Povídky z venkova

U Vondrů

Moje kamarádka a ošetřující lékařka Saša to se mnou myslela vždycky dobře. Ale já jsem měla pořád milion výmluv, proč nemohu udělat to či ono, neměla jsem sílu vytáhnout paty z domu.

A tak - dalo mi to velkou práci, než jsem sama sebe přesvědčila, že se musím odpoutat od všeho, co mne stále drželo na jednom místě a odejít někam, alespoň na chvíli, kde bych našla nové podněty a nové lidi. V posledních letech jsem jak omámená přijímala tento svět se všemi jeho negativními projevy a dokázala jsem mu čelit.

Nadělala jsem si mnoho nepřátel, velmi zarputilých nepřátel. Mezi nimi bylo mnoho lidí, kteří se mne pokoušeli vmanipulovat do svého života a ovládat mne všemi svými neblahými prostředky jako je citové vydírání, polopravdy, líčené konflikty a vybírali si cesty, které vedly pod mou kůži. Dobře mi tak, nabídla jsem jim tuto možnost s tím, že jsem nepochopila, jak se chovat k lidem s takovými sklony, páchala jsem dobro a to se mi náležitě vracelo v nevděku a nepochopení.

Bylo zbytečné sedět pak kavárnách s jinými přáteli, kterým jsem si stěžovala na svou situaci a kteří přitom, jak jsem pochopila, byli ve stejném vleku. Jen o něco chytřejší než já. Uměli to utnout. Takže jsem sama, sedíc v prvním poschodí brněnského domu Pánů z Lipé, ve stylové arabské čajovně, mém oblíbeném azylu, dospěla k názoru, že pokud se pouze vozím na kolotoči, tak nejdu dopředu, jakož i lidé, kteří tam sedí se mnou. A lítáme pořád mezi několika styčnými body našich konverzací : " Proč mne nemáš ráda ? Proč jsi tak chladná ? Ty nemáš soucit ! Ty jsi sobecká ! S tebou se nedá vyjít ! Proč jsi tak divná ?" Ve stejné vzdálenosti od sebe jsme se vzdalovali jeden od druhého a potkávali se očima plnýma výčitek. Měla jsem nabýt pocitu, že žiju mezi samými vyladěnými lidmi, dokonalými, naprosto racionálními, zatím co já jsem iracionální, rozházená do všech koutů světa, s přihlouplými názory a neschopná normální komunikace ? A nejdůležitější bylo, mít pocit neustálé viny za hysterii mé matky, za nenávist mého otce k opačným názorům, než zastává on, k potměšilému jednání mých sourozenců a konečně k obojakosti mého nudného partnera, kterému už nezbývá nic, než se "pouze se mnou milovat" ?

Naposledy , to už se přelil pohár mé trpělivosti, mne zradil člověk, s kterým jsem spolupracovala a kterému jsem věřila. A to z jednoho docela malichernému důvodu. Pomohla jsem mu se dostat z téměř beznadějné životní a finanční situace a dala jsem svým dílem život jeho práci. Nebyla jsem připravená na to, že by nemyslel na úrovni, do jaké se sám pasoval, jako člověk, který věří v Boha, který chápe, co je jeho povinností jako věřícího člověka atd. atd. , tedy všechno to, co naprosto degraduje veškerou duchovní mravnost a rovnováhu ve chvíli, kdy je fatálně z nějakého důvodu porušena.

Zdá se mi to směšné, naprosto směšné, když si vzpomenu na váhy, na jedné misce leží všechno, co činí člověka člověkem a na druhé misce balíček tisícovek. A ta miska s těmi tisícovkami snad převáží všechny hodnoty na misce první. Už dávno vím, že je to špatná volba, že všechny odměny a spravedlnosti a práva přicházejí až potom, ne dřív. A v pravý čas.

Jenomže jsem si stále kladla mučivou otázku, kdo jsem, co jsem, kam směřuji, k čemu směřuji a proč tam směřuji.

