Otec a syn
Otec a syn
Gráf si pročísl vlasy rukou. Alespoň si ho lépe prohlédne a zjistí, zda mají něco společného. Šel dolů do Večerky, aby koupil nějaké chlebíčky a červené víno, vrátil se, uklidil a sedl zase k počítači. Za chvíli se ozval zvonek u dveří. Šel otevřít. Na chodbě stál ten mladík, usmíval se.
„Pojďte dál.“
Vešel dovnitř, zul si boty a sundal si bundu, pověsil na věšák.
„Vy nejste ozbrojen?“ zeptal se Gráf.
„Je přeci neděle,“ řekl mladík a posadil se do křesla, které mu komisař nabídl.
„Je neděle,“ zopakoval tiše Gráf a sedl si proti němu.
Mladý muž mlčel a díval se na něho. Gráf upřel svůj pohled do jeho očí, až jím projela taková bolest, že se zamžily.
„Tati,“ řekl mu a stiskl mu ruku, kterou měl volně položenou na stolku.
„Ani nevím, jak se jmenuješ křestním jménem,“ zasmál se.
„Saša, jako ty,“ řekl.
„Takže Alexandr, dva zkřížené meče.“
„Já jsem za tebou přišel, abych se ti k něčemu přiznal.“
„Co jsi provedl?“ zeptal se ho a sám se divil, že ho zachvátilo takové to otcovské zděšení.
„Nic špatného. Ale já jsem na tebe poslal ten případ, protože jsem to naplánoval, jak se s tebou sejít, jak ti říci, že vím, že jsi můj otec. Že to vím už dávno a nikdy jsem neměl odvahu za tebou přijít, protože jsem se bál, že mě odmítneš.“
Takže, pomyslel si Gráf, další záhada rozmotána.
„Jenomže táto, stala se dost blbá věc.“
„Jaká?“
„Nabralo to trochu grády, víš a já jsem dostal strach, abys ses do ničeho, kvůli tomu mému blbému nápadu nezamotal.“
Gráf se ho neptal, jak to, že to „už dávno ví“ a neptal se ho ani, proč tu teď sedí spolu, proč na něho kouká, jak do něho padají chlebíčky a má v očích pořád ten tlak.
„Jaké grády?“
„Začíná se o to zajímat BISka.“
Gráf si zapálil cigaretu a zamyšleně se na Sašu díval. Ten přežvykoval a sem tam se napil vína. Pak zachytil jeho pohled. Sáhl do kapsy a vyndal svůj policejní průkaz a svazek dokumentů. Položil to před něho.
„Já vím, že se sluší se ti přestavit ještě jinak,“ dodal.
Gráf si prohlédl dokumenty, a pak se na něho podíval s úsměvem.
„Takže jsem zapsán jako tvůj otec. Dlužím ti toho mnoho.“
„Jo, tati, dlužíš mi hlavně tvou náklonost. Ne kvůli Fabiole, ale kvůli mně samotnému. Chci s tebou na tom dělat. Chci se od tebe naučit být dobrý polda, aby mi svěřovali takové případy, které umím a smím a mohu dokončit. Nikdo, kromě tebe, ze mne poldu neudělá.“
„Ale já nejsem tak dobrý, jak si myslíš.“
„Jsi lepší, než si myslí ostatní. Oni mají z tebe strach, abys jim nepřerostl přes hlavu.“
„Odkud to zase máš?“
„Tak, slyšel jsem řeči.“
„Nehrň se zase tak do toho, když nevíš, odkud vítr fouká. Máma o tom ví?“
„Neřekneme jí to.“
„Proč?“
„Protože by měla ještě víc řečí ona.“
„Aha, no tak. Zůstaneme kolegové a to, co je mezi námi, tak mezi námi zase zůstane. Souhlasíš?“
„Jo, souhlasím.“
„Stejně by to nedělalo dobrotu, kdyby se někdo dozvěděl, že jsme rodina.“
„Ne, nedělalo.“
„Tak dobře,“ řekl Gráf.
„To znamená, že to platí?“
„Platí.“
„Dáš si kafe?“
„Dám.“
Když přinesl ty dva šálky vonící kávy do pokoje, Saša si hrál s jeho zapalovačem a zamyšleně se díval do okna.
„Odvezu tě domů, až to dopijeme.“
„Proč?“
„Protože jsi pil a musíme být teď opatrní. Neboj, odvezu tě tvým autem.“
„Tak dobře.“
Zavezl ho k domu, cestou neprohodili ani slovo. Komisař Gráf zaparkoval vůz. Rozloučil se se synem a dal se pěšky tou alejí, kterou tak důvěrně znal, jakoby se mu vrátila minulost, kterou kdysi zavrhl. Byl najednou šťastný, že má skoro ve všem jasno. Odmlčel se v něm i ten hlas, který ho vždycky varoval před nebezpečím.
Tu ránu slyšel jako to poslední, co zaslechl na tomto světě. Sesul se k zemi jako hromada napadaného listí, když do ní foukne vítr.
Epilog
Případ Fabiola do dnešní doby nikdo nevyřešil. Komisař Gráf měl krásný pohřeb. Nikdo netuší, kdo na něho vytáhl zbraň. Alexandr Kabátník byl povýšen do hodnosti majora. Otevřela se před ním, „z ničeho nic“, jak si všichni šeptali, skvělá budoucnost. Při příležitosti oslavy mu přišla blahopřát neznámá žena. Měla hluboký hlas a zasmušilou tvář. Nikdo nemohl tušit, o koho jde. Jen Saša se na ni usmál a pokýval hlavou. Tajemství „Fabioly“ zůstalo zavřené v jedné zásuvce stolu, za kterým už nikdo nikdy nezasedl.