Martina a Liliana. Část 14.
14. část.
Je neděle, pozdní odpoledne. Z otevřených oken protějšího domu je slyšet cinkot nádobí. Pomalu a bezmyšlenkovitě se probírá v myšlenkách a třídí je na potřebné a nepotřebné. A z těch nepotřebných, ještě na ty, které už nechce nikdy mít.
„Páni, můj život je v troskách, já nevím, co s tím vším budu dělat,“ říká si a pochází po místnosti. Myslí na Martina. Dokáže si vybavit jeho oči, úsměv a jemné odstíny nálad, které přecházejí tváří jako mračna letním dnem. Zneklidňuje ji to! Protože si myslí, že není správné v takové situaci, do jaké se náhodou dostala, se tak rychle zamilovat. Nyní, když je opět sama, může o tom všem s odstupem přemýšlet. Ale předem ví, že ta „pro“ budou převažovat. Jednak zápasí s přesvědčením, že má, po tom všem, co prožila , právo na lásku a současně s pochybnostmi, zda jde o lásku.
V pokoji začalo být dusno. Vyndala si z kabelky cigarety, otevřela okno a zapálila si. Uvažuje, co bude dělat dál.
Vdechuje kouř a vypouští ho do vzduchu, sleduje jeho stoupání v téměř bezvětrném večeru. Obloha se pomalu temní a v oknech protějšího domu se rozsvěcují světla. Pozoruje stíny, jak přebíhají sem a tam, a nějaká dvojice se přibližuje k oknu a objímá se. Muž líbá ženu do vlasů a ona mu klade ruce kolem krku.
Krásný obraz, který ji současně i zabolel. Protože tu stojí jen tak v županu, kouří a pozoruje odrazy života cizích lidí, aniž by měla nejmenší šanci nyní dělat totéž. Za ní je skladiště z minulého života, přede ní se cosi nejasného otvírá, ale dráždí ji to, láká a vzrušuje. Zháší cigaretu o parapet a stále pozoruje tu dvojici, jak se líbá v okně. Pak se odvrací a zavírá okno.
Stáhne žaluzie, a tak se oddělí od vnějšího světa. Je zase ve svém pokoji, sama, mezi důvěrně známými věcmi, které ji poskytují bezpečí a klid.
„Zamilovala jsem se,“ říká Leovi, „co tomu říkáš?“
Tentokrát ji netrápí pocit, že se zpronevěřuje. Leo je minulost a nechce už na to myslet.
„To je už osud,“ šeptá si, protože ještě neví, jestli je to dobře anebo špatně.
Sny jsou krásná věc, ale realita může být zlá. Třeba to není tak, jak si teď myslí a zítra se všechno obrátí nebo zmizí, stejně jako zmizel Leo, anebo ten druhý.
„Ať se stane, co se stane, alespoň mám v sobě vzpomínky na krásně prožitý čas, i když byl krátký,“ říká si potichu a usedá do křesla. Tam, kde sedával Leo a díval se, jak pracuje.
„Nejsem jako ty skleníkové květiny, které jsou schopné žot a přežít jen v umělém prostředí,“ šeptá a snaží se té myšlence uvěřit. A upíná oči k rostlinám, které tu kolem stojí nehnutě. Jsou krásné, příliš krásné. Plné života. Snaží se potlačit rozporuplné pocity a oddat se svým myšlenkám, které směřují k Martinovi. Žádná chvíle z předchozích let ji nedala nedala žádný prostor, aby své city poznala a pochopila.
„Myslím, že se do mne zamiloval,“ říká si a při té myšlence se zase cítí líp a přemýšlí, jak je asi jemu. Vidí ho jen v mlhách. Ale najednou se obraz rozjasňuje.
Popadá ji náhle stesk, prázdnota a pocit beznaděje. Z očí se ji řinou slzy a cítí, že se rozpadá na tisíc kousků. Usnula v křesle. A když se ráno, ještě před svítáním probudila, uvědomila si, že má sezení s panem Fojtem. Musí se na to připravit.
Pan Fojt sedí naproti ní a dívá se ji do očí.
„Vypadáte unaveně.“
„Ale v noci jsem pracovala.“
„To je dobře. Člověk má pracovat, dokud je toho schopen. Já už ne. Myslím na svůj konec. A zdá se mi, jakobych měl někam daleko cestovat. Někdy jsem neklidný, ale pak se všechno zase změní a já jsem zase šťastný, že vidím slunce nebo hvězdy na nebi a říkám si, že to asi potom taky uvidím ve svém snu.“
Liliana ho soustředěně poslouchá.
„Skoro jsem si myslel, že odstoupím od sezení s vámi.“
„Proč?“ diví se Liliana.
„Tak, ono je těžké mluvit o smrti s ženou, která je plná života. A vás určitě čeká ještě mnoho pěkných dnů.“
„Já se nebojím mluvit o smrti. Je to přeci přirozená věc,“ říká Liliana s úsměvem a podává mu ruku. Pan Fojt ji stiskne a podrží ve své.
„Kdybych se přestěhoval do nového domu, tak tam také bude spousta neznámých ěcí a koutů. Když na to všechno myslím, tak jsem i zvědavý, jaké to je.“
„Zvědavý? Vlastně ano. Říká se, že je to krásné. Nemám s tím samozřejmě zkušenost. Ale spíš zprostředkovaně.“
Chtěla mluvit o Leovi, ale pak si to rozmyslela.
