Podivné snění doktora Heřmana - část 14
Vedl jsem ji a dával pozor, abychom nespadli oba.
Potkali jsme pár lidí, zřejmě šli do kostela.
"Je to bezva, že člověk nemusí chodit do práce, přitom na něčem dělá a netísní ho čas."
"Já," odpověděl jsem ji," bych takto pracoval až do skonání."
"To se ještě uvidím co to s námi udělá."
"Nestýská se vám po městě?"
"Ne, rozhodně ne."
Byla to vhodná chvíle, abych ji řekl, že může se mnou zůstat. Třeba by odmítla a nechci být netaktní. Vždyť o ní vím jen málo.
"A mohl bych poskytnout večer nějakou zábavu," řekl jsem nesměle.
"Ne, budeme doma a nebudeme se dívat na televizi. Možná, že vám budu předčítat."
Ten příslib společného večera v tichém souladu se mi zalíbil a já jsem ji políbil jemně na tvář. Zasmála se a přestala dávat pozor. Málem uklouzla a upadla.
"Vidíte, co děláte," řekla a opřela se mne.
Vcházeli jsme na náves a lidé nás zdravili.
"Skočím si do lékárny," řekla a já zůstal stát u kašny, v které byla špinavá voda.
Díval jsem se však na její hladinu, jestli odrazí nějaké ěci, které duchu vidívám, ale vyrušil mne hlas.
"Doktore, jste to vy?"
Obrátil jsem se a podíval na staršího muže. Měl ustaranou tvář.
"Jsem starosta," řekl a podal mi ruku.
"Těší mne," odpověděl jsem a ruku jsem mu stiskl.
"Doktore, pořád nemáme záskok a lidi musí jezdit až od města. Nemohl byste si to nějak zařídit?"
"Jsem na penzi. Je to složité, pracuji na vědeckém projektu s paní kolegyní."
"Já nevím, co mám dělat. Mladí doktoři to považují tady na zapadákov a ti starší mají své jisté ve městech. Lidi na mě naléhají, abych někoho sehnal. Máme vybavenou ordinaci."
Do hovoru přišla Marie a slyšela poslední slova.
"Pane starosto, my jsme penzisté," zasmála se.
"Alespoň brigádu," zaprosil starosta.
"Ale my pracujeme na projektu," řekla Marie, "máme smlouvu a musíme to dokončit do června. Nemůžeme se celý den věnovat pacientům."
Když jsme se vrátili domů, Marie se ke mně obrátila.
"Mrzí vás to?"
"Co?"
"Že nemůžete ordinovat."
"Vůbec ne. Ještě by z toho byla nepříjemnost. Oni lidi vidí, že tu bydlíme v krásném domě a chtějí vědět o nás všechno. Proto otravují. Ať si starosta najde někoho jiného. Já jsem už léta nepraktikoval a necítím se na to, abych rozjel ordinaci."
"Já také ne," řekla Marie a nachystala kávu. Kuchyní se rozvoněly koláče.
"Za chvíli se budeme bát jít mezi lidi. Musíme v tom něco udělat."
Po jídle jsme šli do salonku a sedli si do křesel. Marie vzala do rukou knihu a začala předčítat, když se ozvala rána a někde po námi se sesypala okenní tabule.
"Nechoďte k oknu," řekl jsem a pocítil strach, že kdo může i zapálit dům. Vzal jsem mobil a zavolal na policii.
"Myslíte si, že je to kvůli tomu, že jsme odmítli tu ordinaci?"
Marie se trochu chvěla chladem, protože jsme stáli před domem a čekali na příjezd policie.
"Já si myslím, že je to kvůli všemu, co si lidé umí vymýšlet o ostatních a přimýšlet si nemožné věci."
Přijeli, sepsali protokol, chytli i toho, kdo kamenem hodil.
Šli jsme spát pozdě. Marie nechala rozsvícenou malou lampu a ležela s rukama pod hlavou.
"Myslím, že nás nenávidí," řekla smutně.
"Taky si to myslím, uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet, ale zítra musíme ke sklenáři."
Už se chýlilo pomalu k jedné hodině po půlnoci a my jsme ještě nespali.Ani jsme se jeden druhého nedotýkali. Ta věc se nás nemile dotkla a jeden i druhý přemýšlel o lidské zlobě a nerozumu. /pokr./
"Podívej se," řekla mi, " přilétají havrani."
Ráno bylo chladné a studené. Dostal jsem chuť na kávu a na kousek koláče. Všiml jsem si, že má smutné oči.
"Marie, pojď si dát snídani. Udělám ji a nebuď tak smutná."
Stiskla mi ruku a šla za mou do kuchyně, Slyšel jsem, jak za mou klapají její podpatky a říkal jsem si, že nesmím dopustit, aby mne tyto zvuky opustily.***
Když jsme dosnídali, řekla mi, že bychom měli pokračovat na projektu.
"Jsou to smutná data," řekla, " kdyby ten projekt alespoň k něčemu byl."
"Nebude k ničemu, věř tomu. Někdo splní svůj úkol, naši knížku hodí do knihovny a nějaký student ji najde a opíše kterou z kapitol."
"A co bys chtěl, aby znamenal?"
Usmál jsem se a zapálil si cigaretu. Přistrčila mi popelík k ruce, vstala a odnesla nádobí do dřezu.
"Z těch dat vidíš, jak lidí v určitém věku selhávají. Ztrácí víru v život. Ale je zajímavý ten poměr, že nejmenší sebevražednost je za války."
