Nikdy to neskončí
Nikdy to neskončí
Bylo mi osmnáct let, kdy mne posedla touha po historii. Ale přiznám se, že to nebyla touha po poznání, ale po dobrodružství.
„ Nemáš nic lepšího na práci, než sepisovat pořád nějaké traktáty?“ řekl mi táta, který úplně náhodou našel můj velký sešit, do kterého jsem si sepisovala poznámky o starých civilizacích.
Ne, neměla jsem nic lepšího na práci. V šuplíku jsem měla svůj první rukopis, knihu, která neměla nikdy spatřit světlo světa. Nazvala jsem ji „ Dějiny, které nikdy nekončí“.
Kniha mého života! Tolikrát jsem ji předělávala, tolikrát jsem se nad ní trápila a ty stohy literatury, které jsem přečetla a které znamenaly jen pustou teorii.
Je hotová ? Ne není, protože ty knihy, které jsou kolem mne, vyzývají : Čti si a poznávej
Ještě není všechno rozumem pochopeno. A ještě není všechno lidským duchem přijato. Ještě není člověk se vším srozuměn !
Ano, od té doby, co jsem převracela listy i v Bibli, aniž jsem jí pořádně porozuměla, jsem opravdu neměla klid. Tak to všechno pochopit, zmocnit se tajemství dějin, které souvisejí, podle mého tušení, úplně ze vším, co se na světě děje.
Rozhodovala jsem se, v návalu svých tužeb a jakéhosi vnitřního zanícení, o své budoucnosti a něco ve mně také rozhodovalo o mém duchovním směřování. Ne, být pouhým členem církve, ne, být součástí nějakého společenství, ale pochopit TO ! To byl můj cíl, má touha a také zvědavost mi nedala, abych se věnovala, podle všech kolem, něčemu rozumnému. Protože, jak říkali, nikdy to nepadlo dobře, když se člověk příliš hrabe v dějinách. Najdou se vždycky lidé, kteří nechtějí, aby se nějaké děje vracely a způsobovaly v lidech nepříjemné emoce nějakých historických křivd. To mne ještě nenapadlo na ten problém pohlížet z tohoto úhlu. Prý vede k válkám a revolucím.
Ale, když si člověk něco hodně, hodně přeje, přijde vždycky ke studni poznání. Vede k ní cesta trpělivosti, obětí a velké lásky k poznání a pravdě. Ať v dobrém nebo špatném. To je zákon života. To je Šalamounova moudrost.
Tehdy jsem nevěděla, že je na světě dost lidí, kteří chápou, že pokud člověk chce znát pravdu, musí se oprostit od nějakého obecného ohraničeného chápání a dát volný průchod pramenům poznání, aby protékaly jeho hlavou a scházely se do jedné řeky, která je ve svých březích sjednotí v jeden proud.
Osud mi však nepřál a já propásla příležitost studovat na filosofické fakultě dějiny. A tak jsem zkrotla a právnická fakulta mne trochu odklonila od mých obrovských „plánů“. Kniha zůstala na dně šuplíku. Na chvíli jsem přestala slyšet válečné troubení, rytmus kopyt válečných koňů, třeskot zbraní a výkřiky v tolika již zapomenutých jazycích, které buď vyzývaly do útoku a nebo byly posledními výkřiky umírajících vojáků, třeskot bronzových řetězů a dozvuky pochodujících nohou pradávných vojáků. Myslela jsem si, že dějiny tvoří především války. Dnes se za to myšlení stydím.
Měla jsem slyšet tóny harf a bubínků, básní v nejrůznějších zapomenutých jazycích a tiché šplouchání vod, které svíraly počátky civilizací mezi svými rameny, Eufratu a Tigridu.
A pak, se stalo něco, co způsobilo ve mně silný obrat v myšlení a vnímání světa.
Navštívila mne moje, o mnoho let starší přítelkyně a bez dlouhých cirátů mne požádala, abych pomohla s restitucí rodinného majetku, který jim sebrali Němci za války v rámci Norimberských zákonů. V duchu jsem se roztřásla. Já a restituce ? Ale nedala jsem nic najevo, protože jsem se učila být profesionálem a právníkem. Pozvala mne k sobě domů. Celý dům byl plný nábytku a nástěnných koberců, na velké komodě stál sedmiramenný svícen ze stříbra.
