Sama jsem totiž letos na dovolenou nejela, protože jsem dostala svůj první velký případ. Ten se musel rychle vyřešit. Přehrabovala jsem se v listinách a stále jsem přemýšlela, jak se do toho pustit. Byl čtvrtek. Protivný den.
„Co děláš?“ vytrhl mne ze zamyšlení kolega, který ani nepozdravil. Známý nezdvořák.
„Ale tady si čtu spis. Dostala jsem to ex offo. Je to zapeklitá věc.“
„Tak to nakonec doputovalo k tobě?“ smál se, když ho prolistoval. Asi mu také nějakou dobu ležel na stole. Ale případ byl složitý a já neměla ještě dost zkušeností.
„A to jen proto," řekla jsem lítostivě, "že mi vybouchla dovolená.“
„No, to má někdo smůlu. Ale já ti poradím. Zkontaktuj doktora Janíčka. Tady máš vizitku. On pár takových případů dělal. Má zkušenosti.“
Doktora Janíčka jsem znala jen z doslechu. Byl u soudu úspěšným obhájcem. A také, jak se o něm tvrdilo, architekt lásky. Zatím jsem neměla tu čest ho z této stránky poznat, ale musím říci, že už jeho jméno a pověst ve mně vzbudilo zvědavost i příslib příjemně stráveného dne nad případem, který tak mnohým lidem hýbal žlučí. A tak jsem vytočila jeho telefonní číslo a chvíli čekala. Až se ozvalo:
„Doktor Janíček, prosím.“
Ten hlas byl přesně v souladu s atmosférou srpnového odpoledne, takového, kdy se chce spát a nechávat se ukolébávat vůněmi, ptačím zpěvem a příjemnou únavou.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a pak jsem se představila a vyklopila svůj problém. Celou dobu mi pozorně naslouchal.
„Podívejte, paní kolegyně, já jsem nyní na chatě a budu tady asi ještě týden, přijdou mi vyměnit okna. Nicméně, pokud je to tak nutné, nic vám nebrání přijet za mnou a můžeme si o tom popovídat. Pokud vám nebude vadit osobní, přímý rozhovor. Nadiktuji vám adresu. Máte po ruce tužku?“
„Ano,“ řekla jsem.
„Tak to je vynikající. Pište si.“
Napsala jsem si adresu a rozhodla se, že jeho pozvání využiji. Proč ne? Je stále krásné počasí a prostředí mi jistě pomůže vyčistit hlavu. Už odpoledne jsem si nachystala všechno potřebné do malého kufříku. Někdy se člověku stává, že blízká budoucnost je už nastavena a člověk na jejím prahu cítí takové podivné chvění a vzrušení. Neuměla jsem si ho vysvětlit, ale nebylo to nepříjemné. To rozhodně ne.
Jela jsem za ním
Ráno jsem vstala už brzy, po snídani a sprše jsem se oblékla a za chvíli už uháněla z města směrem do Orlických hor. Cesta byla volná. Už zvonili poledne, když jsem vjela do malebné horské vesničky, a pak vzhůru do kopců. Pár serpentin mi trochu rozhoupalo žaludek, ale jela jsem dál, v touze být už na místě, protože jsem měla žízeň a zatoužila jsem po doušku chladné vody. Brzy byla přede mnou lesní cesta, lemovaná krásnými stromy, na jejímž konci jsem měla spatřit jeho chalupu. A skutečně, stál tam krásný, sroubený dům, obehnaný plotem a za ním zahrada s několika stromy. Zastavila jsem, vzala si kufřík z auta a zabouchla dveře. Asi ten hluk ho upozornil, že jsem přijela. Objevil se na zápraží. Do té doby jsem neměla sebemenší představu, jak vypadá, ale pokud jsem někdy o někom mohla snít, pak to byl právě on. Tak trochu jsem na něho zůstala viset pohledem. Usmíval se.
„Tak jste přijela,“ řekl s úsměvem a já mu podala ruku, kterou stiskl a už ji nepustil. Vedl mne do domu, který byl velmi vkusně zařízený, a tak útulný. Do oken vál teplý vzduch a rozevlával bílé jemné závěsy.
