Mnoha událostem se lze vyhnout
Jsou některé události v mém životě nevyhnutelné? Rozhodně, některé ano, ale většině se mohu klidně vyhnout, pokud dám na moudrost starých a nebudu dělat pokusy, předem odsouzené ke krachu. Na základě svých znalostí o dobru a zlu se ještě poinformuji, jak to asi funguje, když nastane nějaký problém, který je roven mé životní události a ne pouze nějaké malé epizodě. Ve skutečnosti jsme si své životní podmínky nastavili sami svou vlastní prací, svým údělem, který není dán shůry ale podmínkami, v kterých jsme ne narodili, vyrostli a jak jsme byli vychováni, pod jakým vlivem a také svým osobitým postojem k řešení problémů, svými činy, pro které jsme se rozhodli sami při dobývání „světa“.
A kdy se nám rozmarný Bůh směje?
Když si vezmeme sami víc, než nám náleží. K našemu nastavení mysli, schopnosti to mít a podržet u sebe v nezměněné kvalitě dobra. Stejně nám to bude odejmuto nějakými okolnostmi, protože sami neudržíme něco, co nám nepatří. Máme, ale pozbýváme. Protože omezujeme sami sebe jen svými myšlenkami, činy, konáními. Omezujeme sami své možné dobré příležitosti a možné, ještě nám skryté schopnosti svou vůlí nečinit to či ono z důvodů čistě sobeckých, z důvodů představ o pohodlí a rychlém úspěchu, kterému možná budou všichni tleskat, ale dlouho nám nevydrží. Brzy se jeho zdroj vyčerpá. A my padneme se spálenými křídly, na kterých nějakou dobu létala naše pýcha.
Zloději údělů a přímluvci
Z toho vyplývá, že každý člověk má svůj jedinečný osud. A proč? Protože jsme jedinečné, originální a neopakovatelné bytosti. A žádný jiný nemůže do osudu druhého člověka vstupovat a pokud to udělá, tedy začne událostmi, které se u někoho odehrávají, manipulovat, snažit se je ovlivnit, ať v prospěch nebo neprospěch té osoby, pak se vystavuje velkým problémům. Vztáhne na sebe jeho momentální úděl, ale ne, jak by si přál. Začne se to odehrávat i u něho, ale v úplně jiném gardu, tedy přímo úměrně k němu samotnému. A proto všelijací intrikáni, kamuflátoři a nepřející lidé nebo naopak přející si zakládají na pořádné problémy, které jen zvětši kapacitu jejich stávajících činů a vin o další činy, nebo viny, nebo jak to chceme v určité konstelaci nazvat.
Můžeme zmenšit utrpení druhého? Ano.
Ale pokud někdo „prosí“ za milovaného člověka, aby nemusel procházet nějakým zlem nebo utrpením, může mu svou myšlenkou, tak ušlechtilou a láskyplnou, pomoci. Protože během pronášení svých proseb zvyšuje k němu svou touhu a lásku, svou sounáležitost a otevřený cit. Tedy, to jsou případy, kdy člověk přes své duchovní cesty, jakkoliv vyspělé a vědomé, druhému posílá posilu, kterou on cítí a přijímá. A láska vůbec je tou nejsilnější cestou, jak zmírnit u druhých žal, bolest, utrpení a strádání. Jinak je můžeme třeba litovat po lidsku.
Víte, kdy se rozmarný Bůh směje?
Když s ním najednou, po nějakém zážitku, hrajeme své vabang. Když překračujeme rychlost na místech, kde je snížená, obrazně řečeno. Když se snažíme přelstít zákony přírody, když náš vnitřní hlas říká : „Klidně to udělej, co myslíš, však ten druhý se také na nic neohlíží.“ Jenže můžete být v pozici, kdy to udělat nesmíte, protože tak nejste nastaveni, nemůžete sdílet jeho cesty myšlení a nakládání s vůlí, jak je on zvyklý. Právě tam můžete udělat v životě fatální chybu. A rozmarný Bůh se vám směje. Protože jste uhnuli z cesty, najednou, po tlakem křivdy, s touhou po odplatě. Bez znalosti, jak se v takovém případě bránit. Nechávali jste to na jiných, na něm. Ale on s vámi nyní nesouhlasí. Vydali jste se na cestu, která není pro vás určená. Opustili jste něco důležitého, také svůj rozum, své city, své hranice, které jste si na počátku sami určili. Šli jste proti sobě, narušili jste harmonii a musíte se do ní vrátit novými způsoby. A to je nelehká cesta. Je o dalším sebepoznání, sebekontrole a také víře v sebe samotné.