V dávných dobách lidé hledali místa, která jim působila útěchu a harmonizovala je. V kamenech, v pramenech a výjimečných místech. Mluví se o božištích. O posvátných místech. Ale o tom se dozvíte v mnoha jiných pramenech a dějinách náboženství. V těchto textech směřujeme trochu do jiných sfér. Takových míst na Zemi není mnoho, jsou vzácná, ale existují. Co lidé hledají? Jistotu, řád, klid, útěchu. To je to přirozené rozpoložení lidského ducha. Ne spěch, ne hluk, ne nátlak. Ani lidé ve starém Řecku nebyli jiní, než jsme my. Vždyť staré Řecko procházelo mnohými válkami a konflikty. Bylo třeba hledat útěchu před tragickými a bolestnými důsledky těchto katastrof. Kde? Možná v chrámech, ale také i svých filozofů. Jestli vám bude sledně připadat, že útěcha, poskytovaná řeckými filozofy je jistým způsobem psychoterapie, jak ji chápeme v dnešní době, pak nejde o podobnost čistě náhodnou.
Útěcha ve filozofii
Platon (427-347 př.n.l.) je autorem dialogu Faidon. „Dialog není ničím jiným než útěchou,“ říká Platon.
A o čem ten příběh vlastně je? Příběh Faidon zachycuje poslední okamžiky Sokratova života ve vězení. Jedná se o dialog mezi Sokratem, Simmiou a Kebetem. Simmias a Kebes byli Thébané a žáci Filolaovi. Co řeší? Obavu ze smrti? Vždyť dílo vzniklo v době, kdy byl Sokrates k smrti odsouzen. Ne, Platon neutěšuje Sokrata, nedává mu pokyny na poslední cestu, nemluví vůbec o smrti, ale o nesmrtelnosti. Víte, v té době to byla myšlenka velmi odvážná, protože se více než na nesmrtelnost věřilo v existenci po smrti. Ale právě tuto myšlenku Platon vůbec ve svém spise neřeší. "Jeho" Sokrates se smrti nebojí. Tvrdí totiž, že smrti bere hrůzu ten fakt, že i po ní je člověk pod vládou dobra. Mluví o tom, že „pro filosofa je smrt v podstatě útěchou samotnou“ (nepoužívá ale tohoto výrazu doslova). Filosof se totiž celý život snaží odlučovat duši od těla a připravuje se tak na její úplné odloučení, osvobození, očištění. Mezi tělem a duší je totiž asi takový rozdíl jako je mezi světem smyslů a světem idejí. Z toho plyne, že smrt se stává utěšitelkou, protože vyplňuje celoživotní filosofovu touhu po čistém poznání, jehož předmětem jsou jsoucna sama o sobě. V podstatě na tomto staví uvězněný Sokrates (nebo Platon?) celou teorii. Důmyslným dialogem s přáteli se dostává k tomu, že „tak jako vzniká ze života smrt, tak také vzniká ze smrti život.“ K tomu se také vztahuje myšlenka o rozpomínání na svět idejí. Ale Simmias má námitku. Pochybuje, zda duše má samostatné jsoucnosti, že může jít jenom o funkci těla. Kebes to činí ještě složitějším : „Duše přečká mnoho těl, ale s posledním přece jen umírá“. Simmiovu námitku vyvrací Sokrates: „Kdyby totiž byla duše skutečně jen funkcí těla, nebylo by možno uznat teorii rozpomínání ani pochopit rozdíl mezi dušemi dobrými a zlými a bylo by snad nemožné popsat vztah duše k tělu“. S tím vším Sokrates(Platon) nemůže souhlasit, protože předkládá následující tezi : „Duše je účastna ideje života, a proto není možné, aby byla účastna ideje opačné – smrti.“
Seneca jako zastánce pozitivního myšlení
Lucius Annaeus Seneca (asi 4 př.n. l. – 65 n.l.) se narodil v hispánské Cordobě a pocházel z váženého rodu. V Římě získal rétorské a filosofické vzdělání. V té době se také začal zabývat stoickou filosofií. V Římě potom pokračoval jako úředník. Ale císařem Caligulou nebyl příliš oblíben. Jen málo stačilo k tomu, aby jej nechal odstranit. Ani po nástupu císaře Claudia se Seneca neměl příliš dobře. Byl obviněn z nedovolených styků se sestrou zavražděného Caliguly. A znovu mu hrozila smrt. Místo toho ale "dostal" vyhnanství. Osm let (41-49) musel setrvat na necivilizovaném ostrově Korsika. Když se Seneca vrátil zpět do Říma, stal se vychovatelem Nerona. Neronova vznětlivá povaha jej ale nakonec přiměla k tomu, aby odešel do ústraní. O tři roky později byl obviněn z účasti na protineronovském spiknutí a na příkaz císaře spáchal sebevraždu. To je jen stručný životopis, milý čtenáři. Doporučuji vám, abyste si jeho dílka vyhledali přečetli. Tedy, v pravdě, kdo jiný mohl být lepším utěšitelem, než ten, který byl tak pronásledován nenávistí lidí a osudem? Víte, tento člověk však nehledal svůj vlastní bod pro svou útěchu, ale své útěchy směřoval ke svým blízkým, přátelům, aby právě jim, ne sám sobě poskytl útěchu. Je ale více než pravděpodobné, že Senecovy argumenty v těchto dílech zaznamenané sloužily stejně dobře i jemu samotnému. Zkuste se nyní zamyslet nad jeho působením jako utěšitele:
Útěcha pro Marcii
Marcia byla dcerou historika Cremutia Corda, který spáchal sebevraždu. Nejhorší ztrátou je pro ni ale smrt syna. Seneca se snaží odvrátit Marcii od bolesti a vypomáhá si při tom příklady z historie. Poukazuje na sestru i manželku Augusta, které přišly o syna. Jedna z nich se nedokázala se ztrátou smířit, zatímco druhá (Augustova choť) si zachovala v mysli pouze veselé vzpomínky na syna a smířila se s tím, co se stalo. Seneca tyto dva příklady nabízí jako rozcestí a výběr cest. Sám Seneca doporučuje druhou z nich.