Zkoušela jsem si zopakovat nějaké selanky z dětství, nic to nepomohlo. Jen mi bylo líto, že je to všechno pryč. A protože jsem si říkala pořád dokola, že musí být cesta z toho kruhu, začala jsem jí vlastně už na počátku této úvahy, nebo přání, jak chcete, hledat. Tak to byl můj život před tím, než jsem nacpala do kufru svého obstarožního Saabu svá zavazadla, podívala jsem se ještě jednou do svých oken, zda jsem je dobře zavřela a s úlevou jsem se nechala obejmout záchranným pásem a zabouchla jsem mezi sebou a tímto světem na čtrnáct dní mé dovolení, dveře. A tak jsem si pozpěvovala, že do první bystřinky hodím mobil, z nějaké skály svůj notebook se vším, co v něm je a zapadnu do předem pronajatého pokoje v Orlických horách.

Tam mne opravdu hodně táhly vzpomínky na kouzelné scenerie a vůni vřesů a borovic a lip a bříz, můj bože. Když jsem vyjížděla z Brna, tak jsem nahlas řekla, všem vám odpouštím a zapomínám. Běžte se všichni vycpat !

Takže, moje cesta byla cestou jarní přírodou. Do toho mi hrály písničky Jana Nedvěda, které mám ráda ve chvíli, kdy toužím slyšet o lásce a jejích vlastnostech. Kvůli Nedvědovi se mi mí přátelé posmívají, že jsem obstarožní romantik. Buď ho nikdy neposlouchali anebo mu nerozumí a nebo nechápou tu prostotu a jednoduchost, v které se skrývá počátek té touhy " do kapsy občanku a k tomu korun pár" .

Kolikrát se mi chtělo vstát od svého pracovního stolu, zamknout kancelář a jít v tuláckém ránu s nějakými slušnými lidmi, jen tak ? V maskáčích a vysokých botech, s kytarou v náručí ? Tyto sny mne vždycky provázely, když mne tlačily boty, tísnily mne šaty a musela jsem se usmívat na někoho více, na někoho méně, pozorována všemi okolo.

Podívala jsem do mapy a viděla jsem, že jsem skoro u cíle. Malá vesnička, pár čísel a kostelíček a jedna kaplička. Kolem úhledný hřbitůvek, upravený jako zahrádka. Důvěřuji takovým místům, zvláště, když z nich dýchá klid a mír a smír. A tady to bylo jak na dlani. Zastavila jsem a chvíli jsem se dívala kolem. Obloha byla přívětivě zbarvená. Mraky jak peřinky ležely v modři a do toho svítilo sluníčko, tedy lépe, do toho se usmívalo sluníčko. Zem ještě voněla po novém probuzení a ptáci měřili svými křídly prostor.

Nasadila jsem si brýle, abych lépe viděla, kde vlastně je ten domek s věžičkou, jediný, v kterém mám strávit těch pár dnů odpočinku a zapomění. Ano, už se rýsovala předemnou. O těch lidech, kteří mi to umožnili, jsem nevěděla vůbec nic. Zastavila jsem opodál a uviděla jsem nějakého muže, jak sedí na zídce a drnká si na kytaru. Když mne uviděl, tak seskočil a já musela zkonstatovat, že je tedy velmi hezký, ovšem jinak, než muži, které jsem znala ze svého života. Úplně jinak.

" Vítám vás," řekl mi a já mu podala ruku a představila jsem se.

" Vaše jméno znám, maminka mi ho řekla. Mám vás uvést dál, ukázat vám pokoj a tak. Maminka šla nakoupit. Máte nějaká zavazadla ?"

Přikývla jsem a zvedla kufr od auta.

" Vy se sem míníte přestěhovat navždy ?" zeptal se mne s takovým laskavým úšklebkem, když uviděl napěchované tašky.

" Ne, to ne, jsou tak knihy a počítač a šatstvo a tak. "

" Vy jezdíte na dovolenou s počítačem ? " rozesmál se a vyndal moje zavazadla.

