26.08.2019 14:23

V.

Potřebujeme mít společné zážitky, to chápeme oba. Nebylo by o co opřít naše společné cítění a jeho projevy.  Vzal mne k řece, která pomalu tekla mezi břehy a já jsem sama k ní nikdy nechodila. Je ještě pořád krásně, pomyslela jsem si. Ale až se začnou barvit stromy, bude foukat studený vítr, a ten já opravdu nesnáším.

„Proč mlčíš?“ zeptal se mne.

„Tak, hledám inspirace,“ odpověděla jsem a skutečně tomu tak bylo.

„Tady, ve městě, u řeky?“ usmál se.

„Jsem tu poprvé“ přiznala jsem se.

„Já vím, ty raději na chaloupky. Tam je klid a mír, lidí poskrovnu.“

„Nehledám nic menšího než nějaký podnět,“ odpověděla jsem.

Snažil se se mnou navázat konverzaci a já jsem nechtěla, aby mi cokoliv zase vysvětloval. Cítila jsem, že k tomu směřuje.

„A jak se ti líbí tvoje nová práce?“ zeptala jsem se, abych odbočila.

„No, je to zajímavé. A vůbec, už mne to unavuje. Jiní pacienti, jejich problémy, které musím řešit a nesmím udělat chybu.“

„No, já jsem něco zažila s jedním doktorem, který mi předepsal lék, který mi vyplavil ionty.“

„To se stane, když má spoustu lidí, a ještě ke všemu si pořádně nepřečte, co má.“

„Když jsem se rozváděla, tak mi stoupl krevní tlak. Napsal mi lék, který se skutečně neosvědčil.“

Nadhodila jsem, protože jsem tušila, že tento příběh by ho určitě zajímal. Jednou jsme o tom museli začít mluvit.“

„A ty se s bývalým manželem někdy stýkáš?“

„Ne, však víš, že ne. Pokoušel se mi zkazit život, ale já jsem se nedala. Vždycky se snažím, abych se se vším vyrovnala.“

Odmlčeli jsme se a já si najednou nebyla jistá, zda jsem mu to tak měla říkat, aby si nemyslel, že nechám na sobě štípat dříví.

„Pojď, dáme si někde kafé, a já tě doprovodím domů. Mám dnes noční. Potřebuji si ještě něco v práci udělat,“ Pokrčila jsem rameny  „tak dobře, uděláme to tak“.

Přešli jsem na druhou stranu a po několika krocích jsme narazili na reklamu kavárny. Vešli jsme dovnitř, Robert vyhledal stolek pro dva a sedli jsme si naproti sobě.

„Prosím tě, Ilono, nic z toho nevyvozuj, že jsem se tě ptal na minulou věc. Pro mne to nic neznamená a myslím, že pro tebe taky ne. Už o to nezavadíme.“

„To je jedno, měla jsem pocit, že o tom chceš vědět,“ řekla jsem.

„No já si myslím, že v našem případě bychom neměli zabíhat do našich příběhů. Nedělá to dobře.“

Podívala jsem se na něho, měl sklopené oči a míchal si kávu.

„Roberte, já jsem ti řekla, že je to tvá věc, co uděláš nebo neuděláš. Já tě k ničemu tlačit nebudu. A vůbec, nechme toho.“ řekla jsem, protože jsem měla pocit, že se něco stalo a že to něco se týká náš obou.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mne.

„O ničem. Pojď, abys nezmeškal službu,“ řekla jsem. Zaplatil a vyšli jsme na ulici.

„Tak jsme se dostali do nějaké smyčky, viď?“, řekl Robert,

„To je ten náš nový podzimní příběh,“ odpověděla jsem a zmocnil se mne jakýsi divný stesk.

Šli jsme k mému domu a mlčeli jsme. Hlavou se mi honila představa, že se u nich něco stalo, co odvrátí naše plány na delší dobu. Dobře, Roberte, pomyslela jsem si. Já se podle toho zařídím. Nechci žádné komplikace, ale uvědom si, že hraješ o mé city.“

A tak jsme došli do cíle, mlčenliví, já s těmi podivnými pocity a byla jsem přesvědčená, že o nich ví. „Nedovolím ti, abys mi budoval nějaký stres,“ pomyslela jsem si a odemkla jsem vchodové dveře.

„Tak ahoj,“ řekla jsem a bez jakéhokoliv loučení jsem zavřela dveře a vyběhla do schodů. Odemkla jsem dveře a měla jsem pocit, že je se vším konec. Něco se tam stalo. A doufala jsem, že mi nebude volat a psát a snažit se to urovnat. Není co, to všechno se odehrálo v našich intuicích a ještě, že jsme o tom nemluvili. Až doma to na mne těžce dolehlo. Sbohem mé sny, sbohem podzimní lásko. Nyní je to na úrovni, kdy se každý z nás může rozhodnout.    

