodit a podařilo se jim to a přišel si pro něho velký lev – otec a odvedl ho z toho nebezpečí. A vzal s sebou páva a pávici, kachnu, osla, koně i velblouda, a když přišli na bezpečné místo, tak jim řekl:

„Nemáte zkušenost se světem, tak musíte poslouchat své rodiče, co vám říkají a nevěřit všemu, co kolem sebe vidíte a kdo vám co říká.“

Zvířátka už vědí, že se s velkým lvem nemusí ničeho bát a tak odešla na ten ostrov, kam člověk nemůže, protože je uprostřed moře a kolem dokola rostou silné stromy, které ostrov a zvířátka hlídají.