Dáte si kávu, čaj, vodu nebo něco ostřejšího? “ zeptal se mě a usmál se.
„Kávu a vodu,“ řekla jsem, ale neusmála jsem se. Usmívat se budu, až to všechno skončí. Jeho klid mne utvrzoval v přesvědčení, že zažiji svůj první triumf.
Nabídl mi křeslo, které bylo zřejmě přistaveno pro klienty. Opodál stál psací stůl a na něm ležely nějaké spisy. Postavil přede mne šálek s kávou, a ta mne zase přivedla do střehu.
„Nechci vás zdržovat,“ řekla jsem tiše. Taková pitomost, špatný, a tím i průhledný pokus se vymanit z jeho čaromoci. Zadíval se na mne, trochu se usmál a zavrtěl hlavou.
„Nezdržujete. Máme na sebe celý den.“
Řekl to tónem – mně se nemusíte bát. Jsme tu sami, to je pravda, ale taky jsme snad dospělí lidé, ne?
Tak jsem se uvolnila, opustila jsem od obranných pozic. Popíjela jsem kávu a on si sedl k pianinu. Chvíli preludoval a pak se obrátil s otázkou.
„Máte ráda hudbu?“
„Ano, mám.“
Zatímco hrál svůdné andante, popíjela jsem kávu. Celá jeho osobnost, jakoby zahalena tajemstvím. Přitahoval mne. Možná to byly jeho kocouří oči, možná jeho jemné ruce i celé nenucené držení těla i sebejisté mnohoslibné úsměvy. A vyloučen nyní ze svého prostředí byl sám sebou, aniž by musel cokoliv přehrávat, pitvořit se, vysmívat se anebo nasazovat vážný výraz tváře advokáta.
Poslouchala jsem hudbu a pomalu jsem přicházela do krajin snů. Najednou hudba přestala hrát.
„Tak, pěkně jsem váš rozpoložil, že? Jestli jste unavená, paní kolegyně, mohu vám nabídnout útočiště. Tam je koupelna, a když z ní vyjdete, najdete malý pokoj s kanapem. Odpočiňte si, vždyť se nic neděje. Vždyť jeto přirozené, že je člověk v tak krásném dni příjemně naladěný a unavený.“
Odpočinek s trochou fantazie
Jeho hlas byl tak uklidňující, že jsem udělala to, co mi navrhnul. Oblékla jsem si jeho župan, který byl krásně provoněný kořeněným pánským parfémem a měkký. Sahal mi až na zem. A on si zase sedl za pianino.
Zavřela jsem oči a poslouchala jsem mámivou hudbu, tak ladící k atmosféře, té neskutečné atmosféře, v které spočinul celý dům i on sám. A já jsem si přála, aby stále hrál ty krásné, podivné melodie, které jsem tak dlouho, dlouho neslyšela. Bože, říkala jsem si, nemá sebemenší důvod si se mnou něco začínat a jeho pozvání, stejně jako pohostinnost, nic neznamenají. Proč by mi neposkytnul azyl? Upadla jsem do příjemného stavu, mezi spánkem a bděním a stále jsem vnímala hudbu. A najednou skončila a já jsem otevřela oči. Stál nade mnou a usmíval se.
„Bože, já jsem usnula,“ řekla jsem provinile a sedla jsem si. Trochu se mi točila hlava.
„To nevadí, proto jsem vás sem pozval. Budete ještě spát?“
„Ne, prosím vás, omlouvám se.“
Příjemně se rozesmál.
„Nebuďte taková z toho zmatená. Je to přeci normální, že když je člověk unavený, tak si odpočine a z vás ta únava přímo čišela. Dáme si spolu skromný oběd, projdeme se po lese a pak se podíváme na ten případ.“
Vycházka do lesa
Obědvali jsme spolu na terase a on mne obsluhoval. Přitom, jak jsem si všimla, měl tak vybrané pohyby, zkrátka estét. Ano, to je to pravé slovo – estét. Vzrušení mnou procházelo v nejrůznějších intenzitách a jen jsem doufala, že nic nepozoruje. Nebyla jsem žádným mistrem ve skrývání pocitů. To tedy ne, což se potvrdilo až později. Mnohem později. Když jsme dojedli, nabídl mi roztomilý ubrousek, abych si mohla otřít rty.