„ Tak, nejdřív si dáme kafíčko a pak se do toho pustíme.“
Na velkém podnosu přinesla pozlacené šálky s malými lžičkami a datlové cukroví. A pak, až se voda dovařila, nalila do každého šálku trochu kávy.
„ Tak jsem o tobě slyšela, že jsi byla v Syrii,“ řekla a usmála se.
„ Byla. Velmi pěkná země,“ odpověděla jsem hned strojeně, protože se mi nechtěly poslouchat ty historie, které si obě strany o sobě navzájem vyprávěly po bleskové válce v sedmdesátých letech.
„ Chudá země, bohužel. „
Asi vycítila, že se mi nechce o tom moc mluvit. Elegantně držela v prstech malý šálek. Na prsteníčku se tu a tam zaleskl malý briliant, vsazený do platinového rámečku. Také dámy v Syrii tak držely v prstech malé šálky a prsty měly obtěžkány zlatými prsteny. Také měly tmavé oči a vlasy pečlivě upravené, protože jim vždycky nejvíce záleželo na tom, co si o nich lidé myslí..
„ Dala jsem dohromady dokumentaci. Máš tam všechno. Prostuduj si to a pak mi řekni, kdy se pustíme do restituční žaloby. A neboj se tolik. Vím, proč jsem si vybrala právě tebe. Začínáš, vím to. Ale na tomhle se hodně vyučíš a možná, že budeš na mne jednou v dobrém vzpomínat.“
Dopily jsme kávu.
„ Napsala jsem knihu,“ řekla jsem tiše.
„ Co prosím ?“ zeptala se, protože mne asi dost dobře neslyšela.
„ Napsala jsem knihu o židovských dějinách,“ řekla jsem hlasitěji s určitým triumfem v hlase.
„ A hleďme,“ řekla jen. Zklamalo mně to, protože jsem si myslela, že bude mít o moje dílo větší zájem.
Vstala a šla k velké knihovně. Kromě knih, krásně vázaných v kůží se zlatými písmeny na hřbetech v ní bylo plno fotografií a pohlednic z Izraele. Vybrala jednu útlou knížku a podala mi ji.
„ Než začneš zbytečně ztrácet čas s nějakým psaním židovských dějin, tak si přečti tohle.“
„ Šoa ?“ přečetla jsem název nahlas s otazníkem na konci.
„ Ano, tam se dočteš, proč je nejlepší minulost zamknout na deset západů. A v ničem se raději nehrabat, má milá. Je to za námi. „
Večer jsem si udělala pohodu, uvařila jsem si kávu, rozsvítila postranní světlo a knihu dychtivě otevřela.
Po několika řádcích jsem si vzpomněla na mou babičku, jak mne vždycky pohlavkovala, když mne viděla u nějaké knihy, která nebyla určena pro děti. Babi, kéž bys tady byla !
Snad v životě jsem nečetla nic tak otřesného !
Začalo svítat, když jsem se zarudlýma očima a s velkou úzkostí knihu dočetla a odložila. Věděla jsem, že se už nikdy nezbavím pocitu hrůzy a strachu, že na světě něco takového mohlo vůbec být a když už se to stalo, jestli se to nemůže opakovat.
Ne, nic tendenčního v tom nebylo. Jen strach. Ale také, již vyzbrojená určitými znalostmi starověkých dějin, jsem nepochybovala o tom, že něco takového tu nebylo poprvé. Jen jaksi pod rouškou biblických vyprávění, mne obcházela ta hrůza, co všechno se stalo třeba v době izraelských králů. A možná, že četba knihy Šoa mne posunula kousek do reálu. Začala ze mě opadávat ta romantika mého, přiznávám, infantilního bádání a posunulo mne to kousek dál. Jenom se zbavit toho pocitu hrůzy !
