Ostrovy, 4. kapitola
IV. Opravdu je mezi námi jasno?
Uvědomila jsem si najednou všechno, co držíme jeden před druhým v tajnosti. Jsme divní! Každý svým způsobem žijeme v těch našich zajetí a lžeme si navzájem i sami sobě. Přijela jsem na chatu, ale on tam nebyl
Jeho soused mi dal dopis, v němž mi Robert oznamuje, že nemůže přijet, ať ho omluvím, že se mu určitě ozve, jak bude mít víc času, a že je nyní v zahraničí. Dopis jsem pečlivě složila do kabelky a šla do své chaty kolem našeho potoku. Vím, že se vrátí!
,A přesto, kouzlo našich dnů, když jsme se seznámili a byli spolu tenkrát v tom domě, ve mně stále působilo. Jenže, nyní na něho nic nenavazuje. Je to však přirozené, protože oba píšeme druhý díl Cest a něco zvláštního se musí stát.
Rozsvítila jsem stolní lampu a pohodlně jsem se usadila k počítači. Měla bych začít psát druhé pokračování toho příběhu, ale ne, jak se nyní děje, ale jak se bude dít. Někdo z nás musí začít otevírat druhou paralelní cestu do dimenze naší lásky. Minule mi z toho utekl a možná, že to nebyl záměr mne vidět, když mi předával ten rukopis. Přeje si, abych si ho přečetla a další pokračování se odvíjelo od jeho příběhu. Ale blbý je, že to ani nenaznačil. Možná, že si myslí nebo cítí, že to pořád funguje a není třeba něco naznačovat.
Dívala jsem se na klávesnici a počítala písmena. Bylo mi jasné, že ho stále miluji a že nebudeme už k tomu mlčet. Má nade mnou převahu, zná mne líp, než se znám já, jen to chce zase několik věcí: místo, prostor, čas. Dobře ví, že mě musí překvapit, šokovat a vtáhnout do své hry. Že to nebudu já, která to celé vyprovokuje. Venku se stmívá, ulice se zalévá pouličním světlem a já mám takový pocit, že kráčím po mlhové cestě do jiné dimenze. Z pootevřeného světla sem proudí chladný vzduch a přitom mi není zima. To je přesně ono. Tak a dál! Slyším v duchu padat ze stromů kaštany a šustění deště mezi listy a kapky, které dopadají na chodník.
Roberte, to není Tartar, ten svět, ale je to kopie našeho světa, v němž oba musíme přijít se zázrakem lásky, víš to? I když je mi známo, že miluješ bohyně na ostrově blaženosti, přesto si myslím, že jsou jen náhražkou za něco, co nedokážeš ve světě prožít. Ale já ano. Třeba zrovna pod těmi kaštany, jak tam stojím, celá zvlhlá od deště a v uších mi bubnují pády těch krásných plodů. Ty jdeš za mnou a já tě nevidím, protože mne oslňuje světlo pouliční lampy.
Docela pěkná scéna, musela jsem se pochválit a dokonce jen na okamžik jsem ucítila jeho vůni a ruce na svých bocích. Ani jsem se myšlenkou nepohnula, abych tu vidinu neztratila tak brzy. A pak jsem najednou začala usínat. Uvědomila jsme si to a raději jsem se odebrala do postele.
Vzbudila jsem se ještě za tmy. Už se mi však nechtělo spát a ani pracovat, tak jsem si vyhledala moji oblíbenou rozhlasovou stanici a počítač zhasla a zavřela jsem oči. Tichá hudba mne znovu uvedla do snění a musím říci, že mi to šlo čím dál líp. Poté, co jsem zavrhla vzpomínky na naše letní setkání a podzimní milování, nebyla jsem už ovlivňována minulostí, ale tažena touhou do budoucnosti. Co takhle hotel v menším městě, útulný, kolem dokola samé krásné a široké cesty, po kterých bychom se mohli procházet a možná, že na konci lesní cesty, která vede do kopce je dřevěná rozhledna. To by bylo opravdu krásné, snila jsem. Mohla by tam být i malá kavárnička. Jo, a pod stromy sedátka a stolky.
Ani nevím, jak jsem zase tvrdě usnula, ale vím, že se dostavila blaženost. Probudil mne až mobil. Bylo osm hodin, sobota ráno, čas podzimní, volný den.
„Ahoj,“ ozval se jeho hlas a já jsem až strnula.
„Ahoj,“ řekla jsem a snažila jsem ukrotit svou radost, své potěšení a chrlení slov o svých snech.
„Neprobudil jsem tě?“ pokračoval dál a v tónu jeho slov nebyl ani náznak něčeho, co bych mohlo považovat za skutečnost, že na mne taky myslí.
„Ne, už jsem nespala,“ odpověděla jsem a rychle si pomyslela, že bych už měla naznačit, že něco začíná.
„Chtěl bych tě pozvat na malý výlet. Není to daleko, na konci cesty je příjemná kavárnička.“
„Proč ne?“ řekla jsem s mírným potěšením.