„Zavedu vás do lesa. Nemusíte se ničeho bát,“ řekl s úsměvem a sklízel přitom nádobí. Nesl ho na podnose do kuchyně a slyšela jsem, jak pouští vodu. Ne, nepůjdu za ním, nenabídnu mu pomoc, to se nehodí. A tak jsem se oddala slunečním paprskům, které měly ještě sílu a hřály mne do tváře a ramen.
„Tak půjdeme, ne?
Stál za mnou a položil mi ruce na ramena.
„Jste dokonalá žena,“ řekl, „bez přehánění. Žádná dokonalá krása sochy se nevyrovná kráse živé ženy, dýchající, milující, vysílající erotizující signály,“ řekl vážně a jemně vzal pramen mých vlasů do ruky. Nevěděla jsem, co na to říci. Pak mne vzal za ruku a vedl mne loukou k lesu. Objal mne kolem ramen.
„Není nic krásnějšího, než kdy si lidé nic nepředstírají. I když vám rozum velí mlčet, vaše oči mluví o vaší osamělosti a bezútěšných dnech v práci. Proto se nyní uvolněte a na nic jiného nemyslete, než na to, že jsme spolu. Nemusíte mít z ničeho obavy, nemusíte mít strach. Možná, že někdo jiný by využil vašeho rozpoložení, ale to by musel být blázen, aby v tak krásné ženě navždy zničil její důvěřivý cit.“
Říkal to tak vážně, uvolněně, a přitom se díval před sebe svýma krásnýma, kocouříma očima.
„Jen nedovedu pochopit,“ pokračoval, „proč jste na sebe vzala tak těžké povolání.“
„Nic jiného mne nenapadlo,“ usmívala jsem se.
„Kdybych nevěděl, co děláte, řekl bych si, že jste básnířka.“
Kdybych byla básnířkou, pomyslela jsem si, vyryla bych do kůry toho rozložitého buku před námi krásný sonet o lásce.
Zavedl mne až na místo, kde byl slyšet zurčící pramen vody.
„Posadíme se na chvíli a budeme si povídat,“ řekl tiše.
Našel vhodné místo. Sundal si svetr a rozprostřel ho do trávy. Sedla jsem si vedle něho a on mne objal kolem ramen. Dívali jsme se na hladinu malého potůčku, do kterého vtékala voda z pramene, prýštícího ze skály, který se jemně vlnil ve svém korytu travinami a bůh ví, kde byl konec jeho cesty.
„Ani člověk neví, kam vedou jeho cesty,“ řekl, jakoby četl mé myšlenky. A sluneční paprsky se opíraly do stromů a ptáci ztichli. Tak dávno jsem už s nikým nebyla v takové nádheře, klidu a tichu a tak jsem se tomu plně odevzdala. Nekladl mi žádné otázky, protože jsem mu odpovídala svými pocity, v kterých dovedl tak dobře číst. Nikdy jsem neprožila tak intenzivní chvění, které mi probíhalo po celém těle. Hladil mne po ramenou a neříkal nic. Rty se dotýkal skoro neznatelně mých vlasů a mlčel. Nechala jsem ho při jeho úžasné hře, aniž jsem se ho dotýkala sama.
„Musíme se vrátit a udělat tu práci, kvůli které jste za mnou přijela,“ řekl tiše a pomohl mi vstát. Oblékl si svetr a vedl mne za ruku lesem, zpět k domu.
