Když spadla první vločka Část 1.
Část 1.
Ilona mne pověřila, abych zahájil další díl o našem životě, který se stále proměňuje a nabývá nová a nová překvapení. Stále ještě trvá podzim, ale já si myslím, že jsme svůj podzimní příběh naplnili. Ilona má nyní mnoho práce se svou školou a také má práci v redakci. Jezdí domů až večer, a tak je na mne řada, abych se chopil díla. Nechci ji přetěžovat, ale z druhé strany uvažuji o tom, zda já jsem schopen napsat tak láskyplné líčení, plné vděčnosti a otevřenosti, jako ona. Náš příběh v jejím pojetí vyhlíží jinak, ale to je přirozené. Jsem vděčný za to, že se jí podařilo uspořádat naši domácnost a dohlíží na to, abych měl doma odpočinek a pohodlí. Sice si nikdy nestěžuji na svou práci, ale ona mnohé věci tuší. Však v té nemocnici ležela a udělala si svůj obrázek. Když jsme překonali to horké léto a všechny ty události, které nás potkaly, říkali jsme si, co bude dál. Ani já a ani ona jsme si nemalovali, že nyní budeme žít jako ve vatě. Vždycky něco přijde, co člověk nečeká a nemusí to být přímo jeho zásluhou. Většinou se o to zaslouží i jiní lidé, kteří stále někoho pozorují, srovnávají se s ním, o co se má líp a kde na to bere a proč je šťastnější, klidnější a spokojenější.
Já se nikomu nesvěřuji, jsem spíš málomluvný a odpovídám jen na dotazy, na něž jsem povinen odpovědět. O svém soukromí nemluvím, protože vím, že Eva stále číhá, jak nám uškodit. Poradil jsem Iloně, aby se s ní nedohadovala, pokud má nějaké řeči, a hlavně se nesvěřovala. Ilona je rozumná a ví, kam Eva směřuje. Zjistil jsem, že píše i do bulváru, ale my dva nejsme žádné celebrity, jen v její mysli. Vůči takovému člověku, který se cítí uražený, nebo ukřivděný je třeba zaujmout věcný postoj, ale hlavně mu nedávat najevo pohrdání, protože jeho cíle jen posílí. Ani ze strany mé rodiny nečekám žádné kladné reakce. Moje matka se stále stýká s mou bývalou ženou, jak jsem zjistil a Ilonu přezírá. Je uražená, že jsem se s ní neradil, když jsme se brali a cítí se odstrčená. Snažil jsem se ji přesvědčit, že to jsou pocity zbytečné, ale nepřesvědčil jsem ji. Vzpomínám si, že mou bývalou ženu taky nenáviděla, až do té doby, než se spolu sblížily a ona jí všechno vykládala, takže měla o mně informace.
Nikdy nezapomene mi připomenout, jak se podíleli na mé výchově a vzdělání, kolik peněz do mne vrazili a já jsem žádnou vděčnost vlastně neprojevil. Snažím se jí nějak vyjít vstříc, ale zjistil jsem, že čím jí méně volám tím líp. Škoda, byly doby, kdy mi byla vším. A mohla by být i nadále, kdyby nebyla tak zatvrzelá a snažila se situaci pochopit. Dobře ví, že jsem se ženou nevycházel, že ona pořád vyhledávala nějaké přátele a nebyla mi tak věrná, jak to tvrdila. Byl jsem k ní vlídný, i když jsem to věděl, nikdy jsem na to nezaváděl řeč, ale tím víc jsem ji dráždil. Možná, že to zapříčinilo situaci, že už svou nevěru vůbec nezakrývala a zcela veřejně se ukazovala se svým přítelem. Ilona byla mým štěstím, protože nevím, jak bych to všechno přežil. Cítil jsem se tak sám! Jsem si vědom toho, že jsem se k Iloně někdy nechoval nejlépe a že jsem ji způsoboval trápení, protože ona mne opravdu milovala, ale nebylo v mých silách, abych se vyrovnal se svou situací a nechtěl jsem ji tahat do problémů, které neměly s ní nic společného. Její vlídná povaha a čisté city nesměla dojít úhony, protože to bylo vždy na ní nejcennější. Té špíny bylo kolem mne dost a dost a ona nebyla dost silná, aby to dokázala snadno překonat. Nikdy se mne na nic neptala, protože tušila, že by to nebylo pro nás a zvlášť po ni snadné.
To vedlo k tomu, že jsem koupil dřevěný dům, abychom měli zázemí a mohli se vracet na místa, kde vznikla naše láska, která mne osvobodila od trvalého stresu, který mi působila nejen má matka, ale také ten svět, v kterém musím fungovat. Mít se na co těšit. A tak přemýšlím, jak se věci vyvinou a co bude následovat. Nemůžeme žít jen na růžových oblacích. Ale já věřím, že Ilona nás tam zase povznese, pokud bychom z nich byli svrženi.
Tyto úvahy, které mi nyní běží hlavou, přerušil mobil. Venku se začalo stmívat a Ilona ještě není doma. Přijal jsem hovor.
„Roberte, jsi doma?“ ozval se její hlas.