Nebudu laskavého čtenáře unavovat průběhem restitučních řízení, které byly zdlouhavé a pohlcovaly mne. Chvílemi jsem i litovala,. že neumím říci ne, když mne někdo blízký požádá o pomoc a chvílemi jsem si připadala jak Honzík z povídky Oskara Wilda, Oddaný přítel. Mimochodem, velmi poučné. Jenomže, moje přítelkyně neměla tolik životního času, jak jsem si myslela a její tlak, který na mne vyvíjela, aby se záležitosti rychleji řešily, abych ještě udělala to nebo ono, byl diktován její nevyléčitelnou nemocí. To jsem samozřejmě nevěděla a ona mne tím, jak jsem nakonec pochopila, nechtěla nijak zavazovat nebo dokonce vydírat.
O knize Šoa jsme už nikdy nemluvily, nemluvily jsme ani o Bohu, náboženství a ani o mé knize. Ale já tušila, že to všechno, co jsem v sobě prožívala od doby, kdy jsem se s ní začala stýkat., nebylo jen tak a že má zvědavost a touha bude ukojována postupně, protože ač se to nezdá, i tenhle příběh, prožívaný v určité souvislosti v realitě, má něco do sebe. Je živoucí, prožívám ho sama v souvislostech mého vlastního času a učím se každý den něco nového.
Babička mi řekla – kdo s čím zachází, tím také schází ! Uvědomila jsem si, že jsem v ději, který není o mně samotné. Ale přijala jsem to. Řadu soudních řízení, vyptávání, svědectví.... A ona tam stála opřená o hůlku a věcně vypovídala. Bez emocí. Jen jednou mi řekla, že ty fotografie za sklem knihovny jsou její příbuzní, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Na nic jsem se neptala. Nechtěla jsem ani vědět, jak přežila ona, tak mladá. Byla prostě silná !
Restituci jsme dořešily a rozloučily jsme se. Ještě párkrát jsme si zavolaly a pak z mého života odešla.
Dnes, když už několik let nežije, si vzpomenu, když na mne doléhají tíživé věci a mám chuť s něčím prostě seknout. Musím být silná, říkám si v duchu.
Nedalo mi to, abych nepokračovala, i při své praxi, v bádání. Dostala jsem se s tvorbou do úzkých. Do této doby jsem se orientovala zcela dobře v dějinách i v počátcích vývoje monoteistického pojetí Boha v polyteistickém světě velkých říší. I jakou úlohu v něm hrály prastaré dějiny . A čím byli Izraelité odlišní od ostatních a snad i proč.
Stýkala jsem se s hodně se zajímavými lidmi všech možných oborů a tak nebylo divu, že mým klientem se stal profesor Mohamed al Khaddour, který externě učil na filozofické fakultě v Praze orientalistiku. Vybral si mne proto, že jsem ve své nabídce měla uvedeno, že ovládám arabštinu a angličtinu a tak se chtěl asi o tom přesvědčit a současně potřeboval uzavřít smlouvu s Karlovou universitou za účelem svého působení.
Byl to starší pán, velmi elegantní, měl hluboký hlas a takový vševidoucí výraz v očích.
„ Tak, jak vám jde ta arabština, kterou inzerujete ve svých materiálech na internetu ?“ zeptal se mne s úsměvem.
„ Snažím se,“ usmála jsem se taky, ale ne zrovna s vnitřní jistotou. Posadil do křesla, které stálo blízko mého stolu a na klín si položil aktovku, v které měl zřejmě dokumenty pro mne.
„ Takže, do telefonu jsem vám vysvětlil, o co mi jde. Jste schopná to udělat ?“
Jsem. Samozřejmě.“
„ Podepíšeme tedy smlouvu a vy mně zastoupíte v jednání v plné moci, protože musím asi za týden odletět do Káhiry.“
Souhlasila jsem a vyndala jsem ze stolu připravený formulář mandátní smlouvy s připojenou plnou mocí.
Dosud jsme vedli rozhovor v češtině, ale pak si vzpomněl, že mě chtěl zkoušet z arabštiny. A tak na mne spustil arabsky.
„ A věřím, že to brzy vyřídíte, protože jsem velmi zatížený cestováním. Když budu spokojený, vyberu si vás k občasným službám v právních věcech za slušný honorář. Nebudete litovat. Ale mám rád přesnost a důslednost, dochvilnost a slušnost.“
„ Rozumím,“ řekla jsem též arabsky a zopakovala jsem ta slova, co mi řekl v rámci svých požadavků. Usmál se.
