Část 5. O starém altánu.
Ve světě je mnoho zapomenutých míst, kam už dávno nikdo nechodí, nikdo neodklízí větve, které shodil vítr ze starých stromů, a tak tam leží a práchnivějí. To nevadí. Ať ta místa přetrvávají, protože se stane, že do nich zabloudí lidé, jejichž mysl, duše i srdce se jim tak podobají. To jsou ti, z jejichž mysli, srdce, duše se nikdo nepokusil odklidit práchnivějící city a rozkládající se vzpomínky, které už dávno nerozeznávají, co je co, ale tak splývají do jednoho přesvědčení, že musí existovat prostor, který si vyžaduje svá pravidla a rozlišuje co je snesitelné a co už snesitelné není. A to, co snesitelné není musí být vyrovnáno, aby se z toho nerodili démoni. To je úkol každého, kdo ví, tuší či předurčuje, že existuje prostor, co něhož se dá vejít a tak se nestát cílem jejich podlé práce, protože tam oni nemohou. Někdy se může stát, pokud není člověk silný, že se protrhne závoj mezi dvěma světy, ale to se nestává často, pokud to člověk nedopouští.
To místo jsem já, Martin objevil až poté, co se o něm snilo Evě. Svěřila mi svůj sen, ale nevěděla o tom nic víc, co vím já. Přesto jsme tam šli, ona nevědomá si nebezpečí, já jsem si ho byl vědom. Seděli jsme na staré lavici, pokryté koberci a její mysl, srdce a duše byla ve stavu, že nebylo možné, aby se závoj protrhnul. Byl jsem neklidný, až do té chvíle, když začala vyprávět o rybníčku, měsíci a hvězdách. Atmosféra se ztišila, a tak jsme seděli dál, než byl čas odejít. Dříve jsem chodil posedět do altánu často, nyní jen zřídkakdy. Nenašel jsem nic nového, všechno zůstalo na místě, jako dřív a kolem byl klid, který přispěl k pocitu bezpečí. Možná, že jsem se měl dřív pokoušet zjistit, kdo ho tam postavil a kdy a zda o něj někdo úředně pečuje. Když si vybavím okolí, vnímám bývalou zahradu, která musela být krásná a opečovávaná. Ještě mezi stromy lze najít ovocné stromy, které nerodí, ale možná se na nich objeví zjara květy, jenže jsou neopylované, protože do těch temných míst se jen tak někdo nestane. Ani jsem nikdy nepátral, zda tam stálo nějaké stavení, i když, kdyby stávalo, tak by bylo možné ještě objevit základy, sklepení a možná i studnu, nebo hrob s náhrobním kamenem, na kterém už nelze nic přečíst.
Proč odkrývat stará tajemství, když se ten prostor pomalu vsouvá do paralelního světa a pro ten reálný nemá žádný smysl? Kdyby měl, lidé by o něj pečovali, několikrát jsem si pomyslel. Starý altán asi stojí už dlouho na místě jako připomínka nějaké dávné historie, nebo nikdo neměl zájem ho srovnat se zemí, stejně jako okolí, kde není ani náznak ničeho, že to území možná kdysi obývali lidé. Ale byli jsme tam my dva, nedotčení bývalým osudem zahrady a altánu. Dívali jsme se do rybníčku, který si po delší době vytvořily deště a sněhy a zdál se, že je užitečný, protože jeho hladina slouží jako zrcadlo obloze. Je to přitažlivé místo i pro Evu, která zřejmě ráda pozoruje nedosažitelnou oblohu. Já klopím zrak před tím majestátem, protože mu nerozumím. Rozumím více těm dosažitelným věcem, které dokáží vyprávět své pochmurné příběhy o postupném zatracení.
Konec.
Eva reaguje na text: Text na mně zapůsobil velmi tíživě. O čem vlastně Martin píše? O životě jako tajemství a smrti, jak o neodvratnosti v tom světě, v kterém nechceme oba být. Oba jsme starý altán objevili, ale nemá smysl o něm dál uvažovat. Jediné, co bylo důležité, že se mi o něm zdálo a on mi ho ukázal v reálu. Co se tedy z toho dá vlastně vyvozovat? Existuje v obou rovinách, potvrzuje se teze, že i my můžeme existovat ve dvou a možné více rovinách, ale vnímáme jen jednu, rovinu reálného světa, která nám věší na ruce, na nohy, kolem pasu a na krky závaží, znamenající přežití v tom řádu, který určují lidé svým rozumem, nikoliv bohové na ochranu kosmu a kosmického řádu. Možná. že v tomto ohledu má starý altán nějaký smysl i pro nás, kteří jsme nyní na útěku. Přihlížet těm ekologickým snahám je též tíživé, protože nevíme, co je pravda a odkud se berou ty všechny vědecké úvahy o otázce přežití světa, lidí a přírody. Uvažuje Martin také tak, že všechny mnohaleté zkušenosti lidí se stravou, s prací, se vztahy, zákonitostmi padnou a přijde v reálu další svět, který všechno změní ve prospěch přežití naší planety? Je to pro nás vůbec důležité tak uvažovat? Stoupenci starých zvyklostí budou nadále okusovat jablka tradičním způsobem, a jejich protějšky je budou jíst i se stopkami, protože byly nově nalezeny důležité prvky v celém jablku. Nejenom dužině. Eva si myslí, že mezi lidmi se bude objevovat nenávist, která pramení z neporozumění celé situaci, kterou nám zprostředkovávají média a klade si otázku, jestli je to všechno pravda, nebo přání změnit život na naší planetě, změnit lidi, předat jim nové řády – ale to zavání totalitou. Noví lidé už neporozumí tomu všemu, co bylo a hle, vždyť tomu nerozumí ani dnes a nedokáží si přečíst (velmi často) text, nad kterým musí přemýšlet. Zatímco Martin dokáže chápat zásvětí, tak Eva dokáže chápat jí odmítnutý svět, na jehož samotné hranici bytí leží stará zahrada, velmi zanedbaná a v ní starý altán s rybníkem, do kterého nahlíží měsíc a hvězdy. Martin se nebojí pachu shnilotiny z opadaných větví stromů v zahradě, kterou už velmi dlouho nikdo neopatroval a možná je připraven ji obnovit, ale Eva si myslí, že to nemá smysl, protože je důležité začít ze středu, ne z okraje, protože to ví, že lze pouze hledat počátky a příčiny tam, kde vznikl k nim důvod, pohnutka, záměr, myšlenka, touha či povinnost. Eva se domnívá, že prastaré mýty o vzniku světa, bohů a lidí se znovu otevírají a vůbec nevadí, když to většina lidí nepochopí. Všechno přijde samo.