Jsem to stále ještě já - pokr.
Když jsem byl mladý, zdálo se mi, že pomalu ubíhá a nyní je to naopak a tak se dívám, jak ráno přechází do dopoledne a poledne a den se pak schyluje k večeru. Každá hodina něco zvláštního přináší, i když je to sotva zachytitelné lidským rozumem. Některé události jdou mimo něj. Nelze je předvídat, nelze se na ně připravit a těžko lze jejich průběh ovlivňovat. Jakoby si je člověk nastavoval daleko dřív, než přijde na ně řada!
Je mi teď padesátpět let, což je zřejmě věk vrcholu života. Možná, že moje rodina, tedy žena a děti, odemne očekávají, a musím říci, že právem očekávají, že budu vždy tam, kde mne chtějí mít a řešit všechny problémy, které si přinesou domů z práce nebo ze školy. Já jsem však unavený a často si ani sám neumím poradit. A fyzické síly také ubývají, to vím zatím jen já. Moje děti jsou velmi aktivní a chtějí v létě i v zimě jezdit na hory a pěstovat všelijaké sporty. Ne, že bych nechtěl s nimi měřit síly, ale nechci jim vysvětlovat, jak jsem unavený, vnitřně nejistý a někdy i depresivní. Mám je rád a netoužím se svěřovat s problémy stárnutí dřív, než je přejde opojení z mládí.
V práci se držím, to je pravda, ale jsem už nevrlý na kolegy a na pacienty. Jsem nervózní z malicherných stížností, z lidí, kteří mi cpou bonboniéry a myslí si, že zaplaším smrt anebo způsobím zázrak.
Na zázraky titož nevěřím. Ani nevěřím všelijak mysticky zaměřeným lidem, kterým zase důvěřují mí pacienti nebo jejich rodinní příslušníci. Já je chápu. Ale jsem svým způsobem a také z jejich pohledu přízemní tvor, který věří jen tomu, co je vědecky prokázáno. Bohužel i pro mne, protože bych moc rád uvěřil, že lze stárnutí pozastavit a ještě nějakou dobu nemít úzkosti z každé změny v psychice nebo z dosud neznámých tělesných potíží. Ale i když dokážete potlačit viditelné symptomy stáří, tělo se podrobuje věku, opotřebovává se a sem tam i přestává fungovat. Někdy se chaoticky prohrabuji v literatuře a začínám zjišťovat, že nevnímám slova a významy těch chytrých vědeckých článků. Ztrácím souvislosti. Není to jen moje vina.
Celý svět, jak to tak pozoruji, ztrácí kontinuitu s filozofií, která ho učinila v nějakých časových zlomech lidštějším a já jsem přesvědčen, že brzy se lidé začnou zase ohlížet a hledat východiska z nouze a tím nemyslím nouzi hmotnou, ale nouzi mravní. A proto jsem tak v tomto směru klidný. Nemusím se o nic starat, všechno přijde samo.
Nevyhledávám filozofy, kteří by mi odpověděli na otázky, které si kladu každý den, když stojím ráno před zrcadlem a pozoruji svou tvář. Moje žena je o sedm let mladší než já a trápí se, aby potlačila droboučké vrásky, které ji sluší, zabarvila šediny, které se mi zdají roztomilé a uhladila faldíky, které se jí začínají tvořit na bříšku a jsou tak měkké a důvěrné. Nechápe, že ji miluji a obdivuji takovou, jakou se neodvratně stává. Neodvážím se říci nic proti těm záhadným krabičkám s krémy a séry, kterými se každý večer patlá. Zlobila by se. Jak bych si přál, aby mi rozuměla. Aby chápala ty věci, jaké se dějí se mnou. Ale ona si se mnou už nepovídá, jako dřív. Potřebuji, aby si se mnou povídala o lidských věcech. Zlobí se, že jsem se přestal dívat na televizi. Nestojím o to věčné zabíjení, nereálné lásky a neustálé omílání politických zpravodajství. Nejdřív jsem si myslel, že budu sledovat zprávy a provádět analýzy, ale pak jsem zjistil, že taková namáhavá činnost nezmění ani svět a ani mne samotného. A tak jsem se obrátil sám k sobě. Myslíte si, že jednoduché najít sám sebe? Je to těžká cesta a nemusí vždycky dopadnout dobře. Je pošetilé si myslet, že takovým výletem do vlstního nitra člověk zmoudří, že nalezne moudrou a vyspělou bytost, s kterou bude sdílet jakési vnitřní já v jednotě. Pochopil jsem, že jsem s tím měl začít dřív a ne až teď, když pociťuji vyčerpanost, prázdnotu a nespokojenost. Bude to dlouhá cesta, uvažuji a přemýšlím, jak se zbavit pocitu darmošlapa. Já proplouvám životem, místo toho, abych ho žil. A myslím si, že je to zbytečné si dávat práci sám se sebou. Hledám spíš ta proti, než ta pro a přitom cítím bytostně nutnost něco se sebou udělat.
