Díl 2
Nebudu dlouze mluvit o tom, že zatím zima pominula a já se zbavil těch zdravotních problémů, které mne zužovaly. Vysvitlo totiž sluníčko a to bylo to nejlepší, co mne vytáhlo z chmurných nálad. Ale ještě neslezl všude sníh. Pozoroval jsem, že moje žena se připravuje zaútočit na naši chaloupku s všelijakými dekami a dečkami. Bože, kde jsou ženské, všude jsou nějaké hadry.
„Copak to děláš krásného?“ zeptal jsem si, když seděla u šicího stroje a dávala dohromady nějaké kusy látek.
„No přeci patchwork,“ řekla, jakoby to bylo samo sebou.
„A k čemu to bude?“
„Přehoz přes válendy,“ odpověděla stručně.
Mně by stačila kančí kůže, pomyslel jsem si. Zajímavé je, že ty ženské jsou od pradávna stejné. A představit si Marii jako neandrtálku, která žvýká kůže před jeskyní, byla opravdu humorná představa.
„A nestačilo by, kdybychom koupili nějaké deky?“ řekl jsem a s nedůvěrou jsem se díval na různé čtverce, jak k sobě nějak nepatří barvou a ani vzorem.
„To teda nestačilo,“ řekla rezolutně.
A šila dál. Pozoroval jsem ji. Věděl jsem, že teď dojde, jak to dodělá, na puntíkované nabírané závěsy a dečky, nesmyslné dečky, na které se nesmělo nic postavit a které byly zdrojem nekonečných svárů.
„Já jsem si myslel, že to pojmeme nějak přírodně,“ řekl jsem naoko zamyšleně a ona se ke mně zprudka otočila.
„Tak hele, vedle nás má chalupu profesor Příhoda, kousek dál doktor Zahrádka, pak Němečkovi, Zabloudilovi, Richterovi. Představ si, kdyby nás někdo přišel navštívit a my to tam neměli útulné.“
„Ale drahá, pokud si pamatuji, tak jsi říkala, že to děláš kvůli mně,“ namítl jsem jemně.
„No jasně, že kvůli tobě,“ odpověděla tak určitě, že jsem neměl ani na chvíli zapochybovat, jak mám skvělou a pozornou ženu.
„Myslel jsem, že bychom to zařídili prostě, jak to bývalo dřív.“
„A Richterová řekne, že to nemáme ani zařízený. Ty prostě nesmíš myslet jen na to, co chceš sám. Musíš se trochu přizpůsobit.“
„Aha. Tak dobře. Naše chalupa bude vlastně divadlo pro druhé lidi. Tak to jo.“
„A teď jsi mne naštval. Já se tady dřu po nocích, vyšívám monogramy na polštářky a ty mi řekneš, že je to divadlo.“
Bože, já jsem to nepochopil! Omluvám se. Konečně si našla svou ženskou seberealizaci.
„Dělám si legraci. To víš, že je to pěkné. Moje babička taky měla háčkované záclonky, vyšívané ubrusy. Ještě dnes na to vzpomínám,“ řekl jsem zasněně.
Jo, vzpomínám si, jak jsem si dal jednou nohy na stůl a dostal jsem herdu do zad.
Muži jsou nesmírně omezováni vášní žen, kterou projevují při zdobení příbytků. Moje matka je úplně stejná. V celém bytě má nějaké choulostivé věci a můj otec má svůj stolek, kam si smí postavit láhev s pivem a skleničkou. Její vášeň po stolování a uklízení byla až chorobná a ona tomu říkala rodinné hnízdečko. Po tomto rozhovoru jsem se cítil velmi unaven a vyčerpán. Už vím, že se nesmím s ženou dohadovat, nemám sílu oponovat jejím argumentům a nechci dělat zbytečné dusno. Ale nechci vypadat jako zbabělec, který utíká z boje.
„Tak,“ řekla spokojeně a rozprostřela předemne svou práci.
„Hezké, že?“
Tak ji to pochval, řeklo něco ve mně, ale mně se to nelíbilo.
„A jak že se tomu říká?“ zeptal jsem se, ale po chvíli jsem si uvědomil, že mi to před chvílí říkala.
„Dělají to v Americe. Patchwork,“ řekla, usmála se na mne a rukou mávla lehce nad tím zázrakem.
A jak budu na chalupě sám, tak to dám pryč, abych se na to nemusel dávat, pomyslel jsem si.
„Víš, mně připadá, že tam vidím kusy mé staré košile,“ řekl jsem vzal si brýle, abych se o tom ujistil.
„No jasně. I kusy mých starých šatů. Než bych to vyhodila, tak jsem nechala v tom památku na naše časy,“ odpověděla.
Byla to tedy mozaika vzpomínek. Sedli jsme si spolu na gauč.
„Tu košili jsi měl na sobě, když jsme byli v Itálii, vzpomínáš?“ řekla něžně a pohladila ten kousek látky.
„A tyhle šaty jsi měla tehdy na výletě v Tatrách. Byl jsi tak krásná,“ řekl jsem.
A tak jsme bloudili pohledem po našich vzpomínkách a dotýkali jsme se jeden druhého. Člověku zbudou jen vzpomínky, ale proč nad nimi plakat? Je to prostě světaběh. Jen já něčeho velmi želím a vnitřně strádám. Mám pocit, jakoby se můj život tříštil na kusy a já tomu nemohu zabránit. A moje žena sedí vedle mne a dojatě se dívá na kousky látek, které jsou našimi osobními dějinami.
„Ta chaloupka bude naše hnízdečko,“ řekla Marie tak něžně, že jsem pocítil, jak se mi ženou slzy do očí a tak jsem se odvrátil. Bojím se umřít, pomyslel jsem si. Teď, když se pomalu blíží konec mé kariéry, vidím sám na sobě, že jak málo času jsem věnoval rodině a dětem. A ona, i když se za celý život nezastavila, byla schopná chránit všechno, co jsme spolu vybudovali a udělali, zatímco já jsem pro to neměl valný smysl. Je to normální a ženy s tím počítají. Tedy některé, ty milující. Vzal jsem ji za ruce, ale nebyl mocen jediného slova. Pohladila mne a vstala. Ještě nikdy neviděla moje slzy. Ještě o nich neměla tušení. A proto řekla, že jde vařit, aby se jich nemusela dotýkat ani očima. Zůstal jsem v pokoji sám.