O kouzelném parfému

Kdysi dávno, za francouzských válek, se přistěhoval na předměstí Paříže Josef se svou rodinou. Otevřel si lékárnu a brzy za ním chodili lidé z celého okolí. Povídalo se, že dělá zázračné léky a masti. Bránil se takovým řečem a vysvětloval, že jde o staré receptury, které koupil od arabských lékařů, když ještě žil ve Španělsku. Ale lidé rádi na zázraky uvěřili, protože války je uvrhly do bídy a zemí se šířily nemoci. To byl snad důvod, proč si o něm vykládali, a jeden ho doporučoval druhému.
 

Josef měl malého syna, Jan se jmenoval. Byl to takový tichý chlapec, samotářský a zamlklý. Tak se mu jevil, ale nevěděl, že ho pozoruje při práci. Stával za dveřmi, když jeho otec v noci připravoval léky. A protože Josef měl ten zvyk, že si recepty přeříkával nahlas, Jan se je brzy naučil nazpaměť. A také pozoroval, jak se míchají různé léčivé složky, tu nad ohněm, tu v chladu. A když Josef svou práci dokončoval, Jan rychle utíkal do své ložnice, aby ho otec nepřistihl. A pak snil o tom, že bude jednou velkým lékařem, který vyléčí celý svět.

Za pár let, a to už Jan uměl číst, psát, počítat a ovládal latinu, řečtinu i francouzštinu, koupil Josef dům, daleko za městem. 
"A kdo si myslíš, že bude k nám jezdit? Jak se uživíme?" hubovala matka.
"Jen se neboj, všechno mám promyšlený," tvrdil Josef a držel v ruce nějaký list, na kterém se houpala královská pečeť.
"Já bych jim nevěřila, muži. Sice jsi léčil chudé lidi, ale měli jsme vždycky pravidelný, i když nevelký příjem. Ale páni, ty jsou zvyklí žít na dluh. Chudáci se dluhů bojí."
"Rebeko, ty tomu nerozumíš. Uvidíš, že všechno půjde hladce. Jako po másle."
 

A přišla krutá zima. Cesty byly zaváté sněhem. A přesto každý týden jezdil posel v malém kočáru, taženém čtyřspřežím, kterému Josef dával v balíčcích léky a pak vkládal peníze do krabice a zamykal. Někdy i usedl a Johanka ho pohostila koláčem, horkým vínem nebo kávou.
"Je zle. Vypukla epidemie. Hodně lidí už pomřelo," slyšel Jan novinky z města, "a taky se čeká královna. Chudinka. Zrovna v té zimě a při těch nemocech. A že zemřel starý doktor, takže asi zavolají babici."
"Té půjde zrovna o život, jestli se něco při porodu stane."
"Ba, ba, nemají rozum. Myslí si, že se všechno dá zaplatit. Hlupáci," odplivnul si posel.
"Jen je nechte být, každý podle svého rozumu," řekl Josef a nalil mu zase vína. 
"Já už musím zpět, dokud je světlo."
Když posel odjel, Josef se chystal do své laboratoře.
"Poslechni, muži. Co když si vzpomenou na tebe?"
"Co tím myslíš?"
"Jsi přeci královský lékař," připomněla mu Johanka.
"A o tom pochybuji. Nevzpomenou."
Johanka uložila Jana do postele a sama se chystala ke spánku. A najednou uslyšeli ržát koně poblíž domu. Jan vyskočil z postele a přitiskl obličej na okno. Z kočáru vystoupila nějaká dáma v širokánských sukních a zazvonila u dveří.
"Co si přejete?" slyšel matčin hlas.
"Doktor musí ke královně. Okamžitě."
Viděl svého otce, jak v dlouhém kožichu a s lékařským kufříkem nastupovat do kočáru.
Johanka rozsvítila svíce a sedla si ke stolu.
"Mami, kam odjel tatínek?"
"Buď tiše a pros, aby se nám vrátil,"  šeptla.
Uběhl týden, ale Josef se stále nevracel, ačkoliv sníh na cestách polevil. Johanka se snažila udržet chod domácnosti a lékárny. Konečně se objevil, jednoho dne, posel. 
"Královna porodila syna," řekl, "váš muž na rozkaz krále musí u ní být, dokud se nezotaví a posílám vám tady peníze. Nebojte se o něho. Bude teď slavný."
Ale sláva je jen polní tráva. Josef přijel další týden a měl horkou nemoc. 
"Tatínku, co mám udělat, abys byl zase zdravý?" ptal se ho Jan a držel ho za ruku.
"Jo, chlapče, to je to. Lidé tomu říkávají – kovářova kobyla chodí bosa -. Nemám ani sílu si namíchat lék."
"Já vám ho namíchám," řekl Jan.
"A jakpak bys to dokázal? Nikdy jsi to nedělal."
"Jen se nebojte, tatínku. Nadiktujte mi recept a uvidíte."
A skutečně! Pomocí syna Jana se Josef uzdravil a shledal, že má v něm svého nástupce...