 

 

V.

Potřebujeme mít společné zážitky, to chápeme oba. Nebylo by o co opřít naše společné cítění a jeho projevy.  Vzal mne k řece, která pomalu tekla mezi břehy a já jsem sama k ní nikdy nechodila. Je ještě pořád krásně, pomyslela jsem si. Ale až se začnou barvit stromy, bude foukat studený vítr, a ten já opravdu nesnáším.

„Proč mlčíš?“ zeptal se mne.

„Tak, hledám inspirace,“ odpověděla jsem a skutečně tomu tak bylo.

„Tady, ve městě, u řeky?“ usmál se.

„Jsem tu poprvé“ přiznala jsem se.

„Já vím, ty raději na chaloupky. Tam je klid a mír, lidí poskrovnu.“

„Nehledám nic menšího než nějaký podnět,“ odpověděla jsem.

Snažil se se mnou navázat konverzaci a já jsem nechtěla, aby mi cokoliv zase vysvětloval. Cítila jsem, že k tomu směřuje.

„A jak se ti líbí tvoje nová práce?“ zeptala jsem se, abych odbočila.

„No, je to zajímavé. A vůbec, už mne to unavuje. Jiní pacienti, jejich problémy, které musím řešit a nesmím udělat chybu.“

„No, já jsem něco zažila s jedním doktorem, který mi předepsal lék, který mi vyplavil ionty.“

„To se stane, když má spoustu lidí, a ještě ke všemu si pořádně nepřečte, co má.“

„Když jsem se rozváděla, tak mi stoupl krevní tlak. Napsal mi lék, který se skutečně neosvědčil.“

Nadhodila jsem, protože jsem tušila, že tento příběh by ho určitě zajímal. Jednou jsme o tom museli začít mluvit.“

„A ty se s bývalým manželem někdy stýkáš?“

„Ne, však víš, že ne. Pokoušel se mi zkazit život, ale já jsem se nedala. Vždycky se snažím, abych se se vším vyrovnala.“

Odmlčeli jsme se a já si najednou nebyla jistá, zda jsem mu to tak měla říkat, aby si nemyslel, že nechám na sobě štípat dříví.

„Pojď, dáme si někde kafé, a já tě doprovodím domů. Mám dnes noční. Potřebuji si ještě něco v práci udělat,“ Pokrčila jsem rameny  „tak dobře, uděláme to tak“.

Přešli jsem na druhou stranu a po několika krocích jsme narazili na reklamu kavárny. Vešli jsme dovnitř, Robert vyhledal stolek pro dva a sedli jsme si naproti sobě.

„Prosím tě, Ilono, nic z toho nevyvozuj, že jsem se tě ptal na minulou věc. Pro mne to nic neznamená a myslím, že pro tebe taky ne. Už o to nezavadíme.“

„To je jedno, měla jsem pocit, že o tom chceš vědět,“ řekla jsem.

„No já si myslím, že v našem případě bychom neměli zabíhat do našich příběhů. Nedělá to dobře.“

Podívala jsem se na něho, měl sklopené oči a míchal si kávu.

„Roberte, já jsem ti řekla, že je to tvá věc, co uděláš nebo neuděláš. Já tě k ničemu tlačit nebudu. A vůbec, nechme toho.“ řekla jsem, protože jsem měla pocit, že se něco stalo a že to něco se týká náš obou.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mne.

„O ničem. Pojď, abys nezmeškal službu,“ řekla jsem. Zaplatil a vyšli jsme na ulici.

„Tak jsme se dostali do nějaké smyčky, viď?“, řekl Robert,

„To je ten náš nový podzimní příběh,“ odpověděla jsem a zmocnil se mne jakýsi divný stesk.

Šli jsme k mému domu a mlčeli jsme. Hlavou se mi honila představa, že se u nich něco stalo, co odvrátí naše plány na delší dobu. Dobře, Roberte, pomyslela jsem si. Já se podle toho zařídím. Nechci žádné komplikace, ale uvědom si, že hraješ o mé city.“

A tak jsme došli do cíle, mlčenliví, já s těmi podivnými pocity a byla jsem přesvědčená, že o nich ví. „Nedovolím ti, abys mi budoval nějaký stres,“ pomyslela jsem si a odemkla jsem vchodové dveře.

„Tak ahoj,“ řekla jsem a bez jakéhokoliv loučení jsem zavřela dveře a vyběhla do schodů. Odemkla jsem dveře a měla jsem pocit, že je se vším konec. Něco se tam stalo. A doufala jsem, že mi nebude volat a psát a snažit se to urovnat. Není co, to všechno se odehrálo v našich intuicích a ještě, že jsme o tom nemluvili. Až doma to na mne těžce dolehlo. Sbohem mé sny, sbohem podzimní lásko. Nyní je to na úrovni, kdy se každý z nás může rozhodnout.