Moje žena je na tom lépe. Je sama sobě koníčkem. Stará se o domácnost a dvě děti, stará si o mně. A já pasivně přijímám ten život, jaký jsme si společně vyrobili. Dřív mi to připadalo samozřejmé. Dnes nevím, po těch letech manželství, jaký to má všechno smysl. Ztrácím se v každodenních rituálech a stereotypech a jsem si plně vědom, že jsem jejich konzumentem, nikoli strůjcem. Najednou mi to vadí a nemám odvahu se vzepřít. Ale já, bohužel pro mne, nemám žádný nápad, jak učinit náš život zajímavým a inspirativním. Ale jak jsem řekl, jsem unavený a nechci se pouštět do změn. Myslím, že bych neměl vůli je dotáhnout do konce, a proto mlčím a čekám, doufám a věřím a nevím komu nebo čemu.
Je někdo schopen odhalit, v této hektické dbě, co je důležité nebo nejdůležitější? Jsem přesvědčený, že hledání nějakých hodnot a jejich prosazování je velkou komplikací, která se mi může vymstít tím, že ztratím své pohodlí, klid a jistotu, která je uvnitř toho navenek nudného stereotypu. Takže to jsem já!
Takové zvláštní a znepokojivé pocity se mne zmocňovaly během zvlášť dlouhé zimy, když jsem dvakrát podlehl viróze a byl jsem nervózní, protože jsem se z toho nemohl dostat. Můj organismus byl zeslabený, a jak jsem do sebe ládovat léky, měl jsem další problémy. Velmi mne to trápilo. Nemohl jsem spát a díval jsem se ze své postele do tmavé oblohy. Napadaly mne všelijaké myšlenky a nejvíc jsem přemýšlel o smrti. Viděl jsem mnohokrát za svou praxi umírat lidi. Pokojně nebo ve strachu a bolesti. Nyní myslím na to, co je za životem? Četl jsem nějaké knihy, ale neodpověděly mi na otázku, kterou spíš vnímám, než dovedu vyslovit nahlas. Kdybych si ji položil a měl odvahu vyslechnout pravdivou odpověď, asi bych to neunesl. A proto jsem neklidný a mám strach tak dlouho stonat.
„No jo, kovářova kobyla chodí bosa, co?“ smála se mi žena, když viděla, jak zápasím se svou nemocí.
Ušklíbl jsem se. Ty toho tak víš, ženská, pomyslel jsem si, ale neřekl ani slovo. Pozoroval jsem ji v zrcadle, když jsem kloktal nějaké kapky, jak se dívá na sebe a rovná si pramínky svých odbarvených vlasů.
„Co bys tomu řekl, kdybychom si koupili chalupu?“ řekla najednou a její ruce sjely po mých zádech.
„Prosím tě, a kdo tam bude jezdit?“ řekl jsem s plnou pusou kloktadla.
„Třeba já,“ zasmála se perlivě.
Vyplivl jsem ten dryák a otočil se k ní.
„Ty, ano? Když jsme týden na horách, tak už koukáš ve středu, abychom byli zase v Praze. “
„A víš, co mám práce? “ řekla jako vždycky s takovou truchlivou maskou ve tváři.
Tu si nasadila vždycky, když jsem po ní něco chtěl, co ji nevyhovalo. Zřejmě, jsem si jist, že to dělají všechny ženy na svou obranu, aby se po nich nechtělo něco víc, než samy chtějí. Nechci se s ní hádat. Nemá to cenu. Vždycky si prosadila své a pak byl delší dobu klid. A ten já potřebuji ze všeho nejvíc.
„S tou chalupou ti jen té práce přibude, “řekl jsem schválně stejným tónem.
Položil jsem sklenici na umyvadlo a pustil kohoutek s vodou, abych si opláchl obličej.
„Stejně si myslím, že bychom tu chalupu měli koupit. “
Byl jsem přesvědčený, že už podepsala nějakou smlouvu a teď chce peníze. Utřel jsem si obličej do ručníku.
„A kolik stojí? “
„Osmset tisíc,“řekla, jakoby mluvila o docela obyčejné věci a vytáhla z pouzdra rtěnku.
Soustředěně se dívala do zrcadla a kroužila po svých krásných rtech.
„Mohl bych se zeptat, kde je ta chalupa lokalizována? “řekl jsem upjatě, protože jsem si představoval, že je už ubrus stole a kamna pečlivě umytá.
„Nemluv tak strojeně. Štve mně to,“ řekla a promnula rty.
Pak dala rtěnku zpět do pouzdra a zatáhla zip.
„No, musela jsem podepsat smlouvu hned, “ řekla trochu zkroušeně.
„A někdo ti snad držel pistoli u hlavy? “ opáčil jsem naoko starostlivě.
„No to zrovna ne, ale bylo tam hodně zájemců. Byla jsem tam s architektem. Byl nadšen.“
„No hlavně, že architekt byl nadšen. Tak proč si tu chalupu nekoupil on? Aby nám to pak nezáviděl, “ řekl jsem starostlivě.
