19.08.2019 19:21

X.

Ale bylo jasné, že léto nepřivoláme a že se blíží chladný podzim, alespoň podle oblohy. Možná, že podzim nám něco nového přinese, zadoufala jsem. Nemusí být rozhodně nudný. Tyto myšlenky mi pluly hlavou, zatímco Robert seděl v křesle a upínal pohled do stropu. Byl tak zasněný, že jsem ho nechtěla rušit, nebo tak unavený, že se mu nechtělo mluvit. Přes pootevřené okno vál lehký vítr a já jsem si v tu chvíli přála, aby mě vzal za ruku. Alespoň to. Sedíme tu jako na nádraží a čekáme na vlak, který má v nějaké stanici zpoždění. Alespoň budu mít více času, abych Roberta víc poznala. Zatím je pořád tajemný, uzavřený a někdy i nepřístupný.

„Ilono,“ řekl najednou takovým tónem, který jsem u něho nikdy neslyšela.

„Prosím?“ řekla jsem a odvrátila od něho pohled.

„Myslím si, že bychom se měli odpoutat od našich letních zážitků a nyní, na kraji podzimu bychom si měli vymyslet jiné zážitky, víš, takové podzimní.“

Byla jsem překvapená. Myslela na totéž, co já. Honem jsem si v mysli formulovala své představy, protože jsem se bála, že by jeho představy přesáhly mé možnosti a mohly tako narazit na mou nepřipravenost, ale o mne předešel.

„Myslím si, že podzim je také zajímavý čas a že bychom si měli najít procházky do okolí, dokud se dá někde chodit, než začne hodně pršet. „

„To je dobrý nápad,“ řekla jsem.

„Tak se pořádně obuj a pojďme.“

To byl celý on, jeho nápady přicházely bůh ví odkud, a tak náhle, že způsobily různé zmatky.

„Dobře, jsem připravená.“

Robert dost nerad trávil čas v uzavřených místnostech, zatímco já naopak jsem byla takový domácí povaleč. Vyšli jsme na naši polní cestu a šli jsme k lesu, kde byla další pěkná lesní cesta. Robert mne objal kolem ramen.

„Cítíš tu vůni?“ zeptal se mne.

„Ano,“ odpověděla jsem tiše.

„Tak si ji zapamatuj. Rád s tebou sdílím takové okamžiky.“

Najednou se zastavil, otočil mne k sobě a objal mne.

„I když jsme se nestali milenci, Ilono, přesto bych bez tebe nechtěl už být.“

Překvapilo mne to. Jistě, že to byla mezi námi podivná hra, která mne nepříjemně dráždila. Nikdy jsem nevěděla, co bude dál. A ani nyní když mne stále držel v náruči, nebyla jsem si ničím jistá.

Jak to myslíš?“ zeptala jsem se tiše.

„Jak jsem to řekl,“ řekl stručně a pustil mne ze svého objetí a šli jsme dál. Bylo mi jasné, že to zase tolik neznamená, abych na tom mohla stavět vzdušné zámky. Ale ty zážitky, které jsme spolu prožívali, byly jako vánek, který osvěžuje a zase vane jinam.

Šla jsem mlčky vedle něho a na nic jsem se neptala. Ani jsem nepřemýšlela, co za tím vším je. Co hodlá udělat s naším vztahem. Vždyť ani já bych bez něho nechtěla být a bála jsem se, že jednou odjede někam a za někým a pak mi bude jen psát e-maily.

Sešli jsme z lesní cesty zase do polí. Přemýšlela jsem, zda bych mu neměla na to něco říci, ale měl zase ten nepřístupný výraz. Na co asi myslel?

„Nejsi unavená? Před námi je nějaká vesnice, mohli bychom zajít na kávu.“

„To je dobrý nápad,“ odpověděla jsem. A tak jsme zase cílili k novému zážitku, který si oba zapamatujeme. Cítila jsem, že mi chce něco říci, něco důležitého, ale proboha, ať raději mlčí. Ať mi neboří ten pocit, který ve mně vyvolal tím – nechtěl bych bez tebe být. Napadlo mne, že bych se ho měla zeptat na spoustu věcí. Mraky nad námi najednou ztmavly a chýlilo se k dešti. Naštěstí to nebylo do vsi daleko. Přidali jsme do kroku a do místního hostince jsme došli včas, protože se najednou strhl prudký a nepříjemný déšť.

„Dobrý den,“ pozdravil Robert a vybral místo, kam jsme oba usedli.

„Co si přejete?“ zeptal se nás číšník a položil před nás jídelní lístek. Padla na mne únava a neměla jsem na nic chuť. Jen na kávu a obložený chléb. Robert si dal polévku s játrovými knedlíčky.

„Co je s tebou?“ zeptal se mne, když se na mne podíval.

„Jsem unavená,“ řekla jsem, „to nic.“ Obrátil se na toho chlápka, co nás obsluhoval, zda mají v hostinci slušný nocleh.

„Jistě, že máme.“

„Výborně, řekl Robert, tak na jednu noc a dva pokoje.“

Ani se mne nezeptal, ale určitě tušil, že bych tu zpáteční cestu nezvládla. Nad těmi dvěma pokoji jsem se ani nepodivila. Jen jsem si říkala : „Komu jsi asi tak věrný, Roberte?“

Doprovodil mě do pokoje, který mi byl přidělen, byl čistý a útulný, opět mě objal a popřál mi dobrou noc.