A tak ho začal zasvěcovat do lékařského a lékárnického umění.
"A pamatuj si, chlapče. Nikdy neslibuj lidem víc, než umíš. Žádné kouzelné nápoje a zázračné parfémy. Nic takového neexistuje. Takové hlouposti už přivedly mnoho našich lidí na šibenici. Nebo do vězení."
A tak Jan pilně studoval, až Josef doznal, že mu může svou praxi s lehkým srdcem odevzdat.

Avšak, situace se stále zhoršovala a tak se celá rodina rozhodla, že přesídlí do jiné země. Josef tam měl mnoho přátel a známých, počítal, že nebude těžké zavést lékařskou a lékárenskou praxi. Chtěl Janovi ještě pomáhat, protože to přeci jen bylo jiné prostředí. 
"Otče, dostal jsem pozvání na koncert," mával jednoho dne s lístkem.
"A kdopak ti ho dal?" zeptal se Josef opatrně a shledal, že lístek je příjemně naparfémován.
"Byl za dveřmi a na mé jméno."
"Tak na tvé jméno. Zdalipak si tě nevyhlédla nějaká slečinka? Janu, pozor! Já mám pro tebe vybrané jiné slečny z dobrých rodin."
Nasadil si brýle a prohlížel si ještě jednou lístek.
"Ale ten je z knížecího domu, chlapče. Tak od nich raději nejdál."
"Tatínku, vždyť jde jen o koncert," řekl Jan a díval se na matku. Ale ani ne její tváři neviděl známku souhlasu.
"Proč?" zeptal se nechápavě.
"Poslouchej, Jene. A jednou pro vždy. Nekoukej po dámách, které k nám nepatří. Žádná si tě nemůže vzít za muže. Nikdo ji to nedovolí. Tak svět stojí a tak to bude i nadále."
Jan sklonil hlavu.
"Ale já ji miluji, otče."
"Koho?" zvolal Josef.
"Komtesu Ulriku."
Josef si musel sednout.
"Tak na ten koncert jdi, chlapče. Jiná pomoc není."
 

Josef byl nejen moudrý lékař, ale četl i ve starých lékařských knihách. Věděl, že každý má svůj osud a kdyby sebevíce zbraňoval, nic to nepomůže. Jen mu bylo líto syna. 
Čekali na něho téměř do půlnoci. A oddechli si, když slyšeli, jak odemyká dveře. Hned na první pohled zjistili, že Jan nepochodil. Zavřel se do laboratoře a do rána tam něco dělal.
"Měl bys tam za ním jít," řekla Johanka.
"To si musí vyřídit sám," odpověděl Josef s očima plnýma slz. Ráno viděli oknem, jak Jan spěchá k zámku. Josef šel do laboratoře, ale ta byla vzorně uklizena. Johanka šla za ním.
"Necítíš to? To je nádherná vůně," řekla.
"Máš pravdu. Nádherná vůně," řekl Josef znepokojeně a přivoněl k jedné baňce.
"Rebeko, on vyrobil parfém. Ale jaký."
Rozemnul kapičku, která tam zůstala na dnu, v prstech a přičichl k němu.
"To je nádhera," zašeptal a Johanka si také přivoněla.
"Je krásný. Myslím, že je jedinečný."
Josef mnul stále vůni mezi prsty.
"Ten náš chlapec přeci k něčemu bude," řekl a vzal Rebeku za loket, aby ji vyvedl z laboratoře.
Ale když se vrátil, měl zarudlé oči a zavřel se do pokoje.
"Nebudeme se ho na nic ptát," rozhodl Josef. A o parfému už nepadlo ani slovo.
 

