Pozdně letní odpoledne …
Doktor Jeřábek se převlékl do „civilu“ a podíval se na hodinky. Bylo právě 16 hodin odpoledne. Někde, na ambulanci hrálo rádio a pach nemocnice smísil s pachem dámských deodorantů, lidského potu a kávy, obědů a vůně, která sem přicházela z lesů a luk, z otevřených oken. Upravil se, pak zamkl za sebou dveře a vydal se k domovu. Celou cestu přemýšlel o výpovědi, ale pak si říkal, že by musel dát výpověď asi celému světu. Stále se ho drželo znechucení, jakýsi vnitřní stud za svého nadřízeného, který se nedokázal postavit situaci jako chlap a také za chování zdravotníků. Vzpomněl si na svého profesora, jak byl přísný, jak byl i tvrdý a lidé si na něho stěžovali – stejně jako na doktora Jeřábka, že z něho nejde ten soucit a ten vztah k pacientům. Že se na veřejnosti dost neprofiluje, a tím se asi myslelo i poklonkování těm, kteří ho „jako drží“. Ale ten jeho další rozměr, který dělá z člověka lékaře, byl silnější než společenský instinkt.
Něco se musí obětovat, aby člověk mohl jiného nabýt
A protože bylo tak krásně, rozhodl se, že půjde na louku a pak do lesa, aby se přiblížil přírodě a utěšil své rozbouřené nitro. Tenkrát, když se rozváděl s Andulkou, seděl také na své oblíbené skále a hledal v oblacích odpověď na otázku, proč jsem zase obětován jako člověk. Andulka měla jinou představu o životě. Tečka. Došel na místo, které bylo pro něho nejsilnější, na mírný kopec, celý pokrytý trávou a v té kvetly srpnové květiny a bylinky. Vždycky je pozoroval, od samého raného jara až do hlubokého podzimu. Vida, řekl, si, přeci jenom je na světě řád a žádná tu nechybí. A pak jeho pohled zabloudil na louku, kde se míhala nějaká postava. Chvíli běžela, chvíli padla k zemi, chvíli se plazila a zase vstala a běžela, následoval přemet. Zprvu si myslel, že je to nějaký kluk, který si vybíjí adrenalin, ale když se podíval lépe, poznal doktora Hlaváčka. Musel se smát. To je nezmar, pomyslel si, pořád v akci. Asi se snaží vyběhat ty buchty, kterými se pořád cpe. Vstal a sešel dolů. Asi byl od něho dvacet kroků, když se doktor Hlaváček k němu obrátil a zamával na něho.
„Přišel jste si zaběhat?“ zeptal se, když si podali ruce.
„Já? To mně skoro nikdy nenapadne.“
„Víte, paní bytná pořád vyvařuje, peče. Musím to vyběhat, aby se ze mě nestala buchta až …“
„Až?“ zeptal se doktor Jeřábek.
„Až se budu rozhodovat, že se vrátím mezi kluky.“
Položil si ruce na bedra a protáhl se.
„Půl roku ve špitále, hojení, rekonvalescence, advokátní zkoušky. A rozvod. Nevydržela. Jsou lepší chlapi než já. A mám svoje povolání rád. A teď, která by se nelekla, když bych se svléknul. To je jedno,“ řekl a mávnul rukou,“ a jak jste na tom?“
„Rád bych vám poděkoval. Ale nevím …“
„Proč? Dělal jsem svou práci. No, ono to nějak pokračuje. Být vámi, tak bych to pustil z hlavy.“
„Ředitel se mi omluvil a blablabla, prý se mám rozhodnout, jak se zachovám. Tím myslí, že buď si najdu jiné místo anebo zůstanu.“
„No, já bych zůstal a to ze dvou důvodů: za prvé, všude je to stejný a za druhé mám tady mámu a kamaráda,“ řekl a přitom ukázal na sebe a zasmál se.
„Jmenuje se Šimon, ten váš kamarád,“ natáhl k němu ruku.
„Já jsem …“
„Hans, Honza, Jenda,“ řekl Šimon a objal ho kolem ramen, „člověk se občas musí naučit přijímat rány a taky spadnout z oblaků a přitom si nenamlátit. Kdybych nebyl romantik, tak bych možná taky neudělal tolik volovin.“
Oba se zasmáli.
„Vaše máma je stejná jako paní Franková a tak jsem zpozoroval, že spolu moc nepečou, “ pokračoval Šimon.
„Ono je to asi lepší,“ pokrčil rameny Jan, „asi se něco v minulosti stalo, to je mimo nás.“
„Moje máma je taky dobrá ženská. Takový ten nevítaný prorok. Všechno ví hned dopředu. Nikdy jsem ji doslova neposlechl, ale alespoň jsem věděl, že něco dělám špatně. Proč už takové ženské nejsou?“
„Protože je jiná doba. Jsou zase jiné. Mají jiné instinkty, jiné nároky a jiná přání. Taky mne opustila, ta moje Andulka. Ale to je jedno.“
Šimon pokýval hlavou.
„Andělé skutků,“ řekl jen a pokýval hlavou.
Chvíli mlčeli a dívali se kolem sebe, jak se pomalu blíží večer a všechno nabývá jiných tvarů a barev.
Došli spolu až do městečka.
„Tak já jdu na večeři. Paní Franková dělá žemlovku. Třeba bychom někdy mohli na pivo,“ řekl Šimon.
„Jasně. Rád,“ uhodil ho Jan pěstí mírně do ramene.
„Trochu se kouknout mezi lidi. Člověk se dozví věci, o kterých ani netušil, že jsou možné. Zvláště na malém městě. Čím to asi bude?“
„Vidí se do talíře, žijí spolu dlouho a nemají jiné zájmy. Ale možná, že je to lepší než být v úplné anonymitě.“
„A co děláš třeba v zimě?“
„Jezdím na běžkách. Někdy i za pacienty.“
„Jo,“ zajásal Šimon, „tak to mi ukážeš cesty. Já lyžuji strašně rád. Ale ještě jsem neobjevil žádné místo. Jsem tady z toho trochu zmatený.“
„ Proboha,“ uslyšeli odněkud ženský výkřik.
„Zdá se, že budeme mít brzy práci,“ řekl Šimon suše a podíval se na hodiny.
Bylo tři čtvrti na šest z pozdního léta.
Autumnal