Šla jsem za ním dovnitř do přívětivého domu, byl tam opravdu stylový pořádek, všechno na svém místě. Místnosti nebyly velké, ale příjemné, jednoduché, účelné. A hlavně takové starobylé, jakby se nábytek dědil z pokolení na pokolení. Na stole vévodil krásně vyšívaný ubrus s vázou, v které byly zelené větvičky, kočičky.

" A tady je váš pokojík. "

Otevřel dveře do malého pokojíku, vymalovaného růžovou barvou. Postel byla zastlána a na ní starodávný přehoz z třásněmi. Na zdi viděl obraz Madony s dítětem Vysoká úzká starodávní skříň a stolek s židlí, na oknech muškáty a čisťounká záclona, která povívala ve větru, který se voňavě vtíral do okna.

Stála jsem bez hnutí a dívala se na tu krásu, s pocitem hlubokého štěstí a osvobození. To byl ten silný pocit, který jsem postrádala.

Položil má zavazadla na podlahu ze ztlučených a mořených prken.

" Dáte si kávu nebo čaj ?" zeptal se mně s trochou údivu, že mlčím a dívám se kolem.

" Vám se tu nelíbí, že ?" zeptal se mně, aniž čekal na odpověď na první otázku, jaksi naléhavě.

" Nemám slov. Je to krásné, nikdy jsem nic podobného neviděla. "

" Tak kávu. Půjdu ji namlet. Tamhle je koupena a toaleta, ručník máte čistý. Máte ráda bábovku ?"

" Ano. " Špitla jsem a jak zavřel dveře, vybalila jsem si toaletní potřeby a mazala do koupelny. Pak jsem se vrátila ke svým zavazadlům a vybalila malé dárky, které jsem jim přivezla.

" Něco jsem přivezla na přivítanou. Jen takové maličkosti. " Položila jsem balíčky na stůl a posadila se.

" To nemuselo být. Co máte dnes v plánu ?" Rozbalil však první balíček, kde byla krásný hedvábný šátek bohatě na kraji vyšívaný, pro paní Vondrovou, tak se jmenovali mí hostitelé, Vondrovi.

" To je šátek do kostela," řekl a zálibně se na něj díval, " ten bude mamince moc slušet. "

Pak rozbalil další balíček, v kterém bylo pár takových maličkostí do kuchyně a vyšívaný ubrus.

" To jste dělala vy ?" zeptal se mne a usmál se.

" No, vyšívala a nemám ho komu dát. Myslela jsem, že udělám radost. "

" A vy ho nepotřebujete ?"

" Ne. Nedělala jsem ho pro sebe. Chtěla jsem .... Ale to je jedno. " Chtěla jsem říci, dělala jsem ho pro svou matku, ale nechtěla jsem tahat do této atmosféry neklid ze svého života.

" Tady je káva, tady bábovka. " Postavil přede mne konvici s kávou, která omamně voněla.

" Tak co máte dnes v plánu ?"

" No, je deset hodin, trochu se půjdu podívat po kraji. Je to tu moc hezké, chtěla bych si nafotit pár fotek s dopoledním světlem. "

V třetím balíčku byly zpěvníčky na kytaru. Zalistoval v nich.

" Děkuji vám. Vy jste věděla, že hraji na kytaru ? Ale nic moc, já jen tak. "

" No, vaše maminka se zmínila v telefonu, sama také někdy drnkám, když mám čas. "

V kabelce mi zazvonil mobil. Matka.

" Jak si to představuješ tak ujet a ani se nerozloučit ?" vyletěla na mně.

" Mami, já jsem ti říkala, že jedu na dovolenou. "

" Shání tě tu spousta lidí, Ty jsi tak nezodpovědná. "

" Všichni to věděli, že jedu pryč, tak proč mne shání ?" zeptala jsem se logicky a přitom jsem ke svému hostiteli vyslala omluvný pohled.

" Kam jsi jela ? Za cizími lidmi ? To nemáš dost vlastních ? Měla jsi jet k moři. Já jsem ti říkala, abys jela k moři. A vzala jsi si prášky ? Nezapomněla jsi si je zase vzít ? A kdy přijedeš ?"

