Jsem to stále ještě já - předmluva
Předmluva
Nevím, zda příběh o doktoru Hanychovi je pro někoho jiného, než pro mne, důležitý. Víte, já jsem ho znala už dřív, daleko dřív, než se v tisku o něm objevily zprávy v souvislosti s jeho postojem k etickým problémům současné medicíny. Už tehdy, kdy mi doslova zachránil život proto, že se objevil náhodou v pravou chvíli a na správném místě, mne zaujal i jako muž. A myslím, že jsem dobře odhadla, že mezi námi přeskočila jiskra, která však neměla tu sílu, aby se proměnila v plamen. Byl to okamžik a právě ten okamžik mne přiměl k úvaze, že pro ně samotné se člověk proměňuje a utváří si svůj vnitřní život. Proto jsou důležité! Ale ne pro každého. Někteří nad tím mávnou rukou a jdou dál svou vyšlapanou cestou, protože nechtějí nic měnit. Stačí jim to, co v té chvíli mají. Mně to nestačí. Bohužel! Jinak bych žila podobně, jako většina žen. Byla bych šťastnější? Opravdu nevím.
Tedy, v době, kdy novinami proběhla zpráva o doktoru Hanychovi, jsem pracovala v jedné firmě, která se zabývala otázkami současné společnosti a vedla časopis, který četla jen hrstka lidí. Jinak jsme pracovali na dotovaných projektech, které měly spíš vědecký význam. Výsledky našich zkoumání se v Česku nepublikovaly.
Časopis vedl šéfredaktor Jiří Hrabálek, teoretik na slovo vztatý. Ten neměl o běžném životě dobré mínění a tak celé dny zkoumal a psal. Neměl dobré mínění ani o lidech a i s námi zacházel jako s výkonnými stroji, které promazával slušnými honoráři a tak se nikdo moc nevzpíral, i když to rozhodně nebylo důstojné prostředí.
Každé pondělí probíhala porada a dávaly se dohromady příspěvky, z kterých se tvořila jednotlivá čísla. A Hrabálek dostal nápad.
„Najděte několik kandidátů do ankety Muž roku,“ řekl suše. Podívali jsme se na sebe a pak na něho.
„Vysvětlím. Musí to být někdo, kdo se výjimečně zachoval, prosadil nosný názor.“
Bože, jak ošklivý výraz. Nosný názor. Ale to je celý Hrabálek. Ten měl vždycky nosné nápady a názory.
„A máte na to rok,“ zasmál se. To je tedy nápad za všechny drobné!
„Poslechni, “ naklonila se ke mně Květa při obědě, „ musíme to vzít do rukou, protože naši kolegové by určitě vybrali nějakého suchopárného chlapa. Když už, tak už. Ať je to opravdový muž.“
„A jak si to představuješ?“ usmála jsem se, protože vím, jak se Květa trápí kvůli vybírání nejvhodnějšího chlapa pro sebe.
„To je rána pod pás. Já si ho totiž neumím představit vůbec,“ řekla a namotala si elegantně na vidličku špaghety a pak si je vsunula mezi své namalované rty.
„jsou tací muži,“ řekla jsem a nabrala si lžíci vrchovatou lžíci rizota, „já asi takového chlapa znám.“
Přiznávám, že jsem to vzala jako vítanou příležitost se s Hanychem opět setkat. Podívat se mu do očí a zjistit, jestli tam zbylo trochu toho zvláštního zajiskření. Nešlo mi ani o profesionální setkání, ale osobní.
A tak jsem nu večer zavolala. Měla jsem jeho mobilní číslo zapsané v kalendáři.
Telefon chvíli zvonil, než se v něm ozval příjemný hlas.
„Hanych.“
„Dobrý večer, pane doktore, doufám, že neruším.“ A záměrně jsem se nepředstavila.
Nechala jsem ho chvíli přemýšlet.
„Ale ano, už si vzpomínám. Ten prasklý žlučník, že ano?“ zasmál se, „a jak se vám daří?“
„Po stránce zdraví výborně. Ale potřebovala bych vaši pomoc.“
„V jakém smyslu?“ zeptal se a jeho hlas byl trochu podezíravý.
„Chtěla bych s vámi udělat rozhovor do časopisu.“
„Ale prosím vás, co je na mne tak zajímavého? Obyčejný doktor, jakých je tisíce.“
„Hledá se kandidát na nominaci Muž roku. A já bych chtěla navrhnout právě vás,“ zašpitla jsem, protože jsem tušila lavinu odmítavých slov a argumentací.
„Mně?“ zeptal se a chvíli bylo ticho.
„Ano, vás, pane doktore Hanychu.“
Zase ticho.
„Haló, jste ještě tam?“ zeptala jsem se.
„Jsem,“ řekl tiše.
„Tak jak jste se rozhodl?“
„Přijeďte v neděli na třesně a uvidíme.“
Řekl mi detailně, jak se dostanu na jeho chalupu a já byla štěstím bez sebe. Měla jsem tři dny na to, abych si promyslela otázky, které mu chci položit. V neděli ráno jsem šťastně vyjela z domu. Bylo krásné počasí. V tašce jsem měla upečenou buchtu, abych ho něčím pohostila.
Jela jsem krásnou krajinou, po silnici mezi borovými lesy a oknem mi do auta vanula krásná vůně. Pak jsem vyjela na kopec a už z dálky jsem spatřila jeho dům, který mi přesně popsal. Řekla bych, dům snů každého romantika. Zaparkovala jsem nedaleko a vydala se pěšky po polní cestě k cíli.
„Dobrý den,“ pozdravil mne s úsměvem a já jsem musela sama sobě dát za pravdu, že pokud zvítězí v soutěži, pak musí každý uznat, že právem. A to jak po stránce jeho vzhledu, tak i pro zvláštní fluidum, které z něho vyzařovalo.
Podala jsem mu ruku a on se na mne usmál stejně jako tehdy, když jsem se probrala z narkozy.
„Upekla jsem vám buchtu,“ řekla jsem a vyndala na stůl buchtu zabalenou v alobalu.
„Děkuji vám. Postavím na kávu.“
Sedla jsem si do pohodlného ratanového křesílka a rozhlížela jsem se kolem. Klid, ticho zdobené ptačím zpěvem a neskonale krásná vůně lesů a luk.
„Tak prosím. Zde je káva.“
Rozbalila jsem buchtu a nakrájela na kousky.
„Je výborná,“ řekl, když ji ochutnal.
„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ řekla jsem a vyndala z tašky zvukový záznamník, blok a tužku.
„Ale mne nezdržujete. Rád si s vámi popovídám,“ usmál se znovu a já zkoumala význam jeho pohledu. Ne, nic nenaznačoval.
„Mám pro vás připraveno několik otázek, jestli dovolíte.“
„Ptejte se.“
Najednou, v jeho přítomnosti, mi bylo hloupé mu pokládat otázky.
„Víte co? Vyprávějte mi svůj příběh. Já pak z něho vykouzlím článek. Co říkáte?“
„No, máme na to celý den,“ řekl a zamyslel se. Přitom se zadíval na kopce, které se vlnily kolem dokola, a jeho pohled spočinul na třech borovicích u jeho domu.
„Jsem připraven. A kde mám začít?“ řekl a já jsem zapnula záznamník.
„To je jedno. Co nebude k věci, to vyškrtneme. Co říkáte?“
„Dobře.“
Odkašlal si a zamyslel se. Až po chvíli se na mne podíval a usmál se.
„Tak já začnu od chvíle, která mne přivedla na toto místo.“
„Prosím,“ řekla jsem a udělala jsem si pár úvodních poznámek.