Jak mne manžel zkoušel

Učil na právnické fakultě soudní psychiatrii a psychologii práva. První kontakt ? Vyhodil mne ze zkoušky. Opravnou zkoušku mi dal z milosti. Pan docent ....

 

Hra osudu je nevyzpytatelná a naše životní cesty se opět setkaly. Tentokrát však daleko příznivěji, než tomu bylo poprvé. Po krátké známosti a po zralé úvaze jsme se před dvěma roky vzali. Nedávno odešel do důchodu a já jsem na počátku své kariéry. Jsme rozumní lidé. Tak rozumní ..........

 

Čekala jsem na něho už asi hodinu. Brzy ráno totiž vstal a balil si nějaké papíry do aktovky.

Když jsem se ho zeptala, kam jde, tak prohlásil, že do knihovny a do archivu pro nějaké materiály a že má schůzky, které slíbil, neví, kdy přijde.

 

Konečně ale bouchly vchodové dveře. Vešel do kuchyně.

"Tak jsem si dnes sehnal všechny podklady, co jsem potřeboval," řekl a sedl si ke stolu.

Chystá se psát nějaké odborné dílo, pomyslela jsem si.

"Co bude dobrého k obědu ?" zeptal se věcně a podíval se na hodiny. Bylo skoro dvanáct.

"Ještě jsem nezačala vařit. Udělám něco jednoduchého. Celé dopoledne jsem uklízela."

"To nevadí, udělej něco lehkého, stejně nemám hlad."

Přikývla jsem

"Musíš si práci rozdělit, abys stihla všechno, co je nutné," řekl a mně to trochu naštvalo.

"Ale chápu. Ale měl bys ses také starat o něco ty sám.Také pracuji. "

 

Málem mně vypadlo z úst : když jsi v tom důchodě, ale naštěstí jsem to zarazila včas.

 

Uvařila jsem rychlý oběd a šla za ním do jeho pracovny, abych se podívala, co tam dělá. .

Seděl u počítače a s někým si chatoval.

"Pojď se najíst," řekla jsem mírně.

"Jo, hned, jen co to dopíšu."

Zachvíli přišel do kuchyně celý rozesmátý. Sedl si ke stolu.

"Teď jsem mluvil se svou spolupracovnicí, co bude se mou na mém projektu pracovat. To budeš koukat."

Tázavě jsem se na něho podívala. Nenechala jsem se vytočit zjevně, ale uvnitř to nabíralo na pěknou bouři.

Točilo se kolem něho hodně žen. Byl svobodný a jeho odbornost i praxe se kolem ženských problémů točila. Brala jsem to, jako součást jeho práce, ale teď ? Snad by s tím mohl dát už pokoj.

 

"No, takové odborné dílo nemůžu psát přeci sám. To uznej."

Měla to být jako omluva nebo výmluva, ale mě to nějak nepřesvědčilo, neuklidnilo, spíš naopak.

"A o čem bude ten spis ?" zeptala jsem se s předstíraným zájmem.

"Takové zajímavé téma, uvidíš. Dám ti to pak přečíst, než to pošlu vydavateli."

Umyla jsem nádobí a uklidila kuchyň.

 

Odpoledne jsem šla na procházku ze psem. Bylo krásné, slunečné počasí. Ale mne popadla tísnivá nálada. Ženské se na něho zřejmě zase lepily. Nyní jsem to začala špatně snášet.

Měl být konečně jen můj, už jen můj. Už se nechci s nikým dělit o jeho myšlenky a pozornosti. Uvědomila jsem si, že mu to nedokáži říci na rovinu, aby to pochopil.

Ten jeho nynější nový pracovní elán se mi začal zajídat . A o internetových známostech jsem měla své mínění. Když jsem se vrátila, seděl pořád u počítače a psal. Sotva jsem promluvila, tak mávl rukou, jako že nechce být rušen, tak jsem bouchla dveřmi a zapnula si televizi.

 

"Nebylo by kafe ?" zeptal se mezi dveřmi.

"Jistě. A uvař mi taky." Zkusila jsem to.

Ale zachvíli přinesl kávu a sedl si do křesla.

"Co dávají?" zeptal se klidně a položil mi ruku kolem ramen.

"Nějaký příběh o lásce," odpověděla jsem a snažila jsem se zakrýt, jaké city ve mně film zanechává. .

Odmlčel se a usrkoval ze šálku kávu.

"Jak ti to jde ?" zeptala jsem se jen tak mimochodem.

"No, není to jednoduché. To víš, chce to týmovou práci."

 

Vrátil se k počítači a zavřel za sebou dveře. Asi zase chatoval.Občas jsem zaslechla, jak se nahlas směje.

 

Uběhlo pár dní a situace se neměnila k lepšímu. Mluvili jsme spolu spíš jen o provozních věcech domácnosti. Chodil spát později, než já a ráno se sotva nasnídal, podíval se na hodinky a už odjížděl pryč na nějaká jednání a nebo do universitní knihovny.

Nechtělo se mi o tom s nikým mluvit, abychom nepřišli do řečí.

 

A začala jsem pořádně žárlit.

 

Nechtěla jsem se před ním zesměšnit, určitě by mne dostal do velkých rozpaků.

Jedno ráno, když zase odjel, jsem vstoupila do jeho svatyně, otevřela počítač a hledala soubory, které psal v poslední době. Elektronickou poštu měl pochopitelně na heslo. Na ICQ bylo asi dvacet přezdívek, vesměs ženských.

No, to je teda dav čarodějnic, pomyslela jsem si a znechuceně jsem počítač zase vypnula.

