Ostrovy, kapitola 9.
IX. Nepřiznala jsem se, že když jsem šla tehdy z práce tou temnou ulicí, že jsem dostala strach být sama v temnotě, na místě, kde není kam utéci. To není můj svět, jak bych si ho přála mít. Ale kdybych si měla něco připomínat vědomě, byla by to tak jeskyně, kde jsme spolu tenkrát v létě byli.
Na tu chvíli budu myslet a na nic jiného, až zase přijde ta úzkost, protože tam to byla svoboda, blaženost a štěstí.
Příští dny se udělalo hezky, tak jsme se konečně domluvili, že ojedeme na chatu. On potřeboval před zimou zkontrolovat potrubí a já uklidit a přichystat chatu na zimu, protože jsem se rozhodla, že tam strávím zimní dovolenou. Ale to jsem mu neřekla. Má hodně práce a jistě by za mnou přijel a rád.
Přijela jsem první a vyšla jsem kopec, abych se podívala, zda už také dorazil. Ale okna byla zavřená a asi dlouho tam nebyl, zdálo se mi, že i jeho zahrada je zpustlá. A najednou se rozštěkal pes u souseda a bylo vidět jeho auto, jak sjíždí dolů. Byla jsem ráda, že je tady, že budeme chodit spolu jako dřív po okolí. Vystoupil z auta a rozhlédl se, Pak se podíval směrem ke mně a zamával na mne a ukázal, abych šla dolů. Seběhla jsem kopec a on rozpřáhl ruce a objal mne.
„Ilono, to je fajn, že jsi konečně tady. Půjdeš ke mě nebo půjdeme k tobě? Ty to tam máš takové útulnější.“
„Když se pustíme do úklidu, tak to budeš mít tady útulné taky,“ zasmála jsme se, ale nakonec jsme šli ke mně. Sedl si do křesla a natáhl nohy.
„Jsem dost unavený, pět dní jsem sloužil noční.“
„Udělám ti něco k jídlu, chceš?“
„To bych byl rád a pak se budeme povídat o tom dalším románu.“
„Jasně, budeme si vyprávět příběhy o hvězdách:“
„Vypadáš líp, než minule.“
„Už mne to všechno pustilo ze spárů a já našla zase blaženost.“
„To je dobře. Jak dlouho tu můžeme být?“
„To podle tebe já mám deset dní volna.“
„Zkusím, jestli mi taky prodlouží dovolenou.“
Prostřela jsem na stůl, zatímco on telefonoval, zřejmě do práce, ale neposlouchala jsem to. Vždyť je to jedno, když mu to nepovolí. Já tady budu a třeba se mu podaří během těch deseti dnů přijet.“
„Sláva,“ řekl ve dveřích a opřel se o futra, “dostal jsem dovolenou navíc za ty služby. Takže Ilonko. Teď máme opravdu na všechno čas. Nejdřív se najíme, pak se půjdeme projít a pak si zalezeme ke krbu. Sice se mi ven moc nechtělo, ale on asi chtěl jít se mnou na některé z našich míst. Vida, že ho to neopustilo, hlavně že říkal, že se na to nemůžeme vázat. Vybudovali jsme si dokonalý paralelní svět, a jakmile ho i na krátko opustíme, jsme z toho celí nesví.
„Roberte, já bych k tobě měla dotaz.“
„Ptej se, Ilono, klidně se ptej, na co chceš.“
„Je to správné, co jsme si mezi sebou vybudovali?“
„Co myslíš?“ zeptal se a zamíchal si kávu.
„Lidi tomu obvykle říkají vzpomínky, ale pro nás to nejsou vzpomínky.“
„Ne nejsou, pro nás je to prostor, vnitřní domov.“
„A když ho opustíme, co se stane?“
„Budou z nás vyhnanci. Jenže mi ho neopustíme, my si ho vylepšíme.“
„Dobře, vylepšíme.“
Šli jsme k potoku, kde jsme se seznámili. Voda tekla líně korytem, ale byla čistá a po hladině pluly listy, které sem zavál noční vítr.
„Myslím, že bychom měli spravit lávku přes potok, abys ho nemusel obcházet, až půjdeš za mnou a já ho nemusel obcházet, až půjdu za tebou.“
„Tím to vylepšíme?“
„Záleží na tom, jak zhodnotíme užitečnost toho opatření. Přivezl jsem si počítač a budu pracovat.“
„To je fajn. Tak ty sis vyjednal delší dovolenou a přineseš si počítač a budeš pracovat,“ smála jsme se.
„No jistě, a proto tu bude ta lávka, abys mohla za mnou přiběhnout s nějakým nápadem, neboť já jsem se rozhodl, že budu makat na tom našem díle.“
„To je dobře, ale já žádný nápad nemám. Mně jen napadá, že bych chtěla být s tebou jen tak, povídat si.“
Usmál se a přitiskl mě k sobě.
„Já bych tě chtěl objímat, ale ty to nemáš nějak v plánu, že ne?“
„Ani ne,“ řekla jsem, „nemáš prosím tě cigaretu?“
„Ty kouříš? No Ilono, to jsem si nemyslel. A každý den o tom píšou v novinách.“
Podal mi krabičku a vyndal zapalovač.
„Teda, to je úpadek,“ řekl a zapálil mi cigaretu. Potáhla jsem kouř a vyfoukla k nebi.
Taky si zapálil a objal mne okolo ramen. Začali jsme klást semínka naší přítomnosti na místa, která nám budou připomínat lásku.
Je zvláštní, že lidé vždy více vzpomínají na křivdy a bolesti srdce, než na krásné okamžiky, jako by byly samozřejmostí.
Seděli jsme a nad našimi hlavami se táhly podzimní časy. Bylo nám tak lehko, jakoby to léto opět vstoupilo do našich srdcí.