Povídky z venkova

 

Tajemný hrob

I v neděli ráno, jako ve všední den, brzy vstával, aby stihl před tím, než půjde na mši do nedalekého kostelíka, nakrmit drůbež a koníka, který přešlapoval ve stáji a už měl určitě chuť na šťavnaté jablko. To bylo zvykem, v neděli přilepšit domácím zvířatům. A ta, jakoby to věděla. Nějak hůř se mu vstávalo. Těžký a malátný, jakoby mu celou noc sedělo na prsou něco temného. Představa, že by se měl vláčet při pondělku k doktorovi do města, mu příliš neseděla. V čekárně je vždycky plno, navíc, ty babské řeči se nedají poslouchat. Úplně člověku spletou hlavu, zblbnou logiku ! Umínil si, že když mu nebude po mši líp, navštíví místní bábu, babici, která přeci jen těm obyčejným nemocem rozumí. Sám také sbíral léčivky. Lidi si k němu chodili, protože věřili, že od hrobníka mají větší moc. Ale to byly jen řeči. Ani je nevyvracel, ani nepřiživoval. Sbíral heřmánek, třezalku, kopřivu, květ bezový, trnky květ, lípu, obyčejné byliny. Sušil je na půdě. Tam byl pěkný vzduch. Někdy odpoledne, když měl po práci, tak si sedl pěkně pod vikýř a pozoroval plující mraky. Změna neškodila. Od rána dívá cizím lidem do hrobu. Syn mu pořád říkal: "Táto, nastěhuj se k nám, do Prahy. Co v tom ztraceném místě budeš dělat. Vždyť tam ještě věříte na upíry!" Ale co, pořád lepší věřit na upíry, než koukat do zdí a šlapat tvrdou zem, uhýbat před bláznivými auty a nechat se šikanovat úřady. Tady je klid, nikdo nic nechce, jedou do roka zaplatím daně a je vymalováno. Důchod mě uživí a těch pár hrobů, to je jako služba bližnímu, nějakou korunku to hodí, když zatroubí na poslední cestu na starou trubku, přilepší si ještě víc. Tak co by se stěhoval. Jen by byl na obtíž.

Tak tedy vstal, postavil si na čaj, připravil si bylinky na sítko a odkryl klece andulek a kanárků, postavené pod okny.

"Kluci, já vám dám zrního. Ale počkejte, až oloupu jabka. A taky pro Frantu, aby si nemyslel, že máte protekci. "

Než začala vařit voda v hrnku, už měl naloupáno. Slupky od jablek nevyhazoval. Kdepak. Ty sušil na zimu, až přijdou chřipky. Budou hodit i Pražákům na horký odvar! Pěkně je nasuší a dá to režného pytlíku. Podíval se na hodiny, teprve pět, o půl sedmé musí být v kostelíku. Nasypal ptactvu i na dvorku, vyšel z domu, aby otevřel stáj, Frantovi vyklidil podestýlku. Den byl jako vymalovaný, na nebi modrásek, sem tam mráček a z nedalekých horských luk se táhla omamná vůně. Za nic na světě by svou chaloupku a své povolání nevyměnil, už pro tento okamžik. Otevřel stáj a málem klesl do kolen leknutím. Franta měl na hřbetě sedlo a byl celý mokrý. Chytil se vrat, aby nepadl, jak se celý roztřásl. Trochu se však po chvilce uklidnil. Šel pomalu k němu, sundal sedlo a dekou, která byla pověšená opodál, ho začal vytírat. Koník se třásl. Rukou uklidňoval a tiše na něj mluvil. No, měl z toho větší strach, jak si povede. Zklidnil se a natáhl k němu pysky, asi čekal na ten obvyklý pamlsek.

Zvířata vědí svoje. Ještě jednou mrkl na koně, než zavřel stáj.

Vzal do náruče sedlo a rozhodl se, že propátrá, komu může patřit. Kdo mu skoro schvátil koně. Doma si sedlo pořádně prohlédl. No, muselo stát pěkný peníze. Krásná sedlářská práce, ruční šití, to se pozná mistr. Odložil sedlo do rohu kuchyně, vyndal si holící náčiní, napustil do umyvadla vodu, pořádně se do půli těla pláchl a utřel a nachystal se k ranní toaletě.

K svátečnímu obleku musí pořádně vypadat. Sotva se oholil, někdo zaklepal na okno. Přes vysoké muškáty neviděl, kdo za oknem stojí, tak šel k oknu. A soused, asi chce taky do kostela, po cestě trochu besedovat, co je nového,však Kalousek mezi lidi moc nepřijde.

"Kalousku, že tě po ránu ruším. "

"Co se děje? Pojď dál chystám se do kostela. "

"Ani se nechystej,"mávl rukou, "kostel dnes není. Farář se omlouvá, někam odjel, ranní odpadá. "

"A co se stalo?"

"Nevím. Celá vesnice je vzhůru nohama.někdo si půjčil koně ze stájí a vrátil je ze sedly k ránu."

Kalousek se chvíli rozmýšlel, jestli o tom má mluvit. Jeho venkovský rozum mu kázal mlčet. Vždyť je všechno možné, tady, pod horami se někdy dějí divné věci, ale nikdo jim nepřikládá takový důraz. A lidi vykládají šeptem to či ono – no není šprochu, však to známe.

"A my do toho kostela půjdeme. Určitě se tam něco dozvíme. "

Kalousek to řekl rozhodně, protože se nechtěl doma trápit otázkami, na které by nemohl najít odpověď. Dooblékl se a zamkl dům i bránu.