„ Trochu opravit přízvuk. Mluvíte moc syrsky.“
„ Byla jsem v Syrii,“ řekla jsem a hned jsem poznala, že není té zemi nějak nakloněný, ale přikývl, že je to dobře.
„ A když tak si sdělujeme takové osobní věci, čím se zabýváte, mimo právničiny?“
Posedla mne touha to sdělit.
„ Píšu knihu,“ řekla jsem tiše. Pozvedl husté obočí a v tmavých očích měl takový velký otazník, že jsem hned vyhrkla.
„ O židovských dějinách.“
Usmál se.
„ Proč ?“ zeptal se a stále se usmíval.
„ Tak, nejdřív to byl můj koníček, pak nějaká vnitřní nutnost něco pochopit, uchopit, poznat a teď .... koníček.“
„ Takže, několik let trávíte tím, že studujete staré orientální dějiny. S tím jsem se, tedy kromě universitních studentů, ještě nesetkal. Hm. No, víte co ? Zajímáte mne. Řeknu vám, až budu mít čas , pozvu vás do svého skromného bytu a můžeme si o tom něco říci. „
Byla jsem jak malá holka. Hrozně jsem mu děkovala a on asi musel pochopit, jak mi na tom záleží. Vyndala jsem ze stolu své životní dílo a podala jsem mu je. Zasunul je do aktovky a rozloučil se mnou. Byla jsem celá na trní, jestli se ozve a kdy.
Pozval mne formou krásné pozvánky v arabštině.
Občas pobýval v pronajatém bytě v Praze na Malé Straně, když míval na filosofické fakultě Karlovy university přednášky. Vedl je v českém jazyce, protože sám byl absolventem filozofické fakulty a expertem na dějiny a náboženství.
A tak, tento muž, Mohamed el Khadour dočetl mou knihu, kterou jsem mu tehdy v e své kanceláři předala a sundal si své zlaté tenké brýle.
Položil je opatrně na sůl a promnul si kořen nosu. Čekala jsem s napětím, co na můj příběh řekne.
„ Nuže,“ řekl a zapálil si cigaretu. Znovu otevřel můj rukopis a přejel očima text.
„ Vysvětluješ zde počátky judaismu v kontextu velkých dějin a možná, že dojdeš k příčinám jeho vyformování do podoby, v jaké se dnes nachází. Je to stručné, pro ty, kteří nejsou v této látce zběhlí, možná dost nesrozumitelné. Jako pokus ...... dobré. Ale co dál ?“
Pokrčila jsem rameny a vypadala jsem asi dost bezradně.
„ Jako příklad toho, že tyto dějiny opravdu nekončí je vlastně jejich další počátek. Budu ti něco vyprávět. Poslouchej dobře.“
Byla jsem samé ucho. Nemusel mne ani tomu dvakrát vybízet.
„Pamatuji se dost dobře na květnový večer roku 1948. Ty jsi v Jeruzalémě nikdy nebyla, ale jistě si ho umíš představit. Spleť antických uliček, nebezpečných pro toho, kdo se v nich neumí orientovat. „ Odmlčel se, jakoby si to v duchu sám představoval. Dobrý vypravěč, pomyslela jsem si.
„Událost, o které teď mluvím,“ pokračoval po krátké odmlce, „se odehrála ve Starém městě. Toho večera odcházeli britští vojáci, kteří až do toho večera Staré město celých třicet let okupovali. Třicet let ! Šli ve skupinkách, mlčky, jen bylo slyšet, jak jejich boty dupou po starém dláždění. Každou skupinku doprovázeli dva vojáci se samopaly a pohledy kontrolovali okna a terasy. To víš, velké přátelství tady nezískali. Bylo možné, že na ně někdo zaútočí. A obyvatelé Jeruzaléma je také pozorovali, mlčeli a nehybně stáli v Židovské ulici, která byla tehdy plná náboženských škol a synagog, obchodů a obytných domů. Nebyla to shoda žádných náhod, že těmito místy odcházeli za posledních tři tisíce let samí okupanti. Asyřané, Babyloňané, Peršané, Římané, křižáci, Arabové, Turci. A nyní, jak to všichni asi po právu cítili, odcházejí britští vojáci po celých třiceti letech jejich neslavné vlády.“ Opřel si bradu o ruku a zamyšleně se díval na vlající záclony v okně. Pak se nadechl a pokračoval dál tlumeným hlasem.
