Jsem to stále ještě já - závěr
„Tak si poslušte. A oslaďte si ho medem. Bylinky sbíráme v horách a na půdě sušíme. Nemusíte se bát.“
Z dokumentace jsem zjistil, že většina dětí jsou retardované. Hyperkativní nebo bojácné a zakřiknuté.
„Tak, můžeme?“ řekla, když viděla, že mám dokumentaci už přečtenou.
Zavedla mne do sálu., kde byly děti shromážděny a dala jim pokyn, aby mne pozdravily. Také jsem je pozdravil a představil jsem se. Koukaly na mne nevinnými pohledy a já viděl na jejich tvářích známky vnitřního utrpení. Děti narkomanů, alkoholíků, zločinců, zavržené a navždy okradené o rodiny a domovy. Ale všechny ve vzorném stavu.
„Máte můj obdiv,“ řekl jsem, když jsem se vrátil do pracovny a předával ji dokumentaci, kterou jsem doplnil.
„Ale když je člověk připravený k takové službě, není to těžké zvládnout. Jsme na to čtyři, tři sestry a jeden bratr. Střídáme se. Snažíme se jim nahradit domov, ale víme, že je to jen náhrada. Jednou jsme se pokoušeli o možnosti adopce. Nikdo je nechtěl. Tak je vraceli s omluvou a studem. A já jsem jim říkala, že se nemají za co stydět. Je to těžké opatrovat raněného človíčka, který přišel na svět a nikým nechtěný.“
„A myslíte, že se vám podaří jim napravit, co jiní pokazili?“
Usmála se.
„Je něco vyššího, než láska?“ řekla triumfálně a já si nebyl jistý, zda odpovím na tu otázku správně. Ale – chci to vědět! Chci vědět, co vede lidi k nejvyšším obětem, k sebezapření ve jménu oběti světu, druhým lidem, ideálu.
Zneklidnilo mne to. Tomu hybateli říkají láska, prostě láska. Ale já znám jinou lásku – tu pozemskou, tu obyčejnou, pro ketrou se sladí dva lidé tak odlišní, jako jsem já a Marie. Obětovali jsme všechno, abychom nikam nedošli. Proč? A přes to, že nikdy nepřestanu Marii milovat, i přes to, že jsem ji ztratil, chci ji milovat prostě, lidsky, bez gest a bez přehnaných frází. A čím déle jsem bez ní, tím víc chápu, že ona je pro mne jediná žena v životě a nyní mi velmi, velmi chybí.
„Možná, že láska, která zachraňuje ztracené duše, je nejvyšší. Ale já tak nedovedu milovat. Je to příliš jednostranné, nikdy se to nevrací a člověk nakonec vyhoří, víte? Protože milující člověk potřebuje odezvu lásky od druhého,“ řekl jsem ji a ona na mne nechápavě upřela oči. I trochu podezíravě.
„Já vám nerozumím,“ řekla a já pochopil, že jsem sáhl na její ideál, pro který obětovala svůj život, doslova obětovala. Pobídnul jsem ji, aby se posadila a sedl jsem si k ní.
„Dříve nebo později se u těch dětí projeví jejich geny. Tak je stvořil Bůh, sestřičko. A vy jim ulehčíte dětství, dáte jim vědomí řádu, vědomí víry, ale budete překvapená – nikdy je nepředěláte. Jejich osud nezměkčíte. Odejdou odsud a vrátí se zase tam, kam patří. Tam, kde je Bůh zasadil podle svého záměru, sestřičko. Budou na vás vzpomínat, ale to je všechno.“
Litoval jsem, že jsem na její tváři vyloudil smutek a z jejích očí se vyřinuly slzy. Pak vstala, omluvila se a zavřela za sebou dveře.
Když jsem přišel večer domů, cítil jsem se velmi unavený a nespokojený. I když mi Hudeček stiskl ruku na rozloučenou. Vyprávěl jsem mu totiž o sirotčinci a o mém rozhovoru se sestřičkou. Měl jsem pocit, že jsem nejednal správně, ale on mi jen potvrdil to, co jsem sám v tom ohledu pociťoval. Sotva jsem začal večeřet, někdo zaklepal na dveře. Byl to Milan.
„Nejdu nevhod?“ zeptal se, „jen jsem zaskočil. Ale jestli jsi unavený, přijdu jindy.“
Nebylo mi příliš do řeči, to byla pravda.
„Posaď se. Jsem rád, že jsi přišel, i když jsem unavený. Chtěl bych si s tebou o něčem pohovořit.“
Nalil jsem mu čaj a nabídl med.
„Ráno jsem dělal na zahradě a vzpomněl jsem si, že jsem ti ještě neukázal studánku,“ řekl.
„To je pravda,“ usmál jsem se.
„Neboj se, Jeníku. Co se má stát, stane se.“
„Taky si to myslíš?“ řekl jsem s jistou dychtivostí v hlase.
„Někteří lidé nepochopí, že nemohou mnoho změnit, pokud stojí na jednom místě.“
„Dělám stále chyby,“ řekl jsem.
„Chybovat je lidské,“ usmál se, „ale ty jsi dobrý lékař a ceníš si života. Opravdu není umění ho utrácet, ale žít. Ty jsi to pochopil a teď hledáš cestu, která je nejtěžší. Já ti pomohu, pokud to budeš chtít, ale nic tím neurychlíš.“
„Já vím.“
„Rád bych věděl, jestli se jednou s Marií zase setkáme.“
„To ale záleží jen na vás dvou. Kdo ví,“ usmál se, „pokud k sobě opravdu patříte, nikdo a nic tomu nezabrání. Ale na tu otázku si musíš hledat odpověď sám.“
I po jeho odchodu jsem byl nespokojený a neklidný. I když krásně svítil měsíc a obloha byla posetá hvězdami. Jindy mne ten pohled těšil, ale teď zarmucoval. I ty vyhýbavé odpovědi na mé přímé otázky. Doufal jsem, že to ví, že je to někde napsáno, kam dohlédne jen on svýma vševědoucíma očima. A ten večer jsem ztratil i smysl svého konání a své další budoucnosti.