"Hele, hrobaři, ty´s kopal bez povolení?"hned na něho starosta, sotva ho uviděl přicházet.

"Já? A bez povolení? Kopal jsem před týdnem pro starého Lhotu a víc nic."

Starosta si založil ruce, čekal na rychlou odpověď.

"Já jsem nic nekopal, jak jsem řekl a nic nevím. "Ohradil se a pak se k starostovi naklonil a tiše mu řekl - tady nebudeme mluvit. Všiml si divného člověka, asi turisty, nebyl zdejší, jak poslouchá lidi, co si povídají.

"Tak jo, Kalousku,"řekl tiše starosta, vzal ho za loket a odvedl ho kus dál.

"Někdo v noci jezdil na Frantovi,"vyhrkl Kalousek a popadlo ho mrazení.

Ani nezpozorovali, že se k nim blížila kořenářka. Už si starostu vyčíhala z dálky. Ráda s ním prohodila řeč, dokázala z něho vytáhnout i málem to, co sám nevěděl. Babice byla mazaná ! A starosta si neviděl často do huby.

"A tak jsem slyšela, že dneska není mše. To se nikdy nestalo, A jaký divný věci se vykládají. No, jo, zase se probudil. "Její tvář nabrala starostlivý výraz. Přitom očima loupla po Kalouskovi.

Starosta se otočil.

"Vás taky člověk potká všude, babice. A kdo se probudil?"

Svraštila čelo a posunula si šátek trochu do týla.

"To je horko, jsem celá jako rozlámaná. No, kdo. Ještě za mých mladých let, tam nahoře , na kopci byl dům. Vy ho nepamatujete a tady Kalousek, tem tu ještě nebydlel. Všichni se báli tam chodit. Bydlel tam takový divný člověk. Lidé si tu říkali, že v noci svítí svíčkami a hraje na piano. Šeptali si o něm divné věci. Nechal prý vykopat a zbudovat velkou studnu a lidem ve vsi začala ubývat voda v domácích studních."

Odmlčela se a ohlédla se.

"Vy znáte toho chlapa, co stojí u kostela? V tom tmavém kabátě? Jakoby tam tomu, z toho kopce z oka vypadl. "

"Ne," řekl starosta tiše a pro jistotu neohlédl.

"Začínám mít žízeň,"řekl Kalousek. Nelíbilo se mu , že se tu tak stojí a klábosí, jen budí pozornost a vyvolává všelijaké dohady. Lidi – ty všechno pozorují. Pak si budou myslet bůhví co.

Všichni tři se odebrali ho hospody. Bylo tam poloprázdno.

"Tak, co si dáme?"zeptal se hostinský a utěrkou přetřel dubový stůl.

"Já si dám griotte,"řekla babice a položila na stůl kovovou padesáti korunu,"když je ta neděle. I ta němá tvář si přilepšuje. "

"Tak, jednu griotici a vy pánové?"

"Pivo, dvakrát a na mně. ""

"Tak co bylo s tou studnou?"Kalousek byl zvědavý. Leccos se povídalo, až se mu věřit nechtělo.

"Zavolali proutkaře, aby zjistil, jestli jsou prameny v pořádku. Ale nebyly. Voda byla svedena právě tam nahoru. Jak to mohl za pár dní udělat? A tak se našli odvážlivci. A hned šli na něho. Nikdo neví, co si tam říkali, ale do týdne, jeden po druhém lehl a do roka všichni odešli na pravdu boží. Žádný doktor si s tím nevěděl rady. Prý byli uhranutý. Tak, jak vám to tady vykládám. Všichni byli do roka pryč, je to pravda, jak to povídám. "

"To je divný. Jestli vy si, babice, trochu nevymýšlíte. "

Starosta si upil pěny a otřel si hřbetem ruky ústa.

"Já? Jako pánbůh nade mnou. Slyšela jsem to vykládat tetky. Chodily někdy ošetřovat nemocné. Prý měli na krku divný červený fleky, no Hrůza pomyslet. "

Kalousek mlčel a bylo mu líto té krásné neděle. Taková patálie. A o těch upírech už slyšel, když se přistěhoval. Lidi pro jistotu nechávali svítit světla na zápraží a věšeli kříže, aby je zažehnali. .

"Divné věci, že si někdo půjčil koně a skoro je schvátil," řekl starosta a zrovna si zavdal. Přitom po očku koukal na babici. Ta už málem odpověděla, ale přerušil jí hlasitý výkřik z ulice. Všichni vyskočili a běželi k oknu. Ale nebylo nic vidět, tak se vrhli ke dveřím. Na zemi, nedaleko kostela, ležel ten muž v černém kabátě. Vypadal, že je mrtvý. Nehýbal se. Lidé stáli kolem něho v širokém rozestupu a něco si šeptali.

"Zavoláme doktora, ne?"řekla babice tiše.

"Raději se do toho nebudeme plíst, Pojďte radši zpátky do hospody. "

"A co bylo s tím domem?"zeptal se starosta, když si sedli ke svému stolu a pokračovali v hovoru i v pití.

"Shořel do základu. Říkalo se, že se tam i potom děly divné věci. "

Kalouska přestalo bavit tlachání babice a odvedl své myšlenky k Frantovi, sedlu a hrobu, který někdo začal kopat. Babice ho zavedla úplně jinam. A lidi byli schopní jí poslouchat a všemu věřit, co si v té své hlavě všechno namotala. Uměla zaříkat, někdy i dovedla pomoci rodičce v těžké hodince, či chlapovi, když mu na nohu spadl strom v lese. Nějakou úctu požívala, ale ty její výklady o upírech, ty děsily.

