Podivné snění doktora Heřmana - část 1
Dne 6. června 2000 jsem se vrátil domů z jedné z těch dlouhých procházek. Jejich cílem bylo vyhledávat jen opuštěná místa, abych vzkřísil své sny a ustavičnou touhu po harmonii. Když jsem překročil práh domu a sotva se za mnou zavřely dveře, které byly již staré a vrzaly ve zrezivělých čepech, vzal jsem do rukou dopis, který mi ráno přišel poštou.
Hned jsem poznal písmo! Při pohledu a něj jsem zachvíval radostí i obavou. Rozrušeně jsem se zvedl a nalil si trochu vodu.
Když jsem přišel do svého pokoje, otevřel jsem tu obálku. Dopis mi oznamoval jsem získal malý zámeček po svých předcích a že je mi povoleno udělat opravy, které jsou nutné k jeho obývání.***
Zmocnil se mě podivný a nevysvětlitelný pocit. Podíval jsem se k obrazům svých předků - díval jsem se na všechny ty zachmuřené, hloubavé a šlechtěné tváře, v nichž jsem četl stejnou myšlenku, která až dosud provázela moji mysl. Hleděl jsem na svého děda v opřeného o skvostnou hůl, stříbrně kovanou, jak přísně hledí před sebe a hladící svého psa. Na svého otce, oblečeného do tmavých elegantních šatů, které vždycky nosil. Zdálo se mi, že všem těm svědkům oznamuji konec svých bídných dnů, které na mne těžce ležely mnoho let.
Je mi, jako bych ji ještě viděl svou matku. Položil jsem jí ve svých představách do klína list ministerstva spravedlnosti. Přečetla ho, potom ke mně obrátila své dobré oči, ze kterých jsem tak často čerpal svou veškerou sílu a odvahu, a řekla:
"Budiž požehnán tento den, můj synu! Konečně ti přináší dědictví tvých otců. V klidu budeš trávit zbytek svého života a snad tě bude Prozřetelnost dál obdařovat svými dary."
Protože jsem stále ještě mlčel a dusil se rozčilením, z kterého se konečně prodrala radost, matka dodala:
"Ostatně, bylo třeba, aby už to skončilo. Ty jsi poslední z rodu."
Byl jsem rozhodnutý. Rychle jsem prodal starý malý byt, v němž jsem žil bezmála dvacet let. prodal jsem starý nábytek, auto, zbavil jsem se zkrátka všeho, co mi nějak připomínalo minulost.
Potom jsem navždy to obydlí, v němž jsem se přestál tolik trpkých let a nenacházel jsem žádný klid ve dne ani v noci pro neustálý hluk z chodby, opustil.
Moje matka, ač naše rodina upadla do chudoby a někteří mužští příslušníci byli deportováni do táborů, se snažila mne dobře vychovat, dát mi vzdělání a prosadila, abych mohl vystudovat medicínu. Nebyly to lehké roky, musel jsem studovat víc než ostatní a často s nevalnými výsledky. Ale dožila se mé promoce. Musela se dožít i toho, že jsem byl ucen nastoupit do psychiatrické léčebny a několik let trávit v těžké službě. Zemřela necelé tři roky po mém propuštění. Byla to pro mě těžká rána, která mne na dlouhou dobu ochromila.
Čas ubíhal a já dosáhl pro svou píli zase slušného postavení v městské nemocnici. Plat byl nevalný, ale já já jsem si nestěžoval.
Zvolil jsem si byt v činžovním domě, ve kterém jsem byl stále vyrušován sousedy, kteří se buď vraceli domů opilí a nebo se hádali. Ani v neděli nedali pokoj a já byl nucen jim ošetřovat tržné rány na hlavách. Žil jsem pod nepravým jménem.
Už dvanáct let trnu strachem, co bude, jakmile se někteří dozví mé pravé jméno.
Bohužel, byla to malá opatrnost. Právě v tom ubohém bytě, ve kterém jsem chtěl uniknout i svým vzpomínkám, cítím, jak ve mně ožívají a doléhají.
Tedy, nyní jako šedesátník unavený životem, jehož krásy jsem poznával vždycky jen s hroznou úzkostí a trpkosti, jsem podlehl nejpodivnějšímu nutkání sepsat příběhy, jejichž úvodem jsou tyto stránky.
Samota, jak si všichni uvědomujeme a kdo ji známe, je špatným společníkem pro fantazii. Myslím, že chce utéct sama před sebou. Nemohl jsem déle snášet své myšlenky, své úvahy, své závěry. Naprosto, proti své vůli jsem se stále vracel do minulosti a vzpomínal. Věděl jsem, že je příznak stáří a dostavovala se i zloba a zášť.
