Ostrovy blažernosti . 12. kapitola.
Oběma nám bylo jasné, že třetí díl a názvem Když padaly hvězdy se neobejde bez vývojové fáze Ostrovů blažeností. Jenže, z těch ostrovů se nám nějak nechtělo odejít. Bylo nám na nich hezky a náš příběh se odvíjel podle toho, že jsme spolu prožili Cesty. A bylo to stále silné a stále opovážlivě odvážné. Jenže třetí část byla pro nás rozhodující.
„Hlavně to nesmí být jen romantika,“ řekl Robert a zapálil si dlouhou štíhlou cigaretu.
„No, myslím, že by to mělo být takové vláčné, přes oba díly se k něčemu dospěje,“ řekla jsem.
„Co máš na mysli?“ zeptal se Robert a upřel na mne pohled.
Zarazila se a upadla jsem do rozpaků.
„Nevím,“ řekla, „dáš si kafé?“
„Ilono, jak bys chtěla, aby ten příběh skončil?“ zeptal se docela vážně a dodal, že by si kafé dal.
„Nějakým vývojem. Roberte, je to jen román, není to život.“
Robert se na mně opět podíval a já mu přinesla mezitím kávu. Tušila jsem, že nemá k tomu co říci.
„Chceš ještě k té kávě vodu?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ řekl a hodil si do kávy dvě kostky cukru a pak ji dlouho míchal. Zřejmě řekla něco, co nechtěl slyšet, čeho se obával po celou dobu.
Dělala jsem, že to nechápu a že nad tím ani nepřemýšlím.
„Ty dokážeš do toho říznout,“ řekl a zapálil si druhou cigaretu.
„Jak říznout? Nemůžeme nic předvídat, jak se naši hrdinové budou dál chovat a k čemu budou cílit.“
„Vždycky si myslel, že píšeme náš příběh a že těmi hlavními postavami jsme my dva.“
„Tomu stylu se říká ich-forma, víš?“
„Ano to vím. Byl bych nerad, kdybys to celé chápala tak, že se nás to zase tak netýká.“
Nemohla se smát, raději se od něho odvrátila, aby nepoznal, co si nyní myslím.
„Tak, vysvětli mi to.“
„Co ti mám vysvětlovat? Ty jsi zadaný, já zadaná nejsem. Je mezi námi desetiletý věkový rozdíl. Ty máš svou práci, já mám svou práci. Ty máš svůj život a já mám svůj život. A v tom svém životě si mohu psát to, o čem sním, vytvářet si své světy a žít v nich ve svých snech. A na to nemáš právo, protože ty musíš žít ve své skutečnosti.“
„A to si myslíš teď, nebo jsi si to myslela, když jsme psali Cesty?“
„Myslela si to, když jsme psali Cesty. Vždyť jsi to četl, ne?“
„Četl, ale neudělal si z toho nějaké závěry, co se týče nás dvou.“
„To já vím, Roberte, a proto, z toho důvodu, musíme k těm závěrům dojít ve třetím díle.“
„Aha, tak že jako zůstaneme spolu?“
„To by bylo velmi laciné. To přeci nechceš.“
„Ne, to nechci.“
„Musíme to nechat vývoji,“ řekla jsem a šla umýt nádobí. Robert pocítil, že s ní už nebude žádná řeč a z druhé strany nechtěl jen tak odejít.
„Tak jinak“, řekl Robert, „celý ten projekt je o lásce, která se svým způsobem naplnila. Nebo ne?“
„Jak se to vezme, Roberte. Já jsem nemohla spustit stavidla, protože překážka je na tvé straně.“
„To vím,“ řekl Robert a podle jeho podhledu jsem usoudila, že to myslí vážně.