Nemohl jsem usnout a tak jsem vyšel na zápraží a díval se na temné obrysy kopců. A půjdou dny, jeden jako druhý. Služba a pak zpět domů. Brzy mne to unaví a já se nemám kam vrátit, pomyslel jsem si. Všechno mé nadšení odpadne.
Chvíli jsem pozoroval oblohu a pak jsem se vrátil do domu. Lehl jsem si a zkoušel jsem usnout. Minuty pomalu ubíhaly, ale spánek nepřicházel. Ráno musím vstát a jít hodinu do práce. A proč? Ano, rozhodil mne ten rozhovor se setrou Anežkou i s Milanem. Dokud jsem dokázal žít ve své jakési otupělosti, bylo to snadné vzdorovat, ale otevřela se cesta, která nesmusí být ta pravá, dokud já sám nevyřeším svůj problém. Snažil jsem se vybavit si to, co jsem ji říkal, ale nedávalo mi to smysl. Byly to jen útržky vzpomínek na pár vět a nic víc. Podíval jsem se na hodiny, půl třetí. To už mi nestojí za to, abych se snažil usnout. Vstal jsem, uvařil si kávu a zasedl k psacímu stolu. Vytáhl jsem ze zásuvky čistý papír a začal psát dopis Marii, i když jsem věděl, že ho nikdy nepošlu. Ale mé myšlenky se začaly třídit a urovnávat. Dokonce jsem se uklidnil a pomalu jsem psal, jeden list za druhým, dokud nepřišel první ranní rozbřesk.
A pak, jsem se nasnídal, umyl se a chystal do práce. Zpozoroval jsem, ke své radosti, že to večerní napětí polevilo a necítil jsem se ani unavený. Čerstvý ranní vzduch mi vrátil energii a já jsem se zase cestou radoval z krajiny i slunce, které se rozlévalo po kopcích a zlatilo vršky stromů. Pomalu jsem přicházel na myšlenku, že je život krásný a že bych za žádnou cenu nechtěl ztratit jediný den.
Před nemocnicí stála řada sanitek a viděl jsem i na dálku, že nich nosí na nosítkách lidi.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se vrátného.
„ V noci se zrazily vlaky. Spousta raněných a mrtvých.“
Běžel jsem do schodů. Hudeček stál na chodbě a mluvil se dvěma policisty.
„Rychle se umyjte, operační sál je připravený,“ řekl mi rozrušeně a já ihned uposlechl. Najednou jsem se cítil, jako dřív, když jsem přistupoval k operačnímu stolu. Zmizely však pochybnosti. Zmizel strach. Někdo mu ze zadu přehodil přes obličej roušku a zavázal ji. Otočil jsem se. Viděl jsem oči sestry Anežky. Usmívala se. Nejraději bych ji obejmul, ale nemohl jsem. Její úsměv posílil mou odvahu. Ona mi odpustila, pomyslel jsem si.
Ano, byl to jeden z nejtěžších dnů, jaké jsem v poslední době prožil, ale věděl jsem, že současně jeden z nejvýznamnějších. Odpoledne jsme seděli v zasedací místnosti a hodnotili jsme celodenní práci. Rozdělovali si služby a pili kávu.
„Deset lidí je stabilizovaných. Co bychom mohli udělat víc n našich skromných poměrů,“ řekl Hudeček, „ jsem na vás na všechny hrdý. Obstáli jste skvěle.“
Vyšli jsme ven. Na chodbách bylo plno lidí a čekali na verdikt o svých blízkých. Byli tak napjatí, tak nervozní! Sestry mezi nimi pobíhaly a někteří z kolegů jim odpovídali na otázky.
„Jste doktor Hanych?“ zastavila mne starší žena na chodbě.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Děkuji vám, že jste zachránil mého manžela. Nevím, co bych si bez něho počala. Ať vám Bůh požehná,“ řekla mi v slzách a stiskla mi ruku.
„I já vám děkuji,“ řekl jsem a opětoval její stisk.
Později jsem se dozvěděl, že byla jediná, která projevila vděčnost. Jediná mezi mnohými. Nikdy jsem nato nečekal, ale teď jsem cítil opravdovou radost a pocit naplnění.
„Mohu vás pozvat na čaj?“ Hlas sestry Anežky mne vytrhl ze zamyšlení.
„Budu rád,“ řekl jsem, „ ve vaší milé společnosti mi bude chutnat báječně.“
„Tak pojďte,“ řekla a vedla mne do přízemní kavárny, kde v tu chvíli nikdo nebyl. Tišil jsem, že mi chce něco říci a tak jsem mlčel, abych ji dal možnost si svou řeč promyslet.
Usedla ke stolku a vzala do rukou nabídkový lístek.
„Jaký máte nejraději?“
„Černý a hodně sladký,“ odpověděl jsem. Objednala dva čaje a zákusek k tomu. Pak složila ruce na stolek a podívala se mi vážně do očí.
