Kapitola 8. a Kapitola 9.
VIII.
Po večerní koupeli si oblékla župan a sedla si k televizi, která stála na stolku. Zapálila si cigaretu a zahleděla se na příběh, který škobrtal mezi dvěma lidmi, kteří se neuměli rozhodnout, zda budou nebo nebudou spolu žít. Snad proto, že se blížil odjezd, cítila, že na ni jde nespavost, ta stará známá společnice jejich nocí. Protože neměla sebou žádné knihy a ani svůj počítač s „milionem“ souborů, tak byla odkázána pro tento večer na televizi. Snažila se nemyslet na Martina a na minulé dny. Už dříve se rozhodla, že nikomu nedovolí, aby ji vyváděl z těžce nabytého a násilně zjednaného klidu. Ani Martinovi ne. Ale nepřipustila si přitom pochybnosti o něm samotném. Proč také? Jestli opravdu v životě získala nějaké zkušenosti o lidech a jejich citech, pak Martin byl výjimečně citový a hluboký muž. Možná proto, pomyslela si, možná proto musel projít svým peklem. A je na konci? Kdo ví. I on dokáže ovládat svou mysl i svou tíživé pocity, které člověka tlačí k zemi, uvádí ho do závislostí na lécích, které ho ale dál a dál ničí.
Vstala a šla si do kuchyňky uvařit kávu a pak ji vypila. Její mysl začala zase pracovat, analyzovat, dosazovat si neznámé. Ne proto, že chtěla Martina poznat jako žena, jistě by to nebyl problém a rozhodně by to netrvalo dlouho, aby spolu splynuli v jeden nádherný akord. Neboť v tom byli oba téměř stejní, potřební hlubokého stavu vytržení z lásky. Chtěla, přála si a v hloubi duše také musela od něho, nejen od sebe, odvrátit další útok deprese, až mu odjede. Neměl by pak vůli udělat všechno, co je potřeba k přežití. Musím ho od sebe vysvobodit, pomyslela si. Mám na to velmi málo času. Vždyť vůbec neví, jak na tom je, když nejsou spolu. Jak tráví večery a jak se smiřuje s rány, která na takové lidi doléhají jako představa nových utrpení a jejich překonávání. Možná, že celé noci sní o tom, jak stráví spolu den a tím odvrací ty temné chvíle. Nic jiného nemá, co by mu přinášelo klid a co motivovalo jeho vůli vstát a udělat všechno, co je třeba, jak to bývá u jiných lidí v běžném životě.
Oblékla se, upravila a šla do restaurace, která měla celý večer otevřeno. Sedělo tam pár lidí, na stole svítily svíčky a před nimi stály štíhlé sklenice s vínem.
„Dáte si?“ zeptal se ji číšník, sotva usedla.
„Silnou kávu bez mléka, cukr a se sklenicí vody bez bublinek,“ řekla.
„A to je všechno?“
„Ano, zatím.“
Upřela pohled na malé podium, kde se pohybovali hudebníci, Pravda, v noci tu hrají taneční hudbu. Alespoň mi to lépe uběhne. Číšník postavil před ni kávu a vodu, Liliana si zapálila cigaretu a vytáhla z kabelky svůj zápisník. Chvíli v něm listovala. Až našla volné místo a tužkou si zapsala datum a čas a u toho velké M. Od této chvíle, řekla si, budu pro něho pracovat. A vzpomněla si na kapli, na ten sen, co měla a snažila se, aby si vybavila jeho tvář. Byla rozrušená? Byla klidná? Také o něco prosil, nebo tam šel s ní je proto, aby ona sama prosila za něho? Když pomyslí na to, co ji říkal, mluvil hlavně k sobě. To si uvědomovala, ale také k ní, to cítila.
Do místnosti začali přicházet hosté, aby si zatančili a popovídali. Usedali ke stolkům a zapalovali si svíčky, aby si lépe viděli do zářících očí, v kterých tančily ty odlesky plamene. Pomalu popojíela kávu a soustředila myšlenky, ke kterým se oddala už dříve. Hudba se pomalu rozezněla. Na parket nastoupily páry a ve volném rytmu se pohybovaly, objímajíce jeden druhého. Liliana pomalu upíjela kávu a pozorovala je. Připadalo ji to krásné, nesmírně krásné. Lidé, pomyslela si, jaké jsou to zvláštní bytosti. Žádný jiný tvor na světě nedokáže tak projevit vědomě své city, směřujíc je k určitému cíli. K sounáležitosti, k harmonii, aby vyvolali pak něco úžasného v jakémsi neznámém prostoru, o kterém nikdo nic skoro neví. Jen ten, kdo se v něm pohybuje, aby s ním spojil svoje nitro a položil otázky.