"Musíme řešit ty věci ze starostou," povzdechla si Marie, jako by mne ani neposlouchala.
"Jaké věci?"
"Potřebují záskok,. Podívej se, práci máme rozvrženou a to, co jsem zatím poslala mejlem našemu zadavateli úkolu, bylo vysoce hodnoceno. Takže máme čas. "
"Tím chceš snad říci, Marie, že vezmeme to praktikování?"
"Myslela jsem na nějakou dobu, než se zasadíme o to, aby sem někoho poslali."
"Odkud myslíš?"
Podívala se na mne s úsměvem a oči se jí poťouchle rozzářily.
"No z nemocnice svatého Šebestiána."
"Jo, tam odsud se nikdo ani nehne. Vždyť je to nejlepší nemocnice v kraji."
"Právě proto."
Trochu mě to zarazilo. Jestli ona tam někoho nemá, koho by sem ráda dostala, aby mu mohla být na blízku.
"Neboj se, nejde o chlapa," řekla, když správě vytušila moje obavy.
Už jsem se neptal dál, nechtěl jsem na ni působit jako nepříjemně zvědavý chlap.
"Já ti to tedy řeknu. Jde o mou dceru."
Nestačil jsem na to reagovat, protože dole kdo zazvonil. Vyhlédl jsem z okna. Stálo tam auto.
"Kdo je?" zavolal jsem z okna.
"Starosta," ozvalo se ze zdola.
"Pojďte dál, pustím vás."
Šel jsem do předsíně a už jsem sahal na zvonek, když jsem si uvědomil, že ten hlas byl jiný, než starostův. Vyděsilo mne to.
"Co je?" zeptala se Marie, která si zapínala šaty a parfémovala se.
Zvonek se znovu rozřinčel. Položil jsem ukazováček a rty a tím jsem ji naznačil, aby byla zticha.
Po chvíli někdo bušil rukou na dveře a řval, abychom ho okamžitě pustili do domu. Marie vzala mobil a naznačila mi, že zavolá policii. Pokývl jsem hlavou na souhlas.
"Sakra, otevřete mi. Potřebuji s vámi mluvit," volal ten hlas a mně něco říkalo, že ten člověk přišel ze špatnými úmysly. Dostal jsem velký strach, cítil jsem, jak mi to přímo svírá hrdlo. Zvonek řinčel a já cítil, že mi roztlouklo srdce strachy a úzkostí. Opřel jsem se o zeď. Marie ke mně přichvátala.
"Budou tu hned." Pohladila me po vlasech a vzala mne za ruku.
" Nejde ten zvonek někde vypnout?"
"Já nevím."
Bylo slyšet, že dole projelo auto a zastavilo. Slyšeli jsme hlasy. Zvonek ustal a my jsme vyběhli nahoru k oknu.
Dva policisté drželi nějakého chlapa v sevření a jeden se díval do oken. Vyklonil jsem se.
"Pusťte mne dovnitř," zavolal. Seběhl jsem dolů a otevřel dveře. Když mne ten muž, co ho drželi policisté uviděl, začal se jim trhat.
"Já tě zabiju, dědku," zařval.
Ten policista, co stál před dveřmi mne strčil dovnitř a zavřel za sebou dveře.
"Ten muž dnes ráno přišel o svou ženu a dítě. Umřela při porodu. Obviňuje vás i vaši paní, že jste odmítli ordinovat. Vezli ji už v těžkém stavu do městské nemocnice, ale převoz nepřežila. Postřelil ráno i starostu. "
"Pane poručíku, my jsme oba v důchodě. Tohle je můj dům, v kterém bydlím ze svou přítelkyní. My jsme psychiatři."
"No, to nikomu nevysvětlíte. To víte, tady jsou obyčejní lidé, oni nerozeznávají, kdo je kdo. Jste pro ně doktoři, kteří se tu flákají, místo aby léčili lidi. Starosta leží v nemocnici s prostřeleným břichem a mám za to, že ve vsi je skupina lidí, kteří chtějí dělat nějaké problémy. Myslím, že byste měli někam raději odjet, než dojde k napadení."
"Vůbec nechápu, o co jde," řekl jsem a pozval ho dál.
"Ale chápete. My vás tu hlídat nemůžeme."
"Copak musím opustit svůj dům?"
"Pro vaši bezpečnost bych vám doporučoval. Lidi si myslí, že by tu měly být zdravotnické služby a ne, aby tu kdo bydlel, jak nějaký zámecký pán."
"A co si o tom myslíte vy?"
"Jak jsem řekl. Nemůžeme ručit za vaši bezpečnost."
Marie stála u toho rozhovoru a byla velmi rozrušená. Když policie odjela, šla nahoru a lehla si na gauč. Ruce složila na čelo a zavřela oči.
"Marie, co budeme dělat?"
Sedl jsem si k ní na postel a hladil ji po ramenou.
"Je to naprosto bezvýchodná situace," zašeptala a pak si najednou sedla a zabodla své krásné oči do mých.
"Ne, není," řekla. "pojď napíšu e-mail jednomu vlivnému člověku na ministerstvo zdravotnictví. Zavolám mu a jistě se něco pohne."
"Myslíš? Dnes je každému úplně jedno, co se komu děje."
"Tomu muži to jedno není."
Sedla si psala. Díval jsem se jí chvíli přes rameno a pak si šel do kuchyně zapálit. V šálku zbylo ještě trochu vychladlé kávy. Oblohou táhli havrani a pomalu začínal prosinec.