Kapitola 2.
II.
Kancelář měl, jak zjistil, vzorně uklizenou a vyvětranou. To asi paní Uhlířová, pomyslel si, ta si na pořádek potrpí. Pověsil si sako do skříně a postavil si na kávu. Sundal hodinky a prsty si pročísl vlasy. Zatímco se voda pomalu vařila, díval se oknem na zahradu, která se rozprostírala za mezi vysokými městskými domy. Někdy si tam hrají děti anebo ženy věší prádlo na natažené šňůry. Dnes je ticho, protože od rána prší. Ale přesto je stále příjemné počasí. Konečně si zalil šálek s kávou vařící vodou a z pouzdra vyndal doutník. Zapnul počítač a čekal, až naskočí Seznam.cz. Pomalu kouřil a četl přitom zprávy, které ho po chvíli tak znechutily, že si našel stránky o cestování a díval se na nabídky. I když nemínil nikam cestovat. Zvonění telefonu prořízlo ticho a Martin telefon zvedl neobvykle rychle.
„Richter, advokátní kancelář. Ahoj, Dane, ty sis teda dal na čas. Máš to? Tak s tím přijď. Jsem tady, zatím nemám tento týden žádá stání, můžeme to dodělat.“
Popíjel kávu a čekal, soustředěný a klidný. Byl překvapený, jak zmizely všechny tísně a pocity nejistoty. Uslyšel, že Dan přijíždí a tak postavil zase na kávu a vyndal ze skříňky nenačatou láhev brandy. Dan pil jak duha. Ale byl stále v kondici, čemuž se Martin divil. Za chvíli se ozvaly kroky za dveřmi, krátké zaklepání a pak se dveře zprudka otevřely. Dan nesl v náruči krabici, kterou položil na zem a pak si podali ruce.
„No, kamaráde, ty lázně ti prospěly. Kdo by to řekl – týden a vypadáš jakobys tam byl měsíc.“
Martin se usmál a přitom mu chystal kávu, otevřel láhev a nalil do broušené sklenice brandy.
„Jo, bylo to dobré,“ řekl, „ víc než dobré.“
„Asi tam dělají nějaké tajné procedury. Masáže srdce, co?“ řekl poťouchle Dan a Martin se rozesmál na celé kolo.
„Takže jsem uhodl. Je v tom nějaká sličná psychotička? Nedovedu si představit, že by tě normální ženská sbalila. A kde máš sekretářku?“
„Přijde za týden.“
Dan si míchal kávu a zřejmě hledal ještě důvod, aby si mohl Martina do sytosti dobírat dál.
„No tak povídej. Než se dáme do práce.“
„Zatím není o čem. Zatím,“ řekl Martin a pohrával si s propisovačkou.
„A co chalupa?“ přesedlal Dan na jinou notu, když pochopil, že z Martina žádné další informace nedostane.
„Dobrý, jedu tam v sobotu s Dandym. Musím ještě nechat vydláždit chodník před domem. Však zajeď. Místa je dost a můžeme jít na ryby.“
Dan do sebe vpravil brandy a vstal.
„Tak, tady je ten počítač. Postavíme ho tam, na ten stůl, co říkáš?“
„Jistě, aby se u toho dalo pohodlně sedět. Máš zálohovaná data?“
Dan se usmál.
„Vždycky si rád nechám poradit od právníka,“ řekl jedovatě. Za chvíli měli počítač zapojený a Martin nalil Danovi druhou sklenici.
„Pozítří nastupuji službu. Abys nemyslel, že chodím do šichty napranej.“
„Ale já si nic nemyslím,“ mávnul rukou Martin a přitom se na něho usmál s pochopením. Ví, že prožívá těžký rozvod a že je to pro neho opravdu kritické období.
Danovi zazvonil v kapse mobil. Sáhnul pro něj a podíval se na display, pak přijal hovor.
„Haló, tady polda, přítel člověka. Jak se ti hejbou kšefty, Pavle?“ Martin neslyšel odpověď, ale viděl na Danovi, že pozorně poslouchá.
„Tak jo, podíváme se na to. Ale až pozítří. Jo? Dobrý, tak přijeď večer ke mně a něco s tím uděláme. Ahoj.“
„To byl kamarád. Jo, lidi to mají těžký. Tak, abych šel. Kdybys měl s tím krámem nějaký problémy, tak zavolej.“
„Ty taky, kdybys potřeboval.“
Stiskli si ruce a podívali se jeden druhému do očí. Nemuseli si nic říkat. Martin si sedl za počítač, který mu Dan přivezl a ponořil se do práce. Obklopil ho klid a pohoda.
„Martine, no to je dost, že taky přijdeš za rodinou.“
„Mami, prosím tě, vždyť víš, že mám práci. Tak co je nového?“
Matka si prohlíží syna a pak si nasazuje brýle, aby na něho lépe viděla. Martin se usmívá.
„No, tak se dívám, že jsi nám v těch lázních nějak omládnul. To abych tam taky vyrazila.“
„Bylo to fajn. Odpočinul jsem si a ty procedury jsou fantastické.“
„Chceš kávu?“
„Jo, a máš něco k tomu?“
„Ale to víš, že jsem ti udělala plněné košíčky. Jak bych mohla zapomenout,“ směje se matka. Martin zatím otevírá dveře do obývajícho pokoje. Na pohovce sedí znuděný synovec a přepíná televizi.
„Ahoj, strejdo,“ říká chmurným hlasem.
„Ahoj, Honzo, tebe jsem dlouho tady neviděl. Přišel jsi navštívit babičku?“
„Jsem tu za trest. Mám zaracha.“
„No, jen se podívej, udělali mi z mého bytu kriminál,“ řekla matka ve dveřích.