"Už je v pořádku, jen se mu zamotala hlava,"řekl někdo ve dveřích a požádal o sklenici studené vody. "

"A víte , kdo to je?"

"Ale ze sousední dědiny, čekal tady na faráře. Prý se tam v noci něco stalo, farář pomáhal. "

Hospodský mu natočil velkou sklenici studené vody.

Kalousek si oddechl. Babice chtěla zase něco říci, ale někdo zavolal na ulici, že farář už jede a tak se zase vrátili ke kostelu. .

"Lidi, musím vám něco vysvětlit. Koně si v noci půjčili hasiči, hasili ve vedlejší dědině stodolu. Sám jsem jim dovolil, když jste všichni tak tvrdě spali, že nebylo možné se na vás doklepat. Omlouvám se vám, jestli jste se ráno vyděsili. Ta sedla prosím doneste na faru. Patří místnímu požárnímu sboru," říkal to dost nahlas, uspěchaným hlasem.

"A co ten hrob?"zeptal se nahlas starosta.

"Ale žádný hrob, prosím vás. Lidi, nepropadejte zase nějakým tlachům o upírech a jiným nesmyslům. Kdybyste se tam dobře podívali, tak byte viděli, že si do té mělké jámy jen složili zařízení. Sám jsem jim to dovolil. A teď běžte v pokoji domů, v šest hodin vás očekávám na večerní mši."

Starosta se narovnal v ramenou a podotkl, že si myslel, že je to zase nějaká blbost. Kalousek už neměl ani chuť dopíjet to pivo.

"A já jdu na sbírat,"řekla babice a namáhavě vstala ze židle.

"Ta bába je zábavnější než internet," řekl starosta Kalouskovi, když odešla a rozesmál se. "Ale dejte pokoj, stačí, co si tady přečteme na vývěsce u kostela a ještě Internet. Kluk ho má, pořád, dědo, koukej, ale já už toho v životě viděl. Kdo se má tím světem zaobírat. Lepší nic nevědět. "

Na Vánoce se však přeci jen vypravil k synovi. Těšil se na vnuka. A také si pro něho připravil strašidelný příběh o upírovi, který si v noci půjčil Frantu k divoké jízdě. A jak si ten příběh promýšlel, usmíval se. Přeci jenom – i v takové díře, jak říká jeho syn, si člověk užije zábavu, i bez televize.

 

Probuzení v červnovém jitru

Červnové ráno se ozdobilo sluncem a i když bylo velmi brzy, všude bylo slyšet zpívat ptáky. Jen včely se ještě neukázaly a zarozených květech v zahradě, kterou Jan tak pečlivě opatroval.

Právě vstal, pustil si rádio a postavil na čaj.

"Pane Bendo, jste doma?" volal hlas sousedky od plotu a jak na sebe hodil župan a vyšel před dům.

"Stalo se něco?"

"Ale někdo v noci vnikl na hřbitov a zničil pár hrobů. I ten váš."

"Já tam zajdu, právě jsem vstával."

"Už ani ty hroby nenechají na pokoji," bědovala sousedka a bylo vidět, že se nemíní od toho plotu jen tak odpoutat a jít tu ovinu roznášet dál, po osamělých staveních v kopcích.

Jan se cítil najedou unavený a otrávený.

"Nedáte si se mou kávu?" zeptal se jí, když viděl, že stále nakukuje přes plot. Čaj si dá až odpoledne, pomyslel si.

"A víte, že dám?" řekla hned a už to sypala pečlivě vysypanou cestičkou k domku.

Rozhlédla se po místnosti a usedla za stůl.

"To bude mít pan farář radost," řekla a zamíchala v právě uvařené kávě dvě lžičky cukru.

"Nejen farář. Hlavně se budou radovat policajti, když to budou muset vyšetřovat."

"Říkala Charvátová, že prej ten nový velitel je na takový věci vysazenej. Ale tady se ten parchant brzy odhalí, počítám."

"Ano?" podivil se Jan.

"Jasně, pane Benda. Od tý doby, co otevřeli tu diskotéku na náměstí, tak se tu potulují všelijaký existence."

"Myslíte, že to byl kdo z těch mladejch?"

"No baže, pane Benda. Kdo by to jinej byl? Vždyť většina z nás se tu narodila, nepamatuju, že by nějaký děcka od starousedlíků ..."

"Ale třeba to byl zrovna někdo z místních," podotkl Jan a dopil kávu.

"Myslíte?"

Pokrčila rameny na znamení, že je to možné. Oba vyšli z domku a Jan zamkl dveře.

Prošli borovým hájkem a zamířili polí cestu. Slunce se už vyšplhalo nad kopce a začínalo být teplo.

"Dneska bude zase pařák," řekla.

"To nevadí, odpoledne se půjdu koupat."

"Jezdíte sem na dovolenou, neláká vás to se vrátit? Byl to přeci dům vašich rodičů."

Jan se usmál.

"To víte, že láká, ale jak bych tady mohl pracovat? Lidi jsou celkem sluší a advokát by se tu těžko uživil."

"A to máte pravdu, naštěstí, advokáty tu nepotřebujeme," řekla s uspokojením.

"A kdo že leží tady na hřbitově?"