„No, kdybys ses k čemukoliv odhodlal, tak nastane pro tebe hotová katastrofa. Nedovedu si představit, že bys ses kvůli mne rozvedl, začal se mnou nový život, který se bude muset budovat od začátku. Těch nedorozumění! Jak by nám to dlouho vydrželo? Byl bys to ty, kdo by to vzdal.“
„Proč?“
„Protože já jsem si na singl život zvykla, ale ty jsi nikdy tak nežil. Ty jsi žil permanentně v manželství. Sice nevím, jaké je tvé manželství a jaké je tvé zázemí. Ale vybudovali jsme si prostě své zvyklosti, a to by se velmi, velmi změnilo. A v tvých letech začít život znovu se mnou, to by bylo pro tebe velmi těžké.“
„Uvažuješ logicky, ale já tě Ilono miluji,“ řekl Robert bez sentimentu. ¨
„Já vím, já tebe taky miluji.“
„Tak vlastně stále řešíme náš vztah. Sice krásně, poeticky, ale neuvědomujeme si ty následky.“
„Víš, já jsem se musela hodně celou dobu omezovat, něco jsem hrála, ale s veškerou vážností. Nechtěla jsem tě ztratit, ale bála jsem se ti zničit život. A hodně jsem trpěla. Ani ten nejkrásnější sen se nedá uskutečnit jen z mé strany. Problém je ten, že se milujeme. To je vážná věc a tento fakt zasahuje člověka děsným způsobem. Tebe i mne. A kvůli tomu neboříme naše hradby, ale nejsme schopni zbořit ty jiné hradby, které nás obklopují.“
„Ilono, tys jsi si udělala iluze o mém manželství, ale není všechno tak, jak si myslíš.“
Bylo to poprvé, co o tom promluvil.
„Prosím tě, nemluv teď o tom. Já to nechci řešit. To musíš hlavně řešit sám, s tvou manželkou. Vůbec do toho nechci vstupovat.“
„Proč?“ zeptal se.
„Protože to byly tvoje volby, kterým nerozumím.“
„Dobře, souhlasím, řekl Robert.
„Nechci být příčinou tvého rozvodu a neštěstí, Roberte,“ řekla jsem.
„Já vím, dobře, Ilono, jenže ta příčina mého neštěstí a rozvodu je na mé straně a na její straně. Ale nevyvozuj si z toho, že náš vztah moje manželství nějak rozkládal. To není tak. Je to složitější a proboha, ty nejsi náhrada, abys s tím zase nevyrukovala.“
„Já tě chápu. Takže je to krize?“ zeptala jsem se.
„Ano, a v té krizi žijeme dlouhodobě. Jenže já jsem to nikdy neřešil jinou ženou, nemysli si, kdežto ona to řešila jiným mužem. Tak je to. To, co mezi námi vzniklo, bylo pro mne vysvobozením z obrovského stresu, ale nikdy bych nechtěl vstupovat do tvého života pod tlakem takové situace. Mezi námi, tedy mezi mnou a ženou ještě ke všemu leží majetek.“
„Chápu,“ řekla jsem v klidu a postavila na další kávu.
Odmlčel se. Bylo na něm vidět, jak se mu o tom špatně mluví, a tak jsem to chtěla nějak zastavit. Vstal a objal mne. Cítila jsem, jak je smutný. Opravdu před ním byly dávno nahromaděné trosky slibného života. Dokonce se mi zdálo, že nikdy nebudu schopna mu nahradit nic, co dříve měl a rozhodně se mi nechtělo ani v tuto chvíli s tím mít něco společného. To přeci není můj problém. Můj problém je vyřešit vztah k němu a k tomu řešení mám spoustu možností, ale nechtěla jsem nikdy být utajenou milenkou, přítelkyní do deště anebo takovou kamarádkou, která vaří kafé a poslouchá nějaké nářky. Ne, to tedy ne. Mezi námi nyní stojí skutečně něco, co jsme si dříve neuvědomovali.
„Ilono, nechme to zatím tak, jak to je. Jak jsem ti řekl – miluji tě a ty jsi mi řekla, že mne miluješ. To je vážná věc. Uvidíme, co se bude dít, až budeme psát třetí díl.