Byl jsem ironický, protože tohle nemám rád. Postavila mne před hotovou věc, protože kdyby se začala se mnou radit, určitě věděla, že bychom nikam nedošli.
„Ty jsi nemožný,“ povzdechla si a odešla jak královna z koupelny.
Musel jsem se smát. Moje žena podepíše smlouvu skoro na milión, vnutí mi nějaký barák, který jsem v životě neviděl, a ještě se urazí, když mám dotazy. Upravil jsem se a šel za ní. Seděla v křesle ve svém hedvábném županu, dívala se na nějaký pitomý seriál a lakovala si nehty. Vrhla na mne krátký, ale nekompromisní pohled.
„A mohl bych vidět alespoň obrázek?“ zeptal jsem se pokorným hlasem.
Nejdřív se na mne zkoumavě podívala a pak si podala kabelku. Chvíli se v ní hrabala, až našla malé pouzdro, kde měla všechno možné. Chvíli listovala v papírcích, než našla fotku. Podala mi ji a pokračovala v lakování nehtů. Vyrazilo mi to dech. Ta chaloupka byla opravdu nádherná. Kolem stály vysoké sosny, jiak byla obehnána zahrádkou a v ní stály asi čtyři ovocné stromy.
„Tak co?“ zeptala se naoko lhostejně.
„Tak jo,“ řekl jsem a vrátil ji fotku.
Odložila štěteček a foukala si na nalakované nehty. Třepala s rukama a ani jednou se na mě nepodívala. Ale já na její pohled čekal. Měl být pečetí smlouvy mezi námi. Konečně mne obdařila modří svých krásných očí a usmála se.
„Já věřím, že se ti tam bude líbit,“ řekla jen a já viděl v její tváři, že mne pochopila a udělala to pro mne.
„A než půjdeš do důchodu, budeš to mít zařízené podle svého. Ta zahrádka je plná bylinek.“
„Ale já se v bylinkách moc neorientuji,“ namítl jsem.
„Přírodu máš rád, ne?“ otázala se s přesvědčivým hlasem.
Usmál jsem se. Bylo mi jasné, že něco zamýšlí. Zatímco já se utápím ve svých vnitřních nejistotách a depkách, ona už ví dopředu, co budu dělat za pár let. Ano mám, řekl jsem si v duchu a tím jsem odpověděl i sám sobě. Alespoň na chvíli odjet z Prahy a vykašlat se na všechno, co mne trápí a otravuje. Teřba ta naše spořádaná domácnost, v které se už roky nic nepohnulo z místa. Ty stále stejné, opakující se historky z práce, které si nosí domů a já pořád nevím, o kom mluví, kdo jsou ti lidé a proč se tím musím, alespoň naoko zabývat. Ale rozhodně jsou důležití pro její život, protože ona se s nimi stále srovnává. Já o své práci mlčím. Nikdy se mne na nic neptá a nikdy za mnou ani nepřišla. Jakoby se nemocnici úmyslně vyhýbala. A já tomu nerozumímm jen začínám chápat, že celá rodina žije pouze jejím životem, jejími potřebami a jejími přáními. Dobře, hlavně, že je klid.
Nebudu dlouze mluvit o tom, že zatím zima pominula a já se zbavil těch zdravotních problémů, které mne zužovaly. Vysvitlo totiž sluníčko a to bylo to nejlepší, co mne vytáhlo z chmurných nálad. Ale ještě neslezl všude sníh. Pozoroval jsem, že moje žena se připravuje zaútočit na naši chaloupku s všelijakými dekami a dečkami. Bože, kde jsou ženské, všude jsou nějaké hadry.
„Copak to děláš krásného?“ zeptal jsem si, když seděla u šicího stroje a dávala dohromady nějaké kusy látek.
„No přeci patchwork,“ řekla, jakoby to bylo samo sebou.
„A k čemu to bude?“
„Přehoz přes válendy,“ odpověděla stručně.
Mně by stačila kančí kůže, pomyslel jsem si. Zajímavé je, že ty ženské jsou od pradávna stejné. A představit si Marii jako neandrtálku, která žvýká kůže před jeskyní? Musel jsem se usmívat, ale tak, aby se mne na příčinu mé náhlé veselosti nezeptala.
„A nestačilo by, kdybychom koupili nějaké deky?“ řekl jsem a s nedůvěrou jsem se díval na různé čtverce, jak k sobě nějak nepatří barvou a ani vzorem.
„To teda nestačilo,“ řekla rezolutně.
A šila dál. Pozoroval jsem ji. Věděl jsem, že teď dojde, jak to dodělá, na puntíkované nabírané závěsy a dečky, nesmyslné dečky, na které se nesmělo nic postavit a které byly zdrojem nekonečných svárů.
„Já jsem si myslel, že to pojmeme nějak přírodně,“ řekl jsem naoko zamyšleně a ona se ke mně zprudka otočila.