"Babička s dědečkem. Rodiče jsou v Praze na Olšanech."

"Tak to mají dobré spaní."

Jan pokývl hlavou na souhlas.

"A že se tak ptám, už jste se oženil?"

"Ale kdež. Ještě jsem nenašel tu pravou."

"No, děvčata tu jsou pěkná, co nějakou místní?"

"Musela by se mnou do Prahy a to by se ji nelíbilo stejně jako Pražance by se dlouho nelíbilo tady."

"Máte pravdu, jak má člověk dvě místa, kde je rád, tak to má složitý."

Při tom rozumování došli až na kraj dědiny. Už bylo slyšet rozhořčené výkřiky a nadávky.

"Asi je to horší, než jsem ráno slyšela od lidí," podotkla a vyndala bílý kapesník z kapsy, aby si přetřela zpocené čelo.

Šli uličkou mezi domky na náměstíčko.

"To svět neviděl, aby někdo zničil celý hřbitov," křičela jedna paní.

"Ale vždyť povalili náhrobky jen u čtyřech hrobů," řekl nějaký muž.

"Kdyby jen u jednoho, tak je to vandalismus.Určitě to udělali nějací parchanti, když šli z diskotéky."

"To by se vám hodilo, abyste špinila můj podnik. Pořád něco máte. Závidíte?"

Majitel diskotéky vyšel ze dveří svého podniku a vypadal hrozivě. A paní pořád mlela a výhružně hrozila proti jeho podniku.

"Je to jasný, doktore, má vztek, že se tam v tom baráku nemůže roztahovat ze svýma hadrama a dali to Honzlovi,." řekl potichu magistr Kučera s takovým zlomyslným tónem, že kdyby ho slyšela, odvážila se i k inzultaci.

Jan se usmál. Z policejní stanice vyšli dva policisté a rozhlédli se po křiklounech.

"Lidi rozejděte se."

"Jo, my se rozejdeme a vy se na to vyšlete," křičela zase paní a založila si ruce v bok.

"Potočníková, nemáte náhodou otevírací hodinu?" zeptal se jí vyšší policajt.

"Já si tady počkám, až chytnete ty parchanty."

"To je hrozná baba.. Chudák její manžel," povzdechl si pan magistr směrem k Janovi a raději se odebral do své lékárny, protože tušil, že to tady dobře nedopadne.

Jan se podíval na věžní hodiny, právě bylo devět.

"Na hřbitov nás nepustí, když to vyšetřujou," rozumovala sousedka.

"nevadí."

"Mrzí mne, že jsem vás sem táhla zbytečně."

"Ale ne, byla to docela pěkná ranní procházka."

"No, já musím domů, protože starej se vrátí ze šichty a bude chtít jíst. Tak se mějte pěkně o té své dovolené a ať vám svítí sluníčko."

Jan se s ní rozloučil a šel směrem k lesoparku. Už se mu nechtělo poslouchat ten nenávistný křik lidí, který docela přehlušoval ptačí zpěv a šumění řeky. Sedl si na lavičku a nastavil tvář slunci. Bylo tak krásně a svět se zdál být opět při sobě.

. .

 

 

U Vondrů

"Fakt, zmiz na chvíli z Brna. Hele mám tady pro tebe typ . . Orlické hory. Znám tam nějaké Vondrovy, kteří pronajímají slušný pokojík. Znám to tam. Jestli to neuděláš, tak to s tebou fakt brzo sekne. "

Moje kamarádka a ošetřující lékařka Saša to se mnou myslela vždycky dobře. Ale já jsem měla pořád milion výmluv, proč nemohu udělat to či ono, neměla jsem sílu vytáhnout paty z domu.

A tak - dalo mi to velkou práci, než jsem sama sebe přesvědčila, že se musím odpoutat od všeho, co mne stále drželo na jednom místě a odejít někam, alespoň na chvíli, kde bych našla nové podněty a nové lidi. V posledních letech jsem jak omámená přijímala tento svět se všemi jeho negativními projevy a dokázala jsem mu čelit.

Nadělala jsem si mnoho nepřátel, velmi zarputilých nepřátel. Mezi nimi bylo mnoho lidí, kteří se mne pokoušeli vmanipulovat do svého života a ovládat mne všemi svými neblahými prostředky jako je citové vydírání, polopravdy, líčené konflikty a vybírali si cesty, které vedly pod mou kůži. Dobře mi tak, nabídla jsem jim tuto možnost s tím, že jsem nepochopila, jak se chovat k lidem s takovými sklony, páchala jsem dobro a to se mi náležitě vracelo v nevděku a nepochopení.

Bylo zbytečné sedět pak kavárnách s jinými přáteli, kterým jsem si stěžovala na svou situaci a kteří přitom, jak jsem pochopila, byli ve stejném vleku. Jen o něco chytřejší než já. Uměli to utnout. Takže jsem sama, sedíc v prvním poschodí brněnského domu Pánů z Lipé, ve stylové arabské čajovně, mém oblíbeném azylu, dospěla k názoru, že pokud se pouze vozím na kolotoči, tak nejdu dopředu, jakož i lidé, kteří tam sedí se mnou. A lítáme pořád mezi několika styčnými body našich konverzací : " Proč mne nemáš ráda ? Proč jsi tak chladná ? Ty nemáš soucit ! Ty jsi sobecká ! S tebou se nedá vyjít ! Proč jsi tak divná ?" Ve stejné vzdálenosti od sebe jsme se vzdalovali jeden od druhého a potkávali se očima plnýma výčitek. Měla jsem nabýt pocitu, že žiju mezi samými vyladěnými lidmi, dokonalými, naprosto racionálními, zatím co já jsem iracionální, rozházená do všech koutů světa, s přihlouplými názory a neschopná normální komunikace ? A nejdůležitější bylo, mít pocit neustálé viny za hysterii mé matky, za nenávist mého otce k opačným názorům, než zastává on, k potměšilému jednání mých sourozenců a konečně k obojakosti mého nudného partnera, kterému už nezbývá nic, než se "pouze se mnou milovat" ?