 

Po celou dobu manželství jsem byla zvyklá plně respektovat jeho soukromí. Ale nyní cítím, že budu muset překonat bariéru. Znovu jsem otevřela počítač. Určitě pozná, že jsem brousila na Internetu a zeptá se, co jsem hledala.

A já odpovím, že to není jen jeho počítač a že také potřebuji zjistit nějaké informace.

Tak bych si ráda přečetla ty e-maily !

Půjdu na to systematicky a zadám své křestní jméno.

Téměř mne to omráčilo. Skutečně, heslem k poště bylo mé jméno. To je ale drzost, pomyslela jsem si. Protože on si skutečně píše se samými ženskými !

 

Ani se mi to nechtělo číst a zavřela jsem počítač. Byly teprve tři hodiny, on se tak vrací kolem páté. Vzala jsem psa na vodítko a šla na procházku alejí.Ale nervozita mne neopouštěla. Neviděla jsem cestu, která by pokračovala dál i při změně podmínek, které nám nyní nastaly.

 

V takové rozpolcené náladě jsem se vrátila domů. Z obývacího pokoje jsem slyšela veselé hlasy. Přivedl si návštěvu. Psa jsem pustila na verandu a šla za nimi.

"Dovol, abych vás představil. To je má žena a to zde, doktorka Dáša Janotová a doktorka Sylva Kratochvílová, mé současné spolupracovnice na projektu."

Usmála jsem se na ně podala jim ruku a omluvila jsem se, že jdu připravit kávu a malé pohoštění.

"Kde máme to víno, co jsem včera přinesl ?"zeptal se mne s úsměvem.

"Ve spíži," řekla jsem mu a dál jsem se věnovala vaření kávy a krájení zákusků.

"A tady. Kde máme skleničky ? Víš, s těmi zlatými obrubami."

Tak to je konec, pomyslela jsem si. Z těch skleniček jsem se nikdy neodvážila napít, kromě o vánočních svátcích. Dostal je kdysi od své babičky.

"Dala jsem je do skleněné skříňky," řekla jsem tiše.

Neřekl ani slovo, i když jsem k němu vyslala pohled, že mi to vadí.

Všimla jsem si, že podle počtu sklenic není se mou v této společnosti počítáno.

Tak jsem odešla.

 

Až v kuchyni mi vyhrkly slzy. Lítost měnila na žárlivost a ta na stupňující se zlost. Asi za dvě hodiny odešly. Slyšela jsem, že v kuchyni umývá nádobí. Šla jsem za ním. Měla jsem chuť mu ztropit scénu. Měla jsem chuť rozbít ty drahé skleničky, ale ovládala jsem se vší silou své vůle.

Napětí ve mně však vzrůstalo pomalu, ale stupňovalo se.

Vzala jsem utěrku a umyté nádobí jsem pomalu a pečlivě utírala a skládala na podnos. Mlčel, soustředěně se věnoval své práci. Ty jeho klidné a samozřejmé pohyby mne přiváděly do varu.

Poskládal nádobí a zavřel skleněná dvířka.

 

Stála jsem za ním a hrdlo jsem měla sevřené úzkostí a zlostí.

Otočil se a chtěl něco říci, ale já jsem se už neudržela a moje dlaň málem dopadla na jeho tvář. V ten moment jsem se vyděsila, co jsem provedla. Chytil mou ruku ještě ve vzduchu a podržel ji ve své.

Pak ji přiblížil ke svým rtům a políbil ji.

"Už jsem nevěřil, že mi ta terapie vyjde."

"Cože ?" zašeptala jsem.

"Víš, má drahá. Já jsem se s tebou oženil, protože jsem si představoval, že umíš vytvořit klidný a krásný domov. Ale byl jsem tak zahleděný do své práce a tak už zkostnatělý, že jsem zapomněl, že do takového domova, který jsi skutečně pro nás vybudovala z lásky, patří i moje úloha muže a manžela. A snad i otce. Ne jenom vědce, který je zvyklý na respekt a učitele, který je zvyklý na poslušnost a disciplínu."

Chtěla jsem něco říci, ale gestem mne zarazil.

"Ne. Nepřerušuj mne. Jsi ještě mladá a já si uvědomil, jak tě sobecky ovlivňuji, abys žila tak, jak je to pro mne dobré a to, co jsi mohla prožít s mladým mužem, jsem ti nedopřál. Začala jsi být součástí našeho domu. Vyhovovalo mně to. Vždyť jsi mi všechno poskytovala, co jsi mohla a uměla, ale já ... já nic, jen možná zázemí. Když jsem tě viděl, jak se s pohnutím díváš na zamilovaný příběh, vzpomínáš ? Tak jsem to všechno najednou pochopil, že mne jednoho dne možná právem opustíš, až najdeš někoho, kdo je věkově k tobě blízký a dokáže s tebou sdílet city, touhu, lásku. Promiň mi, že jsem tě potrápil. I já se trápil, ale oba jsme potřebovali jasně říci, jeden druhému, co k sobě cítíme a překročit ty hranice vzájemného respektu. Odpust mi, prosím. Ještě je čas, abychom se dokázali opravdu milovat.Ne jen ctít a navzájem se snažit si vycházet vstříc. Musíme se spolu učit žít, víš ?"

Přikývla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tváři. Vzal mně kolem ramen a přitáhl mne k sobě.

"Mám tě rád, děvče. Už od té chvíle, kdy jsi seděla přede mnou u té zkoušky a neuměla vůbec nic. Jsem rád, že jsem tě pak našel a že jsem s tebou."

Já taky, pomyslela jsem si, ale raději jsem mlčela.

Na tahu je nyní on.