„Tak hele, vedle nás má chalupu profesor Příhoda, kousek dál doktor Zahrádka, pak Němečkovi, Zabloudilovi, Richterovi. Představ si, kdyby nás někdo přišel navštívit a my to tam neměli útulné.“
„Ale drahá, pokud si pamatuji, tak jsi říkala, že to děláš kvůli mně,“ namítl jsem jemně.
„No jasně, že kvůli tobě,“ odpověděla tak určitě, že jsem neměl ani na chvíli zapochybovat, jak mám skvělou a pozornou ženu.
„Myslel jsem, že bychom to zařídili prostě, jak to bývalo dřív.“
„A Richterová řekne, že to nemáme ani zařízený. Ty prostě nesmíš myslet jen na to, co chceš sám. Musíš se trochu přizpůsobit.“
„Aha. Tak dobře. Naše chalupa bude vlastně divadlo pro druhé lidi. Tak to jo.“
„A teď jsi mne naštval. Já se tady dřu po nocích, vyšívám monogramy na polštářky a ty mi řekneš, že je to divadlo.“
Bože, já jsem to nepochopil! Omluvám se. Konečně si našla svou ženskou seberealizaci.
„Dělám si legraci. To víš, že je to pěkné. Moje babička taky měla háčkované záclonky, vyšívané ubrusy. Ještě dnes na to vzpomínám,“ řekl jsem naoko zasněně.
Jo, vzpomínám si, jak jsem si dal jednou nohy na stůl a dostal jsem herdu do zad. A tak mne ta výzdoba otrávila nadobro. Domov by měl být důvěrné místo, naplněný láskou, intimitou a štěstím. Ale to je asi směšné o tom tak uvažovat. Mužům stačí velmi málo, aby se cítili spokojení.
Marie hodně utrácí. Ale já ji to nevyčítám. Pokud na to máme, tak ať si dělá radosti, jak tomu říká. Onehdy přinesla mikrovlnou troubu a celý večer jsem poslouchal kuchařské recepty. Namítl jsem, že jídlo z mikrovlné trouby je velmi nezdravé.
„Co to povídáš za nesmysly? Kdyby to byla pravda, tak by ji nevyráběli, to přeci dá rozum.“
Skoro se urazila a já jsem zabránil jejímu odchodu do ložnice přiznáním, že jsem si jen dělal legraci.
„Sám se o nic nestaráš a přitom se všemu jen vysmíváš. Někdy mi ty tvoje vtipy jdou na nervy. A v poslední době čím dál víc,“ řekla a znechuceně odložila knížku s recepty. Nemám to rád, když se zlobí, strach ze scén a demonstrativních odchodů ze společných prostor, jako je kuchyň nebo obývák, je čím dál silnější. Protože jednou se zvednu já a odejdu navždy. Tuším to a nechci tu chvíli přivolávat.
Bývaly doby, kdy jsem byl do Marie opravdu zamilován. Velmi zamilován. Líbila se mi a to nejen proto, že byla hezká. Svým způsobem se mi zdála výjimečná. Její nálady se stídaly jako aprílové počasí a já jsem se moc rád s ní smiřoval, protože jsem tak moho plně rozvíjet svou fantazii ve dvoření a milování. A jí se to líbilo. Dráždili jsme jeden druhého, abychom pak mohli spolu splynout v přání zase objevovat taje lásky a vzájemné přitažlivosti.
Zůstalo nám jen vzájemné špičkování, a čím víc jsme byli opatrní, abychom se nehádali, tím víc jsme ztráceli váseň i pravou lásku. A tak zůstala ta krásná domácnost, do které ona vnášela všechno, co by jinak vnášela do našeho vztahu. Chodili jsme kolem sebe jako lovci a přitom jsme dělali, že se nic neděje. Nepřiznávali jsme si, jak jeden druhému jdeme už na nervy. Občas mi vyčetla, že se chovám povýšeně a nadřazeně a tím mi chtěla naznačit, že mi mé špitálové manýry přerůstají přes hlavu. Říkala tomu tak, kdykoliv jsem už na pokraji trpělivosti, zvýšil hlas.
„Nejsem nějaká sanitárka, abys na mne vyskakoval, prohlásila a přitom neměla ani tušení, o čem mluví.
„Měla sis vzít nějakého Lojzu z vaší Lhoty, když si myslíš, že se chovám nemožně,“ odpověděl jsem klidně.
Tehdy se strašně urazila. Ale ne kvůli tomu, co jsem řekl. Že jsem sáhl na její ego. To nesnesla. Vložila do našeho vztahu všechno, protože se cítila nadřazená nad ostatními, že si vzala doktora z Prahy. A že s nímmůže mávat, což předváděla vždycky, když jsme jeli k jejím rodičům. Nechal jsem si to líbit, protože tehdy jsem ji ještě opravdu velmi miloval. Myslel jsem si, že ji to přejde, až se nasytí obdivem svých bývalých kamarádek a sousedů. Jen jednou ji její otec, můj tchán, napomenul a byl z toho cirkus ještě v Praze.
