26.08.2019 18:00

 

Život je plný barev a temných stínů, střídají se a prolínají, čas ubíhá tak rychle, že si člověk myslí – to se stalo včera, ale mezitím už uběhl tak dlouhý čas, že zapomínám detaily a hlavně své pocity... to je na tom to nejhorší.

Prošel jsem topolovou alejí, vedoucí od brány k budovám nemocnice a pokračující směrem k hlavní bráně. Rozhodl jsem se. Nevrátím se odpoledne domů. Několik pacientů  sedělo na lavičkách v nemocniční zahradě se svými blízkými a v šedých pracovních hábitech se pohybovali kolem zřízenci a sestry ve svých uniformách. Některé byly velice mladé dívky. Některé mne, když jsem kolem nich procházel, zdravily úklonou nebo úsměvem. Odpovídal jsem na pozdravy, nepoznával jsem ale žádnou z nich. Děvčata přicházela a odcházela – jako porodní báby či na ženské a dětské nemoci specializované diplomované sestry nebo rehabilitační pracovnice.

Ordinace doktorky Šeredové byla dobře zavedená. Znal, jsem její předchůdkyni. Dobře jsem ji znal. Chodívali jsme spolu na obědy a později jsem ji navštěvoval v jejím bytě. Neobešlo se to bez intimit a mně to dělalo dobře. Byla bezprostřední a laskavá. Uměla dobře vařit a poslouchali jsme spolu při jídle krásnou hudbu. Ano, podváděl jsem Marii, jestli se to tak dá říci, protože jí chyběla ona bezprostřednost, přirozenost. Většina z těchto chvil mi utkvěla hluboko v paměti. Čas, který jsem takto trávil mimo domov, pominul. S ostatními koníčky a ženami jsem nelítostně skoncoval, myšlenky na ně jsem izoloval.

Nyní, když stojím v ordinaci doktorky Šeredové, jsem rozpolcený, unavený, stresovaný.

„Dáš si kávu?“ zeptala se mne a já se bez vyzvání posadil do měkkého křesílka k malému stolku.

"Ano," odpověděl jsem a díval jsem se, jak se pohybuje po místnosti a chystá malé hrníčky, staví na stolek cukřenku a já jsem si najednou uvědomil, že jsem z těchto hrníčků už dávno popíjel s jinou ženou. Vzal jsem jeden do ruky a obrátil ho v prstech a pak ho zase postavil na talířek a vzal ji za ruku.

„Voda už vaří,“ řekla a jemně vysunula svou ruku z mé. Bylo to jasné! Už jsem se ji nikdy potom nedotknul.

„Jsem vyčerpaný.“ Ano, cítil jsem to v srdci, mozku, v celém těle. Netušil jsem, co budu dělat dál. Dokonce jsem ani nehledal východisko. Zůstal jsem v tom stavu bezvýchodnosti a útlumu, moje minulost byla za mnou jako nádraží, na kterém jsem nastoupil do vlaku s Marií. Před chvílí jsem se rozhodl vystoupit. Už se nemohu k tomu životu vrátit. Uvědomuji si, co ztrácím.

„Vypadáš opravdu špatně,“ řekla doktorka Šeredová a přisunula šálek s kávou. Nabídla mi cukr a zřejmě čekala, že ji budu vyprávět svůj příběh.

„Nezlob se. Nebudu o tom mluvit. Teď ne.“

Vypil jsem s ní šálek kávy mlčky a bez jediného pohledu na ni. Poděkoval jsem a zavřel za sebou tiše dveře. Samota mi prospěje, pomyslel jsem si a šel se převléknout do lékařského pokoje. Z otevřeného okna byly slyšet hlasy ze zahrady a do toho se mísil ptačí zpěv. Nastoupila podivná úzkost, malátnost a nechuť k životu. Upravil jsem se před zrcadlem a pak vyšel na chodbu. Byla prázdná. Okna byla otevřená a čerstvý vzduch se mísil s nemocničním pachem, který mne provázel tolik let a nikdy se mi nezprotivil. Šel jsem po té chodbě až na konec a pak zabočil ke schodišti a sešel jsem dolů, do přízemí, kde jsem měl svou ordinaci. Zbývalo ještě několik minut do začátku, ale na židlích nikdo neseděl. Byl jsem překvapený. Odemkl jsem dveře, vešel a posadil se ke stolu. V tom někdo zaklepal a já řekl – dále.

„Dobrý den,“ oslovil mne známý hlas. Usmál jsem se. Čekal jsem na něho, aniž jsem si to uvědomoval.

„Dobrý den, pane Hrubec,“ řekl jsem a nabídl mu židli, kde sedávají pacienti.

„Vaše paní přijela na chaloupku celá nesvá, a že ji budete prodávat.“

Překvapeně jsem se na něho zadíval a on se usmíval a očima mne povzbuzoval.

„Ale to snad ne, pane Hrubec,“ řekl jsem.

„A vy to chcete?“ zeptal se zvědavě.

„O tom musím hodně přemýšlet,“ odpověděl jsem a vytušil jsem, že přišel sem jen kvůli mně, ne kvůli sobě.

