Martin a Liliana. část 9.
8. část.
8. část
Na náměstí bylo už plno lidí a z některých krámků voněly čerstvé koláče.
„Mám pěknou chatu, kousek za Prahou? V poslední době jsem byl tak zasekaný, že jsem neměl dost času tam jezdit. Jen tak, že jsem si zašel na nějaký výlet. A zase zpátky. Taky jsem moc nechtěl odejet sem, ale nakonec mne doktor donutil. A udělal dobře.“
„Taky mám chaloupku na Vysočině. Blízko Rytířska. Stará se mi o ni sousedka. V poslední době jsem tam byla tak dvakrát. Přemýšlela jsem, že ji prodám. Ale co by pak ...“
„Člověku zbylo?“ dodal Martin.
„Asi tak.“
Liliana si povzdechla.
„Někdy bych ze všeho nejraději utekla. Nejhorší jsou ty podzimní večery. To se chce tak spát a rána, když padnou mlhy...“
„Divná doba, když člověk je všude tak nejistý, neklidný a osamělý.“
„Myslím, že to není někdy ani k překonání.“
„No, od psychologa bych tohle nečekal.“
Liliana se zasmála.
„Snad si nemyslíte, že by si psycholog věděl vždycky ze vším rady.“
„Ale to si vůbec nemyslím, to byl jen žert.“ Otevřel dveře pavilonu a dal ji přednost.
„Tak ať se vám procedura vydaří, paní Liliano,“ řekl.
„Vám taky, pane Martine.“
„Máte krásné jméno. Takové poetické.“
„Že by?“
„Hodily by se k vám bílé růže.“
Liliana se usmála.
„A k vám? Počkejte, já to uhodnu.“
„Pak mi to řeknete,“ zašeptal ji do ucha.
Když ležela v koupeli, přemýšlela, která květina by se k Martinovi hodila. Vybavovala si jeho tvář a jeho postavu. A čím více ji jasněji v duchu viděla, tím více chápala, že v příštích dnech se bude cítit osaměleji než kdy jindy. Protože si rozloučí, chvíli si budou psát a pak jednoho dne bude konec. Nic o něm neví a on také o ní nic neví. Co by mu říkala? Proč. Že po dlouhé době se zase nadechla, sundala ze sebe tmavé šaty a pro něho se oblékla do květovaných, se širokou sukní, které ji vždycky tak slušely? Možná, že i on má stejný pocit. Třeba si budou psát, třeba se budou i scházet. Zřejmě ani on nemá už nemá někoho, kdo by ho miloval. Vyhýbal se jejím otázkám. Existuje nějaká paní Richterová? Jednou ji může říci, Lili, ale já nejsem sám. A její svět se definitivně zhroutí. Tohle nesmí dopustit. Takový muž, jako je on, nemůže být sám.
„Tak prosím, nyní vás čekají příjemné masáže.“
Paní byla trochu při těle, ale jinak příjemná. Zabalila ji do deky. Ukázala ke dveřím a šla za ni.
„Lehněte si na břicho a uvolněte se. Nebojte se, bude to velmi příjemné.“
Liliana se snaží uvolnit a poddat se hře prstů a rukou, které na ni tančí jako na klavíru. Zavírá oči. Neměla bych se tomu tak poddávat. Pak budu jen odsouzená k čekání. Jestli napíše, jestli zavolá, jestli přijede. A pořád si budu klást tyhle tíživé otázky, které mne budou rušit, možná, že pocítím zase jiný druh stesku a dvojnásobnou tíhu osamělosti.
„A nyní na záda,“ řekla ta paní.
Tak se nedá přemýšlet, pomyslela si. Zvláštní je, pokračovala však ve svých úvahách, že převzal iniciativu a já se jen poddávám. Musí si být jistý, že neodmítnu. A já nemohu. Nemám sílu. Nemám vůli. Řítím se do něčeho, co mně bude brzy hodně bolet.
„Tak hotovo. Jak se cítíte?“
„Skvěle, děkuji.“
Pečlivě se oblékla a podala ji průkazku.
„Tak zítra v devět,“ řekla a Liliana opustila voňavou místnost.
Zahalila se do šálu a nevěděla, jestli má na Martina čekat. Všude bylo ticho, zvenčí nepronikl jediný zvuk. Jak obludné, pomyslela si, jako v nějaké krabici. Rozhodla se, že na něho počká venku. Kvetou tam záhony. Musí vymyslet, jaká květina by se pro něho hodila. Je to fialka. Ano, kolik jich jen kvete! Sehnula se a jednu utrhla. Vložila si ji do zápisníku.
„Paní Liliano, myslel jsem, že jste mi utekla.“ Martin byl trochu udýchaný.
„Hledal jsem vás na chodbě.“
„Musela jsem ven na čerstvý vzduch.“
Zachytila jeho pohled. Byl zvláštní, trochu úzkostný. Tak, i on …
„Už jsem našla pro vás květinu. Je to fialka.“
„Myslíte? Proč?“
„Pro její krásnou a jedinečnou vůni.“
„A jaká je to vůně?“
„Bezpečná.“
Vyhrkla to ze sebe a ani o tom příliš nepřemýšlela.
„To je pro vás důležité?“
„A pro její barvu.“
„A jaká je to barva?“
„Útěšná a diskrétní.“
„Ach tak.“
„A proč si myslíte, že se ke mně hodí bílé růže?“
„Jsou čisté, krásné, jemné, důvěrné a přirozené.“
Liliana se na něho podívala s milým úsměvem.
„Co byste dělala v životě nejraději?“
„Já bych chtěla být zahradnicí.“
„Ale to je těžká práce. Zkuste něco jiného.“
„Nic jiného mne nenapadlo. A čím vy?“
„Básníkem.“
„Tak tohle jsem nečekala.“
„Proč?“
„Nevím. Spíš bych typovala, že malířem.“
„Máte pravdu. Vzal bych plátno a náčiní, vylezl na vysoký kopec a maloval bych krajiny. Jenomže já malovat neumím.“
Liliana zpozorovala, že zesmutněl.
„To nevadí,“ řekla rychle, „stačí, že máte touhu.“
„Touhu? To jsem si už dávno neříkal. Ale je to pravda.“
Šli pomalu ulicemi, Liliana mu naslouchala a cítila, že jeho hlas proniká hluboko do jejího nitra.