„Je celá matka,“ povzdechl si tchán, když jsme spolu kouřili na zápraží, „ měl bys s tím něco dělat, nebo na to doplatíš.“
Jeho rada byla nad zlato, ale já neměl sílu a chuť čelit své ženě, která mne, jak jsem konečně věděl a tušil, mne milovala a okupovala celé mé nitro, mou duši i srdce.
To už tehdy jsem se zařadil mezi ty mlčící, shovívavé a podpantoflizované manžele, kteří jsou za to odměňováni vystlaným hnízdem a jistotou.
Muži jsou nesmírně omezováni vášní žen, kterou projevují při zdobení příbytků. Moje matka byla úplně stejná, a tak jsem se roky nebránil. V celém bytě měla nějaké choulostivé věci a můj otec měl svůj stolek, kam si smí postavit láhev s pivem a skleničkou. Její vášeň po stolování a uklízení byla až chorobná a ona tomu říkala rodinné hnízdečko.
Po rozhovoru o chalupě jsem se cítil velmi unaven a vyčerpán. Už vím, že se nesmím s ženou dohadovat, nemám sílu oponovat jejím argumentům a nechci dělat zbytečné dusno. Ale nechci vypadat jako zbabělec, který utíká z boje.
„Tak,“ řekla spokojeně a rozprostřela předemne svou práci.
„Hezké, že?“
Tak ji to pochval, řeklo něco ve mně, ale mně se to nelíbilo.
„A jak že se tomu říká?“ zeptal jsem se, ale po chvíli jsem si uvědomil, že mi to před chvílí říkala.
„Dělají to v Americe. Patchwork,“ řekla, usmála se na mne a rukou mávla lehce nad tím zázrakem.
A jak budu na chalupě sám, tak to dám pryč, abych se na to nemusel dívat, pomyslel jsem si.
„Víš, mně připadá, že tam vidím kusy mé staré košile,“ řekl jsem vzal si brýle, abych se o tom ujistil.
„No jasně. I kusy mých starých šatů. Než bych to vyhodila, tak jsem nechala v tom památku na naše časy,“ odpověděla.
Byla to tedy mozaika vzpomínek. Sedli jsme si spolu na gauč.
„Tu košili jsi měl na sobě, když jsme byli v Itálii, vzpomínáš?“ řekla něžně a pohladila ten kousek látky.
„A tyhle šaty jsi měla tehdy na výletě v Tatrách. Byl jsi tak krásná,“ řekl jsem.
A tak jsme bloudili pohledem po našich vzpomínkách a dotýkali jsme se jeden druhého. Člověku zbudou jen vzpomínky, ale proč nad nimi plakat? Je to prostě světaběh. Jen já něčeho velmi želím a vnitřně strádám. Mám pocit, jakoby se můj život tříštil na kusy a já tomu nemohu zabránit. A moje žena sedí vedle mne a dojatě se dívá na kousky látek, které jsou našimi osobními dějinami.
„Ta chaloupka bude naše hnízdečko,“ řekla Marie tak něžně, že jsem pocítil, jak se mi ženou slzy do očí a tak jsem se odvrátil. Bojím se umřít, pomyslel jsem si. Teď, když se pomalu blíží konec mé kariéry, vidím sám na sobě, že jak málo času jsem věnoval rodině a dětem. A ona, i když se za celý život nezastavila, byla schopná chránit všechno, co jsme spolu vybudovali a udělali, zatímco já jsem pro to neměl valný smysl. Je to normální a ženy s tím počítají. Tedy některé, ty milující. Vzal jsem ji za ruce, ale nebyl mocen jediného slova. Pohladila mne a vstala. Ještě nikdy neviděla moje slzy. Ještě o nich neměla tušení. A proto řekla, že jde vařit, aby se jich nemusela dotýkat ani očima. Zůstal jsem v pokoji sám. Díval jsem se z okna na protější dům plný takových lidí, jako jsme my dva a zmocňovala se mne nejistota, že to dlouho vydržím. Z kuchyně bylo slyšet zvuky, jak umývala nádobí. Bytem se linula vůně jejího parfému a všechno bylo v pohodě a klidu. Navenek.
„Nechceš kafe?“ zeptala se mne ve dveřích a já se až lekl jejího hlasu.
„Dáš si se mnou?“ zeptal jsem se.
„Ale ano. Docela mám chuť, “ řekla a rukou si urovnala zástěru. To gesto mne dojalo. Nevím proč.
„A dáš si k tomu buchtu nebo dort?“ zeptala se zase, když jsem si sedl v kuchyni za stůl.
„Třeba dort.“
Vytáhla z ledničky velký dort a opatrně ho kousek ukrojila.