Ne proto, že jsem musel celý život skrývat svůj původ a ač jsem byl vzdělaným člověkem, žil jsem v prostředí, které jsem sdílel s lidmi, k nimž jsem neměl žádný vztah a kteří ve mně vzbuzovali strach, zvláště, když jsem se vracel po noční a potkával je na chodbách opilé, se zarudlýma očima, bez vlády nebo naopak se známkami agrese. Bál jsem se jich, ale střežil jsem se toho, aby jimi pohrdal.
Kdybyste se mě zeptali, jak jsem při takovém cítění mohl tak dlouho s nimi bydlet, mohl bych vám odpovědět pouze toto: "Podívejte se laskavě, v jakých poměrech jsem se narodil."
Mohl jsem zvolit jiné zaměstnání. Ale uprostřed mé životní cesty jsem nezřekl minulosti své rodiny a usiloval o to, abych se mohl přestěhovat a dožít svůj život v klidu. Chtěl jsem konečně opustit páchnoucí dům. Denně se mi svíral žaludek z pachu jídel, linoucího se z bytů, často připálených, denně jsem si zacpával uši před ječivými hlasy matek, které řvaly na své děti a ty zase řvaly proto, že bývaly často bity. Bylo mi trapné se dívat na mladé ženy, zbavené studu a důstojnosti, jak se plíží chodbami v drogovém nebo alkoholovém omámení a mžourají očima. Předčasně staré a předčasně odkvetlé, odvyklé normálnímu životu. Já však lítost nepociťoval a ani soucit. Nebyl jsem žádným doktorem Galenem. Plánoval jsem si, že jak se odstěhuji, použiji své prostředky nejen k obnově toho domu, ale vybuduji i zahradu a budu se užívat té krásy a pohodlí.
Jak se zdálo, můj život nabíral nových kontur a já jsem se rozhodl, že se medicínou přestanu zabývat. Proč taky, když jsem byl zbavený hmotných starostí a nemusel jsem se každý den strachovat, že před důchodem, který vypadal nevalně, mě nějaký mladý manažer vyhodí, protože jsem opotřebovaný a moje léčebné metody nemoderní.
Přišla totiž nová vlna mladých lékařů, kteří sebou přinesli nové metody řízení a poznatky, které vycházely z cizích zkušeností. Ty jsem si již nemohl rychle osvojit, ale stejně jsem stále dost pacientů, kteří mne vyhledávali a dávali na mé rady.
Byli to lidé, kteří stejně, jako já, cítili svou nepotřebnost a nebo opotřebovanost a snažili se ještě nabrat druhý nebo třetí dech, aby před samým závěrem svého činného života nebyli na tom finančně špatně.Někteří přicházeli už od jiných lékařů, navyklí a nejrůznější léky, zejména antidepresiva, které na ně působily spíš opačně.
Myslím si, že léky takového charakteru jen utlumí ostrou bolest, ale problémy tomu člověku nevyřeší. Já byl ze staré školy a byl jsem zkušený člověk. Sám jsem zápasil ze sebou, ze svými ztrátami a nadějemi, které se mnohdy nesplnily, ale v které jsem nepřestával věřit. Ano, přiznávám se, že jsem se sem tam uchýlil k lékům, ale jen na krátkou dobu, abych přežil.
Všechny ty dobré okolnosti, které jsem pak zažíval, ve mně obnovily životní síly a chuť do života. Dělal jsem si plány. Nemyslel jsem a nic jiného než na tu budoucnost, na všechny ty dobré dny, které budu trávit a příjemném místě, byť venkovském, kde se seznámím s lidmi, budu s nimi rozprávět a vyměňovat si s nimi zkušenosti.
A v těchto úvahách jsem pomalu likvidoval věci a kupoval si nové nezbytnosti. Rozhodl jsem se, že budu psát své vzpomínky, chodit po lese, koupat se v rybníce a snažit se o to, aby si ještě užil doby, která mi zbývá do smrti.
Iluze jsem si v ničem nedělal. Spíš jsem hleděl, abych se vyhnul lidem a nemusel mít pocit, že nikomu nechci pomoci nebo s kým se nechci bavit. To by jistě vypadalo, že jsem pyšný a že jimi opovrhuji. Bylo to však naopak. Opovržení lidí jsem poznal sám na sobě a nechtěl jsem si na to vzpomínat a nebo, nedej bože,oplácet
Jsem muž, jsem v důchodě, mám nyní na starosti dům a zahradu a nemám čas se zabývat ničím jiným, než plánováním, jak v konečné fázi všechno má vypadat. Hodlám se i oženit a nabídnout ženě, kterou bych miloval, soužití, které ji přinese radost a plnohodnotné prožívání času. Protože jsem neměl sám zkušenosti s manželstvím, uvažoval jsem o něm. Samota začala být pro me velmi tíživá. Později jsem pochopil, že jsem udělal velmi dobře, že jsem se na takovou alternativu připravoval.
Ještě, než jsem se odstěhoval z toho bídného domu a přerušil svou praxi, stal mi divný příběh, který poznamenal chod dalších věcí a narušil mi plány o klidném prožití mého zbývajícího času.