IV. Klubíčko se rozmotává
Rozhodnuto. Už jen doladit všechny detaily prodeje a koupě. Olda to všechno perfektně zařídil a dokonce i přinesl namalovaný plánek zahrady a venkovní přestavbu domu. Ani mi nemusel říkat, kdo to maloval. Bylo to, jak ve snu. Nejhorší náš čekalo, připravit nábytek ke stěhování. Nikdy jsme to nedělali, protože jsme pořád spokojeni dřepěli na jednom místě. A věci se daly do pohybu.
Zabalila jsem poslední kousky nádobí, kolem mne byla spousta krabic, pěkně svázaných. Vůbec mne netrápilo, že se po třiceti letech stěhujeme z našeho hnízdečka, malovala jsem si novou buducnost. Olda mezitím nakládal se svým kolegou krabice, nábytek se bude stěhovat přes firmu. Z okna jsem viděla, že přijíždí auto a přiváží nové majitele našeho bývalého bytu. Nasupeného pána a veselou paničku.
„Kdo by to řekl, to jsou věci,“ řekla mi šeptem a usmívala. Došlo ji asi hodně věcí, o kterých se nemá mluvit nahlas.
„Je to krásný byt. Konečně si můžeme brát i vnoučata domů. To bude radosti. Ti naši mladí nevědí, kam dřív skočit.“
„Také se těším. Máme hodně plánů. Takže to nakonec klaplo. Ještě musíme převést ty nemovitosti papírově.“
„Já vím, vzala jsem si na to notáře, to už dáme dohromady. On to zařídí kompletně, jak to má být.“
„Výlohy zaplatíme“, řekla jsem. Poplácala mne po rameni.
„Žádné starosti,“ řekla,
Musela jsem si chvíli sednout. Nebyla jsem zvyklá na takovou práci a celý den jsem dobalovala věci.
„Nechcete, abych vám s něčím pomohla?“
„Nějak se mi zatočila hlava,“ usmála jsem se. Snad je to ono, snad, pomyslela jsem si a málem mne vyhrkly slzy z očí.
Těhotenský test ukázal, že jsme v očekávání. Stáli jsme uprostřed domu, který je nyní náš, dívali jsme se kolem sebe a byli šťastní.
„Teď mi řekni, Oldo, jestli nemáš pocit, že to, co bylo před tím, bylo tak nezbytné, abychom tomu tolik obětovali.“
„Třeba to tak mělo být. Když budu mluvit za sebe, práce mne naplňovala a prožil jsem hodně nadšení, radosti a měl jsem pocit, že je to všechno, co potřebuji. Kde se to jen zlomilo?“
„Přeci jenom jsme něco dokázali, a pak se ukázalo, že je třeba vzít život za jiný konec. Ten můj výlet to rozhodl, byla to taková náhoda, stačil pohled z kopce a něco mi řeklo, abych sešla dolů.“
„Zdá se mi to prostě neuvěřitelné, ty náhody. Nebo to nebyly náhody?“
„nebudeme nad tím přemýšlet. Splnilo se nám to, co jsme chtěli a po čem jsme toužili. Dřív jsme toužili po úspěchu a penězích, teď se na to díváme jako děti, které odložily hračky.“
„To je doslova tak,“ zasmál se a objal mne.
Máme syna. Všechno proběhlo dobře. Je fajn, že vnímáme jinak život, jeden druhého i to naše štěstí. Žijeme v domě u Tří lip č. 86.