„Zkoušela jsem jeden recept,“ řekl, „ Holánková mi ho dala, je to jednododuché a myslím, že dobré. Takový lehký dort. Zítra si můžeš vzít kousek do práce.“
„No, raději nechám Petrovi.“
„Prosím tě, Petr přijde až v pátek. Dělá na nějakém projektu a Sylva dorty nejí.“
Dívala se starostlivě na mne, jestli mi chutná, tak jsem ji to musel pochválit.
„Představ si, že Sandra dostala přidáno,“ začala o práci a já se rozhodl, že to vyslechnu. Poslouchal jsem však jen tóny jejího hlasu a obsah jsem nevnímal. Rozčilovala se a zase se uklidňovala, když vyprávěla, jakto šéfovi pořádně nandala.
Začalo se stmívat a ona vstala a rozvítila lampu nad stolem.
„Už bychom měli koupit něco nového. Viděla jsem ve Světlušce ….“ A její hlas se ztrácel v prostoru a já se díval, jak ji září oči v tom světle a rozkládá rukama, jakoby chtěla uletět.
„Už aby bylo pořádné jaro,“ řekl jsem, ale neodpověděla mi. Sklízela ze stolu nádobí a chystala se ho umýt. Díval jsem se za ní, jak nese podnos do kuchyně, a říkal jsem si, že je stále pěkná ženská. A to ji omlouvalo. Jedině to ji omlouvalo, protože jsem se s ní chtěl milovat ještě ten večer.
„Možná, že se budeš zlobit, ale já jsem se domluvila ze sousedkou, že mi ušije halenku podle Burdy. Skočila bych tam nachvíli,“ řekla z kuchyně.
„Proč bych se zlobil?“ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem byl naštvaný. Její tři šatníky byly narvané k prasknutí. Nikdy nic nevyhodila. Byla tak zvyklá z domu všechno schovávat. Půl sklepa zabraly její boty a kabelky.
„Tak já jdu,“ řekla najednou a měla nalíčené rty.
„Jo, asi si půjdu číst,“ řekl jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.
„Jo, a umyj po sobě vanu, jestli se budeš koupat,“ řekla ještě mezi dveřmi a zaklapla je. Pustil jsem si vodu do vany a televizi. Všiml jsem si, že na protějším domě už vyskakuji světla v oknech a do pokoje vane večerní, chladný, předjarní vzduch. Vlezl jsem si do teplé vody a poslouchal přitom televizi. Byl jsem napjatý až k prasknutí. Nervózní, nespokojený, přecpaný a nešťastný, že nezvládnu ani tak jednoduchou věc, abych ji zatáhl do postele.
Ona uměla manévrovat jako nějaký admirál. Nebylo to jednoduchuché, spíš hloupé a zbabělé a také sobecké. Odemne i od ní. Raději jsem předstíral spánek, když přišla, bay nevycítila, že mne zklamala.
Nakonec jsem jel sám na chalupu zkontrolovat topení a vodu. Chladné počasí v březnu nikoho jistě nezaskočí, ale tam ještě stále leží sníh. Marie zatím shání po příbuzenstvu zavařeniny, aby udělala nějaké zásoby. Mluvila i o sklenici sádla a přepuštěného másla. Já jsem se ptal, proč to shání a ona, že bude vařit po staru. Radši jsem se zdržel dalších poznámek. Tak jsem po práci nasedl do auta a jel sám. Děti neprojevily zájem, ani chuť se tam podívat. Petr má před zkouškami a Sylva zařizuje nějakou výstavu. Už nám nepatří. Žena to nese dobře, ale mně děti chybí. Snad, až bude nějaké vnouče. Ne, tohle bych nikdy ženě nesvěřil. Touha po vnoučatech je typicky ženská záležitost a muž jen přihlíží z dálky, než na něho to škvrně zavolá – dědo, dědečku! Ale nyní, když jsem sám, mohu trochu více přemýšlet o sobě a o světě kolem mne, který se náhle mění a já se ho snažím zachytit a pochopit. Mé pocity a myšlenky je nesmírně těžké vyjádřit. Nesmírně. Podivné myšlenky na mne přicházejí čím dál více a nabývají konkrétních podob lidí a věcí z mé minulosti, jak jsem ji prožíval, naplněný ideály a touhou poznat všechna tajemství života. Dnes vím, že jsou taková, které by člověk rád oželel. Však nejsou jen vzpomínky, ale i zážitky, které natrvalo zůstávají ve mně v podobě neodbytných nočních můr. A já jsem se nyní měl stát člověkem, který se dívá na hvězdy, omámený vůněmi borovic a květů z nedalekých luk? A zatímco se svět stále mění, já uvidím, pokud budu mít trochu štěstí, svou hvězdu, a pak budu s ní mluvit o všem, co bylo pro mne důležité, krásné i bolestné, protože o tom se nedá s ženami mluvit. Za svou praxi jsem poznal mnoho lidí. Lékařů i pacientů, lidí v nejrůznějších situacích a spoustu vyznavačů všelijakých hodnot. Nejsem filozof, nejsem spisovatel, ale obyčejný člověk. Moje