„Vyrůstala jsem v dětském domově. Nwznám svou rodinu, a tak prostě žádnou nemám. Zažila jsem všechno možné. Nespravedlnost, bití i násilí. V šetnácti letech mne znásilnil jeden chovanec a já si odnesla do života strašný zážitek, který mne poznamenal. Je jedno, co se s ním stalo, myslím si, že žádný trest nemůže umenšit utrpení, kterým jsem prošla a stále procházím. Měla jsem však štěstí, že se mne ujal církevní řád a já jsem vstoupila mezi sestry, jejichž posláním je pomáhat trpícím. Vystudovala jsem s jejich pomocí zdravotnickou školu a rozhodla jsem se ke službě bližnímu. Zpočátku se to zdálo jednoduché, ale přišlo zase další dopuštění. Zamilovala jsem se do ženatého lékaře. Byli jsme mladí a já byla velmi nezkušená v těch věcech. Nemohla jsem se nikomu svěřit.“
Odmlčela se a zadívala se mi do očí.
„Neobtěžuji vás tím?“ zeptala se a já zavrtěl hlavou, i když, popravdě, necítil jsem se nějak povolaný k tomu, abych poslouchal zpověď tak delikátní. Napila se čaje.
„Sliboval mi všechno možné, já jsem mu uvěřila. I když jsem věděla, že to není správné, co dělám. A jednou přišla do nemocnice, kde jsem sloužila jeho paní. Vyvolala mne na chodbu a zfackovala mne. Bezeslova mne zfackovala a rozvedla se s ním. Samozřejmě, že se to nedalo utajit a málem mne propustili z nemocnice a dokonce mi hrozilo, že budu muset opustit řád. Ale nakonec se nademnou smilovali a já na důkaz svého pokání přijala službu u duševně nemocných pacientů. Nebyla jsem na to asi docela připravená a první roky jsem si zoufala a prosila jsem, aby mne Pán raději povolal k sobě. Pak jsem si začalal zvykat. Na můj poklesek se zapomnělo a já jsem se mohla vrátit, již očištěná, k dětem. U nich sloužím do dnešní doby. Nemám na vybranou a vím, že si kompenzuji službou všechno, co jsem sama prožila.“
„A ten muž se s vámi nikdy nespojil?“
„Ne. Mohl mne tehdy bránit. Ale neudělal to. Asi se bál. Nevím. Ale já mu odpustila,“ řekla a oči se jí rozjasnily.
Mlčel jsem. Tak odporný příběh jsem ještě neslyšel. A opravdu! Neměl jsem chuť s ní tom mluvit. Nikdy jsem neměl rád, když se mi lidé svěřovali s osobními věcmi. Pravda je, že očekávali odemne útěchu nebo rozhřešení, ale já nebyl nikdy schopen na něco takového reagovat. Ani já o sobě nikdy nemluvím.
„Myslíte, že jsem mu snad neměla odpustit?“ naléhala na mne.
„Víte, já se v těch věcech moc nevyznám. A ani nevím, jak takové odpuštění vlastně funguje. Jestli jako sebeuspokojení nebo je to pouhá formalita k pokračování ve vztahu. Já to opravdu nevím. Nikdy jsem nad tím neopřemýšlel.“
„Někdy cítím nenávist ke všemu, ale říkám si, že takové pocity všechno zhoršují. A tak se snažím dělat všechno s láskou.“
„S láskou? Spíš se sebezapřením. Ale nevidím v tom valný smysl.“
„To už jste říkal,“ řekla s úsměvem, „chtěla bych, aby se to všechno napravilo.“
„Víte, Anežko, ono se to samo nenapraví. Záleží na tom, jak se k tomu stavíte sama. Pokání, odpuštění, to jsou všechno jen demonstrace, ale s co nitro? Něco navenek dáváte najevo, ale uvnitř to vaří a vaří. Nemám pravdu?“
„Ano, máte,“ přiznala.
„Cesta z toho pekla je velmi složitá a náročná. Já bych vám řekl jen jedno – nespoléhejte na nikoho jiného, než na sebe samotnou a řekněte si, co vlastně očekáváte. Osvobod´te se a hledejte si vlastní cestu.“
„Myslíte od všeho ustoupit a začít znovu? Nemám kam jít a nemám ani zkušenosti s životem, který je za těmi zdmi.“
„A jak chcete vychovávat takové děti? Že jim budete hrát divadlo? Potřebují úpřimnost. Naučit se bojovat za sebe, protože jednou vyjdou z těch zdí, které je chrání a poznají, i když jsou postižené, že se jim vlastně lhalo.“
Tentorkrát mi naslouchala a neurazila se. Pokývala hlavou.
„Děkuji vám a promiňte,“ řekla jen a každý jsme šli z kavárny sám.
Kupodivu, necítil jsem nad ní žádnou lítost. Spíš jsem byl znechucený a vrátila se mi špatná nálada. Láska vedená nenávistí s touhou po sebemrskačtví je nezřízená pýcha. Je to ego, jako všechno, co je vedeno z nějaké slepé víry ve vyšší spravedlnost a řád. Ale já nepopírám, že každý člověk se snaží po svém o vypořádání svých životních bolestí. To nikomu neberu. A taky nikoho nenutím, aby měnil svůj život, když není schopen se zbavit svých tužeb a nároků. Zbytečných a hloupých. I Marie měla své velké ego, byť ho rozpouštěla ve svých představách o své rodině a říkala tomu láska. Ani jeden z nás se jí nevyvedl, jak si představovala. Svým způsobem nás zotročovala svou péčí a tak i mne ovládala. Nemám ji to za zlé, ale musí pochopit, že jsme oba ve věku, kdy si zasloužíme trochu tolerance a rovnováhy. A ona má v sobě takovou nesmiřitelnost! Snad chce, abych se k ní v pokoře vrátil. Já nechci přijmout takovou podmínku. Chci být přesvědčen, že náš vztah má smysl. Pochopí to někdy? Kéž by to pochopila.