„ Mezi pozorovateli tohoto divadla byli i rabíni, vykladači talmudu, doktoři židovského práva, všichni ti, kteří generaci po generaci přežili jedno století za druhým v této zemi. Svědkové dějin, lidé, kteří žili podle tóry. Ale mimo ně ještě někdo upíral oči na pochodující vojáky. Byly to židovské hlídky. Ležely za pytli písku, vyzbrojeni samopaly a granáty a čekaly, až zmizí poslední britský voják, aby se zmocnily původních, již vyklizených britských osádek, které dosud chránily židovskou část města před útoky z arabských čtvrtí. Tak to bylo.“
Měla jsem obavy, že tím dnes skončíme a já budu zase čekat na další rozhovor delší dobu.
„ Dáme si na to kávu, co říkáš ?“ řekl a já jsem s radostí přikývla, protože tím jsem dostala naději, že bude ve vyprávění pokračovat.
Šel do kuchyňky a zachvíli se kouzelně rozvoněla káva s kořením. Sladce mne pohladila čichové ústrojí. Na malém tácku nesl džezvu a dva malé kalíšky, do kterých nalil silný a voňavý mok. Nabídl mi cigaretu a gestem mne pozval na kávu. Pokynula jsem hlavou na znamení díků. Byla horká, silná, voňavá. Usmál se.
„ Tak jděme dál.“ Odkašlal si znovu, aby jeho hlas zněl jasněji a rukou přejel můj spisek, jakoby do něho v duchu chtěl vložit všechno, co bylo důležité.
„ A poslední skupinka britských vojáků došla až na konec ulice zabočila ke zdi kolem sídla arménského patriarchátu. Zastavila se až u kamenné brány č. 3. Jistě jsi zvědavá, jak to probíhalo dál.“
Nalil si kávu a zamyslel se.
„ V tolika událostech, které se seběhly je nutno trochu přeskakovat. Řeknu ti jméno – rabín Mordechaj Weingarten. To byl tehdejší nejvyšší představitel židovské čtvrti. Na jeho dveře v tu chvíli někdo zaklepal. Asi zaváhal, než otevřel. Na dvoře ho čekal britský voják, samozřejmě důstojník ze suffolkského pluku.Předal mu klíč od Siónské brány. A Sionská brána byla jedna z těch sedmi bran města Jeruzaléma. A víš, proč ti to vykládám ? Protože od roku 70 do toho dne nebyl žádný klíč od města Jeruzaléma v židovských rukou. A teprve nyní, po devatenácti stoletích se Židům dostalo této výsady.“
„ Devatenáct století,“ vydechla jsem a představila jsem si, kolik práce mám ještě před sebou, abych svůj záměr zvládla.
„ Nemusíš s tím spěchat a ani si zoufat. Jsi na prahu roku 2000 před Kristem, jak říkáte. Do roku 70 po Kristu tě čeká zajímavá procházka dějinami. Tak hodně štěstí a přijď zase, až nebudeš vědět jak dál. Nikdy to neskončí to si pamatuj. „
Rozloučila jsem se a ještě večer jsem přemýšlela nad tím, co mi vyprávěl. Ještě jsem cítila vůni orientálního koření a vzduchu, který se mísil s cigaretovým kouřem. A také velkého dobrodružství, které bylo ještě přede mnou.
Dodnes moje kniha leží šuplíku. Má 300 stran textu. Každý den, když si do ní píši poznámky, si říkám, že bych ji měla uzavřít. Ale nemohu. Kdykoliv si přečtu noviny o problémech na Středním východě, vím, že se ten čas přelévá od hlubokých příčin k následkům a proto nelze skončit. Nikdy to neskončí, pan profesor měl pravdu. Nelituji své námahy. Dívám se na svět jinýma očima a lidské utrpení mi není cizí. Ani toho času, který trávím přemýšlením a psaním. To není opravdu ztracený čas. Pan profesor mi dal velký dar. Ukázal mi cestu nejen pro mou knihu, ale také pro mne samotnou. Z pohledu stavu dnešního světa to má smysl ho poznávat.
On za to stojí, aby se člověk o něho zajímal a snažil se ho pochopit.