„Ukaž, mami, já ti pomůžu.“ Pavel ji vzal z rukou podnos a postavil ho na stůl.
„Jé, plněné košíčky,“ zajásal Honza.
„Ty máš chleba z máslem a čaj,“ řekla matka, „když trest, tak pořádný. Ať si to pamatuješ.“
Martin si sedl ke stolu a nalil matce kávu.
„Nechci se do toho míchat, ale co provedl?“
„Přespával u nějaké poběhlice, místo aby přišel včas domů. Rodiče ho hledali celou noc. Až jedna spolužačka prozradila, kde je.“
„Alča není poběhlice,“ řekl Honza.
„Slušná holka nenechává u sebe přespávat kluky.“
„Ale já s ní chodím.“
„Ale nejsi sám, kdo s ní chodí. Že jo,“ řekla matka.
Martin si vzal košíček do prstů a zakousnul se do něho.
„To jiná neumí, jen ty.“
„Prosím tě, až o tebe zavadí ta pravá, pak uvidíš, co ještě dokáže. A vůbec, už to máš ze Soňou všechno vyrovnané?“
„Neboj, mami.“
„Taky jste se nemuseli rozvádět. Co tě to prosím tě popadlo? V tvých letech?“
„Už jsme to probírali.“
„No dobře, je to za námi. Ale měl bys ...“
„Mami, prosím tě, nech to koňovi,“ řekl Martin a napil se kávy. V pokoji se rozléhal tikot hodin, jak to pamatoval z dětství. Téměř nic se nezměnilo. Jen matka trochu zestárla. Ale stále se držela. A měla o všechno zájem.
„No, abych šel,“ řekl po chvíli.
„Máš ještě práci, viď? Taky jsi nemusel na ta práva chodit. Jenom se dřeš a dřeš. Všechno ti protéká mezi prsty. Kdybys šel tenkrát na techniku, ale darmo mluvit. Co jsou ti platné peníze, když nemáš uspořádaný život. Děti nemáš a všechno tak v luftě. Dělá mi to starosti.“
Martin se usmál.
„Možná, že budeš brzy překvapená.“
„Ano? Ty máš nějakou známost?“
„No, ještě nevím, ale něco se rýsuje.“
„Honzo, běž do svého pokoje a zavři za sebou,“ řekla matka a vzala Martina za ruku.
„Tak povídej. Která to je?“
„Asi ji neznáš. Setkal jsem se s ní v lázních. Zvláštní žena. Nemohu na ni zapomenout.“
„A smluvili jste si schůzku? Je svobodná?“
„Vdova.“
„No já nevím, chlapče, jestli je to pro tebe to pravé. Jestli není moc truchlivá.“
„Mám ji tady, udělal jsem si fotku na mobil, tajně. Podívej se.“
Matka si znovu nasadila brýle a vzala do rukou mobil. Chvíli se upřeně dívala na fotografii a pak mu ho vrátila.
„Znám ji, Liliana Gallová,“ povzdechla si.
„Ty ji znáš?“
„Jistě. Před lety jsme jezdívala na letní semináře francouzštiny, vzpomínáš si a ona tam pravidelně přijížděla každý rok. Pak jsme spolu dělaly státnice. No, čas rychle běží. To ještě žil její manžel. Bylo to příkladné manželství. Bývala velmi decentní a upravená, zdvořilá a jemná dáma. Moc se nezměnila, jen má dlouhé vlasy. Tak on jí umřel. To muselo být pro ni hodně tragické. Myslím, že je psycholožka, jestli se nemýlím. Ale Martine, to není nic pro tebe. Věř mi to.“
„Proč myslíš?“
„No tak. Je příliš, jak bych to jen řekla, usedlá. Ty potřebuješ nějakou normální ženskou, která ti uvaří a porozumí ti. S ní budeš jako ve skleníku. A to mi věř, že nebudeš šťastný.“
„Myslím, že se mýlíš. Prožil jsem s ní nádherné dny. Máš pravdu, že je taková, jak ji popisuješ, ale já jsem se do ní zamiloval.“
„Neříkej, že jste spolu něco měli.“
„Ne, mami, prosím tě,“ řekla Martin, „povídali jsme si. Ani jsme si nezačali tykat. Ale je pravda, že zrovna moc veselá není. Ono to její povolání ...“
„Psycholog a právník, no to je vražedná kombinace.“
„Myslím, že ona mne má taky ráda. Ale z nějakého důvodu zatím odmítla se se mnou stýkat. Odjela o dva dny dřív.“
„Však ti to říkám. Nemůže zapomenout na svého manžela a ostatní muži ji asi moc neříkají. Asi bys měl hledat jinde, nebo se zase z toho zhroutíš.“
„Počkám,“ řekl Martin.
„Jak myslíš. Spíš bych uvítala, kdybys sis našel nějakou mladší, abys měl ještě dítě. Takové intelektuální manželství, které bys měl s paní Gallovou, to není to pravé. Víš? Tak si to tedy nepředstavuji.“
„Mami, prosím tě, nerozmlouvej mi to. Já o tom prostě nechci tak přemýšlet. Ještě ne.“
Matka Martina pohladila po tváři a vrhla na něho starostlivý pohled.
„Mami, nedělej si starosti, co má být, to se stane.Já už musím běžet. Tak, měj se a já za tebou zase brzy zajdu.“
„Zajdi, chlapče. Tak málo se vidíme. Přeju ti, aby ti všechno vycházelo. A jestli se s ní máš potkat, tak to dopadne. Ale netrap se, Martine. Vzpomínej na ni v dobrém, pokud se už neshledáte. Zaslouží si to. Vidíš, že já jsem si ji také zapamatovala.“
Martin políbil matku a seběhl ze schodů do krásného červnového večera.