Šel jsem pomalu domů a přemýšlel jsem, jestli se z těch složitostí nějak dostanu. Opustila mne i touha se bránit, bylo to únavné. Na cestě nebylo jednoho človíčka. Byl jsem rád, že nemusím s nikým mluvit. Nechal jsem všechny myšlenky plavat a ponořil jsem se do svých úvah.
Láska, pokračuji ve svých úvahách, je všechno, co člověk potřebuje ke svému životu. A už víc jsem o tom nechtěl přemýšlet, protože jsem oknem viděl, jak se k mému domu blíží Hrubec. Byl jsem velmi rád, že nezůstanu sám, bylo mi nějak úzko. Neměla mi volat. Ale bez toho bych neměl v sobě jasný signál o konci našeho vztahu, který si nechci připouštět, i když vím, že je to pravda. Je to pravda o mně samotném.
„Tak jsem viděl světlo a říkal jsem si, zastav se,“ řekl Hrubec tím svým typickým tónem, když jsem ho šel uvítat na zápraží.
„Tak ti řeknu, Jeníku, že se mi letos chodí líp než loni. Vůbec nelituji, že jsem si tě zvolil za svého lékaře. A beru ty pilule pravidelně. Jen s tím dechem, to je blbý.“
Přátelsky jsem ho pleskl o rameni a pozval ho ke svému stolu.
„Tak co je nového?“ zeptal se a pátravě se mi zadíval do očí. Nechtěl jsem mluvit o Marii, zbytečně by nám to zabralo celý večer a je to stejně o ničem.
„Skoro nic.“
Nabídl jsem mu čaj a chléb s medem.
„Víš, příteli, lidi žijí ve všelijak pokroucených a zdeformovaných představách o opačném pohlaví. Nemysli si, že u tebe je to jinak. Kdepak, Jeníku. I ty neseš svou vinu, protože nemáš ženské přečtené. Tedy možná., po té fyzické stránce ano, ale to, co je v nich, to ví jen Bůh a s ním ony mají tajný pakt, věř tomu.“
Musel jsem se smát. Jeho řeč ve mně uvolnila napětí, které jsem pociťoval po tom rozhovoru a Marií.
„Kdybych tak věděl, jak to dopadne,“ řekl jsem a on mi položil ruku na mou a jemně stiskl.
„Chceš vyložit snad karty?“ zeptal se s úsměvem, „karty nelžou.“
„Ale Milane, prosím tě,“odbyl jsem jeho nabídku mávnutím ruky.
„No to by se toho stalo,“ řekl, sáhl do kapsy a vytáhl balíček starých, hodně opotřebovaných karet.
„Občas se na ně dívám. Dostal jsem je od svého dědka a ten mne naučil vykládat tarot, když jsem byl mladík. Byl to tahák na děvčata. Každá chtěla vědět, jestli se vdá. Jen některé chtěly vědět, zda je ten jejich Frantík miluje. Tak je to se ženskými.“
Rozložil je na stole. Podivné obrázky, řekl jsem si.
„Jo, podivné,“ odpověděl s úsměvem.
„No, Jeníku, jestli chceš, tak můžeme začít.“
„Věřit tomu nemusím. Začni.“
„Všechno klape, všechno klape,“ říkal si pro sebe a já cítil podivné napětí a mrazení.
„Zdravíčko bude v pořádku, o to se u tebe nebojím,“ řekl nahlas a usmál se na mne.
„A v práci to bude taky zajímavé. Postoupíš, Jeníku. Neboj se. Ještě něco zažiješ.“
„Já už toho zažil,“ povzdechl jsem si.
„A tady. No, Jeníku, do tvého života vstoupí ýena z minulosti. Ale pozor!“
„Snad mi nechceš naznačit, že potkám nějakou ženskou. Tak to teda ne.“
„Potkáš Jeníčku. Kamaráde. Ale nebude to jednoduché.“
„S nimi to nikdy není jednoduché,“ poznamenal jsem a vzrušení, provázené lehkým mrazením mne neopouštělo.
„Jestli jsi mne chtěl potěšit, tak se ti to povedlo a už toho raději necháme.“
Ale on se díval do karet, jakoby četl v knize a vlbec nevnímal, co mu říkám. Pak zvedl hlavu.
„Buď bdělý a nemysli na minulost. Ta je za tebou. A teď se otvírá další příběh. Pokud budeš mít dost rozumu, bude pro tebe tím nejlepším, co jsi mohl v životě mít. Jestli se dáš dál vláčet pochybnostmi, zapomeneš na tu cestu, kterou jsi prošel a nebudeš o tom vážně přemýšlet, nečeká tě nic dobrého. Pamatuj si, Jeníku, pamatuj si to po zbytek života, že všechno, co prožíváš, je pomíjivé a nedá se zastavit ani v čase, ani v prostoru. Mariina úloha v tvém životě skončila. Nyní jsi sám. Musíš nabrat dech a sílu, abys přešel ten most, který máš nyní před sebou.“
Podíval se na mně. A viděl, že jsem na rozpacích a že se mi jeho slova nelíbí.
„Ještě jednou ti to zopakuji. Všechno je pomíjivé a nic se nedá zastavit ani v čase ani v prostoru. Musíš jít, ne stát a ohlížet se za sebe. Čekají na tebe noví lidé, nový příběh a nové události. Pokud to nepřijmeš, nebudeš šťastný a ani ti, kterým na tobě záleží. A to je všechno.“
Nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo. Na začátku tohoto večera jsem si myslel, že to ještě bude s Marií pokračovat, ale já nyní porozuměl, o čem mluví a možná, že ty karty byla jen kamufláž, abych to vyslechl z jiného úhlu, abych to přijal, protože si myslel, že jinak bych ho nechtěl poslouchat.