Pomalu popíjela kávu a soustředila se nyní na ten zvláštní prostor. Snažila se vybavit Martinovu tvář a v tom se jí zdálo, že ji spatřila. Jako v zrcadle. Snažila se na něho usmívat, ale on se na ni díval nepřítomně, jakoby ji neznal. Až se ulekla. Odvrátila mysl od toho obrazu. Ne, tak to není. Kdo ví, z jakého časového prostoru se na ni dívá. Napila se chladné vody a znovu se dívala na tančící páry.
Čas ubíhal a ona pila už čtvrtou kávu. Padal na ni smutek a rozevíral její rány, najednou všechno, co myslela, že už překonala, se vracelo v té živé podobě, jako dřív. Zaplatila a šla do svého pokoje. Cítila, jak se celá chvěje a nevěděla, co to způsobilo, neboť to, co se jí zjevovalo a to, čemu věřila bylo v přímém rozporu. A ona nevěděla, jak s tím naložit. Byly dvě hodiny a na nebi svítily hvězdy. Váhala, zda si má vzít prášek na spaní a nebo počkat do rána.
Jestli začne mluvit o lásce, promluví si s ním přímo a úpřimně. Jestli zase vybere nějaký výlet, půjde s ním a nebo ne? Zkusila si ještě na chvíli lehnout a zavřít oči. Nesmí propadat snům. Nesmí si dělat iluze. Musí zůstat klidná a nechat ho jednat.
Usnula s myšlenkou, že se určitě mýlí.
Ráno šla na snídani přesně v sedm hodin. Sedla si na obvyklé místo. Podvědomě čekala, ale tvářila se normálně, vesele, jakoby neprožila tak těžkou noc a jistou krizi.
„Lili,“ uslyšela nad sebou Martinův hlas. Otočila se za ním.
„Lili, proč jste nešla spát? Tak dlouho jste seděla v restauraci.“
„Vy jsi mne viděl?“
„Ano, ale bál jsem se, že bych vás rušil. Něco jste si psala a tak dlouho
pozorovala lidi kolem sebe. Vypadala jste tak sklíčená.“
Usedl k ní a vzal ji za ruku. Přitiskl ke rtům.
„Myslel jsem si, že jste šťastná. Prožili jsme tak krásný den. Stalo se něco? Volal
vám snad někdo? Povězte mi to.“
„Ne, nebojte se, byla to jen chvilková krize.“
„Lili, mluvte prosím o tom se mnou. Já tomu rozumím.“
„Ne, Prosím vás, ne,“ zašeptala, ale nechala svou ruku v jeho a on ji líbal prsty.
„Za velmi krátkou dobu se spolu rozloučíme a proto není potřeba, abychom jeden
druhého poznamenávali,“ řekla.
„Nerozumím vám.“
„Jsme oba na tom podobně. Chápete?“
„Já ...“
„Prosím vás, nechme toho. Nebudeme už o těch věcech hovořit. Nemá to smysl.“
Řekla to až příliš příkře.
„ Rozumím.“
„Pořád říkáte, že mi rozumíte, ale já nerozumím teď sama sobě.“
„A co se vlastně stalo?“ zeptal se a nepouštěl její ruku, citil, že ho lehce svírá
svými prsty.
„Nemohu vám pomoci,“ řekla tiše, „prostě nemohu. Z toho, co jsme oba prožili a
prožíváme je jen zlá kocovina. A tak se za krátkou dobu promění i to, co jsme k
sobě pocítili. Nejsme schopni, ani vy a ani já dotáhnout ty všechny myšlenky a
přání do konce. Zůstaneme trčet na jednom bodě a nebudeme schopni se od
sebe odpoutat. Budeme jeden na druhém závislí, ale ta závislost bude právě to
peklo, naše peklo. Náš společný jmenovatel nebude láska, ale utrpení minulé,
přítomné a budoucí.“
„Proč, Lili?“
„Protože jsme oba v určitém okamžiku života vlastně zemřeli. Svým způsobem.“
Spatřila v jeho očích něco jako údiv a lítost, sevřel pevněji její ruku.