Naposledy , to už se přelil pohár mé trpělivosti, mne zradil člověk, s kterým jsem spolupracovala a kterému jsem věřila. A to z jednoho docela malichernému důvodu. Pomohla jsem mu se dostat z téměř beznadějné životní a finanční situace a dala jsem svým dílem život jeho práci. Nebyla jsem připravená na to, že by nemyslel na úrovni, do jaké se sám pasoval, jako člověk, který věří v Boha, který chápe, co je jeho povinností jako věřícího člověka atd. atd. , tedy všechno to, co naprosto degraduje veškerou duchovní mravnost a rovnováhu ve chvíli, kdy je fatálně z nějakého důvodu porušena.

Zdá se mi to směšné, naprosto směšné, když si vzpomenu na váhy, na jedné misce leží všechno, co činí člověka člověkem a na druhé misce balíček tisícovek. A ta miska s těmi tisícovkami snad převáží všechny hodnoty na misce první. Už dávno vím, že je to špatná volba, že všechny odměny a spravedlnosti a práva přicházejí až potom, ne dřív. A v pravý čas.

Jenomže jsem si stále kladla mučivou otázku, kdo jsem, co jsem, kam směřuji, k čemu směřuji a proč tam směřuji.

Zkoušela jsem si zopakovat nějaké selanky z dětství, nic to nepomohlo. Jen mi bylo líto, že je to všechno pryč. A protože jsem si říkala pořád dokola, že musí být cesta z toho kruhu, začala jsem jí vlastně už na počátku této úvahy, nebo přání, jak chcete, hledat. Tak to byl můj život před tím, než jsem nacpala do kufru svého obstarožního Saabu svá zavazadla, podívala jsem se ještě jednou do svých oken, zda jsem je dobře zavřela a s úlevou jsem se nechala obejmout záchranným pásem a zabouchla jsem mezi sebou a tímto světem na čtrnáct dní mé dovolení, dveře. A tak jsem si pozpěvovala, že do první bystřinky hodím mobil, z nějaké skály svůj notebook se vším, co v něm je a zapadnu do předem pronajatého pokoje v Orlických horách.

Tam mne opravdu hodně táhly vzpomínky na kouzelné scenerie a vůni vřesů a borovic a lip a bříz, můj bože. Když jsem vyjížděla z Brna, tak jsem nahlas řekla, všem vám odpouštím a zapomínám. Běžte se všichni vycpat !

Takže, moje cesta byla cestou jarní přírodou. Do toho mi hrály písničky Jana Nedvěda, které mám ráda ve chvíli, kdy toužím slyšet o lásce a jejích vlastnostech. Kvůli Nedvědovi se mi mí přátelé posmívají, že jsem obstarožní romantik. Buď ho nikdy neposlouchali anebo mu nerozumí a nebo nechápou tu prostotu a jednoduchost, v které se skrývá počátek té touhy " do kapsy občanku a k tomu korun pár" .

Kolikrát se mi chtělo vstát od svého pracovního stolu, zamknout kancelář a jít v tuláckém ránu s nějakými slušnými lidmi, jen tak ? V maskáčích a vysokých botech, s kytarou v náručí ? Tyto sny mne vždycky provázely, když mne tlačily boty, tísnily mne šaty a musela jsem se usmívat na někoho více, na někoho méně, pozorována všemi okolo.

Podívala jsem do mapy a viděla jsem, že jsem skoro u cíle. Malá vesnička, pár čísel a kostelíček a jedna kaplička. Kolem úhledný hřbitůvek, upravený jako zahrádka. Důvěřuji takovým místům, zvláště, když z nich dýchá klid a mír a smír. A tady to bylo jak na dlani. Zastavila jsem a chvíli jsem se dívala kolem. Obloha byla přívětivě zbarvená. Mraky jak peřinky ležely v modři a do toho svítilo sluníčko, tedy lépe, do toho se usmívalo sluníčko. Zem ještě voněla po novém probuzení a ptáci měřili svými křídly prostor.

Nasadila jsem si brýle, abych lépe viděla, kde vlastně je ten domek s věžičkou, jediný, v kterém mám strávit těch pár dnů odpočinku a zapomění. Ano, už se rýsovala předemnou. O těch lidech, kteří mi to umožnili, jsem nevěděla vůbec nic. Zastavila jsem opodál a uviděla jsem nějakého muže, jak sedí na zídce a drnká si na kytaru. Když mne uviděl, tak seskočil a já musela zkonstatovat, že je tedy velmi hezký, ovšem jinak, než muži, které jsem znala ze svého života. Úplně jinak.

" Vítám vás," řekl mi a já mu podala ruku a představila jsem se.

" Vaše jméno znám, maminka mi ho řekla. Mám vás uvést dál, ukázat vám pokoj a tak. Maminka šla nakoupit. Máte nějaká zavazadla ?"