„Chtěl bych vědět, co uvidím naposledy.“
„Jako byste odjížděl ze svého rodného města a ještě jednou se za sebou ohlédnul. Uvidíte stromy nebo oblohu, na ní slunce. A když vystoupíte na cílovém nádraží, zase uvidíte něco jiného, co vám za chvíli přiroste k srdci a vaše rodná místa vám zůstanou ve vzpomínce, kterou vymaže nový zážitek.“
„Nový zážitek,“ opakuje zamyšleně pan Fojt.
Liliana si v tu chvíli uvědomuje, že nezná slovo, které by odpovídalo stavu, o kterém hovoří. Zážitek se přeci napojuje na slovo život.
„Na co myslíte?“ ptá se a ona si uvědomuje, že se ji s napětím dívá do tváře.
„Není to v pravém smyslu zážitek, ale uvědomila jsem si, že neumíme pojmenovat takové věci a situace jazykem smrti.“
Pan Fojt ji lehce tiskne ruku.
„Líbí se mi, že o tom nemluvíte jako ty knihy, které jsem četl. Ale přemýšlíte o tom.“
„Ano, ano, přemýšlím. Někdy se mi zdá, že lidé, kteří odejdou z našeho světa jdou do jiného a jsou skryti za tenkou záclonou a dívají se na všechno jiným vnímáním. Je náš svět významný a nebo nevýznamný? Myslím, že tam přestávají mít všechny věci význam a smysl, aby se mohla duše soustředit sama na sebe.“
„To jistě ano. Tady se staráme jen o to, co cítíme, co můžeme mít a nemít, tam zase, jak si to myslím já, co vnímáme. A myslíte, že to všechno pak pomalu uhasne?“
„Myslím, že ano. Tak jako zapomínáte spoustu zážitků během života, tak tam zapomínáte na život jako takový.“
„A přesto se nebojím, protože jsem velmi blízko. Zvláštní, že jsem přestal mít strach ze smrti ve chvíli, kdy jsem nabyl jistotu, že je konec.“
Pan Fojt se jí dívá do očí a usmívá se.
„Přijdete za mnou do nemocnice?“
„Přijdu,“ říká Liliana, „ale ještě máme čas.“
Pan Fojt vstává ze židle.
„Jsem unavený, půjdu už domů.“
Liliana mu pomáhá obléci svetr a pak ho pohladí po rameni.
„Měla bych vám poděkovat.“
„Za co?“
„Že jste dovolil o tom hovořit. Myslím, že je to dobře i pro mne.“
„Ano, jistě,“ říká pan Fojt a Liliana ho vyprovází ke dveřím.
„Jsem tak unavený, že bych už asi chtěl, aby se to uzavřelo.“
A v tu chvíli si Liliana uvědomí, že se s ním už nesetká.
„Přijďte, až budete potřebovat.“
„Ano, ano.“
Po jeho odchodu ji sevře bolest. Sepne ruce a položí je na desku stolu. Není z těch, kteří se snaží přemlouvat smrt, aby ještě alespoň na chvíli zůstala nepoznaná. Vstane, zamkne dveře, pak se vrátí, sedne si a položí hlavu do dlaní.
I když si myslela, že se zdrží, jde domů o něco dřív. Otvírá dveře a klesá do křesla. Není schopná uvažovat o čemkoliv, ale ví, jistě ví, že tohle je rozjímání o propasti a nekonečném světě. Musím se s ním spřátelit. Musím o něm mluvit a vyznat se popravdě ze svých stavů, které ji pronásledují. Ale není to dobré, bolí to, obrací ji to naruby.
Dívá se přes záclonu ven a je ji všeho hluboce líto. Kdybych alespoň něčemu porozuměla, co říkal. Kdyby mu bývala podala naposledy ruku a nechala ji ve své dlani déle, než se to pokládá za slušné, možná by se všechny další události pohybovaly jinam. Ale ona udělala, co udělala. Pokládala to v tu chvíli za dobré a neměla jiné volby, než otevřít dveře a nechat ho vyjít ven. Neuvědomovala si, že doba, která dovoluje být takto spolu mezi živými, bude tak krátká. A proto teď trpí, proto nemá klid. Má pocit, že se mělo něco stát, co by zadrželo jeho odchod.
Cítím se být u zdi, ten stín, který vyvolala, je nedosažitelný, v hlavě se ji motají všelijaké myšlenky a vzpomínky a on mi je nemůže vysvětlit, ačkoliv je tak blízko. Na takové věci jsem nebyla připravená. Bolí to. Tísní to. Nikdo mi nemůže pomoci. Ale přesto si myslím, že na tuto chvíli nesmím zapomenout, ať se v budoucnu děje cokoliv. Vyčítám si, že jsem celý život spala, hýčkala jsem se přesvědčením o svém bezpečí, protože jsem nikdy nevybočovala. Myslela jsem si, že to stačí, ale byl to jen žádoucí povrch, uvnitř nic neklapalo. Tak daleko nikdy nezašla.
A stačil týden, aby se mi převrátil život vzhůru nohama, a já najednou postupně propouštím do své dosud zatvrzelé mysli pravdy, které jsem neznala a neměla jsem s nimi žádnou zkušenost.
„Alespoň, kdybych mohla plakat,“ říká si. „Nejde to. Neumím to tak, abych pocítila úlevu.“
Zhasínám světla v celém bytě. Chce se mi spát.
Ještě, než usne, cítí z okna vlahý závan vzduchu a hlava se ji pomalu uvolňuje od tíživých myšlenek.