26.08.2019 18:06

 

V neuvěřitelných časových sledech jsem měl šanci se vrátit na jeden, pro mne důležitý začátek. Vím, že tomu nikdo neuvěří, ale stalo se, co se stalo a já jsem za to vděčný ...

Na počátku jsem měl velmi malou naději na úspěch. Nešel jsem do toho s určitým plánem a rozhodně jsem neměl v tom ohledu žádné zkušenosti a znalosti. Ale, byl jsem pouze na začátku. Bojoval jsem s následky své nemoci a bál jsem se, že svůj stav nezvládnu. Pokroky byly malé. Levá ruka byla částečně nehybná a můj ošetřující lékař mne stále nabádal, abych zůstával v klidu, že je ještě čas na rehabilitace a léčení následků. Na Marii jsem viděl, že by byla nejraději, kdybych vstal a běhal s ní jako dřív.

„Musíš být trpělivá,“ říkal jsem ji.

„Jenom, abychom něco nepropásli,“ starala se.

Sedával jsem v křesle u balkonu a díval jsem se do vzrostlých stromů. Nemyslel jsem na nic. Nechával jsem svou mysl plout, jak se jí zlíbilo a pokud se zachytila o bolestnou nebo obtížnou vzpomínku, snažil jsem se ji zahnat. Chtěl jsem být sám!

„Pořád se tu zavíráš a koukáš do prázdna,“ řekla mi Marie jedno odpoledne.

„Já přemýšlím,“ usmál jsem se.

„A o čem?“ zeptala se trochu podrážděně.

„Tak, o životě, o sobě, o všeličems.“

„Přemýšlela jsem, jestli bys neměl požádat o rehabilitaci anebo jet do nějakých lázní. Nemluvil jsi o tom s lékařem?“

„Ještě je brzy,“ řekl jsem mírně.

„To říkáš pořád. Ale taky přemýšlej o mně, když už tak pořád přemýšlíš. Sedíš tady, duchem nepřítomný, já tě obskakuji a místo, abychom využívali toho krásného počasí, tak trčíme doma.“

„Však můžeš jít, kam chceš, Marie. Děláš to všechno dobrovolně, ne?“

„Tak jsem si to nikdy nepředstavovala.“

„Co sis nepředstavovala?“

„Že mně potká taková věc.“

Řekla to a já jsem to přijímal s klidem. Však už dávno vím, jak to mezi námi je. A přichází čas pravdy o našem vztahu. Asi pochopila, že řekla něco, co nemusela, ale nesnažila se z toho vycouvat. Dívala se na mne dál s tím vzdorem, který měla v poslední době stále v očích. Nějak se jí tam usadil.

„Marie, chápu tě. Velmi dobře tě chápu. A taky chápu to, že bys byla nejraději, kdybych odjel do rehabilitačního střediska a vrátil se v pořádku. Je to tak?“

Její oči se zaplnily slzami.

„Promiň mi to, ale chápeš to moc dobře. Já mám strach, že se to zhorší a nebudu schopná zvládat tvůj stav. Vždyť to po mně ani nemůžeš požadovat. Nemám zkušenosti, nemám znalosti,“ rozplakala se: „nejsem už vůbec připravená se dívat, jak pomalu odcházíš.“

Vzal jsem ji za ruku a přiměl ji, aby se vedle mne posadila.

„A když budu v rehabilitačním středisku, budeš mne jezdit navštěvovat. To bude pro tebe taky namáhavé, nemyslíš?“

Pokrčila rameny a dívala se do okna.

„Marie, Marie,“ zašeptal jsem v náhlém hnutí mysli, „myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozvedli. Já ti to nebudu mít za zlé, opravdu ne. Jestli to chceš, tak to uděláme. Nechci ti být na obtíž. Vždyť ani já sám nevím, jak dopadnu. A kdyby se to mělo opakovat, mohu zůstat ležet.“

Pomalu ke mně otočila hlavu.

„Všichni mne odsoudí,“ řekla tiše a já pochopil, že na to často myslí.

„Neboj se. Uděláme to tak, aby tě všichni litovali. Souhlasíš?“

Sevřela mi ruku.

„Souhlasím,“ řekla a já věděl, že jsem splnil její velké přání. Měla na to právo.

Dohodli jsme se, že se odstěhuji na chalupu, kterou jsme upravili k celoročnímu pobytu a ona zůstane v našem bytě. Bez emocí jsme si rozdělili úspory a věci, mezi kterými jsme celý život byli, Petr mi pomohl všechno odstěhovat. Když jsme jeli na chalupu, řídil on. Všiml jsem si, že má oči plné slz.

„Zastav,“ řekl jsem mu a on mne poslechl.

„Tak nemůžeš řídit, vždyť nevidíš na cestu.“

„Táto, mně je to tak líto?“ řekl a rozeštkal se jako malý kluk. Nikdy jsem ho neviděl tak plakat. Chtěl jsem ho pohladit. Ale neudělal jsem to. Třeba by se styděl.

„Co je ti líto? Vždyť to bude pro mne to nejlepší, prosím tě. Zdravý vzduch, pana Hrubce budu mít na blízku, mám tam všechno, co opravdu potřebuji. Jedině tak se z toho dostanu, věř tomu. Maminku nemohu nutit, aby se o mne starala a já bych v tom bytě sám nevydržel. A nezapomeň, že to mám kousek do špitálu, kde ordinuje můj kamarád a ten mi pomůže se postavit na nohy.“

„A co bude dál?“

„Budeš za mnou jezdit, ne?“

„To víš, táto, že budu. Ale já mám mámu taky rád.“

„Ale Petře, proč bys neměl? Jsou to jen věci mezi námi dvěma a nakonec, máma má pravdu. A taky právo na to, aby žila svůj život a nepoutala se na mne, když nikdo neví, jak vlastně dopadnu. Jsme přeci rozumní lidé.“

„To není správné, táto. Já to tak cítím.“

„Petře, mezi námi to neklape tak, abych mohl po tvé matce žádat nějaké oběti. Jednou ti to možná vysvětlím. A buď klidný, nic tak hrozného se neděje.“