„Já tomu rozumím,“ řekl jsem a nemohl zakrýt smutek. A tenjsem cítil i ve chvíli, kdy mne opustil. Aby se vrátil do svého domu.
Ulehnul jsem do postele a zavřel oči. Najednou přišel klid. Už nemám s kým bojovat, pomyslel jsem si jen a s úlevou jsem usnul. Už není s kým a proč bojovat!
Skoro jsem zaspal do práce. Ani jsem neslyšel budík! Ale přesto jsem se stačil umýt, nasnídat a nezapomněl jsem nic důležitého. Zamkl dům a šel trochu rychleji, než obvykle, cestou, která vede do města. Prošel jsem branou a pozdravil vrátného. Všimnul jsem si, že na parkovišti stojí černý, krásný vůz, který rozhodně nepatřil nikomu z personálu, ale možná, že některému z pacientů. Prošel jsem nádvořím a vešel do budovy. Chtěl jsem pozdravit Hudečka, ale i přes dveře bylo slyšet, že s někým hovoří a byl to hodně vzrušený rozhovor.
„Ale doktore, přeci to nemůžete tak brát,“ slyšel jsem příjemný ženský hlas. Byl klidný, ale hlas mého šéfa se chvěl.
„Já vám svého pacienta nevydám,“ řekl. Nevydržel jsem to a zaklepal na dveře.
„Dál,“ řekl a tak jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Hned mne napadlo, že to krásné auto patří té ženě, která vypadala stejně přepychově.
„Výborně,“ řekl Hudeček a s nadějí se na mně podíval, „tady je ošetřující lékař vašeho tatínka, doktor Hanych. Prosím seznamte se.“
Podala mi ruku a usmála se.
„Paní Záleská si přijela ze Švýcarska pro svého tatínka. Prý ho převeze do tamní nemocnice. Ale já se domnívám …“ začal Hudeček.
„Ano, váš tatínek není ve stavu, aby mohl podniknout takovou cestu,“ řekl jsem rezolutně.
„Ale doktore, tam bude mít mnohem lepší péči. Vždyť se tu už léčí nějaký rok a jeho stav se téměř nemění.“
„Ale za tu dobu, co tu leží, ho nikdo nepřišel navštívit. Staráme se o něho, myslím pečlivě.“
„Však to není zadarmo,“ řekla a vypadala, že je velmi rozrušená, „platíme mu i ošetřovatelku, když je doma. My nemáme čas se mu denně věnovat.“
„Podívejte, paní Záleská, váš otec není schopen nyní ustát dlouhé cestování. Jeho zdravotní stav ale není beznadějný. Já vám zavolám, až se zase zlepší a pak si pro něho můžete přijet,“ řekl Hudeček.
„Dobře, já si to vyřídím jinak,“ řekla a prošla kolem mne jako dračice. Stačil jsem zabránit, aby nebouchla dveřmi.
Hudeček se posadil za stůl a dal hlavu do dlaní.
„Já vím, o co tu jde a nemohu tu dovolit. Prostě nemohu.“
„Ale ona se jen tak nevzdá. A ještě bude nějaká mela,“ řekl jsem.
„Víš, o co usiluje? Potřebují asi prachy a ty on má. Platí si to všechno sám. Na její peníze jsme nikdy nesáhli. Jsou uloženy u advokáta Krátkého. Ne, tohle já nedovolím, i když by mně to mělo stát místo. Konečně, náhradu už za sebe mám.“
„Ano? A koho?“
„Tebe, Jeníku. S tebou počítám.“
„Ale neboj, ono to dobře dopadne.“
„To by se jim hodilo. Starého tátu nechat utratit. A víš, co pro ně všechno udělal? A jak se mu odměnili? Ani jeden z jeho pěti dětí nemá čas, aby si tátu vzal domů. A to jsou z těch pěti tři nevlastní. A jak se o ně staral. Všechny dal vyštudovat.“
„A jak jsi přišel na to, že by starého tátu nechali utratit, prosím tě?“
„Není to první případ, od té doby, co mají v Švýcarsku takovou vymoženost. Ale já to nedopustím. I kdybych se musel o něho starat sám.“
Byl velmi rozmrzelý a já ho chápal velmi dobře. A rozhodl jsem se, že pokud si na Hudečka někdo došlápne, využiji svých konexí v jeho prospěch, jak jsem to nikdy neudělal.
Ukolébán prostředím, v jakém jsem žil, jsem zřejmě ztratil schopnost předvídat zlo. Nenapadlo mne, čeho jsou lidi schopni, a když jsem odcházel z kliniky domů, měl jsem pocit, že jsou všechny věci na svém místě, ale nebyly. Už v tu chvíli se rodilo a přišlo v podobě článku v Blesku. Paní Záleská se tedy neobrátila přímo na naše nadřízené, ale pěkně to rozpatlala na veřejnosti. Z pana primáře udělala nezodpovědného lékaře, kterému nejde o nic jiného, než o peníze, které rodina vynakládá za nadstardandní péči o těžce nemocného tatínka a jeho další pobyt v naší nemocnici považuje za plýtvání veřejnými prostředky, které se i přesto vynakládají, a zbytečně, protože je udržován uměle při životě, i když jeho stav je benadějný, a to pro tučné peníze, které na jeho péči vynakládají a které nejsou možná tak využívány, jak by být měly. Tatínkův stav se nelepší! Končí článek. A článek se jmenoval – Pane primáři, vydejte nám tatínka!