povolání mne jaksi vysunulo z řad lidí, ke kterým vlastně patřím a já jsem o nich stále přemýšlel a pozoroval je. Jakoby z dálky. Byl jsem velmi osamělý. Celý život. I mezi všemi lidmi, kteří se neustále kolem mne pohybovali a vířili své energie, své představy a své definice života, lásky, nemoci a smrti. Někdy to bylo až k zalknutí. Znám pravdu o konci života, a to mne stále vrhá dopředu, ne ovšem k mému vlastnímu vývoji, ale k myšlenkám o mém konci. A to musím zarazit! Zdá se mi, že ti, kdo se pachtí za všemi těmi náboženstvími a ctnostmi, nikdy neuvidí a neuslyší podivné věci a skutečnosti, které v životě existují. A přitom jsou tak prosté!. Někdy za mnou chodívají lidé s nejrůznějšími potížemi a svěřují se mi, protože si myslí, že jsem moudrý a že znám na všechno lék. Mezi nimi byl také jeden kněz, který sbírá byliny a pak nabírá vodu ze studánky, protože věří, že mu pomůže na jeho ukrutné bolesti v kolenou a žaludku. Měl jsem mu chuť říci – pane faráři, neklečte na studené zemi a nepijte podřadné víno. Neřekl jsem ani slovo a předepsal jsem mu léky. Kdybych to vyslovil a on chtěl moji myšlenku vysvětlit, asi bych mu odpověděl, aby více věřil Bohu než v křehkost lidského přemýšlení. Mám problém mluvit s takovými lidmi. Matou mne. Já vím, jak pracuje příroda, znám lidský organismus a také to, co působí na všechny pochody těla. Ale je pozdě lidem říkat, že se mají mírnit ve svém životě. S těmito myšlenkami jsem dojel a místo. Zaparkoval jsem u lesa a šel polní cestou nahoru, k chaloupce. Skutečně jsem se nemýlil, že všude budou ještě zbytky sněhu. Ale vzduch byl tak čistý průzračný. Paprsky slunce se dotýkaly mého obličeje a vál chladný vítr. Šel jsem a díval se před sebe. Na kopci jsem viděl tu chaloupku obklopenou borovicemi, se vztyčeným komínem a bylo mi najednou – hezky. Nadechl jsem se a čerstvý vzduch pronikl celým mým tělem a já jsem byl vděčný Marii, že to udělala. Udělala to z titulu své nekonečné ženské moudrosti, která plyne z lásky, kterou nikdy muži nepochopí, ale mohou jí být účastni. Protože já ráno, až tu budu na dovolené, vstanu. To ráno, při prvním rozbřesku, když se začnou ozývat ptáci a vítr si pohrává s větvemi mých borovic, uslyším zvoničky z údolí. Ještě bude ticho. Ale už se v lese začnou dít věci! A já půjdu jako pozorovatel, tichnouce, abych nerušil tu krásu a něhu přírody a budu se dotýkat drsné kůry stromů. Možná, že objevím studánku nebo paseku! Možná i maliní a ostružiní. A možná potkám někoho, s kým si budu rozumět.
Vystoupil jsem z auta a šel jsem k domu. Odemkl jsem dveře a zavalila mne vůně dřeva a skutečně, Marie to tu vycídila a upravila tak, že jsem zůstal překvapený stát. Kdy to proboha dělala? Na plotně stála nová konvice a na poličce puntíkované hrníčky. Sedl jsem si k mohutnému stolu s vyšívaným ubrusem a pozoroval tvary výšivek, abych se mohl soustředit. Bylo to příliš krásné a silné. Zakryl jsem si rukama tvář. A cítil jsem, jak do pootevřených dveří vane ta omamná vůně borovic, jak vítr se pomalu točí a bere sebou ještě loňské listí a jinak bylo ticho, klid a mír. Vyšel jsem před dveře a zavřel za sebou. Přede mnou se rozkládala krajina s vlnícími se kopci, ještě zasněženými a slunce se pomalu chýlilo k západu. Vyndal jsem z kapsy mobil a zavolal Marii.
„Tak co?“ zeptala se.
„Kde jsi?“ místo odpovědi jsem se zeptal já a myslel tím něco jiného, než bych zjišťoval, že právě sedí u kadeřnice.
Nepochopila to a skutečně mi řekla, že sedí u kadeřnice.
Za několik dní jsem jel zase na chalupu sám. Sylva potřebovala s matkou o něčem mluvit a obě mi daly najevo, že u toho nemusím být. Mám pocit, že se tam něco chystá, ale nevyzvídal jsem. Stejně mi to obě řeknou, až to bude důležité. Tak se tím radši nezabývám a věřím jejich instinktům. Sníh, jak jsem mohl pozorovat, už pomalu slézal z kopců a bylo zase krásné počasí. Přijel jsem brzy ráno, když bylo nebe už růžové a dokonce i bylo provázeno ptačím zpěvem. Odemkl jsem chalupu a dal do ní věci, které jsem přivezl a které žena naskládala do zavazadel. Poručila mi, abych to ani nevykládal, že si je složí sama, kam bude chtít.
