K řecké filozofii mám vroucný vztah, protože je čistá a jasná. Ale je věnována pojmu člověk jako člen obce, nikoliv jako individuum, které do společnosti přichází svým zrozením a zráním a přináší do ní své "dary" ducha i fyzického stavu jako dospělá, zodpovědná a svobodná osobnost. Je zvláštní, že tato filozofie rostla v prostředí, které bylo stále ve válečném stavu a prostředí božstva, které nezasahovalo obvykle do života lidí. Je proto dobré číst přímo klasiky, nikoliv výtahy z filozofických script a učebnic, udělat zkoušku a víc se na to ani nepodívat.
Co nám přináší filozofie
Filozofie nás učí správně přemýšlet. A k tomu také slouží sokratovské rozhovory, které jsou pro dnešní dobu velmi obtížné. Jiným vzácným pramenem pro pochopení naší duchovní i filozofické kontinuity jsou židovské nauky. I ty mají svůj způsob vedení dialogu, logiky a přesného myšlení a navíc přináší i symboliku, v níž se vyjadřuje.
Jaké etické přínosy a důsledky má učení judiasmu a křesťanských nauk
Dějiny židovského národa jsou zajímavé tím, že jeho osudem bylo žít postupně s mnoha civilizacemi, které zde byly a kterých byl svědkem. Proniknout do tajů učeného myšlení není nic lehkého, zvláště, když s sebou nese nám neznámé vstupy, které pocházejí z předchozích civilizací. A proto ji dost těžko chápeme. Nicméně, ze Starého zákona vzešel Nový zákon, který je nám časově bližší, ale nevytvořil filozofickou půdu, ale duchovní. A protože navazoval na staré zvyklosti, pocházející ještě z Tóry, doba, která přicházela, musela ke svým novým a novým společenským podmínkám měnit poměr k člověku a jeho očekávání i splnění podmínek k životu v moderních společnostech. Ale základní etika, které vzešla z půdy křesťanství zůstala zachována jako požadavek pro sociální vztahy mezi lidmi, pro vztahy ke stáří, k ženám i dětem, pro posilování vědomí lidské důstojnosti a ochrany člověka jako individuální bytosti. V dějinách jsme se několikrát přesvědčili, jak je tento požadavek náročný a zároveň křehký, zvláště po tom, co se stal syndromem evropských dějin holokaust a osvětimská tragedie. Ale žádný jednotlivý člověk neunese tu tíhu dějin, v jejich průběhu se měnily společnosti a jejich představy o uspořádání vztahů k materiálnímu zabezpečení i duchovním hodnotám. Ani instituce, které měly nést dál eticko-duchovní hodnoty lidstva založené na dávných tradicích, nedostály vždy, v mlýně dějin, svého poslání. Ale i v nich se vyvíjela snaha pro porozumění a otevřenost, i když je lidé nevnímají jako svou nezbytnou součást pro rozvíjení materiálních potřeb a vnitřních potřeb.
A přesto existuje duchovní cesta ...
A nemusí být jen věřící lidi, i když je velmi těžké, aby ji člověk podnikal sám. Protože víra v cokoliv není věcí vůle, ale projevu vnitřního života, transcedentálního stavu člověka, která je mu přirozená a tomuto stavu se přiklání i jiné směry, podněcující lidskou činnost, jakou je například politologie. A nezapomenu, když jsem v roce 1995 vykonávala zkoušky k přijetí na obor politologie, se mne, dnes již zesnulý profesor Čermák ptal, zda uznávám transcedentálnost člověka. Přiznám se, že jsem se bála odpovědět kladně, po tom všem, co jsem zažívala v minulosti při podobných zkouškách, ale řekla jsem pravdu a udělala jsem dobře. Jistě, že poněkud tragické dějiny narušily a destruovaly vztah k duchovnímu způsobu života, takže není mnoho lidí, kteří se svým duchovním stavem zabývají, ačkoliv je člověku přirozený a žádá si pozornosti, stejně jako city i potřeby těla.