Útěcha pro matku Helvii
Útěcha pro matku Helvii je adresována matce samotného Senecy. Ta velmi trpí jeho vyhnanstvím. Syn se ji tedy snaží utišit a i tady používá k argumentaci příklady. Vysvětluje jí, co je to vlastně vyhnanství. Říká, že v lidské duši je přirozený sklon ke změně sídla a ke stěhování, čímž se snaží jak sobě, tak matce pomoci ulehčit od utrpení.
Útěšný list Polybiovi
Polybios byl tajemník císaře, kterému zemřel bratr. Seneca se bojí, aby jej zármutek nezničil. Říká, že nemůže tolik truchlit, protože má vůči ostatním povinnosti, jako nikdo jiný (měl na mysli Polybiovu funkci). Seneca se už snaží utěšit i člověka nefilosofa. Používá argumentů a faktů, proti nimž nelze často nic namítnout. Jsou to skutečnosti, které nám jeho slova pomáhají připomínat:
" Údery předvídané dávno napřed dopadnou s menší prudkostí. Uvědom si, že jsi vystaven všem ranám a že střely, které zasáhly jiné, prolétly těsně kolem tebe! ... Kdykoliv někdo padne vedle tebe nebo za tebou, zvolej - Neoklameš mě, Štěstěno, a nezahubíš mě proto, že bych byl bezstarostný nebo neopatrný. Vím, co chystáš. Zasáhla jsi sice jiného, ale mířila jsi na mne."
Krásná je myšlenka, kterou vyslovuje Seneca jen o kousek dál ve stejném spisu:"Je třeba často připomínat svému srdci, že má vše milovat tak, jako by nás to mělo opustit, ba jako by nás to už opouštělo." Seneca se diví, proč můžeme oplakávat část našeho života, jakou je například smrt blízkého, když vlastně celý život je k pláči. Diví se, proč Marcie pláče pro smrt syna. Už od jeho narození musela vědět, že zemře. Smrt je pro něj (a pro všechny) osvobozením od všech bolestí. Tady snad můžeme spatřit nepatrnou podobnost s Platonem. I jemu by se možná líbilo, že Seneca považuje smrt za nejlepší vynález přírody. Větší podobnost je ale patrná v následujícím odstavci: "To, co nás obaluje, jak vidíš, kosti, svaly a kůže, která je pokrývá, obličej, pomocnice ruce a ostatní, co nás halí, jsou pro duši pouta a temnoty." Za zmínku stojí i to, že se Seneca přímo odvolává na dialog Faidon: "A přece Sokrates se stejnou tváří, s jakou sám jediný kdysi volal k pořádku třicet tyranů, vstoupil do žaláře, aby vzal onomu místu potupný ráz. Nemohlo se přece zdát žalářem místo, v němž pobýval Sokrates."
Nevím, zda vás utěší to, že utrpením lidé procházeli, procházejí a procházet budou. Jde o to, jakým způsobem nabýt po takovém prožitku rovnováhu. Někdo říká – člověk má volbu. Ano. I to je útěcha. Nikdo nemůže nikoho přesvědčovat o právnosti té či oné volby, pokud člověk ztratí v bolesti cíl a smysl svého života. Dokonce když vůbec začne ztrácet smysl života uchýlí se k drogám jako k východisku nebo útěše. Každý má svobodou volbu, nikomu to nevyčítám, že není dost silný, aby našel svou cestu a upřednostnil harmonický a rovnovážný způsob života. Ale já hledala vždy tu sílu, protože dosud mi život za to stál, abych ho ctila. Proto jsem hledala útěchu víc než jiné řešení.