" Za deset dní. "

" Dobře, tak se ozvi. "

" Ano, ozvu se. "

Vypnula jsem mobil a dala ho zpátky do kabelky.

" Vychladne vám káva,"[ řekl a sedl si také ke stolu a nalil si do hrnku a zalil mlékem.

Ukrojila jsem si kousek ořechové bábovky a zakousla se do ní. První okouzlení ze mě spadlo, zase jsem tu seděla jako malá holka, která provedla něco hrozného.

Mlčky pojídal mohutný kus bábovky a drobil na talířek.

" No, myslím si, že máte po náladě, co ?" řekl do toho trapného ticha.

" Ani ne. Zachvíli to přejde. "

" Máma tu bude co nevidět. Já musím zachvíli odjet. Vy si odpočiňte na té procházce. "

Docela mne to mrzelo, co se stalo, protože po dlouhé době jsem měla krásné pocity. A jsou pryč.

" Ukažte mi, jaký máte foťák," řekl. Vyndala jsem z kabelky malý digitální fotoaparát.

" Moc hezký," řekl a prohlížel si ho.

" No, pořídila jsem si ho na malé historické objekty, píšu o nich knihu. "

" Vy píšete knihy ?" udivil se.

" Ne, já jen občas, malé průvodce po České republice. Specializované na historické pamětihodnosti. "

Vrátil mi ho a já jsem pocítila, že se mi vrací klid.

" Mohl bych vás o něco poprosit ?" zeptal se mně najednou. Byla jsem v tu chvíli ochotná mu splnit kdejaká přání. Ten člověk na mne působil tak harmonicky, protože měl otevřenou tvář a oči tak jasné, pěkný úsměv a líbily se mi i jeho světlé vlasy, pěkně moderně upravené, štíhlé sportovní tělo. Vypadal tak křehce, jemně.

" Jistě, co potřebujete ?" zeptala jsem se ho tím navyklým tónem společenského předurčení.

" Půjčte mi svůj mobil. " Řekl to rozhodně, nikoliv jako prosbu, kterou jsem očekávala.

" Jistě," řekla jsem a vyndala jsem svůj mobil z kabelky.

" Vrátím vám ho, až budete odjíždět. "

Souhlasila jsem, stejně je mi tady na kočku. Mezitím přišla paní Vondrová z taškami a hned ve dveřích mne vítala. Podala jsem jí ruku a pochválila dům i zahrádku, bábovku a kávu a jejího syna.

" To jsou krásné věci, to jste nemusela. "

Okem hospodyně pak přelétla kuchyň, jestli není něco v nepořádku.

" Tak jste tady. Bylo mi řečeno, že potřebujete vydechnout. Tady si užijete. Se synem jste se seznámila, v pokojíčku jste byla. Takže, pokud mi nechcete pomoci s obědem, můžete se chvíli projít. Tady je všude tak krásně. "

" Pomohu vám s obědem. " Rozhodla jsem se.

" Ale chtěla jste jít fotit za dopoledního světla, ne ? řekl z předsíně a obouval se.

" Jen běžte, to já jsem jen zvyklá tak mluvit. Běžte se projít ven. A ty, Honzíku, jeď opatrně. "

Tak Jan se jmenuje.

Zaujal mne, o tom žádná. I když o několik let je mladší než já. Brrr .... . takové myšlenky. A má můj mobil. To se jistě dozví věci !

" Nejlepší je, když půjdete tam, směrem k tomu kopci, bývají tam ovce na pastvě, je tam pěknej výhled. "

Ukázala mi směr z okna.

Pak uklidila mé dárky do malé zdobené komody.

" A neciťte se tady jak u cizích. Určitě tu nebudete naposledy, to vám garantuji. ".