„Pokud bychom měli šanci najít zase zdroje svých citů a mohli jsme prožívat lásku, pak by se asi stal zázrak. Ale já, Martine, já dnes vím, že po tom všem, co jsem prožila, jsem ztratila spínač, který by něco takového mohl spustit. Kdybych vám řekla, že vás miluji a že se chci s vámi stýkat, že chci s vámi být, pak jsem si jistá, že by to bylo proto, že se bojím být se svým žalem, smutkem a všemi těmi neschopnostmi sama. A to není láska, to je sobectví.“
Sklopila oči. Cítila, že tímto úpřimným vyznáním si zapověděla lásku, která by ji mohla vyvést z propastí, do kterých klesala s každým novým prožitkem. A současně by s sebou ztrhávala Martina, který od nich také nestojí daleko a rozhodně nemá ještě svůj boj vyhraný. Jak si zprvu řekla, musí ho vysvobodit.
„Musíme už jít na procedury,“ řekl náhle Martin, když se podíval na hodinky.
Zvedla k němu oči a cítila tak hluboké chvění, lítost a bolest, že by nejraději ihned uprchla z těchto míst a zapomněla na ně. Ale on se na ni díval klidně, usmíval se, jakoby nic z toho, co mu řekla, nechápal a nebo nepřijal.
„Já nikam nepůjdu, není mi dobře. Půjdu si lehnout. Jděte sám,“ řekla a vstala.
Cítila, že musí nyní odejít, že si to musí všechno promyslet a zítra prvním autobusem odjet domů. Dřív, než nastane srdceryvné loučení, které ji na dlouhou dobu uvrhne zpět do toho pekla, z kterého tentokrát nemusí být návratu.
„Dobře tedy,“ řekl, „ zřejmě se už neuvidíme. Takže, co na to říci, bylo mi s vámi dobře, jsem rád, že jsem vás poznal. Přeji vám to nejlepší.“
„Já vám také,“ řekla a podala mu ruku. Stiskl ji a pustil. Odešel dřív. Dívala se za ním, dokud ji nezmizel z očí.
IX.
Druhý den ráno, už v pět hodin, odcházela z hotelu směrem k autobusovému nádraží. Táhla své zavazadlo, které se ji zdálo nyní těžší, než když přijížděla. Cítila se velmi špatně, ale s vědomím, že udělala maximum, aby všechny ty věci uvedla zase do správných kolejích, i když jí procházely proudy bolesti, až se jí tmělo před očima. Musím zase brát ty léky, pomyslela si, ono to přejde. Nesmím to nechat rozběhnout. Když došla na místo, sedla si na lavičku a tašku si postavila vedle sebe. Na ulici nebylo ani živáčka. Obloha byla pokrytá mraky a zřejmě se dá brzy do deště. To je dobře, protože kdyby bylo krásné počasí, asi by cítila víc lítosti. A zítra, zítra už půjdu zase do práce. Určitě na mně všichni čekají, aby mi mohli vykládat všechny ty své peripetie bez toho, že by očekávali nějaké náhlé zlepšení svého tísnivého proživání života. Ale pomáhá se vypovídat, pomáhá mít pocit, že jsou po kontrolou a že v nejhorším případě, když je popadne touha skoncovat s životem, se mohou obrátit na někoho, kdo je pochopí. Liliana ví, že si musí držet odstup. Od každého, ať z osobních nebo profesionálních důvodů. I u pana Trunečka, který se k ní dostal prostřednictvím své praktické lékařky. Takový slušný pán. Na první pohled spořádaný. Jeho příběh, který ji vyprávěl byl tak smutný, tak drásavě smutný. Naslouchala mu bez hnutí, udělala s ním pár testů. Doporučila mu dobrého psychiatra, ale on tam už nedošel. Našli ho za tři dny v lese. Ležel pod velkým dubem.
Autobus přijel na zastávku a řidič vystoupil z vozu.
„Vy tu čekáte na mne?“ zeptal se ji a ona přikývla.
„Tak si nastupte. Máte jízdenku?“
Zalovila v kabelce a vytáhla zpáteční jízdenku.
„Sedadlo 83. Ale asi si budete moci sednout, kde se vám to bude líbit. Dnes moc lidí dosud neodjíždí, většinou až navečer. Až jim skončí procedury.“
„Tím lépe,“ řekla a poděkovala. Sedla si doprostřed autobusu k oknu, tašku si dala pod nohy a zavřela oči. Cítila se velmi unavená a vyčerpaná. Všechno bylo nadarmo, pomyslela si. Nedokážu to prostě. A tolik jsem si od toho slibovala. Musím najít sama nějakou rozumnou cestu, v tom mi nikdo nepomůže a taky nic nepomůže. Nebo skončím někde pod dubem, jako pan Trunečka. Ztratím sílu k životu a padnu kde padnu. To byl ale hloupý nápad, že jsem to vůbec zkoušela, myslela si dál. I kdybych Martina nikdy nepotkala, chodila bych na procedury, procházky a pak na pokoj. A byla bych na tom stejně. Ne, nejsem připravená k nějakým radikálnějším krokům.
