26.08.2019 17:04

 

Udivilo mne, když jsem přišel na místo, kde stála naše nová chalupa, jak byla Marie předvídavá. To místo mne chytlo. Cítil jsem, že jsem šťasten, ale ještě to bylo hluboko zataveno pod mým smutkem.

Vystoupil jsem z auta a šel jsem k domu. Odemkl jsem dveře a zavalila mne vůně dřeva a skutečně, Marie to tu vycídila a upravila tak, že jsem zůstal překvapený stát. Kdy to proboha dělala? Na plotně stála nová konvice a na poličce puntíkované hrníčky. Sedl jsem si k mohutnému stolu s vyšívaným ubrusem a pozoroval tvary výšivek, abych se mohl soustředit. Bylo to příliš krásné a silné. Zakryl jsem si rukama tvář. A cítil jsem, jak do pootevřených dveří vane ta omamná vůně borovic, jak vítr se pomalu točí a bere s sebou ještě loňské listí a jinak bylo ticho, klid a mír. Vyšel jsem před dveře a zavřel za sebou. Přede mnou se rozkládala krajina s vlnícími se kopci, ještě zasněženými a slunce zářilo. Vyndal jsem z kapsy mobil a zavolal Marii.

„Tak co?“ zeptala se.

„Kde jsi?“ místo odpovědi jsem se zeptal já a myslel tím něco jiného, než bych zjišťoval, že právě sedí u kadeřnice.

Nepochopila to a skutečně mi řekla, že sedí u kadeřnice.

Za několik dní jsem jel zase na chalupu sám. Sylva potřebovala s matkou o něčem mluvit a obě mi daly najevo, že u toho nemusím být. Mám pocit, že se tam něco chystá, ale nevyzvídal jsem. Stejně mi to obě řeknou, až to bude důležité. Tak se tím radši nezabývám a věřím jejich instinktům.

Sníh, jak jsem mohl pozorovat, už pomalu slézal z kopců a bylo zase krásné počasí. Přijel jsem brzy ráno, když bylo nebe už růžové, a dokonce i bylo provázeno ptačím zpěvem. Odemkl jsem chalupu a dal do ní věci, které jsem přivezl a které žena naskládala do zavazadel. Poručila mi, abych to ani nevykládal, že si je složí sama, kam bude chtít.

„A dej to za závěs,“ řekla.

„Za jaký závěs?“ zeptal jsem se a ona se na mne pohoršeně podívala.

„No za ten, co jsem tady minule šila.“

Ale já jsem si nevšiml, co šila a kde šila, byl jsem přesvědčen, že ten závěs najdu a strčím tam ty batohy, plné všeho možného. Závěs jsem našel viset v kuchyni, v rohu. Byl nařasený na konstrukci a vytvářel takové intimní místo jako v ordinaci, kde se svlékají pacienti. Ale nebyl bílý. Pestrý, až oči přecházely. Vrazil jsem tam ty batohy a sedl si ke stolu. Napadlo mě, že si uvařím kafe a dám si jednu cigaretu. Opatrně jsem se rozhlédl, jestli tu není nějaká cedule – Zákaz kouření -, ale nebyla. Voda začala vřít a já jsem si nasypal do velkého hrnku kávu a dal si dvě lžičky cukru. Když se někdo nedívá, tak si s cukrem zařádím, pomyslel jsem si a musel jsem se usmát. Celé je to blbost s tou dietou. To by musel být člověk důsledný až hanba a já si myslím, že kromě vdavekchtivých ženských nikdo tak důsledný není, aby si potajmu nezamlsal. Je to lidské! Je to normální. Pamatuji se na to, jak vařila moje babička. Bože, to byly božské pochoutky. A obyčejné jídlo vonělo, do celého mého života, stejně jako ty její čaje, co nám vařila, když jsme omarodili z lítání po venku v horku i mrazu. Lipový čaj, zábal a pohádku na dobrou noc. Od té doby jsem lipový čaj nepil. Ale jak to tak vidím, asi se k tomu vrátím.

Z myšlenek mne vytrhlo tiché zaklepání a já řekl – Další -. Jako pitomec. Uvědomil jsem si to a vyskočil jsem ze židle a hnal se ke dveřím. Stál tam vysoký starší muž s holí a usmíval se.

„Já jsem se zamyslel, že jsem zapomněl, kde jsem.“ řekl jsem.

„Jdu tak kolem a říkám si, kdo koupil tu chalupu. Jsem Hrubec, Milan Hrubec. Bydlím přes kopec.“

Netušil jsem v tu chvíli, že se v mém životě konečně objevil zázrak a přivedl mi do cesty toho vysokého, nahrbeného muže, který musel mít kolem osmdesátky. Všiml jsem si, že má velmi jasný pohled a zajímavou, až krásnou tvář, i když byla vrásčitá a stařecká.

„Já jsem Henych. Pojďte dál, prosím,“ pozval jsem ho, aby se mi do chalupy nenatáhla zima.

„Koukám, že to tu máte pěkné. No, starý Hlaváček byl už sám, a tak moc nedbal.“

Podal jsem mu židli a on si na ni usedl.

„Tak tu máme jaro, pane sousede. Už od rozbřesku chodím a pozoruji ho. Krása. Pro tyhle chvíle bych tu chtěl věčně žít. Po tom se mi bude stýskat, až umřu.“

Podivil jsem se té řeči, ale neřekl jsem ani slovo.