Měl jsem strach, že to Hudečka položí. O to jsem byl víc překvapený, že jsem ho nalezl v jeho pracovně v dobrém rozmaru.
„No, Jene, určitě jsi to už četl. Všechno zlé je k něčemu dobré. Celá nemocnice stojí za námi. Už mi volali i z Kraje. No, chlapče, brzy ti to tady přenechám a já mohu klidně odejít, protože vím, že bude o pacienty dobře postaráno. Ať si kdo říká, co chce.“
Musím říci, že tento případ vyvolal velkou polemiku o eutanazii a stavu zdravotnictví, o péči a její úrovni, o etice lékařského povolání a vesměs, až na nějaké výjimky, to byly polemiky na úrovni. Pro mne z toho vyplývalo něco hodně potěšujícího. Lidé to myslí dobře.
Hudeček se už nedal zadržet ve svém úmyslu o odchodu do důchodu. A tak mne jmenovali primářem a já jsem zjistil, což jsem dříve ani nevnímal, že si mne lidé váží. Petr i Sylva mi telefonicky blahopřáli a to mne nejvíc potěšilo. V tu chvíli jsem si uvědomil, jakou cestou jsem prošel až k tomuto bodu a věci se urovnaly svými přirozenými cestami. Síky Hrubcovi a všem okolnostem, které mne sem přivedly. Všechno se stalo tak, jak mi to naznačil můj přítel Milan Hrubec.
Vypnula jsem záznamník a zavřela sešit s poznámkami. Stejně jsem už na to skoro neviděla, protože se začalo stmívat.
„Ale počkejte, já vám ty noviny ukážu,“ řekl a vstal. Přinesl je a položil na stůl. Chvíli v nich hledal a pak našel několik článků.
„Tady to je,“ ukázal mi je. Články jsem samozřejmě znala.
„Je tu někde nějaké ubytování? Nechce se mi jet v noci po okreskách,“ řekla jsem, když rozsvítil světla na verandě.
„Nebudete si to špatně vykládat, když vám nabídnu nocleh?“ zeptal se, „mám tu pět místností. Můžete si některou vybrat.“
Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. A on se usmíval, zase tím svým úsměvem, který jsem už dobře znala a dočkala jsem se mírného zajiskření..
„Nikdy by mne nenapadlo, že se spolu ještě jednou setkáme a při takové příležitosti,“ řekla jsem tiše.
„A vidíte, jaká náhoda nás zase svedla dohromady,“ odpověděl, „ nuže, pokud přijmete mou nabídku, tak si můžeme ještě trochu popovídat, co říkáte?“
„Dobře a o čem?“ řekla jsem zvědavě.
„Třeba o tom, že máte krásné vlasy a že vám to sluší,“ zašeptal a dotkl se rukou mých vlasů.
„Vám to taky slušelo, když mne moje štěstěna přivedla k vám,“ zasmála jsem se.
„Přinesu domácí víno. Ale pozor, je silné.“
„Už jsem velká holka,“ řekla jsem a vstala, abych se protáhla. Krásný večer, pomyslela jsem si. Když mne tehdy napadlo, že on bude mým favoritem do soutěže Muže roku, nepočítala jsem, že dojde optě k takovému důvěrnému sblížení.
Před očima mi proběhl ten deštivý den, který mohl být mým posledním. Stalo se mi to na cestě do práce. Už ráno jsem tušila, že zase dostanu záchvat a operaci jsem stále odkládala. Dostala jsem se do kolony, pršelo a já tolik spěchala. Byla jsem nervózní. A to už byl krůček k tomu, aby mne to pořádně vzalo. Jen jsem slyšela, jak auta kolem mne troubí a já jsem se nebyla schopná rozjet. Někdo mi zabouchal na okénko.
„Stalo se vám něco?“ uslyšela jsem jeho hlas. Přikývla jsem.
„Otevřete ty dveře.“ To se mi podařilo. Vytáhl mne z auta.
„Musí do nemocnice,“ řekl policistovi, který se náhle u nás objevil.
„Já asi umřu,“ slyšela jsem se z dálky.
„Takový malér byste snad nedopustila?“ slyšela jsem jeho hlas a sevřela mu silně ruku.
„Tak tady je to víno. Dělal jsem ho sám.“
Nalil mi do skleničky a sobě také.
„Tak na co si připijeme?“ řekl.
„Na to, abyste v té soutěži zvítězil,“ řekla jsem a přiťukli jsme si.
„Vynikající,“ pochválila jsem jeho výrobek.
„Zítra mám volno, provedu vás po okolí. Jestli ovšem nespěcháte do Prahy.“
„Ne, vlastně ne. Je to tu velmi příjemné. Ani se vám nedivím, že jste sem odešel.“
„Ale nikomu bych to neradil, slečno. Nebo paní?“
„Toho času rozvedená,“ usmála jsem se, „ nic nešlo.“
„Pak jste si špatně vybrala.“
„Vybrala jsem si svou práci. Baví mne psát příběhy a setkávat se zajímavými lidmi.“
„Každá práce je zajímavá, když ji člověk dělá s chutí.“
Mluvili jsme kolem dokola a vypadalo to, že je nám zatěžko se spolu rozloučit.
„Je zvláštní, že jste mi utkvěla v paměti. Byla to asi jen otázka času, abychom se zase shledali.“
„Bojoval jste o můj život a to je vaše každodenní práce. Nebo ne?“
Pokrčil rameny.