Přikývla jsem a zvedla kufr od auta.

" Vy se sem míníte přestěhovat navždy ?" zeptal se mne s takovým laskavým úšklebkem, když uviděl napěchované tašky.

" Ne, to ne, jsou tak knihy a počítač a šatstvo a tak. "

" Vy jezdíte na dovolenou s počítačem ? " rozesmál se a vyndal moje zavazadla.

Šla jsem za ním dovnitř do přívětivého domu, byl tam opravdu stylový pořádek, všechno na svém místě. Místnosti nebyly velké, ale příjemné, jednoduché, účelné. A hlavně takové starobylé, jakby se nábytek dědil z pokolení na pokolení. Na stole vévodil krásně vyšívaný ubrus s vázou, v které byly zelené větvičky, kočičky.

" A tady je váš pokojík. "

Otevřel dveře do malého pokojíku, vymalovaného růžovou barvou. Postel byla zastlána a na ní starodávný přehoz z třásněmi. Na zdi viděl obraz Madony s dítětem Vysoká úzká starodávní skříň a stolek s židlí, na oknech muškáty a čisťounká záclona, která povívala ve větru, který se voňavě vtíral do okna.

Stála jsem bez hnutí a dívala se na tu krásu, s pocitem hlubokého štěstí a osvobození. To byl ten silný pocit, který jsem postrádala.

Položil má zavazadla na podlahu ze ztlučených a mořených prken.

" Dáte si kávu nebo čaj ?" zeptal se mně s trochou údivu, že mlčím a dívám se kolem.

" Vám se tu nelíbí, že ?" zeptal se mně, aniž čekal na odpověď na první otázku, jaksi naléhavě.

" Nemám slov. Je to krásné, nikdy jsem nic podobného neviděla. "

" Tak kávu. Půjdu ji namlet. Tamhle je koupena a toaleta, ručník máte čistý. Máte ráda bábovku ?"

" Ano. " Špitla jsem a jak zavřel dveře, vybalila jsem si toaletní potřeby a mazala do koupelny. Pak jsem se vrátila ke svým zavazadlům a vybalila malé dárky, které jsem jim přivezla.

" Něco jsem přivezla na přivítanou. Jen takové maličkosti. " Položila jsem balíčky na stůl a posadila se.

" To nemuselo být. Co máte dnes v plánu ?" Rozbalil však první balíček, kde byla krásný hedvábný šátek bohatě na kraji vyšívaný, pro paní Vondrovou, tak se jmenovali mí hostitelé, Vondrovi.

" To je šátek do kostela," řekl a zálibně se na něj díval, " ten bude mamince moc slušet. "

Pak rozbalil další balíček, v kterém bylo pár takových maličkostí do kuchyně a vyšívaný ubrus.

" To jste dělala vy ?" zeptal se mne a usmál se.

" No, vyšívala a nemám ho komu dát. Myslela jsem, že udělám radost. "

" A vy ho nepotřebujete ?"

" Ne. Nedělala jsem ho pro sebe. Chtěla jsem .... Ale to je jedno. " Chtěla jsem říci, dělala jsem ho pro svou matku, ale nechtěla jsem tahat do této atmosféry neklid ze svého života.

" Tady je káva, tady bábovka. " Postavil přede mne konvici s kávou, která omamně voněla.

" Tak co máte dnes v plánu ?"

" No, je deset hodin, trochu se půjdu podívat po kraji. Je to tu moc hezké, chtěla bych si nafotit pár fotek s dopoledním světlem. "

V třetím balíčku byly zpěvníčky na kytaru. Zalistoval v nich.

" Děkuji vám. Vy jste věděla, že hraji na kytaru ? Ale nic moc, já jen tak. "

" No, vaše maminka se zmínila v telefonu, sama také někdy drnkám, když mám čas. "

V kabelce mi zazvonil mobil. Matka.

" Jak si to představuješ tak ujet a ani se nerozloučit ?" vyletěla na mně.

" Mami, já jsem ti říkala, že jedu na dovolenou. "

" Shání tě tu spousta lidí, Ty jsi tak nezodpovědná. "

" Všichni to věděli, že jedu pryč, tak proč mne shání ?" zeptala jsem se logicky a přitom jsem ke svému hostiteli vyslala omluvný pohled.

" Kam jsi jela ? Za cizími lidmi ? To nemáš dost vlastních ? Měla jsi jet k moři. Já jsem ti říkala, abys jela k moři. A vzala jsi si prášky ? Nezapomněla jsi si je zase vzít ? A kdy přijedeš ?"

" Za deset dní. "

" Dobře, tak se ozvi. "

" Ano, ozvu se. "

Vypnula jsem mobil a dala ho zpátky do kabelky.

" Vychladne vám káva,"[ řekl a sedl si také ke stolu a nalil si do hrnku a zalil mlékem.

Ukrojila jsem si kousek ořechové bábovky a zakousla se do ní. První okouzlení ze mě spadlo, zase jsem tu seděla jako malá holka, která provedla něco hrozného.

Mlčky pojídal mohutný kus bábovky a drobil na talířek.

" No, myslím si, že máte po náladě, co ?" řekl do toho trapného ticha.

" Ani ne. Zachvíli to přejde. "

" Máma tu bude co nevidět. Já musím zachvíli odjet. Vy si odpočiňte na té procházce. "

Docela mne to mrzelo, co se stalo, protože po dlouhé době jsem měla krásné pocity. A jsou pryč.