" Víte paní Vondrová, jsem trochu zmatená. Pořád se nemůžu nějak vzpamatovat. Nečekala jsem takové přijetí. Když mi doktorka doporučila tento pobyt, u vás, nevěřila jsem, co zažiju. "

" Však vidíte, jsme normální lidi. Pronajímáme pokoj lidem z města. Jsme spokojení, nepotřebujeme víc, než máme. Tak běžte, ať nezmeškáte sluníčko. "

Prošla jsem malým náměstíčkem s lipami a nezbytným pomníčkem, kde mne zaujal starodávný kříž se Spasitelem. To působilo tak klidně až melancholicky. Namířila jsem na to místo objektiv.

" Dobrý den, vy jste ta od Vondrů ?" pozdravil mne starší muž z kolem. " já jsem nějaký Kilijánek. Ať se vám u nás líbí. ".

Pozdravila jsem ho a usmála jsem se. Měl takový zvědavý pohled vesnického člověka. Alespoň jsem si to myslela, ale později jsem se přesvědčila, jak mám pomýlené pojmy a dojmy.

Snímek se mi povedl. Sedla jsem si chvíli na lavičku a nechala se unášet krásným dopolednem.

Nad spoustou věcí jsem vlastně ani moc nepřemýšlela, brala jsem je takové, jaké byly a zapomínala na různé souvislosti, proč se udály tak, jak se udály v určitém čase a prostoru. Trápila jsme se jimi, ale to bylo asi tak všechno, co jsem pro jejich zahnání byla schopná udělat. Ale teď ......... vůně vzduchu probouzejícího jara protíná vůně obědů z těch několika domků. Občas je slyšet zaržáni koně, občas křik dětí a tlumené vysílání radia. Je pondělí, lidé jsou asi v práci. A nebo někde pryč. Odpoledne se vrátí a naplní maličké krámky s potravinami a smíšeným zbožím.

" Dobrý den," pozdravil mne příjemný mužský hlas. Otevřela jsem oči. Předemnou stál místní farář a měl příjemný úsměv.

" Dobrý den," odpověděla jsem mu a také jsem mu ten úsměv vrátila.

" Vy jste tak od Vondrů, že ? Všiml jsem si, když sem přijížděla v takovém černém Saabu. Tak ať se vám tady líbí a zvu vás na mši. "

" Ráda přijdu. "

" A také se přijďte podívat večer na faru, budeme tam zpívat. Pokud byste chtěla, můžete se přidat. To víte, tohle je malá dědina, každá změna je tu vítaná. "

" Asi bych vám měla říci, pane faráři, že nejsem katolička, vadí to ?" usmála jsem se.

" Ne. Nevadí. " Opětoval mi úsměv a ještě jednou mne pozdravil.

Zvedla jsem se a pomalu jsem stoupala tím směrem, který mi z okna ukázala paní Vondrová. A pak ... otevřela se předemnou krásná krajina plná zeleně a jasu, na stráni se pásly ovečky a hlídal je huňatý pes a kluk s píšťalkou.

" Ahoj, řekl mi ten chlapec a vstal.

" Ahoj, ty nejsi ve škole ?"

" Máme volno. A tak tu hlídám ovce. "

" Můžu si přisednout ?" pokývl a nabídl mí místo. Z toho místa byl krásný pohled do otevřené krajiny, které lemovaly nevysoké kopce.

" Podívej, až tam jsem byl s tátou. " Ukázal na jeden z nich, zalesněný a nevysoký, " pěkný výlet. Snadno se tam dostačen půjdeš pořád rovně tím údolím. "

" Ty ovečky jsou hezké," řekla jsem a namířila na ně objektiv.

" Ukaž, ty máš krásný foťák. "

Půjčila jsem mu ho. Chvíli se na něho zvědavě díval a pak mi ho opatrně vrátil. S takovou jakousi touhu, mít ho také. Cítila jsem to.

" Tak já jdu dál, " vstala jsem a očistila si rifle od trávy.