„Přijdu pro tebe, zatím se pěkně oblékni, vezmi si deštník, protože bude pršet.“
„Dobře.“
„Zazvoním dole.“
„Fajn.“
„Tak zatím ahoj.“
„Zatím.“
Vystřelila jsem z postele a vletěla do koupelny pod sprchu, pak jsem se upravila, nalíčila jen mírně, učesala, vzala si na sebe květované šaty a přehodila přes ramena svetřík. Do kabelky jsem strčila skládací deštník, klíče, peněženku, kapesník a rtěnku s pudřenkou. Navoněla jsem se parfémem s konvalinkovou vůní. Vím, že to si všechno bude do detailu pamatovat. Ticho přerušil zvonek. Všechno co se dalo vypnout, jsem vypnula, zavřela okna, zamkla za sebou a výtahem jsem sjela dolů.
Stál před vchodem ve svém saku a v riflích, jako obvykle, v bezvadně nažehlené košili. Byl jako vždy elegantní a svůdný, i když se o to nesnažil. S úplnou samozřejmostí mne vzal kolem ramen a políbil do vlasů. Zašeptal mi do ucha, že jsem moc krásná a tím náš příběh se znovu roztočil.
Zatím nepršelo, ale vzduch byl nasáklý vodou a vůněmi podzimu, s nimiž konkurovaly vůně obědů, které se linuly z oken domů, kolem kterých jsme šli v objetí.
Všechno bylo tím, že jsem zase začala snít a určitě si on zase psal svůj deník. Před tím jsme o sobě pochybovali, jeden o druhém, všechno se tak divně odvíjelo. Jakoby nás čekalo loučení navždy, a s tím jsme se měli celou dobu smiřovat. Nyní jsme osvobození a musíme se sejít v jiné dimenzi a zahodit ten rukopis, zbavit se těch hrozných myšlenek.
Kousek za městem tekla řeka a kolem ní se vinuly cesty. V létě byly suché a popraskané, dnes zvlhlé a kolem byla ještě stále zelená tráva.
„Ta řeka je teď nádherná,“ řekl, „mám rád podzim, však ty to víš.“
„Vím,“ řekla jsem a čekala jsem, že řekne – vzpomínáš?
Zakázala jsem si vzpomínat, abychom zase nezapadli do těch starých kolejí, kdy se stále loučíme, i polibky, i objetími, i slovy.
Šli jsme spolu a odmlčeli se, protože se na nebi děly divy. Mraky se pohybovaly a sem tam vysvitlo slunce a zase zašlo. Kolem nás tančil vítr a občas byl chladnější. Jindy teplejší a z dálky bylo slyšet město a křik dětí. Pak to všechno ustalo, neboť cesta odbočovala do lesa a směřovala do mírného kopce. Vzal mě za ruku a vedl mě za sebou, ohrnoval spadlé větvičky, nebo keře, které rostly kolem to cesty.
„To jsou maliníky,“ řekl, „příští rok, jak začnou zrát, půjdeme sbírat maliny:“
Neřekla jsem ani slovo, protože otevřel nyní poprvé bránu do naší budoucnosti. A já s ním šla ne už jako ta, která se bojí, kdy se všechno ztratí, ale jako ta, která očekává, co přijde.
Před námi se tyčily čtyři velké sosny a za nimi byla vidět ta kavárnička. Kolem stolečku sedělo pár lidí a popíjeli čaj, kávu nebo čokoládu a tiše spolu mluvili.
„Víš, já jsem si tak říkal, že když nepíšeš sebelepší dílo a nenaznačíš v něm souvislosti, čtenář čte jen písmenka. Něco, co zná, ho chytí za srdce, ale nic z toho nemá. To mluvím o tom svém rukopisu. Jediný, kdo ho může opravdu číst, jsem vlastně já sám.“
„Ale když jsem neznala důvod ani souvislosti, tak mne to taky oslovilo a vytvořilo nějaké obrazy, které jsem uviděla. Musím však přiznat, že jsem byla déle sklíčená, než chápající.“
„Bylo to odemne surové, jednal jsem z ješitnosti a také proto, že jsem chtěl/nechtěl znovu vstoupit do tvého života. Za minulostí jsem udělal tlustou čáru, i za tou naší a rád bych s tebou prožil nový příběh.“
Chvilku jsem přemýšlela, zda mám na to odpovědět, ale napadlo mne, že když to neudělám, zavřu nějaká důležitá vrátka.
„Já jsem to také udělala, jako ty. A chtěla bych s tebou prožít nový příběh, Roberte, protože mi v tom nic nebrání. Mezitím, co jsme nebyli spolu, tak jsem něco pochopila. Ale ještě to neumím formulovat.“
„Neformuluj nic a dýchej. Ono to všechno nějak přijde, odněkud a někde se to usídlí.“
Našel jeden stoleček, který nebyl obsazený a nabídl mi židli. Sám se usadil proti mně a vzal mne za obě ruce, které jsem složila na stolek.
„Tak, Ilonko, jak začneme?“ usmál se.