„Tenkrát to bylo jiné. Měl jsem o vás strach. A to není zrovna profesionální, že ne?“
„Když jsem se vrátila z nemocnice, čekal mne rozvod. Za ten měsíc, co jsem u vás ležela, si stačil můj manžel najít svou životní lásku. No, co jsem mohla dělat? Prosit, škemrat, dovolávat se zákonů? Nic z toho. Byla jsem za vámi ještě asi dvakrát, ale vždycky mi řekli, že operujete. Chtěla jsem si to s vámi nějak probrat, víte, tu mou situaci, ale pak jsem už našla jinou cestu.“
„Škoda,“ řekl.
„Když jsem ležela na vašem oddělení, čekávala jsem na chvíli, až se objevíte ve dveřích,“ přiznala jsem se najednou.
„Ano? No, já jsem něco takového tušil. Ale nechtěl jsem si to připustit. Jedna mezi mnohými, které tím pokojem prošly. Bylo to zvláštní. A když jste tam už nebyla, přesto jsem tam rád chodil. Na té vaší posteli u okna se vytřídalo hodně žen, ale žádná taková, jako vy.“
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Nevím,“ pokrčil zase rameny.
„Lépe nevědět,“ rozesmála jsem se, „co si myslíte o lásce?“
„Nic zvláštního. Ještě jsem tomu nepřišel na kloub. Byl jsem ženatý mnoho let. A pak to najednou pominulo. Myslel jsem si, že svou ženu miluji, ale to také pominulo. Staly se věci, které prošly mým životem, a já myslel, že je nepřežiji. A vidíte, sedím tu s vámi a povídám si o tom, jako by to byl cizí příběh. Najednou se otevřely jiné životní dráhy. Je to divné, ale krásné.“
„Také jsem si myslela, že to nepřežiji, když mne manžel opustil. A pak jsem se dostala mezi lidi, kteří mi dali mnoho nového, a já jsem zase začala žít. Člověk se nemá zastavovat a tahat si svá zavazadla, které nepotřebuje. V tom máte pravdu.“
„Tak, ještě jednu skleničku a půjdeme spát. Co říkáte?“
Vybrala jsem si pokoj, osprchovala jsem se a vlezla do čistých peřin. Ještě jsem slyšela, jak zamyká dům. Jeho příběh mi probíhal myslí a já usínala s touhou, aby zvítězil.Protože to byl prostý příběh, v kterém se střídaly životní prohry s úspěchy a cesta k nim byla vždycky tak lidská!
„Tak jsem vám připravil snídani,“ řekl, když jsme se setkali ráno na verandě. Bylo slunečno a na trávě se třpytila ranní rosa.
„Děkuji, to se mi už dlouho nestalo.“
„A víte co? Nechte si ten příběh pro sebe. Napiště něco neutrálního, neškodného. Já jsem přikývnul na to naše setkání z jiného důvodu.“
„Ale to je škoda,“ zalitovala jsem.
„Myslím, že pochopíte můj důvod,“ připoměl mi, protože chtěl o tom mluvit.
„Nevím, jestli to pochopím správně.“
„Chtěl jsem se s vámi setkat. Nic víc a nic míň. A to jsem nikdy s pacienty nedělal. A víte proč?“
„Nevím,“ řekla jsem. Sáhl do kapsy a vyndal z ní můj deník.
„To jste si nechala ve stolku. Schoval jsem ho, aby se neztratil.“
„Ano? Co jsem se ho nahledala,“ řekla jsem s nelíčenou radostí.
„Nevadí, že jsem si ho přečetl?“
„Ne, nevadí,“ řekla jsem a vzala jsem si ho do rukou. Listovala jsem ve starých záznamech.
„Podívejte, tady mi psal tatínek pár řádků. Kvůli tomu jsem ho tak postrádala.“
„Měla byste v tom pokračovat. Je to krásné čtení. Plné lásky, citů, krásných myšlenek.“
„Ano, to jsem byla v jiné situaci.“
„Dokonce je tam několik řádek i o mně,“ řekl s lehkým pousmáním.
„Opravdu? Aha, už si vzpomínám,“ řekla jsem a cítila jsem, jak červenám.
„Nemáte se za co stydět, V tak výjimečných situacích, do které jsme se dostali, člověk snadno vzplane. Jen mi je líto, že to už neplatí.“
„Vzpomínáte, co jste večer řekl? Všechno je pomíjivé. A to je dobře. Zachovala jsem si na vás čistou vzpomínku. Možná jednu z těch nejpěknějších v posledních letech.“
„Ano, chápu. Člověk má stále potřebu nacházet čisté pocity. Já nejsem výjimkou.“
Dosnídali jsme a vyrazili na procházku tím krásným ránem.
„Jsem ráda, že jsme se spolu zase potkali. I když se možná už neuvidíme.“
„To je otázka. Pokud to má být, tak se to stane. Věřte tomu.“
A pak jsme už o ničem takovém nemluvili. Rozloučili jsme se po poledni. Slíbila jsem mu, že napíši něco neutrálního.
„Dobře, pane doktore. Ať je po vašem. Ale kdybyste si to přeci jen rozmyslel, zde je má vizitka.“
Podala jsem mu ji a on si dal do kapsy.
Vrátila jsem se do práce v pondělí brzy ráno. A nebyla jsem v nejlepší duševní kondici.