Uběhla dlouhá doba. Jan už byl starý muž a měl také syna, kterému se chystal předat lékárenskou a lékařskou praxi.
"Ale nejdřív se oženíš," řekl Jan přísně.
"Ale tatínku. Mně se ještě nechce. A ani žádnou nevěstu nemám."
"To je tvoje chyba. Tak si nějakou najdi. Co takhle Marie? Její otec má zavedený obchod s knihami a starožitnostmi."
"Tati, já bych ..." 
Nedořekl. Jan vstal a postavil se synovi tváří v tvář.
"Řekl jsem, že to bude Marie. A dost."
 

A syn ho uposlechl. Jan odešel do svého pokoje a vyndal ze stolu malou lahvičku. Opatrně ji otevřel a přivoněl si. Vzpomínky na Ulriku! Takové ponížení jeho syn nesmí zažít. Nesmí! Pak lahvičku opatrně zavřel, dal ji do kapsy a šel dolů. Viděl ho, jak se opírá o rám okna a dívá se do ulice.
"Podívej se, chlapče. Pokud máš nějaký problém, svěř se mi. Jsem tvůj otec a dovedu pochopit téměř všechno. Ale ne dovolit."
A poslouchal vyprávění, přerušované smutnými odmlkami, o lásce, kterou přeci tak dobře znal. Sáhl do kapsy a vyndal lahvičku.
"Tady máš pro tu dívku dárek. Rozluč se s ní a poslechni mne. Vím, o čem mluvím."
Ale ten dárek udělal jinou službu, než Jan předpokládal.

Jeho syn se oženil s jinou krásnou dívkou a ještě se dočkal vnoučat.

A tak šel čas. Josefova lékárna dostala název "U sedmi růží" a dědila se z generace na generaci.  Jenomže pak už nikdo z rodiny už nechtěl pokračovat, protože ve městech vyrostly krásné nemocnice a moderní lékárny, kde se prodávaly pastilky a pilulky. Lidé už bylinky nepoužívali. Ale přeci jen se ukázalo, že není všechno ztraceno.

Dívka, která se jmenovala Alice, právě dokončila školu. Babička ji vyprávěla celou historii rodiny a slavné lékárny a předala ji knihy se starými recepty. Ale recept pro kouzelný parfém nenašla. Trochu se trápila zvědavostí. Toužila po vůni a věřila, že ji potká štěstí. A jednou, když byla s babičkou v lese a sbíraly jahody, zeptala se jí přímo na kouzelný parfém. Babička ji ukázala na stráň, kde zrovna kvetl šípkový keř, na ni se usadily.

„Něco pro tebe mám, Alice, nosím to stále sebou.“ 

 Otevřela příruční kabelku, kterou s sebou stále nosila,  a chvíli hledala. Pak vyndala pěknou krabičku.
"Otevři ji, Alice."
Až se jí chvěly ruce, když ji otvírala. Byla v ní malá lahvička. Podívala se radostně na babičku.
"Jen si přivoň."
Zalila mne nádherná, nepopsatelná vůně.
"To je krása."
"A vidíš, tento parfém sehrál v našem rodě velkou roli. Tady máš recept a nedávej ho z ruky. Je zázračný. Až půjdeš na první ples, tak se s ním navoň. A uvidíš, co se stane."
 

A stalo se. Vůně přilákala jiného muže, než na kterého si myslela a prožila s ním krásný život. Recept na kouzelný parfém utajila před lidmi, ale ne před svými dětmi, aby jim pomohl při hledání štěstí v jejich životě.