Leova nemoc a smrt nebyly tou pravou příčinou, která ji přivedla do takového stavu. To si uvědomovala, i když vysvětlovala každému, že ji právě jeho smrt tak sebrala. Neřekla Martinovi pravdu, když tvrdila, že před Leem nikoho neměla. Ano, dlouholetý vztah s Františkem. Byl ženatý. Měl dvě děti. Tehdy, když se seznámili, vrcholila jeho kariéra, jak pochopila z jeho řeči. Zamilovala se. Bohužel, jak později pochopila, byl to její velký omyl. Čekala deset let, než se rozhodne pro ni, děti zatím vyrůstali a on jí vyprávěl o svém životě s ženou alkoholičkou. Litovala ho a tím více ho zanášela svými city, pozornostmi, v naději, že zvolí ji jako své východisko. Nabídla mu všechno, co si může muž jen přát, ale on vždy odcházel, s omluvami, se sliby, s přísahami. Jakmile si jen na krátkou chvíli připustila pochybnosti o pravosti takového vztahu, zavalila ji vždy tesklivá nálada a bolest. Protože bez něho se cítila slabá a osamělá. Tak na ni působil, tak ji zamotal do svých sítí, tak ji ovlivňoval, aby ji měl, jak chtěl a potřeboval. Tajila to před všemi a tím víc ztrácela kontakt se svým okolím. Když ji přislíbil schůzku, ten den byla celá neklidná, rozechvělá, nesoustředěná. Pak sledovala hodinu a po hodině, minutu po minutě a když nepřišel, propadla beznaději a zoufalství. Celé dny ztracené, než se zase objevil a ona ztratila nad sebou vládu. Dokázal ji opravdu naprosto paralyzovat. Tehdy neměla sílu toho nechat i když se přiznal, že čeká se svou ženou třetí dítě. Prý je to pro ni šance, jak se zbavit své závislosti. To ji velmi ranilo. Ale ještě zcela neprobudilo z těch snů, které si kolem něho vytvářela. A pak jednou, docela náhodou, ji přítelkyně svěřila, že se strašně zamilovala do jednoho člověka, který je ženatý. Už se nějakou dobu spolu stýkali. Jeho žena má rakovinu. Tak si k ní chodí pro útěchu. Liliana ji politovala, že to musí být těžké pro ni i pro něho. Přítelkyně ji řekla, že si uvědomuje, že to není v pořádku, ale on potřebuje něhu a lásku, ona je už v posledním stadiu. Pak vytáhla z kabelky fotografii a Liliana ke svému úžasu uviděla celou pravdu o Františkovi. Na té fotografii se usmíval a držel ji okolo pasu. Udělalo se ji zle. Druhý den šla k lékaři, aby získala alespoň na týden neschopenku a celý ten týden proplakala. Asi stokrát začala dopis na rozloučenou, ale vždycky papír nakonec zmačkala a odhodila. Po tom týdnu se tak vysílila, že ji lékař nechal ještě jeden doma, ale to už byl začátek toho pekla, které se pak otvíralo nejprve jako malá trhlinka a pak víc a víc rozevíralo nenasytnou tlamu. Zavolala mu.
„Prosím tě, přijeď,“ řekla, „potřebuji s tebou mluvit.“
„Víš, já teď nemohu. Pochop to. Já ti zavolám.“
„Ne, nezavoláš. Chci si s tebou něco probrat.“
„Nemám teď opravdu náladu s tebou něco probírat. Žena je na tom špatně. Mám spoustu starostí a nevím sám, kde mi hlava stojí. Nech to na jindy.“
„Ale vždyť jsi říkal, že to probíhá dobře.“
„Změnilo se to. Nechme toho, já ti zavolám.“
Ukončil hovor. Když se druhý den snažila zavolat, zjistila, že jeho číslo v mobilu už neexistuje. Pocit hlubokého studu, opuštěnosti a náhlé osamělosti ji uvrhl nenávratně do stavu, který pak řešil psychiatr. Byl to hodný starší pán. Předepsal ji antidepresiva a ona k němu ambulatně docházela. Plnila všechny jeho pokyny, aby se dostala z toho nejhoršího. Měl s ní pochopení. Františka potkala za nějakou dobu na jednom společenském večírku a on dělal, že ji nezná. Objímal se tam s nějakou mladou slečnou a upíjeli si vzájemně koňak. Smáli se a tančili.