„Tak co?“ zeptala se mne kolegyně zvědavě, máš to?“
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „musím to nejdřív zpracovat a pak se uvidí. A ty máš někoho?“
„Něco se klube, ale nevím, jestli to bude to pravé.“
To já nevím také, pomyslela jsem si. Protože jeho osobní příběh, tak, jak mi ho vyprávěl, byl nesdělitelný. Důvěrné vyprávění, které mělo vnitřní sílu, nostalgii. Já nemám takovou víru v život, jako má on. Ještě to u mne nezačalo. Jen cosi zadoutnalo. Večer jsem si zase sedla ke svým zápiskům a pročítala jsem je. Ne, nebylo to ono. Příběh, ač silný, nebyl vhodný do našeho časopisu. Probírala jsem se těmi řádky a zmáhala se mne únava. Zhasla jsem tedy světlo a zachumlala do přikrývky. Sotva jsem usnula, vzbudilo mne zvonění mobilu.
„Nezlobte se, jestli jsem vás vzbudil,“ uslyšela jsem jakoby z dálky Hanychův hlas.
„Ne, to nic. Jen jsem dřímala.“
„Mám k vám prosbu.“
„Jakou?“
„Nepiště o mně. Nebo si něco vymyslete. Uvědomil jsem si, že jsem více mluvil k vám. Nechte si ten příběh pro sebe, prosím vás.“
Probralo mne to. Sedla jsem si na postel a natáhla jsem se po hrnku, kde mi už zbytek kávy zcela vychladnul, a napila jsem se, abych si zbystřila smysly.
„Jistě, pane doktore. Pokud je to vaše přání.“
„Během toho vyprávění jsem si uvědomil, že jsem nevysvětlil něco hodně důležitého. A proto si nepřeji, aby se o mne příliš mluvilo. Jsem obyčejný člověk. A na postavení nezáleží. Udělal jsem hodně chyb a nechci, aby se staly cností. Bylo by to neúpřimné.“
„Já vás chápu.“
„To jsem rád. A ještě jednou se omlouvám.“
„Nemáte proč.“
Chvíli bylo ticho a já na něco čekala.
„Když jsme spolu mluvili, uvědomil jsem si kromě jiného, že jsem stále na začátku.“
„Teď vám nerozumím.“
„Lidé přikládají důležitost jen některým činům, které tak nějak vyplývají z nastalých událostí. Ale já si myslím, že to není správné. Na tom svět nestojí.“
„Já to vím,“ řekla jsem, „a chápu to. Přemýšlela jsem o tom, co jste mi vyprávěl.“
„O tom nepřemýšlejte. Raději hledejte pro sebe svou cestu. Z normálního lidského pohledu jsem prohrál všechno, co jsem jen prohrát mohl a vlastně jsem neúspěšný člověk. A pokud mám nějaké výsledky v medicíně, to mne ještě nedělá člověkem, o kterém by se mělo psát. Věřte tomu.“
„Dobře. Ale mnoho věcí jste změnil a pochopil. Na rozdíl odemne a na rozdíl od většiny lidí.“
„Něco bych vzal rád zpět. Ale to není důležité.“
Zase se odmlčel.
„Mohla bych za vámi někdy přijet?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že to všechno mezi námi nekončí.
„Proč ne? Můžete zase vy vyprávět svůj příběh mně.“
„A bude to k něčemu dobré?“ zasmála jsem se.
„Kdo ví. Určitě se někde uloží a zůstane tu, i když ho překonají daleko větší události.“
„Stejně se myslím, že i když člověk cokoliv v životě udělá a pochopí, i když se mnohé věci změní, přesto zůstává v jádru stále tentýž,“ řekla jsem.
„Ano. Chci tomu věřit, že i přes to, co jsem prožil a udělal, jsem to stále ještě já.“
„A je to hodně důležtý pocit?“
„Ano. Myslím, že ano. Protože člověk je jedinečná bytost. I když to nechce vědět a nechce si vzít za to odopovědnost.“
To bylo to slovo. Odpovědnost za svou jedinečnost.
„Děkuji vám. Napíši o vás článek a pošlu vám ho k autorizaci.“
„Dobře. Dobrou noc.“
Doktor Hanych se nějakým řízením jedinečných příčin stal Mužem roku. Když jsem mu to oznámila, tak se smál.
„To by mne v životě nikdy nenapadlo. Stačilo, abyste se objevila.“
„Není to moje chyba,“ odpověděla jsem žertem.
Ano, setkala jsem se s ním na večírku, který pořádala naše společnost. Chvíli jsme se bavili, ale unavilo nás to oba. Vytratili jsme se do ulic noční Prahy. Objal mne kolem ramen.
„Tohle všechno jsem opustil,“ řekl, když jsme se dívali na osvícené Hradčany.
„A litujete?“
„Na začátku bylo všechno tak samozřejmé. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by se něco mohlo změnit. A když se můj život dal do pohybu, nemohl jsem to zastavit. Tak jsem tam, kde jsem.“
Doprovodila jsem do hotelu a pak jsem si zavolala taxík. Začalo svítat. Ještě, než jsem usnula, myslela jsem na něho. I na to, co řekl o pohybu. A já zatím vězím ve stojatých vodách. Sama se sebou spokojená, s pravidelným příjmem a mám práci, která mne baví. Kdo je na tom líp?
Uslyšela jsem zvuky rozjíždějících se tramvají. Ještě na okamžik jsem zahlédla rozjasňující se oblohu a první záblesky slunečních paprsků. Z mého mobilu se ozval zvuk přijetí zprávy. Natáhla jsem se pro něho a podívala jsem se, kdo mi ji posílá.
„Těším se na naše příští setkání. Hanych“
Zalila mne úžasná, čistá radost. Byla prvním krokem ke změně, která na mne teprve čekala. Tam v lukách, mezi stromy, v tichu provázeném ptačím zpěvem, v jeho krásné přítomnosti.