Základ našeho stavu mysli, duše a etického rozměru
Avšak všichni jsme prošli určitým vzděláním a výchovou v prostředí v kterém žijeme a díky výtvarnému umění, hudbě, literatuře je nám vlastní kultura, která z takových zdrojů vychází. Jako mnozí jiní, neodděluji materiální a duchovní život, protože jedno druhé podmiňuje. I takzvaný praktický vztah k životu se nemůže oddělit od vnitřních hodnot, které jsou kulturou nastaveny a člověk je během života všelijak nadhodnocuje, přehodnocuje anebo si tvoří vlastní priority. Možnosti, které se nabízejí, samy oslovují lidské nitro, a to přes prizma svých představ o tom co je dobré a co je zlé, po nich sahá a nebo je odmítá. A pokud ví, že dělá něco, co by neměl, se ptá - a jaký bude stav mého nitra, mé duše, až to všechno přijmu a udělám to, co se po mně žádá, abych dosáhl optimálního výsledku? Kdysi jsem četla několik rozborů, jak funguje svědomí lidí, kteří o něčem vážném rozhodují anebo se něčeho vážného dopustili. Není co závidět, většinou si lidé neumí ani představit muka, kterými člověk prochází, probudí-li se v něm, dříve nebo později svědomí. Nelze ho potlačit, utlumit, zahodit. Je to nejvyšší trest, který člověk zažívá a je lépe tomu předcházet.
Ježíšovo učení v ohni dějin
Zdánlivě jednoduché poučky, vysvětlené v podobenství se lidstvu vzdalují a přibližují podle jeho vnitřního stavu. Ale nezapomeňme, že Ježíš, ať byl jistě vynikající učitel, se vyjadřoval způsobem, který byl blízký světu, v němž žil. A to byl antický svět, v němž Judea žila své poslední chvíle jako stát před vyhnáním jejího židovského obyvatelstva. V tom tragickém momentu pro židovský lid i pro svět, který se mu otevřel, aniž to bylo požadováno. Tedy v tomto rozpoložení lidu, který žil v bídě duchovním úpadku, v nepředstavitelné bídě a v podnebí, v kterém se šířily fatální nemoci, jako malomocenství, smrtelné horečnaté onemocnění, mor a jiné choroby, se po velmi krátkou dobu procházel Ježíš se svou skupinou učedníků, aby se právě tito lidé stali prvními svědky rozbřesku nového kola lidských dějin. Mnozí hledali odpovědi, vycházející z jeho výroků na otázky moderní doby. Ale nenacházeli žádná direktiva. Dokonce Albert Schweitzer vysvětluje jeho kázání na hoře jako předzvěst apokalyptické doby, tedy zákon pro "výjimečný stav". Tato teze však byla záhy zavržena, ale chápána jako poselství k lidem, které zve ke spravedlnosti, která musí nastat na prahu přicházejícího božího království. Tím ovšem není míněno žádné zjevné království, jak se i v jeho době lidé domnívali, ale je to změna k novému lidství. A podle mého názoru, kázání na hoře by se nemělo omezovat žádnými poučkami, natož ho dogmatizovat, uzavírat a tak se zbavovat tíhy jeho vážného poselství. Nelze ho ani polapit do historických nebo teologických tezí. I když bývalo základem k nejrůznějším hnutím v historii.
A proto jsem se pustila do velmi těžkého úkolu s nejasným výsledkem, se znovu vrátit do doby, která předznamenala budoucnost, již ještě neprožíváme. A věřím, že se najde někdo, kdo napíše článek o horském kázání z pozice svého fundamentu, protože se přiznávám, že u tohoto momentu mne rozumy opouštějí. Stejně jako odlišit Ježíšovu osobnost od Mesiášství. Protože nejde o církevní pojetí, nejde o samo náboženství, které s sebou vláčí své peripetie a také vlnu sekularizace. Podle mého názoru je nutné znovu přemýšlet, na jakých základech stojí naše lidství, člověčenství, stav duše a mysli a zda je naděje, že se vyrovnáme s vlastním kulturním zázemím, které nám položila jako velkou otázku historie. Pak můžeme hovořit o tom, zda kráčíme směrem k optimálnímu vývoji, nebo přešlapujeme na místě, či směřujeme k úpadku.
© Maura, 01/2011