Bohužel, tento příběh se na ni podepsal. Víc, než si myslela. Najednou cítila únavu, neschopnost se do něčeho zabrat a poradnu si otevřela vlastně až když se vdala za Lea. Byl to život klidný, nerušený, až do té chvíle, kdy ho ranila mrtvice. Celých pět let ho ošetřovala a dívala se, jak pomalu odchází. Už ji vyschla lítost, bolest i strach.
„Tak jsme tady,“ přerušil řidič tok jejích vzpomínek. Vystoupila a šla pomalu domů. Cítila se jak na začátku a už ani nedoufala, že se z toho vyspí. Byly tři hodiny. Vzala do ruky mobil a zavolala svému psychiatrovi. Chvíli to zvonilo.
„Doktor Hudeček, prosím.“
„Tady Liliana Galová. Prosím, potřebovala bych pomoc,“ řekla jen.
„Tak přijeďte, máte štěstí, odpadli mi dva pacienti.
Seděla dnes stejně, jako před lety, v pracovně doktora Hudečka. Nezměnil se příliš.
„Tak co vás trápí?“ zeptal se ji a posadila se naproti ní. Díval se jí do očí a ona jemu. Začala mu vyprávět o svých stavech a on ji vzal za ruku a měřil puls.
„Vy že jste byla v lázních? Co jste tam prosím vás vyváděla?“ zeptal se ji a ona mu vyprávěla, přesně, jak jen mohla, celý příběh. I to, proč a jak ukončila ten začínající vztah. Soustředěně ji poslouchal. A když skončila, vzal ji jemně za ruku.
„Znám vás už nějakou dobu. Vím, čím jste prošla a nyní, jste se odhodlala k nejvyšší oběti, jakou jste mohla podstoupit. I za cenu, že jste mohla právem očekávat, že všechny ty výsledky, ke kterým jste se dopracovala před lety, budou zmařeny. Proč? Vždyť ten člověk, jak mi ho popisujete, mohl být pro vás spásou. Ano, to se nebojím říci. Možná máte pravdu, že vás spojovalo to, čím oba zřejmě trpíte a procházíte, ale vy jste mne přesvědčila, že ho opravdu milujete a uvědomujete si svůj stav natolik, že se neodvažujete někoho k sobě připoutat. Jestli se mně ptáte, zda jste neudělala chybu, že jste s ním trávila těch několik dní, tak odpovídám, napak a že jste měla šanci se osvobodit. Zapověděla jste si lásku z lásky. To je dost zamotané. Ale my to rozmotáme, nebojte se. A zase začneme od začátku. Doufejte, že vás vyhledá. Jste přeci psycholog, zapněte mozek, má drahá. Nemůžete unést tak velké závaží, které jste si naložila, sama na sebe. Láska není jen odříkání, jak si myslíte a vy se musíte naučit i vnímat tu druhou stranu. Bohužel, čím více se ve své profesi snažíte nepřebírat cizí problémy jako své, tím méně zdařile řešíte své vlastní životní situace. Jakoby jste byla sama před sebou klientem, kterému sice nasloucháte, ale nesoucítíte s ním.“
Sedl za stůl a začal psát své poznatky do karty. Liliana se dívala do otevřeného okna a pozorovala pohyby větví velkého javora ve větru, který se začal zdvíhat.
„Tak, tady máte recept a víte, jak máte léky užívat. Choďte do práce a snažte se , však víte. Doufejte, že se všechno v dobré obrátí.“
Zakázala si na Martina myslet. Ten už se nikdy neukáže, zbytečně bych se trápila. Jsem odsouzená k samotě, aůe mám tu svého tajného agenta i Leovu fotografii. Nejsem tu sama. Když jsem to dokázala překonat dřív, musím to dokázat i nyní. Být silná, být sama sobě přítelem.
Polkla tabletku a sedla si za klavír. Chvíli jen tak preludovala a sledovala, jak pomalu z ní opadá ten strašlivý nával smutku a jak se dostává do lehkého euforického stavu.
Pak vstala , napustila si plnou vadu a ulehla do teplé lázně. Zavřela oči a nechala pomalu probíhat myšlenky i pocity, aniž je zaplašila, byť by se zdály nepříjemné, táživé či smutné.
Nikdo nemusí poznat, že zase tím procházím, myslela si. Ono to přejde. Musím bojovat. Až do konce.