„Mám docela malé hospodářství,“ pokračoval v řeči a rozhlížel se kolem sebe s úsměvem, „jen to, co potřebuji, abych měl čas na jiné věci. Pak uklidím v domě, přerovnám dříví, aby se ho nechytla plíseň, a zatopím. Postavím si konvici na čaj a ukrojím chleba. Dívám se z okna na tu krásu a říkám si, že i kdybych měl tolik peněz, že bych si mohl dovolit cestovat, tohle by mi chybělo a asi bych ze stesku někde umřel.“

„To věřím, jsem tu pár dní a už to taky pociťuji.“

„A co vy děláte?“ zeptal se mně.

„Jsem lékař,“ řekl jsem.

„A to jo. A z Prahy?“

„Z Prahy.“

„A že jste si koupil chaloupku až tady.“

„To moje žena a nedala jinak.“

„A moudře rozhodla. Moudře rozhodla. Však se tu nadřela, jak vidím. Ženská ruka je všude vidět. A kdepak ji máte?“

„Je s dcerou. Mají nějakou rozpravu. To víte, ženské,“ usmál jsem se.

„No, dceruška bude chovat. Pánbůh zaplať,“ řekl a já jsem upadl do rozpaků.

„A co vy děláte?“ zeptal jsem se, abych ho odvrátil od rodinných problémů.

„Já jsem v důchodě. A sbírám bylinky. To víte, co bych dělal v takovém čase a na takovém místě. Už se tomu věnuji dlouho. To praděd mě to naučil.“

„Takže jste odborník,“ řekl jsem pochvalně.

„Někdy přijdu na radu, až budu dělat tinktury, “ řekl.

„No, já o bylinkách nic moc nevím,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Ale neříkejte. Ono to přijde, až přinesete milostpaní nějakou voničku z lesa. Ono to nedá, když člověk věří v přírodu.“

Nabídl jsem mu hrnek kávy a vylovil z batohu buchtu. Rozkrájel jsem ji a podal na stůl.

„A milostpaní by tu měla být. To by bylo dobré pro krevní oběh a nervy.“

„Taky si myslím.“

„A ledviny by si odpočaly. Tady je silný vzduch.“

Ani tehdy jsem neřekl půl slova. Dědek tu dělal diagnosy a určitě se s mojí ženou nikdy nesetkal. Nikdy o něm nemluvila, protože kdyby ho potkala, tak by o něm neustále žvatlala.

„Vy znáte mou ženu?“ položil jsem mu raději kontrolní otázku.

„Ne, ještě jsem ji neviděl,“ řekl prostě, „stačí, když vidím vás.“

A tak jsme dopili kávu a rozloučili se. Bylo to prosté povídání a já jsem se dlouho díval, dokud mi jeho vysoká postava nezmizela v lese. Vrátil jsem se a myl nádobí. Přemýšlel jsem o tom setkání a utíral opatrně hrnky, aby, nedej bože, se některý nerozbil. Všechno je zřejmě v člověku, myslím si. Lidé doufají, že něco zvláštního někde jinde pochytají. A tak si kupují různé psychowalkmany, různé vymoženosti, pídí se po knihách a přitom nepřemýšlí. Všechno je jen pasivní přisluhování hmotnému světu. Ano, říkám to tvrdě, sobě také, ale je to tak. Je to o čase, který najednou nabere na rychlosti, když už člověk je schopen všechno pořádně vnímat a některé věci ubíhají kolem, jako za okny rychlíku. Čas nedá vzít zpět, myslím si, ani ty chvíle krásné i zlé. Prostě byly a zařadily se do jakési paměti, která bude všechno ukrývat sama v sobě a nepoví lidem, co je špatně a co dobře. Každý musí zase všechno dělat dobře a špatně za sebe. Odstonat si své dětské nemoci, prodělat své průšvihy mládí a pak se jen dělit a dělit.

Do mých úvah přicházelo poledne a já slyšel jasně zvony. Poprvé jsem si uvědomil, jak je to nádherné, že se jejich zvuk nese krajem a je to vzpomínka na dětství. Tehdy mi to připadalo běžné. Ale čím jsem starší, tím si více přivolávám vzpomínky a v mysli se probírám detaily vůní, zvuků a tvářemi lidí, kteří už mezi námi nejsou. Znovu si říkám, že smrt je definitivní tečkou za životem, a i kdyby nás po smrti čekalo království nebeské, nikdy neuvidíme tu krásu, které je podrobena času a kterou nelze v jejím uvadání pozdržet ani na minutu. Proto se zlobím, že nejsem schopen zachytit ani svůj čas a nevím, co je pro mne dobré a co ne a také nevím, jestli jsem schopen ještě něco ovlivnit nebo prožít – těžkého či krásného. Připadám si jako ve snu. Konečně začínám trochu konstruktivně přemýšlet a zdá se mi, že to místo, které Marie vybrala, bude pro mne hodně znamenat. I ten Hrubec je zajímavý člověk. Možná, že z něho mluví zkušenosti, ale možná také, že toho hodně víc i dopředu. I když – jak říkám, mystiku zavrhuji a připadá mi směšná. Protože jsem viděl nespravedlivou smrt, jak se mi smála do očí a já jsem nemohu nic jiného udělat, než se jí poklonit.