" Jo, neboj, tady se ti nemůže nic stát. "

Ten den byl ve mně vyvoláván neustálý pocit bezpečí. A pak jsem už na své cestě nikoho nepotkala. Jen jsem prožívala kouzla okamžiků a radosti , měla jsem v sobě neobyčejnou sílu prožitku a přes její prizma jsem byla schopná už za tak krátkou dobu vyhodnotit svou vnitřní situaci. Vrátila jsem se k večeru. Paní Vondrová mi přinesla na stůl talíř s polévkou, která voněla houbami a usmívala se.

" Tak jaké to bylo ?" zeptala se a čile se pohybovala po kuchyni.

" Neskutečně krásné. Jsem šťastná. "

" Pan farář vás pozval na faru. Říkal mi to. Honzík tam chodí hrát, zavede vás tam. "

" Tak to se musím nachystat. "

A tak jsem prožívala den za dnem, v krásném prostředí, mezi lidmi, které jsem si oblíbila. Každý večer jsem chodila zpívat na faru s Honzou, který hrál na kytaru a usmíval se. V poledne jsem chodila ven a kochala se přírodou, o svých zážitcích jsem si pečlivě vedla deníček, nafotila jsem spoustu krásných fotek, které jsem jim večer ukazovala. Říkali mi, že se tak nikdy na svůj domov nedívali. A tak se chýlil konec mé dovolené.

Poslední večer jsem seděla sama s paní Vondrovou v kuchyni u bílé kávy a tvarohových buchet, které jsem pomáhala mísit. Byla nějak zamlklá.

" Paní Hano," oslovila mne tak poprvé, jakoby mi chtěla říci něco vážného," bude se nám po vás stýskat. "

" Mně asi také, paní Vondrová, po tom všem, co jsem tady krásného viděla a zažila. Tolik štěstí, jemnosti, krásy a laskavosti. Mohu říci, že jsem opravdu šťastná, však víte. Jak jste říkala na začátku, budu se sem ráda vracet. Je to svět, v kterém se neumírá. "

Zvedla ke mně oči. Měla jsem pocit, že jí trochu zrudly, ale slzy se v nich neobjevily. Chvíli o něčem přemýšlela a v tom zamyšlení shrabovala drobky buchet do nastavené dlaně.

"Měla byste asi vědět, že můj Honzík je čerstvý vdovec, Alenka, snacha, před třemi měsíci umřela při porodu i s dítětem. Vy jste si sem přišla léčit nervy a přitom ani nevíte, co pro nás naopak znamená vaše přítomnost. Přinesla jste změnu a radost. Vaše dárky jsou velmi krásné. Neumím to říci líp, promiňte. "

" Můj Bože," vyjelo mi z úst.

" Ta vaše přítelkyně, co vás sem doporučila, je moje dcera, Honzíkova sestra. To jste nevěděla. Moc sem nejezdí, nemá čas. A pak, od té doby, co se to stalo, nemá odvahu se tu ukázat. Lidi si myslí, že jako lékařka měla pro Alenku udělat víc, než udělala. Já si to nemyslím a Honzík jakbysmet. Místo sebe nám darovala vás, říkala, že vy nám přinesete zase trochu radosti a měla pravdu. I když jste tohle všechno nevěděla, přinesla jste nám hodně útěchy v těch několika dnech, kdy jste si s námi povídala. Tak je to. "

A konečně se rozplakala. Když se vrátil Honza, všechno bylo už uklizeno. Vrátil mi mobil. Smál se, kolik mně volalo lidí a že jim vysvětlil, proč zrovna nemohu s nimi mluvit. Když jsem si překopírovala fotky do notebooku, požádala jsem ho, aby ten foťák dal klukovi, který občas pase ovce na té protější stráni. Usmál se a stiskl mi ruku. Objala jsem je a ráno jsem ještě za svítání vyrazila do Brna. Bylo mi dobře, měla jsem jasno o svých věcech víc, než kdy před tím.

Od té doby jsem se na všechny své problémy dívala objektivněji, protože jsem měla jejich řešení ve své moci. Uvědomila jsem si to pod úhlem mého vlastního tichého prožitkuˇz velkého cizího neštěstí, které se nedá napravit.