Co je to blaženost?
Aristoteles ve své jedné části knihy Etika Nikomachova položil otázku, která, podle mého názoru, zaznívá nebývale aktuálně k dnešku. Co je to být blaženým člověkem a co je to blaženost. Může se člověk pocitům blaženosti naučit a nebo ji nabýt nějakým speciálním cvičením? Nebo pocit blaženost je dar, úděl či je náhodný? Dochází k názoru že blaženost je všem lidem společná ve svém podstatě, pokud pro tuto „ctnost“ nejsou otupělí. Z toho bych ráda s chutí vyvodila krásný závěr, že veškerá cvičení k pozitivnímu myšlení vedou k získání blaženosti. Je to zažívání dobra. Nástrojem k zažívání dobra by pak mohlo být umění, estetično, vše, co pochází z těchto sfér. Napadá mne myšlenka, že všichni lidé, napříč civilizacemi, šli cestou k získání blaženosti. Blaženost je stav duše. Víc k tomu zřejmě není co dodat. Ovšem každý člověk má rozdílný stav duše a proto dochází k různým prožíváním blaženosti.
Blaženost sama o sobě není trvalá
Aristoteles tvrdí, k čemuž se lze přiklonit, že k dosažení blaženosti je třeba dokonalé ctnosti a dokonalého života. Ale však podotýká, že se v životě děje mnoho změn a náhod. A nikdo není trvale šťastný a blažený, i když jeho stav duše je takový, že může blaženost přijímat. Není to tedy trvalá záležitost. I v životě lidí, kteří mají nitro nastavené k přijetí blaženosti, se mohou přihodit nešťastné zvraty, pro které je nakonec blaženými nelze nazvat.
Je nutné žít k dosažení blaženosti?
Z toho, co jsme řekli výše, vyplývá pochybnost, zda žijícího člověka lze nazvat blaženým a nebo si klást otázku, zda blaženost přichází po smrti, tedy tehdy, když už neprochází nebezpečím zvratů, které zažívá ve fyzickém životě.Řekli jsme si, ve shodě s Aristotelovým tvrzením, že blaženost je jakási činnost. Solón tvrdí že „teprve tehdy lze bezpečně nazývat šťastným člověka, když již unikl zlům a nehodám“.
Ale Aristoteles kroutí pochybovačně hlavou:
„Zdá se“, říká, "že i zemřelý má nějaké zlo i dobro, když přece je má i člověk žijící, ač toho necítí, jako pocty a hanby, štěstí a neštěstí dětí a vůbec potomků. Ale i v tom jest nesnáz. Neboť tomu, kdo šťastně žil až do stáří a podle toho přiměřeně zemřel, mohou se přihodit mnohé změny v jeho potomcích. Jedni z nich mohou být dobří a dojít života podle zásluhy, druzí však naopak, i jest patrno, že se mohou mít všelijak podle vzdálenosti od rodičů.“
A dokládá sám : „Bylo by to něco zvláštního, kdyby se i zemřelý spolu měnil a stával se šťastným a opět nešťastným. Ale zvláštní by to bylo také, že by se osud potomků nijak nedotýkal předků, ani po nějakou dobu.“
Kdy je člověk blažený
Pokud tedy přihlédneme ke konci života je možné člověka nazývat šťastným? Ne proto, že je šťastný v tu chvíli, ale proto že takový byl dříve. Pak to není nic zvláštního, pokud v době, kdy je skutečně blažený, se bude o něm tvrdit, že blažený je. Už jsme řekli, že žijící lidé nemohou být blažení, protože jim hrozí různé životní zvraty a změny, kdy stav blaženosti pozbývají. Proto, říká Aristoteles, že blaženost sama o sobě může být stálá a nepodléhat změnám ve své podstatě, zatímco osudy u týchž lidí se často pohybují v kruhu; nezávisle na její podstatě, jisté existenci. To je východisko k tomu, že nelze člověka jednou nazývat blaženým a po prožití zvratů zase nešťastným, protože potom by člověk, který byl nazýván blaženým vystupoval jako chameleón nebo nestálý člověk.
Závislost blaženosti na ctnosti
Je nebo není správné se řídit náhodami, ptá se Aristoteles. V náhodách není přeci obsaženo ani dobro, ani zlo. I když člověk určitou míru dobrého a určitou míru zlého zažívá i potřebuje,
„A přece“, rozvažuje Aristoteles, „pro blaženost jsou rozhodující ctnostné činnosti, v opaku pak opačné.“
V žádném lidském výkonu, říká, není tolik stálosti, jako v ctnostných činnostech, které jsou stálejší, než vědomosti. A ty ctnostné činnosti jsou nejstálejší, protože v nich lidé nejvíce a nejtrvaleji žijí a proto na ně nezapomínají.
Kdo je tedy blažený člověk
Blažený člověk, míní Aristoteles, bude mít právě to, co hledáme. Je to ten, který po celý život zůstane takový, jaký je; protože vždy a především ve svém jednání bude hledět na to, co je ctnostné a osudové zvraty, které ho stihnou, ponese statečně a pevně bez hanby. Protože jsou-li v životě důležité činy, pak se ctnostný člověk nemůže stát bídákem, protože ani ve chvílích životních zvratů nebude činit zlo a špatnosti. V životě se stane mnoho příhod, někdy velkých jindy nepatrných, přichází náhodně, jsou šťastné i nešťastné. Ty malé a nepatrné nemají však pro život velký účinek, ale přispívají ke zkrášlení života a zvláště je krásné užívat těch šťastných příhod. Ty nešťastné a zlé však stav štěstí zastiňují a tísní i stav duše, působí strasti a brzdí mnoho další činnosti. Ale Aristoteles i těm nešťastným příhodám dává význam v tom smyslu, že i v nich prozařuje krásno, když někdo snáší lehce i četné a obtížné nehody, nikoliv z necitelnosti, ale pro své šlechetné a velkomyslné smýšlení.
Blažený člověk se nemůže stát bídným, ale ani šťastným
Kdo je opravdu dobrý, ctnostný a rozumný, ponese svůj osud důstojně a za všech okolností bude konat to, co je nejlepší. Ale současně blažený člověk nemůže být trvale šťastným člověkem, pokud ho stihne něco zlého. Ale blažený člověk ani pod tlakem zlých událostí ve svém životě není nestálý, vrtkavý ve svých činech i myšlenkách, neboť neztratí blaženost. Pokud ho ovšem nestihnout zvlášť velké rány a nehody. Z takových příhod se nestane opět blaženým v krátkém časem, ale až po dlouhé době, pokud se mu dostane velkých a krásných podnětů.
Je blaženost naším konečným cílem?