Nikdy jsem necítila proti někomu nenávist, a proto jsem ani nechápala, kam dovede zajít a jak umí být zákeřná. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, co všechno stojí za jediným případem, jsem však byla bdělá a ostražitá.
A hlavně jsem sledovala chování mého okolí. Stále více jsem podezírala několik lidí, kteří iniciovali, aby se případ dostal ke mně na stůl a já ho prohrála proti němu z nedostatečně dlouhé praxe, vzala i na sebe odpovědnost za následky, nad kterými si všichni umyjí ruce. Chápala jsem, že nikdo nechce být pod takovým tlakem, ale způsob, jaký našli k vítězství, byl vskutku „promyšlený“.
Nemám žádný důkaz, jen tušení
Neměla jsem žádný důkaz, že za tím vším stojí hasič, ale bylo to pravděpodobné, protože mne nenáviděl. Stála jsem mu v cestě svou vůlí případ vyhrát a nedbat na jeho metody. Bořila jsem mu pracně postavený hrad z letitých zkušeností. Dokonce jsem si nemohla s nikým o tom promluvit, protože jsem neměla přehled o jeho přátelích a pochlebnících, kteří by mu okamžitě donesli, že mám o jeho osobu „nápadný zájem“. Musela jsem mít jasno a chytit niť vedoucí k němu za ten správný konec a pak jen zatáhnout. Samozřejmě, že jsem chápala, že on stejně jako doktor Janíček, mají svou profesionální dráhu už vycizelovanou zkušenostmi z mnoha případů a že dokáží odhadnout, jak co může nebo nemůže dopadnout, v konkrétním případě, či k optimálnímu výsledku prostě dospět svými obvyklými metodami... A já bych jim do toho vnesla chaos, tak to tedy ne.
Síla nenávisti a lásky
Protože hasič sám, pokud se nemýlím, že to byl on, něco šeredně překombinoval. A třeba zapomněl na jedno jeho vzácné heslo - méně emocí, více věcnosti -. V jeho případě to byla právě nenávist, která působí stejné škody jako láska, protože do síly je to stejně pustošivý cit, pokud ho člověk neumí zvládnout a přemýšlet u toho alespoň trochu objektivně. Ale také jsem nikdy nebyla tak zamilovaná, abych chápala dostatečně sílu lásky, která podobně jako nenávist dokáže zbořit hráze a pustošit všechno, co ji přijde do cesty. Tyto myšlenky mne provázely cestou domů a sem tam mi způsobily i mírný stav úzkostného pocitu, vnitřní obavy. Neboť stojím za svým klientem, který mi stále věří, v minovém poli a ještě s odstřelovači nad hlavou. Jak ráda bych potkala doktora Janíčka a mohla nahlédnout do jeho očí, přečíst si jednu jedinou krátkou zprávu o situaci. Ale kdo by dnes toulal po ulicích, když je tak chladno a nevlídno! Třeba zase půjde venčit psa, pomyslela jsem si. Od posledního setkání, tehdy večer, mám stále v kabelce nějakou laskominku. A čekám, odkud se vynoří. Možná, že má pocit, že mu dlužím báseň, pomyslela jsem si a zrovna teď, jakoby mne opustila schopnost nějakou báseň napsat. Jsem hodně rozrušená, uvědomuji si. Bojím se, přiznávám si. A nemám jinou cestu, než se do případu vložit a vyhrát. Nad sebou a jinými, kteří se mne pokusí skolit jindy a jinde. Krutá hra, která dělá z člověka profesionála anebo alkoholika. To druhé u mě nepřipadá však v úvahu.
Zkusím to říci ve verších
Takže nezbývá nic, než se uklidnit a zkusit napsat báseň. Takovou, kterou by zapamatoval a současně rozluštil i její smysl. Třeba se mu to podaří. Na rozdíl ode mne, protože od té chvíle, co jsem si báseň přečetla, mi ledacos dochází, ale nejsem si jistá, zda je ona právě tou příčinou. Možná jen vzbudila můj zájem, o něho i o všechno, co s námi souvisí, nevím však, zda je v ní návod, vzkaz nebo více informací. A já musím napsat takovou báseň, která řekne všechno, co je třeba. Při jeho inteligenci to nebude žádný problém, myslím si, pokud je ovšem v obraze a není jen zajetí svých představ.
Uklízela jsem v knihovně
Ale doma mne čekala práce. Musela jsem přeorganizovat knihovnu, kterou jsem v návalu emocí vyskládala. Ono se to dobře vyskládává, ale hůř se pak knížky skládají zpět! Roztřídila jsem podle žánrů na hromádky a šla jsem si pro prachovku, abych vytřela regály, než je naskládám zpět. Přistavila jsem si schůdky, abych dosáhla na horní regál. Pomalu jsem stírala prach a myslela jsem na svou báseň, kterou dnes v noci pošlu. Myslela jsem i na případ, který mi nemůže přinést žádnou slávu a ani klid do budoucna.
Šílenství na všech stranách
Kam až mohou lidé zajít, to mi bylo jasné. Mohou se také zbavit mého klienta, aby byl případ ukončen pro zánik právnické osoby a úmrtí jednatele. To by byl krajní prostředek. Anebo zabít i mne a zahrát to podle svého, jak si to přejí oni. Zvláštní je, že mi nikdo nepřišel diktovat, jak mám případ vést, ale dali mi ho bez jakýchkoliv pokynů. Trvalo mi téměř tři hodiny, než jsem dala knihy do pořádku, vyčistila jsem skla a knihovnu zamkla. A blížila se desátá hodina večerní. Obloha byla zastřená mračny a sem tam vykukoval měsíc, když je vítr rozehnal.
Napsala jsem mu e-mail:
Náhle jsem se probudila,
hluboce, sladce zase spíš,
o bílé růží jsem snila,
o té rudé zas možná sníš.
Daruj mi píseň z letních dnů,
červánky zas ohněm planou
Zapleť se zase do mých snů,
neříkej, co není pravdou.
Několikrát jsem si ji přečetla a pak ji poslala. Snad ji pochopí. Hodiny odbyly jedenáctou. Nepochybovala jsem, že mi odpoví. A tak jsem čekala a dívala jsem se na divukrásné proměny noční oblohy. Jediné, čeho bych kdy v životě litovala, kdybych oslepla. Jinak ničeho.
A přišla mi odpověď ...
Padne na růže k ránu rosa,
slunce ji všechnu vypije.
Víla zatančí trávě bosá,
Světlo temnotou propluje.
Tiše si zpívej, nechoď bosa,
zloděj se v temnotě skrývá.
Dívej se po ránu na nebe,
řekni: už se rozednívá.
Tak, je jasné, že je v obraze. Zřejmě si už leccos zjistil. Musím se připravit na tuhý boj, s ním a proti němu. To nebude lehké! Ale v sázce je příliš mnoho. Až to skončí, podáme si ruce a náš příběh zůstane mezi námi. A doufám, že nás osud zase nepostaví do podobné role. Alespoň, jak jsem pochopila, mi naznačil, že míní do toho jít jako profesionál a ne loutka. To mi úplně stačilo.
Pokračování