„Přemýšlejte,“ řekl s povzbudivým tónem.

„Já jsem zmatený,“ odpověděl jsem po pravdě a naše oči se střetly.

„Jste začátečník. Proto se cítíte tak, jak se cítíte. Ale to přejde. Každý chápe jen to, co má na určitém stupni svých zkušeností chápat. Jsou to pouhé myšlenky. Ale člověk se vyvíjí, nezůstává na jednom místě, a proto buďte klidný a vyčkávejte další události. Vyčkávejte je v klidu.“

Když mi skončila služba, šel jsem na pokoj a lehl si. Byl jsem velice unaven. Blížil se večer a já jsem neměl jedinou souvislou myšlenku. Všechno se v mé hlavě točilo a mísila se přítomnost i minulost, ale já jsem k ní neměl žádný zvláštní vztah. Zavřel jsem oči a myslel jsem si, že usnu. Ale spánek se nedostavoval. Stále jsem nemohl uspořádat své myšlenky. Ale pociťoval jsem klid, sem tam se dostavily, i když na nepatrný okamžik, sr objevily ty krásné vnitřní nálady, které pronikaly mou zraněnou duši léčivými pramínky. A zal jsem se soustředil na ně. Nechal je sílit a růst. A pak se konečně dostavil spánek. Probudil jsem se při svítání, otevřel jsem okno a šel se osprchovat. Pečlivě jsem si vyčistil zuby a oblékl si čisté prádlo. Pak jsem ustlal lehátko a vyšel na chodbu.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem vrchní sestru, která kráčela po chodbě a nesla v náruči vymandlované prádlo.“

„Dobrý, doktore. Ale vy dnes nesloužíte, že ne?“ usmála se, „ale pokud byste chtěl zůstat, můžete zaskočit za doktora Malého. Vezmete jeho ordinaci?“

„Jistě,“ řekl jsem a ona se usmála. Zašla do sesterského pokoje a zavřela za sebou dveře. Byl jsem plně soustředěný a připravený celý den naslouchat všemu a každému. Příčinou bylo moje nadšení, že umím, alespoň částečně, ovládat krásné nálady. A tak jsem usedl za stůl a ozvalo se jemné zaklepání.

„Prosím,“ zvolal jsem silným hlasem. Otevřely se dveře a do ordinace vešla žena. Nemohl jsem si ji neprohlédnout. Vyšší, plných tvarů, kolem kterých povlávaly černé šaty, doplněné zlatými šperky. Už její vzhled byl zvláštní, cizokrajný. A krásně voněla. Prohlížela si mne velmi důkladně.

„Vaše jméno?“ usmál jsem se na ni, protože její pohled mi začal vadit.

„Jsem doktorka Hana Wintrová. Právní zástupce vaší paní v plné moci,“ řekla a chvíli se hrabala v roztomilém kufříku, než našla jakousi listinu. Její vzhled i gesta mne vyváděly z míry. Nevěděl jsem přesně proč, ale nebylo to nepříjemné.

„Zde je plná moc,“ řekla a podala mi listinu. Prohlídl jsem si ji a vrátil zpět.

„Paní doktorko, ale já nyní vykonávám své povolání, takže bych navrhoval, abyste mne kontaktovala později, a dohodneme si schůzku.“

Vstal jsem a otevřel dveře.

„Prosím,“ řekl jsem klidně. Zůstala stát ve dveřích.

„Ale vy jste neměl dnes mít službu. Zjistila jsem si to.“

Její hlas byl nekompromisní.

„Zaskakuji za kolegu, který není přítomen. Takže službu mám. Mohu prosit?“

„Dobře. Zavolám vás,“ řekla a bez pozdravu odcházela tou dlouhou chodbou jako kněžka z nějakého zapomenutého chrámu. Tak vida, nastupují právníci a já jsem se zatím o ničem nerozhodl. Marie zřejmě dělá nějaké kroky, které povedou k rozvodu. A s touto dámou nebude žádná legrace. Musím si taky najít advokáta. Ale já žádného neznám. A taky nevím, jak s nimi mluvit, jak se vůbec s tou situací vyrovnat. Nejsem připravený, nejsem schopný se pustit do tak náročného podniku, jako je rozvod s mou ženou. Jistě, že ji nadzvedla moje nepřítomnost doma. Nezavolala. To poslední ráno, kdy jsme spolu byli, zřejmě znamenalo nějaké ultimatum. A já ho přijal. Protože doba, kdy platilo, uplynula, Marie přistoupila k dalšímu kroku.

Už jsem sahal po telefonu, že ji zavolám, ale pak jsem si to rozmyslel. Přešel jsem místnost a zase usedl. Musím přiznat, že mne to představení vyvedlo z míry. A zase nastoupil pocit únavy, znechucení a nejistoty. Ani jsem neměl odvahu zavolat Petrovi nebo Sylvě. A napadlo mě, že za ty dva dny, co jsem se nevrátil domů, mne ani jeden z nich nezavolal. Nevadí, pomyslel jsem si. Nesmím spěchat. Už vím, že se některé věci řeší samy.