A pak jsme se dostali k případu
Při kávě a oplatkách jsme rozluštili případ, nasměroval mne mistrně. Po celou dobu, co jsme pracovali, mi neznačil nic z toho, co jsme spolu prožívali. A padnul večer, začalo se stmívat. Chystala jsem se na zpáteční cestu. Rozloučili jsme se bez polibku, bez jediného náznaku něhy, vzrušení, opojení, kterým jsme procházeli tento den. Čekala jsem, že se ozve, že mi napíše e-mail. Zavolá. Nic takového se nestalo i když jsem si to přála, ale nenašla jsem odvahu mu zavolat sama.
Dohra u soudu
Až v zimě začal soud projednávat případ, s kterým jsem za ním v létě jela na konzultaci. Do poslední chvíle jsem nevěděla, kdo zastupuje žalující stranu. Neustále měnili svá tvrzení, výpovědi i právní zastoupení. A když jsem vstoupila v 10,00 hodin dopoledne se svým klientem, kterého jsem zastupovala za žalovanou stranu, do soudní síně, ztuhla jsem překvapením. Na straně žalující byl – doktor Janíček. Byl, jako vždy, elegantně oblečený, jako vždy perfektní a uvolněný. Jeho oči byly upřeny na paní soudkyni a zpozorovala jsem, že sem tam se jí rty téměř neznatelně zvlnily v úsměvu. I když jsem měla případ perfektně zpracovaný. Tak jsem si byla ještě dnes ráno jistá vítězstvím, už proto, že mi doktor Janíček tak pomáhal, tenkrát v létě, na jeho chalupě, u potoka, který se vlnil travinami stejně jako mé pocity v jeho blízkosti, nyní jsem pochopila jeho mistrovskou hru. Ne, nemohla jsem vyhrát, alespoň ne v tomto prvním stání. Rozcupoval mnou obhajobu na padrť. Ale paní soudkyně nebyla přesto s jeho výkonem spokojená a odročila soud na další jednání. Vyžádala si totiž soudně znalecký posudek.
Počkej, co s tebou provedu ...
To jsem si řekla, když skončilo jednání a on kráčel k východu. Určitě si půjde dát kávu. Chvíli jsem čekala, dala jsem mu náskok a pak jsem vešla do kavárny. Seděl čelem ke vchodu, kouřil dlouhou cigaretu a mhouřil oči. Nemohla jsem ho přehlédnout! Zamával na mně a tak jsem přisedla.
„Proč jste mi nezavolala? Čekal jsem. Myslel jsem, že se vám to líbilo,“ řekl tónem, z kterého mohlo vyznít zklamání, ale já jsem už nyní věděla, že mám co do činění s hadem. Ale přesto mně bavil i nyní. Upřela jsem pohled do jeho očí, v nichž nebylo nic varujícího. Spíš svádivého. A usmívala jsem se.
„Doufám, že se cítíte dobře,“ řekl a míchal si přitom kávu, „zřejmě paní soudkyně vám chtěla dát příležitost anebo mne zase vidět. Jedno z toho,“ řekl a nasypal si do kávy ještě jeden cukr. Ano, ty hade, něco jsi zvoral a zapomněl. Ještě, že jsem se to od tebe tak dobře naučila. Teď je to jedna nula pro mne. Ale zvedla jsem k němu oči a chtěla jsem něco říci. Tázavě se na mně podíval, ale jeho pohled byl spíš vyzývavý a já jsem se zdržela jakéhokoliv projevu. Napil se kávy a položil opatrně šálek na talířek. Pak si zapálil cigaretu a opřel si ruku o mé opěradlo.
„Člověk musí být za každou cenu profesionál. Ale jinak jste ještě krásnější, než v létě.“
„Nepřehánějte,“ zašeptala jsem a usmála jsem se na něho.
„Ale to, že jste se neozvala, nebylo od vás ani trochu hezké. Půjdeme?“
Přikývla jsem. Pomohl mi do kabátu a pak mi nabídl rámě a vyvedl mne ze soudní budovy. Na rozloučenou mi dvorně políbil ruku a za chvíli se světla jeho vozu ztrácela v mlžném zimním dni. Dívala jsem se za ním. No počkej, řekla jsem si v duchu, co s tebou příště provedu.
Pokračování