Život přináší bolest i legraci. Všechno v jednom batůžku, a tak je pestrý .... až, až. A pocit křivdy a uražené ješitnosti, sousedské šarvátky jsou zábavné jedině tehdy, když se na ně člověk dokáže podívat s nadhledem. A to se málokdy daří. Zavedu vás do jednoho pavlačového domu. Právě se do něho přistěhoval nový nájemník.  A paní Blažková, která má na starosti údržbu domu, je znepokojená. Kdyby se příběh podobal příhodám, které zažíváte se sousedy sami, pak jde o podobnost čistě náhodnou. Jména jsou smyšlena, příběh pozměněn.

Vážený pane doktore,

doporučila mně vás moje přítelkyně, víte ta co vykládá karty v domě, kde máte prý kancelář a prý vám můj dopis předá. Je dobrá konstelace, podle karet, abych svou žádost podala a dobře to dopadlo. Zatím nebudu psát žádná jména. To pochopíte později. Musím zjistit ještě další podrobnosti, ale ten chlap nemá ani vizitku na dveřích. Pane doktore, prosím Vás, abyste mne zastupoval ve věci ochrany mé osobnosti. Ale abych vám svou osobnost objasnila. Jmenuji se Anna Blažková a bydlím na Kříženeckého ulici, v tom pavlačovém domě, co tam stojí jako jediný. Jsem svobodná a jde mi na padesátku. Pracuji jako listonoška, protože cítím s lidmi. Ale ostatní se mnou ten cit nemají.

Ten případ začal, když se do našeho baráku přistěhoval nový nájemník. A o toho jde. To je, jak se říká, strana žalovaná. Nejdřív se představil každému nájemníkovi, já jsem zrovna nebyla doma, tak ani nevím, jak se ten prevít jmenuje, ale tím jeho slušnost jaksi skončila. Víte, já jsem citlivá žena a ráda každému vyhovím, pomůžu, poradím, podržím, co je třeba, položím, co je a kde třeba. Vím, co je život!

Párkrát jsem se s ním potkala na schodišti, pozdravila ho, ale on mi neodpověděl. Tak jsem mu řekla: „Jste snad němý?“ a on mi odpověděl, že není, ale že ho bolí zub. Ale pak jsem ho slyšela, jak se baví s Balcarkou, sousedkou odspodu, to je taková vám fuchtle, a to mu huba jela jak flašinet. Jsem já snad horší, než ona? Jenomže ona je mladší, v tom je to.

 Za pár dní na to mu praskla voda a vytopil Hanzlíkovou. Přišel za mnou, prý ať jdu uklidit k Hanzlíkové, že je tam potopa a zavřu hlavní ventil, že to pořád teče. A co já s tím, zeptala jsem se ho. No, je to prý, představte si, povinnost domovnice. A já na něho, že se teda plete, že pracuji u státní pošty, jsem přeci ňáká osobnost a ne domovnice. A jak to teda myslíte? A on, že na něho dělám takový dojem, tak ať se nezlobím, že on to tady ještě nezná. To mně tedy naštvalo.

To mám z toho, že se do všeho vkládám, ale já to dělám z lásky, z přátelství a pochopení, protože vím, jak je život zlý. No, ale já mu to odpustila, protože jsem uznalá a vím, co se patří. Ale špínu v baráku, to netrpím. Do toho se vždycky vložím. Třeba když Zelenková klepá lidem na hlavu z okna prachovku, nebo když Vydrová cpe do popelnic hadry a ten jejich kluk zase vysypává smetí do popelnice, čumí, kam nemá a všechno sype vedle. A tak to musím vyletět na balkon a hned ho zpucovat.

No a on se vyklonil z okna a řval na mně, proč tak řvu, že se nedá spát v takovém kraválu a ať se starám o své. A já na něho, že se teda o své starám, protože takový bordel, co tady lidi dělají, je trestný čin. A zřetelně jsem slyšela, jak řekl, – babo pitomá – a bouchnul oknem. To mám za to, že jsem tak pečlivá, slušná a čistotná. Nebýt mne, tak by tam všichni shnili ve špíně. Ale to – babo pitomá – to je urážka. Nejsem žádná baba a pitomá už vůbec ne, to ať si nikdo nemyslí.

Situace se začala zhoršovat, když začal jezdit do práce. To nebyl skoro celé dny doma a večer přijížděl autem. A dělal takový hluk s boucháním dvířek, že mně to vyhnalo k oknu. Povídám – „co to tady smradíte? To nemůžete dělat ten vyrvál na ulici? To musíte tady parkovat před mými okny?“

A on mi na to řekl – milostivá, dobře si to auto prohlédněte. A já na to proč? A on na to, jen si ho dobře prohlédněte, to bude to poslední, co jednou v životě uvidíte. A já na to, jak to myslíte? A ta Balcarka se začala řehtat, až se mi sypala omítka na hlavu. To mi asi vyhrožoval, že? To bych připsala do té žaloby, jestli tedy si na mě uděláte čas.

Poslední kapka byla, že v domě, kdy na chodbě nesvítilo, jsme se potkali a on mi řekl, že po tmě vypadám jako docela pěkná ženská. Tak to mi došlo, když jsem nad tím večer přemýšlela, že se mi posmívá.

Pane doktore, já jsem se zase tak rozčilila, že musím končit s psaním. Dejte mi vědět, jestli se té pře ujmete a já zjistím, jak se ten prevít jmenuje a co je zač. S úctou Blažková

Vážená paní Blažková,

Váš dopis mi byl doručen, pozorně jsem si ho přečetl a přijměte prosím Vás, toto mé sdělení. Nemohu Vás zastupovat proti sobě samotnému. To snad uznáte sama. Vyberte si prosím jiného advokáta, který Vás bude zastupovat u soudu. Podávám na Vás totiž žalobu za nactiutrhání neboli na ochranu osobnosti. Tento dopis, co jste mi poslala, je pro mne dostatečným podkladem. S veškerou úctou JUDr. Ladislav Honzl, advokát

P.S.

Kdybyste náhodou chtěla, abych žalobu vzal zpět, tak bych prosil, abyste splnila tyto podmínky: naučte se vařit, pach z pomejí mi dělá zle na žlučník ukliďte si ty krámy před bytem, už jsem se dvakrát málem přerazil o jakousi krabici, z které vyletěla  kočka, leknutím mne málem trefil šlak sundejte si prádlo ze šňůry, které tam už týden visí a plácá se mi kolem oken vyndejte už z toho vašeho sklepa tu mrtvolu, co tam tak strašně smrdí nebo co to vůbec je, málem jsem z toho omdlel, když jsem si dával do svého vedlejšího sklepa kolo. Necourejte se v noci po pavlači, když všichni spí, a hlavně neházejte nedopalky z cigaret přes zábradlí, už jste dvakrát trefila do čela mou snoubenku, starejte se pouze a jen o sebe a nebudete hrůzou spát, až zjistíte, co jste zač, to je má podmínka i dobrá rada.