Když padaly hvězdy. 7. část.
VII.
Evě jsem nikdy moc nedůvěřovala, ale nechala jsem ji mluvit tak dlouho, dokud chtěla. Tentokrát jsem se s ní sešla, protože to chtěla, al rozhodně jsem se s ní nechtěla bavit o Robertovi. Eva byla novinářka a měla spoustu kontaktů, takže pro ni nebylo nic těžkého si informace sehnat.
„Tak jak se máš?“ zeptala se mě a sáhla si do kabelky pro cigarety. Pomyslela jsem si, že tu budeme sedět do večera.
„Dobře, škola mi jde dobře a v práci je to zajímavé. To je asi všechno, co ti můžu říci.“
Mlčela, protože jsem ji nedovolila se zeptat – a co Robert. Objednala jsem dvě kávy a dva zákusky. Eva to chtěla zaplatit, ale já jsem ji předešla. Opravdu neměla jsem z ní dobrý pocit.
Pořád jsem měla pocit, že existují nějaké síly, které nás dva rozdělí. A nebyla to žárlivost, ale strach. Eva se dívala kolem sebe, spíš pobaveně a najednou její pohled strnul. Podívala jsem se tím směrem. Do kavárny vcházel Robert a rozhlížel se kolem sebe. Naše očí se střetly. Usmál se a šel k nám.
„Tak jsem si myslel, dámy, že tu budu dnes sám a hle, už mi to nehrozí,“ řekl a sedl si na volné křesílko. „Jsem tak unavený, asi si dám kafe,“ mávl na obsluhujícího a ten hned přišel. Eva se na mne podívala a neměla v tom pohledu nic dobrého.
„Slečno Evo, jen malý dotaz, kdo vám zaplatil za ten skandální článek o mně?“ zeptal se.
„Myslíte, že je skandální?“ zasmála se Eva.
Jak mohlo Robert vědět, že tu budu s Evou, že přišel. Nebo si nemyslel, že tu budu já a spíš si myslel, že tu bude Eva. Dostal echo.
„Podal jsem na vás žalobu na ochranu osobnosti,“ řekl a osladil si kávu. O mně ani nezavadil pohledem. Pravda je, že to musela být špinavá záležitost a asi si nepřál, abych byla do toho zapletená.
„No, tak jste ji podal. Budeme se soudit, pane primáři,“ řekla Eva.
Robert vypil kávu a vstal.
„Ilono, pojď se mnou na večeři.“