„A dej to za závěs,“ řekla.
„Za jaký závěs?“ zeptal jsem se a ona se na mne pohoršeně podívala.
„No za ten, co jsem tady minule šila.“
Ale já jsem si nevšiml, co šila a kde šila, byl jsem přesvědčen, že ten závěs najdu a strčím tam ty batohy, plné všeho možného. Závěs jsem našel viset v kuchyni, v rohu. Byl nařasený na konstrukci a vytvářel takové intimní místo jako v ordinaci, kde se svlékají pacienti. Ale nebyl bílý. Pestrý až oči přecházely. Vrazil jsem tam ty batohy a sedl si ke stolu. Napadlo mě, že si uvařím kafe a dám si jednu cigaretu. Opatrně jsem se rozhlédl, jestli tu není nějaká cedule – Zákaz kouření -, ale nebyla. Voda začala vřít a já jsem si nasypal do velkého hrnku kávu a dal si dvě lžičky cukru. Když se někdo nedívá, tak si s cukrem zařádím, pomyslel jsem si a musel jsem se usmát. Celé je to blbost s tou dietou. To by musel být člověk důsledný až hanba a já si myslím, že kromě vdavekchtivých ženských nikdo tak důsledný není, aby si potajmu nezamlsal. Je to lidské! Je to normální. Pamatuji se na to, jak vařila moje babička. Bože, to byly božské pochoutky. A obyčejné jídlo vonělo co celého mého života, stejně jako ty její čaje, co nám vařila, když jsme omarodili z lítání po venku v horku i mrazu. Lipový čaj, zábal a pohádku na dobrou noc. Od té doby jsem lipový čaj nepil. Ale jak to tak vidím, asi se k tomu vrátím.
Z myšlenek mne vytrhlo tiché zaklepání a já řekl – Další. Jako pitomec. Uvědomil jsem si to a vyskočil jsem ze židle a hnal se ke dveřím. Stál tam vysoký starší muž s holí a usmíval se.
„Já jsem se zamyslel, že jsem zapomněl, kde jsem.“ řekl jsem.
„Jdu tak kolem a říkám si, kdo koupil tu chalupu. Jsem Hrubec, Franta Hrubec. Bydlím přes kopec.“
Netušil jsem v tu chvíli, že se v mém životě konečně objevil zázrak a přivedl mi do cesty toho vysokého, nahrbeného muže, který musel mít kolem osmdesátky. Všiml jsem si, že má velmi jasný pohled a zajímavou, až kásnou tvář, i když byla vrásčitá.
„Já jsem Hanych. Pojdťe dál, prosím,“ pozval jsem ho, aby se mi do chalupy nenatáhla zima.
„Koukám, že to tu máte pěkné. No starý Hlaváček byl už sám a tak moc nedbal.“
Podal jsem mu židli a on si na ni usedl.
„Tak tu máme jaro, pane sousede. Už od rozbřesku chodím a pozoruju ho. Krása. Pro tyhle chvíle bych tu chtěl věčně žít. Po tom se mi bude stýskat, až umřu.“
Podivil jsem se té řeči, ale neřekl jsem ani slovo.
„Mám docela malé hospodářství,“ pokračoval v řeči a rozhlížel se kolem sebe s úsměvem, „jen to, co potřebuji, abych měl čas na jiné věci. Pak uklidím v domě, přerovnám dříví, aby se ho nechytla plíseň, a zatopím. Postavím si konvici na čaj a ukrojím chleba. Dívám se z okna na tu krásu a říkám si, že i kdybych měl tolik peněz, že bych si mohl dovolit cestovat, tohle by mi chybělo a asi bych ze stesku někde umřel.“
„To věřím, jsem tu pár dní a už to taky pociťuji.“
„A co vy děláte?“ zeptal se mně.
„Jsem lékař,“ řekl jsem.
„A to jo. A z Prahy?“
„Z Prahy.“
„A že jste si koupil chaloupku až tady.“
„To moje žena a nedala jinak.“
„A moudře rozhodla. Moudře rozhodla. Však se tu nadřela, jak vidím. Ženská ruka je všude vidět. A kdepak ji máte?“
„Je s dcerou. Mají nějakou rozpravu. To víte, ženské,“ usmál jsem se.
„No, dceruška bude chovat. Pánbůh zaplať,“ řekl a já jsem upadl do rozpaků.
„A co vy děláte?“ zeptal jsem se, abych ho odvrátil od rodinných problémů.
„Já jsem v důchodě. A sbírám bylinky. To víte, co bych dělal v takovém čase a a takovém místě. Už se tomu věnuju dlouho. To pradědek mně to naučil.“
„Takže jste odborník,“ řekl jsem pochvalně.
„Někdy přijdu na radu, až budu dělat tinktury, “ řekl.