Cesta do hotelu. Část 2.
Když odjížděli do hotelu, déšť neustal. Obloha byla šedivá a po ní se táhly mraky. Přišlo ji to romantické, tak trochu, jako z jejich románu. Mlčeli až do té chvíle, kdy zastavil před hotelem a otevřel ji dveře, aby mohla vstoupit.
„Já počkám dole, ubytujte se. Jsou teprve čtyři hodiny, můžeme si ještě podiskutovat, pokud máte chuť a nejste unavená.“
„Ani ne, takže jsem tu hned.“¨
Vyzvedla si klíče od pokoje, vyjela výtahem do třetího patra, odemkla pokoj a rozhlédla se kolem sebe. Pěkně zařízený. Vyhlídka z okna na kopce a na tu podmračenou oblohu. Oblékla si šaty, které si přivezla, namalovala si rty a zkontrolovala se ještě v zrcadle. Pak se učesala, použila parfém a obula boty. Byla připravená. Zamkla pokoj, vstoupila do výtahu a sjela dolů do recepce. Seděl ve fotelu a díval se směrem ke dveřím, z kterých měla vstoupit do recepce. V rukou stále držel desky s jejich románem. Sedla si vedle něho a usmála se.
„Moc se mi tu líbí,“ řekla.
„Tak jsem to četl, tu poslední kapitolu a souhlasím, že nejsme zdaleka u konce. Přiznávám, že chci pokračovat dál.“
„Myslím, že to dokončíme, bude nám po tom příběhu smutno, protože už něco takového nikdy nenapíšeme, a i kdybychom se do něčeho pustili, už to nebude ono.“
„Já se taky obávám, že bychom prožívali stres. Tolik jsme tomu dali, tak jsme se ze všeho vydali a naše vysněná krajina s potokem, rybníkem, jeskyní, lesem, se srubem a chalupou by zmizela – a co by bylo dál?“
„Začali bychom nenávidět ten opravdový svět, v kterém žijeme, protože náš paralelní svět, který jsme vytvořili je krásný, čistý, tichý, láskyplný, milostný, voní přírodou a co ještě všechno jsme popsali a prožili, bychom už nedokázali nikdy vyvolat.“
„A z toho oba máme strach.“ řekl a vzal Evu za ruku.
„Všechno jsme si vymysleli, ničím jsme se neinspirovali, to všechno, co jsme napsali, v reálu neexistuje. Ani ta louka před senosečí, ani ten potok, který teče kolem tvé chalupy, ani ten kopec, na kterém stojí můj srub a ta cesta prošlapaná až k mým dveřím. V tom našem světě je mnoho nevyslovených myšlenek a čtenář musí pátrat, kam směřují.“
„Ne, nevzdáme se našeho příběhu, Evo,“ řekl Martin a pohlédl jí do očí, v nichž se zaleskly slzy.
„A už ti kvetou růže?“ zeptala se tiše a dvě velké slzy se jí skutálely po tvářích.
„Už mi odkvétají, Evičko, vždyť se blíží podzim. Budu je brzy stříhat. Až začnou kvést, zavedu tě do své růžové zahrady. Mám tam lavičku se stolečkem, můžeme tam popíjet čaj.“
Evě došlo, že už jsou zase ve svém světě a že začíná kapitola o orosených růžích. Tedy hlavní téma celého příběhu.
Někdo si sedl k pianu a začal hrát krásnou píseň. Hudba je vůbec nerušila. Eva zamyšleně míchala kávu a před očima viděla tu růžovou zahradu, která se čím dál jasněji rýsovala, až ucítila skutečně vůni. Podívala se na Martina, který se díval na protější stěnu a vypadal šťastně.
„Tak jsme zase tam,“ zašeptal a stiskl ji ruku.
„Ano, jsme zase tam. Vezměte si ty desky, já mám doma ještě jeden svazek. Teď je to na vás.“
„Dobře, zítra se zase uvidíme. Přijdu ráno o osmé pro vás. Čekejte na mne na tomto místě.“
Rozloučili se.