" Ukažte mi, jaký máte foťák," řekl. Vyndala jsem z kabelky malý digitální fotoaparát.

" Moc hezký," řekl a prohlížel si ho.

" No, pořídila jsem si ho na malé historické objekty, píšu o nich knihu. "

" Vy píšete knihy ?" udivil se.

" Ne, já jen občas, malé průvodce po České republice. Specializované na historické pamětihodnosti. "

Vrátil mi ho a já jsem pocítila, že se mi vrací klid.

" Mohl bych vás o něco poprosit ?" zeptal se mně najednou. Byla jsem v tu chvíli ochotná mu splnit kdejaká přání. Ten člověk na mne působil tak harmonicky, protože měl otevřenou tvář a oči tak jasné, pěkný úsměv a líbily se mi i jeho světlé vlasy, pěkně moderně upravené, štíhlé sportovní tělo. Vypadal tak křehce, jemně.

" Jistě, co potřebujete ?" zeptala jsem se ho tím navyklým tónem společenského předurčení.

" Půjčte mi svůj mobil. " Řekl to rozhodně, nikoliv jako prosbu, kterou jsem očekávala.

" Jistě," řekla jsem a vyndala jsem svůj mobil z kabelky.

" Vrátím vám ho, až budete odjíždět. "

Souhlasila jsem, stejně je mi tady na kočku. Mezitím přišla paní Vondrová z taškami a hned ve dveřích mne vítala. Podala jsem jí ruku a pochválila dům i zahrádku, bábovku a kávu a jejího syna.

" To jsou krásné věci, to jste nemusela. "

Okem hospodyně pak přelétla kuchyň, jestli není něco v nepořádku.

" Tak jste tady. Bylo mi řečeno, že potřebujete vydechnout. Tady si užijete. Se synem jste se seznámila, v pokojíčku jste byla. Takže, pokud mi nechcete pomoci s obědem, můžete se chvíli projít. Tady je všude tak krásně. "

" Pomohu vám s obědem. " Rozhodla jsem se.

" Ale chtěla jste jít fotit za dopoledního světla, ne ? řekl z předsíně a obouval se.

" Jen běžte, to já jsem jen zvyklá tak mluvit. Běžte se projít ven. A ty, Honzíku, jeď opatrně. "

Tak Jan se jmenuje.

Zaujal mne, o tom žádná. I když o několik let je mladší než já. Brrr .... . takové myšlenky. A má můj mobil. To se jistě dozví věci !

" Nejlepší je, když půjdete tam, směrem k tomu kopci, bývají tam ovce na pastvě, je tam pěknej výhled. "

Ukázala mi směr z okna.

Pak uklidila mé dárky do malé zdobené komody.

" A neciťte se tady jak u cizích. Určitě tu nebudete naposledy, to vám garantuji. ".

" Víte paní Vondrová, jsem trochu zmatená. Pořád se nemůžu nějak vzpamatovat. Nečekala jsem takové přijetí. Když mi doktorka doporučila tento pobyt, u vás, nevěřila jsem, co zažiju. "

" Však vidíte, jsme normální lidi. Pronajímáme pokoj lidem z města. Jsme spokojení, nepotřebujeme víc, než máme. Tak běžte, ať nezmeškáte sluníčko. "

Prošla jsem malým náměstíčkem s lipami a nezbytným pomníčkem, kde mne zaujal starodávný kříž se Spasitelem. To působilo tak klidně až melancholicky. Namířila jsem na to místo objektiv.

" Dobrý den, vy jste ta od Vondrů ?" pozdravil mne starší muž z kolem. " já jsem nějaký Kilijánek. Ať se vám u nás líbí. ".

Pozdravila jsem ho a usmála jsem se. Měl takový zvědavý pohled vesnického člověka. Alespoň jsem si to myslela, ale později jsem se přesvědčila, jak mám pomýlené pojmy a dojmy.

Snímek se mi povedl. Sedla jsem si chvíli na lavičku a nechala se unášet krásným dopolednem.

Nad spoustou věcí jsem vlastně ani moc nepřemýšlela, brala jsem je takové, jaké byly a zapomínala na různé souvislosti, proč se udály tak, jak se udály v určitém čase a prostoru. Trápila jsme se jimi, ale to bylo asi tak všechno, co jsem pro jejich zahnání byla schopná udělat. Ale teď ......... vůně vzduchu probouzejícího jara protíná vůně obědů z těch několika domků. Občas je slyšet zaržáni koně, občas křik dětí a tlumené vysílání radia. Je pondělí, lidé jsou asi v práci. A nebo někde pryč. Odpoledne se vrátí a naplní maličké krámky s potravinami a smíšeným zbožím.

" Dobrý den," pozdravil mne příjemný mužský hlas. Otevřela jsem oči. Předemnou stál místní farář a měl příjemný úsměv.

" Dobrý den," odpověděla jsem mu a také jsem mu ten úsměv vrátila.

" Vy jste tak od Vondrů, že ? Všiml jsem si, když sem přijížděla v takovém černém Saabu. Tak ať se vám tady líbí a zvu vás na mši. "

" Ráda přijdu. "

" A také se přijďte podívat večer na faru, budeme tam zpívat. Pokud byste chtěla, můžete se přidat. To víte, tohle je malá dědina, každá změna je tu vítaná. "

" Asi bych vám měla říci, pane faráři, že nejsem katolička, vadí to ?" usmála jsem se.

" Ne. Nevadí. " Opětoval mi úsměv a ještě jednou mne pozdravil.