„Ano, jsem,“ odpověděl jsem a cítil jsem na dálku, že se usmívá.
„Už jedu domů. Byla jsem ještě nakoupit a udělám ti večeři.“
„Díky, prožijeme pěkný večer.“
„Fajn, už se těším.“
Skončili jsme hovor a za chvíli zazvonil zvonek u dveří. Podíval jsem se na hodiny, bylo skoro osm hodin večer.
„Kdo je?“ zeptal jsem se za dveřmi.
„Policie“, ozvalo se za dveřmi a já jsem otevřel. Před dveřmi stál muž v civilu a ukázal mi průkaz.
„Co se děje?“ zeptal jsem se a pozval jsem ho dál.
„Nezlobte se, že ruším, ale potřebuji vaši výpověď.“
„Co se stalo?, zeptal jsem se klidně a pozval ho dál a nabídl jsem mu křeslo, aby se posadil.
„Dáte si kávu?“ zeptal jsem se a on přikývl.
„Vy jste funkci primáře, že?“ začal, když si míchal cukr do kávy a podíval se na mne.
„Ano,“ řekl jsem.
„Přišlo k nám trestní oznámení,“ řekl.
„Na mne?“ zeptal jsem se a ani jsem se nezachvěl.
„Jedna pacientka si stěžuje jménem svého advokáta, že jí nebyla dnes věnována na oddělení dostatečná péče a že jí byly podány nevhodné léky, po kterých se dostavil kritický stav.“
„A zemřela?“ zeptal jsem se.
„Ne, byla ji okamžitě poskytnuta pomoc.“
„A kdy se to stalo?“ zeptal jsem se.
„V odpoledních hodinách, ale to jste nebyl už přítomen v nemocnici, měl jste po službě, jak jsem si ověřil.“
„Tak vidíte,“ řekl jsem.
„Znáte slečnu Evu Jirků?“ zeptal se.
„Znám, bývala přítelkyní s mou současnou manželkou. Ale rozešly se. Už se spolu nestýkají.“
„A vy jste se s ní stýkal?“ zeptal se mne klidně.
„Kdysi jsem jí předal svůj rukopis. Pracovala s mou paní v jednom vydavatelství“
„Aha, a to bylo všechno?“ zeptal se mne.
„Ano, to bylo všechno, kromě toho, že jsme se setkali ještě na podzim v kavárně, když s mou ženou popíjely kávu a já jsem tam náhodou přišel.“
„Měli jste spolu poměr?“ zeptal se.
„Ne, neměli. Jen jsem s ní komunikoval ohledně mého rukopisu.“
Byl jsem stále klidný, ale jen jsem čekal, až přijde Ilona a potvrdí to, co vypovídám.
„Můžete to nějak dokázat?“ zeptal se.
„Moje žena, až přijde, tak to potvrdí.“
Naštěstí Ilona odemykala dveře, a já jsem jí šel hned naproti.
„Děje se něco?“ zeptala se.
„Děje, pojď dál. Máme tu policii.“
Ilona si sundala kabát a šla do pokoje a sedla si do křesla. Komisař ji položil několik otázek, které položil i mně a ona moji výpověď potvrdila.
„Volala vám ta paní Eva, že je v nemocnici?“ zeptal se.
„Ne, nevolala, my jsme se spolu rozešly.“
„Pane primáři, vy jste se s dotyčnou soudil na ochranu osobnosti. Soud jste vyhrál.“
„Ano, ona totiž zveřejnila proti mně dehonestující článek krátce poté, co jsem byl jmenován primářem.“
„A mohl byste mi ukázat rozsudek a pokud možno i ten článek?“
Ilona hned vstala, otevřela zásuvku a podala spis komisaři. Ten v něm chvíli listoval a pak mi ho vrátil.
„Takže, zdá se, že ta dáma po vás jede,“ řekl komisař, „a hodně tvrdě. Máte pro to vysvětlení?“
„Zřejmě v době, kdy četla můj rukopis a zjistila, že se týká mého vztahu k mé ženě, s kterou jsem nebyl ještě ženatý, ale spíše jsme byli přátelé, se v ní něco zlomilo. Já neznám její soukromí, ale mohla i závidět.“
„Až půjdete zítra do nemocnice, prošetřete tu situaci a dejte mi vědět. Zdá se, že trestného činu se dopustila spíš ona.“
Položil na stůl vizitku a Ilona se ho zeptala, zda si nepřeje ještě kávu. Zavrtěl hlavou, vstal, Ilona mu podala ruku a já jsem se ním také rozloučil.
„Dáš si polévku?“ zeptala se.
„Už mi přešla chuť.“
„Ale Roberte, něco jíst musíš,“ řekla přísně, „kuřecí polévka tě nezabije.“
Šel jsem za ni do kuchyně, objal ji a postavil jsem ji čelem k sobě.
„Je ti dobře?“ zeptal jsem se.
„Ale ano, proč by nebylo, Tohle je možná cesta, jak se Evy navždy zbavit.“
Prostřela stůl a pozvala mne k večeři.
Já jsem tak klidný nebyl.
„