Zvedla jsem se a pomalu jsem stoupala tím směrem, který mi z okna ukázala paní Vondrová. A pak ... otevřela se předemnou krásná krajina plná zeleně a jasu, na stráni se pásly ovečky a hlídal je huňatý pes a kluk s píšťalkou.

" Ahoj, řekl mi ten chlapec a vstal.

" Ahoj, ty nejsi ve škole ?"

" Máme volno. A tak tu hlídám ovce. "

" Můžu si přisednout ?" pokývl a nabídl mí místo. Z toho místa byl krásný pohled do otevřené krajiny, které lemovaly nevysoké kopce.

" Podívej, až tam jsem byl s tátou. " Ukázal na jeden z nich, zalesněný a nevysoký, " pěkný výlet. Snadno se tam dostačen půjdeš pořád rovně tím údolím. "

" Ty ovečky jsou hezké," řekla jsem a namířila na ně objektiv.

" Ukaž, ty máš krásný foťák. "

Půjčila jsem mu ho. Chvíli se na něho zvědavě díval a pak mi ho opatrně vrátil. S takovou jakousi touhu, mít ho také. Cítila jsem to.

" Tak já jdu dál, " vstala jsem a očistila si rifle od trávy.

" Jo, neboj, tady se ti nemůže nic stát. "

Ten den byl ve mně vyvoláván neustálý pocit bezpečí. A pak jsem už na své cestě nikoho nepotkala. Jen jsem prožívala kouzla okamžiků a radosti , měla jsem v sobě neobyčejnou sílu prožitku a přes její prizma jsem byla schopná už za tak krátkou dobu vyhodnotit svou vnitřní situaci. Vrátila jsem se k večeru. Paní Vondrová mi přinesla na stůl talíř s polévkou, která voněla houbami a usmívala se.

" Tak jaké to bylo ?" zeptala se a čile se pohybovala po kuchyni.

" Neskutečně krásné. Jsem šťastná. "

" Pan farář vás pozval na faru. Říkal mi to. Honzík tam chodí hrát, zavede vás tam. "

" Tak to se musím nachystat. "

A tak jsem prožívala den za dnem, v krásném prostředí, mezi lidmi, které jsem si oblíbila. Každý večer jsem chodila zpívat na faru s Honzou, který hrál na kytaru a usmíval se. V poledne jsem chodila ven a kochala se přírodou, o svých zážitcích jsem si pečlivě vedla deníček, nafotila jsem spoustu krásných fotek, které jsem jim večer ukazovala. Říkali mi, že se tak nikdy na svůj domov nedívali. A tak se chýlil konec mé dovolené.

Poslední večer jsem seděla sama s paní Vondrovou v kuchyni u bílé kávy a tvarohových buchet, které jsem pomáhala mísit. Byla nějak zamlklá.

" Paní Hano," oslovila mne tak poprvé, jakoby mi chtěla říci něco vážného," bude se nám po vás stýskat. "

" Mně asi také, paní Vondrová, po tom všem, co jsem tady krásného viděla a zažila. Tolik štěstí, jemnosti, krásy a laskavosti. Mohu říci, že jsem opravdu šťastná, však víte. Jak jste říkala na začátku, budu se sem ráda vracet. Je to svět, v kterém se neumírá. "

Zvedla ke mně oči. Měla jsem pocit, že jí trochu zrudly, ale slzy se v nich neobjevily. Chvíli o něčem přemýšlela a v tom zamyšlení shrabovala drobky buchet do nastavené dlaně.

"Měla byste asi vědět, že můj Honzík je čerstvý vdovec, Alenka, snacha, před třemi měsíci umřela při porodu i s dítětem. Vy jste si sem přišla léčit nervy a přitom ani nevíte, co pro nás naopak znamená vaše přítomnost. Přinesla jste změnu a radost. Vaše dárky jsou velmi krásné. Neumím to říci líp, promiňte. "

" Můj Bože," vyjelo mi z úst.

" Ta vaše přítelkyně, co vás sem doporučila, je moje dcera, Honzíkova sestra. To jste nevěděla. Moc sem nejezdí, nemá čas. A pak, od té doby, co se to stalo, nemá odvahu se tu ukázat. Lidi si myslí, že jako lékařka měla pro Alenku udělat víc, než udělala. Já si to nemyslím a Honzík jakbysmet. Místo sebe nám darovala vás, říkala, že vy nám přinesete zase trochu radosti a měla pravdu. I když jste tohle všechno nevěděla, přinesla jste nám hodně útěchy v těch několika dnech, kdy jste si s námi povídala. Tak je to. "

A konečně se rozplakala. Když se vrátil Honza, všechno bylo už uklizeno. Vrátil mi mobil. Smál se, kolik mně volalo lidí a že jim vysvětlil, proč zrovna nemohu s nimi mluvit. Když jsem si překopírovala fotky do notebooku, požádala jsem ho, aby ten foťák dal klukovi, který občas pase ovce na té protější stráni. Usmál se a stiskl mi ruku. Objala jsem je a ráno jsem ještě za svítání vyrazila do Brna. Bylo mi dobře, měla jsem jasno o svých věcech víc, než kdy před tím.

Od té doby jsem se na všechny své problémy dívala objektivněji, protože jsem měla jejich řešení ve své moci. Uvědomila jsem si to pod úhlem mého vlastního tichého prožitkuˇz velkého cizího neštěstí, které se nedá napravit.